Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Eva Tůmová (* 1935)

• narodila se 3. června 1935 v Praze

• její otec Karel Střelka bojoval v první i druhé světové válce

• matka byla v letech 1942 - 1945 internována v táboře Svatobořice

• pamětnice se svým bratrem strávili část války sami ve vršovickém bytě

• po roce 1948 byl otec Karel Střelka vězněn

• studovala pedagogickou školu a učila na základních školách v Praze

• až po deseti letech praxe jí bylo dovoleno vystudovat vysokou školu, obor speciální pedagogika

• pracovala jako učitelka v motolské nemocnici

• její bratr i syn emigrovali

• dva roky žila u rodiny Werichových v jejich vile na Kampě a starala se o Werichovu vnučku

Eva Tůmová, rozená Střelková, se narodila 3. června 1935 v Praze. Už její příchod na svět předznamenal, že její život bude dramatický – tatínek vezl maminku do porodnice na Malvazinkách, ale nestihl to a Eva se narodila na křižovatce na pražském Andělu.

Tatínek Karel Střelka byl důstojníkem československé armády a za první světové války bojoval v řadách legionářů. V roce 1915 byl odveden do rakousko uherské armády. Na frontě pak společně se svým 28. plukem přestoupil k druhé straně a bojoval později v Rusku proti bolševikům. Zpátky domů se vrátil po pěti letech.

Po skončení války a založení republiky pak bylo zvykem, že bývalí legionáři dostali nějakou trafiku nebo obchod, aby si mohli založit svou živnost. Protože se ale Evin tatínek společně s kamarádem Karlem Klapálkem z války vrátili ještě mladí, šli studovat na vojenskou akademii do Hranic na Moravě. Po pěti letech z nich byli nadporučíci a každý byl zařazen do jiné posádky, nicméně kamarády zůstali. Karel Střelka se stal zpravodajským důstojníkem.

Evini rodiče se seznámili ve 20. letech a předtím, než se usadili v Praze, se čtrnáctkrát stěhovali, podle toho, kam byl zrovna Karel Střelka povolán – bydleli například v Terezíně, Litoměřicích nebo Znojmě. V roce 1935 pak tatínek dostal místo na generálním štábu v Praze a rodina se přestěhovala do Nuslí.

Kde bydlí Karel Střelka? Ve čtvrtém patře

V roce 1939 měli českoslovenští zpravodajští důstojníci předem naplánováno, co budou dělat, pokud vypukne válečný konflikt. Karel Střelka proto nebyl překvapen, když si pro něj den po obsazení Československa, 16. března 1939, domů přišlo gestapo. „Jakmile šestnáctého ráno vypochodovaly dvoučlenné hlídky gestapa, to byla vojenská policie německá, tak přišly taky pro mého tatínka. A ten je potkal na schodech. Naštěstí už v té době nebyla naše armáda, takže byl oblečen v civilu. Když se ho zeptali, kde bydlí major Střelka, řekl jim, že ve čtvrtém patře. Poděkovali a pokračovali do čtvrtého patra. A tatínek pouze přeběhnul z toho prvního patra, kde je potkal, do protějšího domu. A tam stál za dveřmi, který měly skleněný okýnka. A díval se, jestli vedou maminku a děti. A když je nevedli, tak nechal gestapo odejít a v klidu došel na tramvaj. Protože už dávno měl domluveno, kam se půjde schovat, jestliže ho přijdou zatknout.“

Karel Střelka se tak vydal do zahradnictví v Kobylisích, které vlastnil jistý pan Bárta. Ten jako mladý u Evina tatínka sloužil ve Znojmě, a když se v roce 1938 hledali dobrovolníci, kteří by byli ochotni v případě nutnosti pomoci, nabídl, že má vytápěné skleníky, kde může pár lidí schovat jako své zaměstnance. Tatínek se tam schovával téměř půl roku, než se podzemnímu hnutí podařilo dostat ho na Slovensko.

Tam prý Karel Střelka zcela změnil svůj vzhled – ztloustnul, nechal si udělat vycpávky tváří, oholil si knír a začal nosit brýle. Běžnou autobusovou linkou se pak na poslední chvíli před vypuknutím války 1. září roku 1939 dostal do Polska. Odtud pak odjel do Británie do výcvikových táborů a následně bojoval téměř tři roky na Blízkém východě. Poté se přesunul do Sovětského svazu, kde v té době generál Ludvík Svoboda organizoval československou jednotku. Stal se tam jedním z velících důstojníků a postupně s armádou dobýval území zpět, až se dostal do Československa.

Zatčení a internace maminky

Poté, co gestapo z bytu Střelkových odešlo, šla se maminka poradit s advokátem, co má dál dělat. Ten jí poradil, že se má svého manžela zříct a uvést, že je opustil a nemá s nimi už nic společného. Protože ale, jak Eva říká, byla maminka vychována v čestnosti, prohlásila: „Jakou mě zanechal, takovou mě najde, až se vrátí.“ Nějaký čas mohli ještě Eva, její maminka a bratr bydlet společně. Po atentátu na říšského protektora Heydricha se německé velitelství rozhodlo, že bude internovat rodinné příslušníky všech, o kterých se vědělo, že na některé frontě bojují proti Německu. Evinu maminku tak odvezli do internačního tábora Svatobořice na jižní Moravě. Dostala se do místnosti, kde bydlela s pětatřiceti pěti dalšími ženami. Byla mezi nimi třeba Olga Klapálková a její dvě dcery nebo Irena Svobodová a její dcera Zoe.

Všichni vězni pracovali v muniční továrně a v prádelně. Tam v ledové vodě rýžákem a bez mýdla prali zakrvácené prádlo německých vojáků z fronty. Pokud nebyla práce odvedená v dostatečné normě, byli vězni zavíráni do márnice. Když v ní někdo strávil dva dny, nastydl, část vězňů tak dostala zápal plic a zemřela.

Eva s bratrem během války

Tak se stalo, že šestiletá Eva zůstala se svým o pět let starším bratrem sama ve velikém vršovickém bytě. Protože jejich rodiče byli oficiálně „pouze“ nezvěstní, nemohl si je nikdo z jejich příbuzných osvojit a starat se o ně. Nicméně všichni sousedé i příbuzní jim hodně pomáhali: „Díky tomu, že maminka byla bohatá, měla velké věno a to věno bylo uložený v bance. A v takových činžácích, v jakém jsme my bydleli v té době, tak tam byla vždycky domovnice. Ta obstarávala úklid v tom domě, brala poštu a hlídala, aby tam nikdo cizí nechodil, a tak podobně. Tak tahle naše domovnice byla placená za to, to zařídili příbuzní, že nás ráno vzbudí a řekne: Děti, vstávejte!‘, udělá nám snídani a my půjdeme do školy. Do první třídy, do druhý třídy, do třetí třídy. A v poledne se tenkrát už ve školách vařilo. Takže v poledne jsme šli na oběd do školní jídelny. No a večeře jsem se musela naučit dělat já. Takže v šesti letech jsem uměla už uvařit krupicovou kaši, ohřát párky, zamíchat vajíčka a takovéhle jednoduché úkony. A to mě všechno učily hodné sousedky. Já, když jsem něco neuměla, tak jsem věděla, že můžu zazvonit v domě na kohokoliv a říct: ,Teto, mně se utrhl knoflíček, já ho ještě neumím přišít.‘“

Kromě sousedů jim pomáhaly i maminčiny sestry. Každých čtrnáct dní přinesly svému lékaři nějaká vajíčka, sádlo nebo kus vepřového, aby jim napsal, že musí jet do Prahy na čtrnáct dní do nemocnice na operaci žlučníku, a že si proto s sebou musí vzít i dostatek jídla. Vše bylo totiž v té době kontrolováno a bez povolení by tolik jídla do Prahy přes kontroly nedostaly. Každých čtrnáct dní tak přijely k dětem domů, přivezly jídlo a odvezly špinavé prádlo. S úsměvem si dnes Eva vzpomíná, jak byla jako dítě naivní a všem svým kamarádům ve škole říkala, že můžou jít k nim, že tam je hodně jídla pro všechny. „Teta pak když přijela, vždycky jenom spráskla ruce a řekla: ,Bože, děti, vám chutná.‘ A to nevěděla, že to jedí všechny děti z baráku, ze školy a z ulice.“

S tatínkem přes válku neměli žádný kontakt, ale dodnes si Eva schovává dárky, které jim maminka posílala z tábora. Když měli vězni volno, měli dovoleno vyrábět drobné předměty, které pak právě svým rodinám posílali. Eva tak třeba dostala vyřezané číslo, které bylo mamince přiděleno jako vězeňkyni, nebo šperk z vyvařené hovězí kosti, který maminka vyráběla pilníkem na nehty.

Návrat rodičů

Poté co se Karel Střelka připojil k armádě v Sovětském svazu, postupoval s ní směrem k Československu. Zúčastnil se Karpatsko-dukelské operace, ve které velel části československého vojska, a přes Ostravu došel v dubnu 1945 až do Kroměříže. Tam bydlela maminčina sestřenice. Když se u ní Karel objevil, radovala se a říkala, že ještě šťastnější bude jeho žena Márinka. On jim ale řekl, že už dávno ví, že je mrtvá a že se nemusí přetvařovat. Dostal prý v Anglii takovou zprávu, že jeho manželka již nežije. Příbuzná se divili, kde takovou informaci vzal, že u nich před dvěma dny byla.

Když se totiž blížila fronta ke svatobořickému táboru, otevřeli Němci vrata věznice a sami začali prchat. Všichni vězni se tak pěšky vydali do svých domovů. Protože byla věznice nedaleko Kroměříže, maminka vyrazila tam, u svých příbuzných se společně s některými dalšími vězni vykoupala, najedla a pokračovala dál do Brna, odkud jela vlakem do Prahy. Tak se tedy Evin tatínek dozvěděl, že jeho žena není mrtvá, jak si už dva roky myslel.

„Devatenáctého dubna někdo zaklepal ve škole na dveře a paní učitelka se šla podívat a pak se podívala do třídy a řekla: ,Evičko, pojď ven, někdo na tebe čeká.‘ A já vyšla ven a viděla jsem po pěti letech svoji maminku.“ Radostně pak šly spolu domů, ale protože Praha byla v té době ještě obsazená Němci, musela se maminka ještě asi čtrnáct dní schovávat ve sklepě. Na začátku května pak vypuklo povstání a bylo jasné, že konec války je opravdu blízko.

„Ta doba byla pro nás neskutečně nádherná, i když jsme věděli, kolik lidských životů to stálo,“ vzpomíná Eva. V květnu se pak dozvěděli i to, že tatínek je také živý a vrací se do Prahy. Dne 17. května se na pražském Staroměstském náměstí konala velká vojenská přehlídka vojáků, kteří se vraceli ze zahraničí. Na tribuně seděla exilová vláda a na Husově pomníku stály davy dětí. Mezi nimi byla i Eva, která v tu chvíli ještě vůbec netušila, že v pochodujícím davu vojáků je i její tatínek.

Otce zatkl Bedřich Reicin

Po válce tatínek pracoval v Praze na Fondu národní obnovy, který sídlil na Smíchově. Staral se o to, aby se všichni vojáci, kteří přežili válku, mohli vrátit do normálního života a byli slušně zaopatření. Úřad jim tak přerozděloval zejména nejrůznější živnosti po odsunutých Němcích, třeba statky, restaurace nebo dílny.

Ale po komunistickém převratu v únoru 1948 se začaly poměry opět rychle měnit. Pro Karla Střelku si policie přišla už v červnu 1948 a osobně ho zatýkal Bedřich Reicin. „Já to musím říct – největší politická svině, jaká tady byla,“ říká Eva Tůmová.

S Reicinem se Evin otec znal už z války, protože ten jako dvacetiletý byl přirazen ke 3. brigádě v Sovětském svazu, které Karel Střelka velel. Podle toho, co otec vyprávěl, se Reicin jednou v noci sebral, vzal jediné auto, které měli, odjel do města, opil se, a když jel zpátky, naboural. S autem se zřítil do rokle, zlámal si obě nohy a auto rozsekal. Našli ho až ráno a Karel Střelka si ho zpátky k sobě už pochopitelně nevzal. Pravděpodobně v té době se také Reicin tajně stal členem komunistické strany. Vyšlo to najevo v roce 1945, kdy se ukázalo, že je členem strany už od roku 1943, jeho kariéra šla tak strmě nahoru a v roce 1948 už byl armádním generálem.

Když pak po únoru 1948 začaly čistky, samozřejmě šel nejdřív za těmi, „kteří mu v minulosti šlápli na malíček“. Eva Tůmová říká: „Já si ho do smrti budu pamatovat, jak stál u nás ve dveřích opřený o futra a měl dva vojáky, který drželi dva veliký pytle, a on jenom ukazoval: ,Tohle zabalit. Tohle zabalit. Tohle zabalit.‘ Prostě, co se mu líbilo, kterej obraz, kterej kožich, kterej porcelán, který stříbrný příbory. Vzali i maminčiny cíchy, který si vyšívala do výbavy, s jejím monogramem. Prostě, co mohli, nacpali do těch kufrů a pod pistolí odvedli tátu.“ Otec se pak dostal nejdřív na Pankrác, pak do tzv. hradčanského Domečku, na Mírov a pak byli rozděleni do Leopoldova a uranových dolů. Sám Reicin také neskončil dobře, v rámci procesů s „protistátním centrem“ kolem generálního tajemníka KSČ Rudolfa Slánského v roce 1952 byl odsouzen a následně popraven i Bedřich Reicin.

V pohraničí chyběli učitelé a tak Eva mohla vystudovat

Eva tak opět zůstala doma jen s maminkou, která v té době už jen ležela. Po návratu z tábora se zdála celkem zdravá, ale postupně se začalo projevovat vše, co tam nasbírala, a byla více po nemocnicích než doma. Bratr byl v té době už ve vojenském věku a narukoval k Pomocně technickým praporům (PTP).

Eva tak chodila dopoledne do školy a odpoledne na čtyři hodiny pracovat do továrny k soustruhu. „Třásla jsem se, aby se ve škole nedozvěděli, že mám tátu v kriminále a že chodim ještě pracovat, když mi ještě není patnáct let.“ Něco málo se jí tak podařilo vydělat, ale kdyby nebylo maminčiných sester, které měly hospodářství a stejně jako za války i teď jim pomáhaly, tak by nepřežily.

Když Eva skončila devátou třídu, jediné, kam mohla jít dál studovat, bylo na švadlenu nebo na pedagogické gymnázium. To jí bylo povoleno jen proto, že po odsunu Němců byl zejména v pohraničí velký nedostatek učitelů. Čtyři roky tak studovala a v roce 1954 maturovala. Po dokončení školy všechny Eviny spolužáky poslali do pohraničních vesnic. Protože ale měla Eva rozumné kantory, kteří věděli, že se doma stará o nemocnou maminku, tak jako jediná dostala místo v Praze. Bohužel maminka ještě v témže roce zemřela.

Po rodičích přišla i o bratra

Eva dostala umístěnku do pražských Kobylis, na které byly napsány její pracovní povinnosti, plat a poslední věta byla: „Národní výbor je povinen se postarat o ubytování nového učitele.“ Eva tak v červnu odmaturovala a v červenci šla na národní výbor, kde se ptala, kde bude učit a bydlet. Na výběr pak dostala buď vybydlenou garsonku u Bulovky, nebo druhou na Střížkově, kde v té době ještě nebylo žádné sídliště.

Od září tak začala bydlet na Střížkově a učit v malé dvoutřídní škole Mazanka. Další rok byla převelena do nové školy v Kobylisích, kde učila v deváté třídě ruštinu a hudební výchovu. Následujících deset let učila nejdříve na kobyliské škole a poté na škole na Invalidovně. A až poté jí úřady dovolily studium pedagogické fakulty.

V době Eviných vysokoškolských studií, v roce 1968, zemřely její dvě tety (maminčiny sestry), které byly bezdětné, a Eva tak po nich zdědila dvě hospodářství. Samozřejmě byly už také poznamenány komunistickým hospodařením. Jak Eva říká, „z kvetoucích podniků dokázali udělat hnojníky“. Na národním výboru jí řekli, že nejlepší bude, když se dědictví vzdá, a nebude s ním mít žádné starosti. „Tenkrát jsem se hrozně zabejčila. Řekla jsem: Ne, moji předkové se na tom nadřeli a zaplatím všechno, co mi předepíšete jako daně.“

Učitelský plat v té době měla 800 korun měsíčně a daň ze statků činila dohromady 29 000 korun. Eva si tak musela půjčit od příbuzných, aby mohla všechno zaplatit. Nakonec se to ale vyplatilo, protože po dvou letech se jí hospodářství podařilo prodat firmě, která pěstovala žampiony a přesně taková stavení hledala. Za získanou částku si Eva koupila dům v Praze 6 na Bílé Hoře.

V té době také už v Československu nežil její bratr, což bylo pro Evu také těžké: „Byla jsem na bráchu upnutá, protože odmalička byl pro mě představitelem rodiny.“ Věděl ale, co ho v této zemi čeká, proto v roce 1968 odešel s manželkou nejdřív do Vídně a během týdne odletěli do Kanady. Jako architekt neměl problém se uživit a s rodinou se mu dobře vedlo. Sourozenci se ale celých šestnáct let neviděli.

Práce v motolské nemocnici

Když Eva třetím rokem studovala vysokou školu, byl otevřen nový obor – speciální pedagogika, což bylo přesně to, co chtěla dělat. Respektive ze všeho nejvíc by chtěla studovat medicínu, ale to kvůli jejímu původu nepřicházelo v úvahu. V polovině studia se tak přihlásila na speciální pedagogiku. Studium dokončila v roce 1971, zažádala si o místo v motolské nemocnici a v roce 1973 v ní začala pracovat.

V Motole se potkala s Josefem Kouteckým, kterého znala už jako mladého chlapce. Slovo dalo slovo a ona nastoupila k němu na dětské onkologické oddělení, které sám založil. Práce to byla smutná, protože když nastoupila, úspěšnost léčby byla jen 30 %. Nicméně za osm a půl let, když z onkologie odcházela, byla už úspěšnost 80 %. Pět let pak pracovala na psychiatrii, další dva roky na srdečním oddělení a tak dále. S dětmi se učila vždy to, co bylo potřeba. Nejdříve všechny předměty, ale jak se nemocnice rozrůstala, přibývalo i pedagogů, kteří se mohli na jednotlivé předměty specializovat.

Rozvod a synova emigrace

Eva má jednoho syna, a to se svým prvním manželem. O bývalém muži říká, že se v jednu chvíli zbláznil, našel si mladou ženu a omráčil ji tím, že má dům, chatu a auto. Ona si tak myslela, že si bere bohatého pána, což nebyla úplně pravda.

Dva roky po rozvodu pak přišla další těžká situace: emigroval její jediný syn. V té době už byl ženatý, měl syna a věděl, že pokud neodjedou, bude muset jít na vojnu. Takže aniž Evě cokoliv řekl, začal se domlouvat se svým strýcem v Kanadě. Ve staré škodovce jeli s rodinou na dovolenou do Jugoslávie a stále ještě nerozhodnutí se asi dvě hodiny před rakouskou celnicí domlouvali, jestli odjet, nebo ne. Pak k nim přišel rakouský celník a řekl jediné slovo: „Emigranten?“ Přikývli, on zvedl závoru a oni projeli.

Eva tak zůstala sama ve velkém domě. Nevěděla si moc rady, co s tak velkým prostorem, a také jak ho celý zaplatit. Nakonec část domu pronajala na kanceláře organizaci mezinárodního svazu novinářů, kanceláře i uklízela a tak si přivydělávala. O víkendu pak ještě jezdila s kolegy z nemocnice stavět do Abertam v Krušných horách rekreační středisko.

Doba to byla pro ni stále neveselá. Změna nastala po jedné procházce někdy kolem roku 1975. Ten den byla zrovna na pohřbu, jela zkroušená domů a řekla si, že vystoupí u Národního divadla a trochu se projde přes Kampu, aby přišla na jiné myšlenky. A tam potkala svou dávnou kamarádku, kterou léta neviděla, Janu Werichovou – dceru Jana Wericha. Všechno jí vylíčila – o tom, jak od ní odešel manžel, syn odešel do emigrace a ona zůstala ve velkém domě sama. Jana Werichová pak zase povídala, jak se před čtrnácti dny šťastně rozvedla, a navrhla, že by to k nim měly jít zapít.

Rodina Werichova

Ve Werichově vile na Kampě se přivítala s Janinými rodiči, kteří si ji také pamatovali, a společně si povídali. Eva si po chvíli všimla, že po domě pobíhá malá osmiletá holčička, a divila se, co tam takhle sama dělá. Holčička byla Zdena Kvapilová, které říkali Fanča – dcera Jany a vnučka Jana Wericha. A protože se o ni neměl kdo pořádně starat a Eva byla sama, domluvili se, že jim bude s péčí vypomáhat. Odpoledne z nemocnice tak začala jezdit na Kampu, kde už na ni Fanča čekala, a chodily spolu na balet, do hudebky a na různé kroužky. Když byla Fanynka trochu starší, chtěl Jiří Suchý udělat Janu Werichovi, který si přál mít hereckého pokračovatele, radost a napsal do jedné hry roli pážete, kterou obsadil právě Fanynkou. Po večerech ji tak Eva vozila do divadla Semafor, čekala na ni v zákulisí a povídala si s ostatními herci.

Vztah s Fanynkou byl postupně těsnější, takže když se někdy vědělo, že bude u Werichů velká společnost a Fanynka měla hodně úkolů, zůstávala u Evy na Bílé Hoře, aby měla na učení klid. Společně také jezdily na Evinu chalupu do Krkonoš, k Werichům na Sázavu nebo na chalupu na Slapy.

Po dvou, třech letech, co Eva zaskakovala jako hodná teta, se nakonec domluvili, že se k Werichům nadobro přestěhuje a svůj dům celý pronajme. Starala se nejen o rodinu Werichových, ale také o Frances Ježkovou, manželku Jaroslava Ježka. Minimálně jednou týdně za ní jezdila na Vinohrady a chodila s ní na procházku k hrobu Jaroslava Ježka.

Život na Kampě byl pro Evu zajímavý i po kulturní stránce. Chodívalo tam totiž velké množství lidí od divadla, literatury a z dalších oblastí. „Nebylo člověka z kulturní fronty, který by tam nezašel, pokud to byl slušný a chytrý člověk.“ Díky těmto známostem se Eva dostávala i k zakázané literatuře: „Pro mě třeba bylo úžasný, že v té době bylo vyloučený tady se dostat k zahraniční literatuře, a zejména k takový, kterou psali český autoři, který jsem ráda četla. A lidi, kterým se někde podařilo propašovat při dovolený knížku nebo při služební cestě, tak ty knížky přinášeli anonymně a položili je u Werichů na schody a nechali je tam ležet. A já, když jsem ráno šla otevřít takovou černou mříž, která oddělovala spodní byt od horního, tak tam ležela jedna nebo dvě knížky.“ Eva tak měla možnost přečíst si v té době celou exilovou literaturu.

Jan Werich zemřel na podzim roku 1980 a bohužel v té době se už vědělo, že jeho dcera Jana má rakovinu a moc času jí nezbývá. Přemýšleli proto, co udělat s Fanynkou, které v té době bylo jen nějakých čtrnáct let. Eva si ji k sobě do péče vzít nemohla, protože byla rozvedená. Nakonec se domluvili s další kamarádkou Jany Werichové, Danou Pakovou, která byla ředitelkou školy v Josefské ulici, kam Fanynka chodila. Úřady toto osvojení nakonec schválily. Fanynka pak vystudovala gymnázium, pokračovala na filozofické fakultě a dostala možnost studovat půl roku ve švýcarském Curychu. Tam se zamilovala, vdala a žije tam dodnes.

Pozdější život

Po smrti Werichových se Eva odstěhovala zpátky do domu na Bílé Hoře a v roce 1985, když jí bylo padesát let, se podruhé vdala. Se svým manželem už žije více než třicet let. V roce 1983 také mohla poprvé letět za svým synem do Kanady – myslí si, že si místní úřady říkaly, že už je v předdůchodovém věku, a že kdyby tam zůstala, aspoň by ušetřili jednu penzi.

Po čtyřiceti letech od emigrace se pak její bratr podíval do Prahy a rozhodl se, že chce zbytek života dožít v Čechách. Domluvili se tak, že se vrátí zpátky do Kanady a vydělá peníze na to, aby mohl postavit dům. Našel pak parcelu v Klínci, vesnici jižně od Prahy, nejdřív tam postavil dům pro sebe a na vedlejším pozemku pak pro Evu. „Říkali jsme si, že konečně po dvaceti letech si budeme pomáhat a budeme blízko sebe.“

Na závěr Eva Tůmová doporučuje, že je dobré vést si deník. Třeba jako si ho vedl Jan Werich – každý den si do diáře napsal alespoň jednu věc, kterou ten den udělal. Bez toho by nešel spát. A na otázku, jaké je její životní motto, říká: „Když mám být upřímná a říct to opravdu, jak si to myslím, tak to, co říkal prezident Havel – nebát se a nekrást. A mluvit pravdu, vždycky mluvit pravdu. A spoléhat se hlavně na svoje ruce a nezradit žádné svoje přátele. Protože ta energie, kterou vy vyšlete do světa, pozitivní, dobrou, ta se vám vrátí. V každém případě se vám vrátí. Vždycky, když jsem byla v těžké životní situaci, se objevil někdo, kdo mi pomohl. Jsem o tom stoprocentně přesvědčená. Nelenošit zbytečně. Dnešní lidé většinou chtějí všechno hned – získat peníze, získat vědomosti. Každá z těch věcí vyžaduje nějaký čas, píli a práci. A to neznamená, že ten život je smutný, já jsem zažila legrace dost. Ale pracovala jsem celý život. A pořádně.“