Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Pavel Tunák (* 1925)

• narozen 15. října 1925 v Turzovce

• hlídal Mauzoleum Andreje Hlinky

• dne 19. dubna 1945 odvlečen sovětskou vojenskou kontrarozvědkou do Sovětského svazu

• sběrný tábor v Osvětimi

• odsouzen na deset let v pracovních táborech

• sběrný tábor v Minsku

• prošel gulagy v Archangelsku, Murmansku, Novosibirsku, Bratsku nebo na Kamčatce

• pomoc od členů izraelské rozvědky Mossad

• 1955 návrat do Československa

• v březnu 1959 odsouzen na čtrnáct měsíců za trestný čin hanobení spojeneckého státu a pobuřování proti socialistickému zřízení

• osm měsíců ve věznici v Heřmanicích

• v současnosti žije v Ostravě

Pavla Tunáka zatkli v devatenácti letech vojáci sovětské vojenské kontrarozvědky. Domů se vrátil až po deseti letech strávených v sovětských gulazích. Pomohli mu prý členové izraelské rozvědky Mossad, kteří v pracovním táboře na dalekém poloostrově Kamčatka hledali švédského diplomata Raoula Wallenberga a při té příležitosti si zapsali osobní údaje několika vězňů cizí státní příslušnosti.

Drastické řešení problémů

Pavel Tunák se narodil 15. října 1925 v obci Turzovka, ležící nedaleko Čadce. Svého otce nikdy nepoznal, protože čtrnáct dní po jeho narození zemřel po úrazu na utrženou ledvinu. Maminka se za čtyři roky znovu vdala, a pamětník tak prožil dětství pod velmi přísnou výchovou svého nevlastního otce. „Místo naběračky polévky a jídla jsem dostával kopance. To zacházení bylo takové drastické,“ vypráví Pavel Tunák, který dokonce tvrdí, že jeho nevlastní otec měl na svědomí čtyři jeho malé bratříčky. „Museli umřít, protože doba byla taková. Jak nebylo co jíst, tak je porodní babka udusila dětským polštářkem a dostala za to peníze. (…) Já jsem je nosil na hřbitov a ty truhličky byly takové malinké. On byl despotický člověk. Už je na pravdě Boží. Už ho nechci soudit. Bude pykat za sebe. Maminka musela držet hubu a krok,“ dodává pamětník, jehož maminka přivedla na svět ještě šest zdravých děvčat, která se dožila dospělosti.

Zatčen sovětskou vojenskou kontrarozvědkou

Po absolvování obecní a měšťanské školy se Pavel Tunák rok učil kameníkem a poté nastoupil do papírny a následně do elektrárny v Ružomberku. To už ale v Evropě několik let hořel válečný konflikt vyvolaný agresivní politikou nacistického Německa. Psal se začátek roku 1945 a osvobozující sovětská vojska se již nacházela na území Slovenska. Pavla Tunáka poslali němečtí vojáci na kopání obranných zákopů, ale on pracoviště svévolně opustil. Večer ho pak přišlo zatknout gestapo a odvezli ho do věznice v Ružomberku. Krátce nato se dobrovolně přihlásil na hlídání Mauzolea Andreje Hlinky v centru města. V okolních lesích se nacházeli sovětští partyzáni a ti na město často podnikali výpady. Při jednom z nich 24. března 1945 zastřelili na hlídce pamětníkova kamaráda Mirka. Pavel Tunák jednoho z partyzánů zasáhl, ale sám byl těžce raněn. „Padl jsem do kaluže krve a plazil jsem se po schodech kolem kostela. Sténal jsem a jakýsi lidé se mě ujali a odtáhli do Štefánikových kasáren.“

Někdo ho však udal a po osvobození Ružomberku si pro něj přímo do nemocnice přišli vojáci sovětské vojenské kontrarozvědky. „My jsme byli ranění. Sověti nebrali ohled. Strhli z nás oblečení. Nechali nás ve spodním prádle a naházeli na nákladní auta,“ vzpomíná Pavel Tunák, který se tak stal jedním z tisíců Slováků odvlečených na konci války a po ní do Sovětského svazu.

Cesta do pekla

Než však překročili hranice Sovětského svazu, čekala je dlouhá cesta. Spolu s dalšími zatčenými je nejprve nákladními auty vezli na západ, kde se prý měli zapojit do bojů na frontě. Cesta vedla přes pamětníkovu rodnou obec Turzovka. Bylo to naposledy v následujících deseti letech, co viděl známé místo. „Jak jsme jeli přes Turzovku, tak já jsem viděl svoji maminku, jak šla s dalšími lidmi v neděli do kostela. Nemohl jsem na ni mluvit ani na ty známé a příbuzné, protože Sověti nás drželi v šachu samopaly.“ U Berlína se kolona otočila a odvezla vězně do bývalého nacistického koncentračního tábora Osvětim, který v té době používal Lidový komisariát vnitra SSSR jako sběrný tábor. „Spali jsme na podlaze a jedli jídlo, které nebylo pro člověka,“ dodává pamětník.

Asi po dvou měsících je přivezli do Bialystocké věznice, kde pamětník prošel výslechy NKVD. Následně ho sovětské soudní orgány odsoudily za protisovětskou činnost na deset let nápravných prací. „Když jsem to slyšel, tak mě to úplně zmrazilo,“ vzpomíná Pavel Tunák, jemuž tehdy bylo pouhých devatenáct let a měl celý život před sebou. Z Bialystoku ho s dalšími vězni naložili do dobytčích vagonů směřujících do Sovětského svazu. Cílová stanice: sběrný tábor v běloruském Minsku. Krátce po příchodu jim všechno oblečení ukradli ruští vězni, kteří se v táboře ocitli za vraždy nebo násilnou trestnou činnost. „Tam kdybyste se začali bránit, tak by vás podřezali,“ dodává pamětník, který jako náhradu dostal zakrvavenou uniformu svlečenou z padlého sovětského vojáka.

V Gulazích po širé Rusi

Asi po týdnu vězně čekal další transport v dobytčích vagonech do stovky kilometrů vzdáleného přístavního města Archangelsk u Bílého moře. Dorazili tam v srpnu 1945. Asi šest kilometrů za městem se nacházel pracovní tábor se stovkami vězňů různých národností. „Dvacet sedm národností, když se dostane do jednoho lágru, tak se musí hodně učit ruštinu, jinak jsou ztracení. Co se týče víry, tak mezi námi byli Estonci, Lotyši, pravoslavní i katolíci. Bylo několik tisíc lidí, kteří se každý modlil podle svého jazyka.“

Vězni dostávali minimální příděly potravin, které si museli pečlivě hlídat před ostatními. „Dostal jsem kousek černého chleba, podobného na ten moskevský. Dvoukilogramová cihla. Rozkrájelo se to na dva díly, pak ještě na sedm dílů a ten jeden díl jsme dostali k snědku, polévku v plechové misce. Já jsem nosil dřevěnou lžíci a deset roků jsem ji nepoužíval, protože to byla vodička. To jsem vzal, vypil, a ještě když jsem nebyl šikovný, tak mi to vypil ten vedle.“ S hygienou to nebylo o nic lepší. „Škopek třílitrové vody, a když jste tu vodu rychle na sebe nedal, tak ten, co byl vedle, vám to ukradl a dal to na sebe a umyl se v tom on.“

Každý den chodili kácet stromy někdy až do osmnáct kilometrů vzdálených lokalit. „Při cestě do práce jste nesměl udělat krok tam nebo na druhou stranu. Musel jste jít přesně na centimetr, a kdo nechtěl jít do práce nebo upadl nebo byl nemocný, tak ho zavázali za saně a táhli, že se ten sníh všude dostal. A to byla ta bezcitnost a to, na co do smrti nezapomenu.“ V létě těžkou práci v lese ztěžovaly tisíce komárů, kteří se vylíhli v okolních mokřadech, a v zimě zase teploty klesající k minus padesáti stupňům. Skoro každý den umíral nějaký spoluvězeň. „Sověti byli toho názoru, že když padne jeden, stovky dalších přisunou,“ glosuje pamětník.

Asi po dvou letech přijelo do pracovního tábora několik důstojníků, aby si vybrali vězně na stavební práce. Slibovali lepší podmínky, a tak se Pavel Tunák se zkušenostmi z kamenického oboru přihlásil. S dalšími vězni ho poté převezli asi do patnáct kilometrů vzdáleného lágru. Podmínky se však nezměnily a Pavel Tunák stavěl domky pro násilně vysídlené rodiny z celého Sovětského svazu. V zimě ho potom přemístili na opravu jedné lodi a na jaře převezli s dalšími vězni nákladní lodí do lágru u města Murmansk na poloostrově Kola. Pracovali tam v místní loděnici a poté nastoupili na práce při opravách železnice. Jednalo se o velmi těžkou práci, ještě ztíženou neustálou šikanou dozorců. „Kopance, bití, pohlavky, krácení jídla a tak dále. To byl jediný způsob života, který jsem tam zažil.“ Dodnes si Pavel Tunák pamatuje, jak se jim při zvedání kolejí vymrštila kláda, která odhodila sedmnáctiletého Ukrajince Vasila Stěpanoviče Ivančuka mimo vyznačenou zónu, kde se vězni mohli pohybovat. Dozorce ho na místě zastřelil. „Lidský život tam neměl žádnou zvláštnost. Zastřelili ho a ten voják dostal dvě stě rublů a jídlo za odměnu. My ostatní jsme museli držet hubu a krok, protože samopal byl namířený a neměl jste si ani komu a jak stěžovat. Tam jste musel být potichu.“

V létě roku 1949 zařadili Pavla Tunáka do dalšího transportu, který tentokrát směřoval daleko na jihovýchod. Cesta trvala několik týdnů a jídlo a pití vězni dostávali jen jednou za několik dní. „Dostali jsme slanou rybu a potom jsme dva až tři dny nedostali pití. Když dávali vodu do vagonu, tak to byl plechový hrneček, a než se dostal k tomu devadesátému ve vagonu, tak to bylo skoro vylité.“ V přeplněných vagonech začali lidé umírat. „Jak někdo umřel, tak tři čtyři dny aj týden ten vlak išel. Pokud nedošla voda a uhlí v lokomotivě, tak se jelo v kuse. Bušili jsme pěstma na vagony. Nepomohlo nic.“ Transport skončil až v lágru u Novosibirska. Vězni tam pracovali na nedalekém nádraží, kde do vagonů nakládali pokácené dřevo. V zimních měsících zledovatělé dřevo klouzalo a došlo tam k další tragédii, při níž si Pavel Tunák polámal několik žeber. „My jsme na nákladní vagony, které byly omrzlé, nakládali klády. Takovýma tři a čtyři metry dlouhýma hákama. Bodli jsme do boku dřeva ten hák, tlačili jsme to po zmrzlých fošnách až na ten vagon. Jednomu Korejci, co se mnou pracoval, ujely nohy. A jak letěl dolů, tak mu to spadlo na hlavu a na místě byl mrtvý. Já jsem potom byl asi tři týdny v lazaretu. Tam byla o kapánek lepší strava, než byla běžně.“

Za několik měsíců přišel další transport ještě dál na východ, až za město Bratsk v Irkutské oblasti do lágru Krasnaja zvezda, a v říjnu 1953 až do města Chabarovsk a potom nákladními auty do městečka Sovětská Gavaň ležícího v zátoce Tichého oceánu. Pak přes zamrzlý Tatarský záliv do Uglogarsku na ostrově Sachalin.

Pomohl mu Mossad

Z Uglogarsku přešli v třeskutém mrazu přes průsmyk na druhou stranu ostrova do města Makarovo. Lodí Bolševik pak přepluli do přístavní osady Oktjabrskij na poloostrově Kamčatka, kde vězni nastoupili na práce v uhelných dolech. Pavel Tunák vzpomíná, že asi po dvou měsících, na konci června 1954, do pracovního tábora vstoupili tři neznámí muži, kteří se vydávali za zásobovače. Jednalo se prý o členy izraelské rozvědky Mossad, kteří hledali švédského diplomata Raoula Wallenberga. Ten za války zachránil před holocaustem až sto tisíc maďarských Židů a po válce ho NKVD odvezla do Sovětského svazu. „Z Mossadu do gulagu se dostali tak, že dovezli na dvojích nebo trojích saních mražený ryby. V lágru se krátkou dobu zdrželi a od několika muklů se snažili získat naše jména a odkud pocházíme. Tak jsme jim to řekli. Ten byl Polák, ten byl Maďar, ten Němec, ten Rakušan. Tak jsme rychle vzali kousek papíru, dali jsme jim adresy, že jsme z Německa, Rakouska a různých států. Muži z Mossadu se pak dostali nejkratším způsobem na vrátnici. Vrátnému dali několik kartonů cigaret a nějaké whisky. My jsme to potom udržovali v tajnosti a během dvou nebo tří měsíců přišla depeše z Moskvy. Ten a ten bude repatriován, propuštěn,“ vzpomíná Pavel Tunák, kterého v listopadu 1954 téměř po deseti letech strávených v gulazích konečně propustili.

Společně s několika dalšími cizinci je lodí dopravili do Makarova na Sachalinu, pak průsmykem do Uglogarsku a lodí na pevninu. Po téměř měsíční cestě se dostali do Moskvy. Po několika týdnech začali odjíždět transporty jednotlivých národů. Dne 21. března 1955 přišlo na řadu devětašedesát Slováků včetně jedné ženy. Ještě před přechodem hranic museli všichni podepsat slib mlčenlivosti.

Nepohodlný občan

Československé úřady se na navrátilce dívaly se značnou nedůvěrou a hned po překročení hranic 4. dubna 1955 je přivítaly zelené antony s posádkou sedmi samopalníků. „Velice škaredě se k nám Slováci zachovali. Řvali na nás, ať držíme hubu, nebo nám rozbijou papulu. Byli jsme zaskočeni, protože na ruské straně nám lidé, co nás doprovázeli, řekli, že se vracíme do svobodného státu mezi své lidi a neměli bysme být šikanováni.“ Všechny bývalé vězně poté odvezli do košické věznice, kde je z důvodu návštěvy prezidenta Antonína Zápotockého ve městě na jeden den zadrželi. Pak se Pavel Tunák mohl konečně vydat domů. Vážil pětačtyřicet kilogramů a jeho vzhled se po deseti letech prožitých hrůz značně změnil. Ani vlastní matka ho nepoznala.

Pavel Tunák se poté oženil a několik dalších let pracoval v dělnických profesích a od roku 1957 jako horník na Dole Hlubina v Ostravě. Otevřeně mluvil o poměrech v Sovětském svazu, a to se mu nakonec nevyplatilo. Dne 31. března 1959 ho Lidový soud v Ostravě poslal za trestný čin hanobení spojeneckého státu a pobuřování proti socialistickému zřízení na čtrnáct měsíců do vězení. Předsedou soudu byl tehdy JUDr. Alois Klár. „Jak jsem přišel na chodbu, tak on přišel ke dveřím a řekl: ,Ven!‘ Nebyl jsem žádoucí, protože tam byli lidé, co mě udali, a Klár nechtěl, aby mě ty svědci viděli. (…) Nakonec mi říkal, že za hanobení sovětského státu, jakože jsem o Sovětech řekl, že tam vládne bezpráví a tak dále a tak dále, tak že bych mohl dostat až osm roků. Ale že mám malá děcka, tak dostanu čtrnáct měsíců. On potom ten Alois Klár začal churavět. Já jsem se dozvěděl, že nemá jenom mě, ale lidi odsouzené na patnáct dvacet roků, kteří řekli něco o Sovětském svazu nebo o našem bezprávném životě.“ V roce 1993 Pavel Tunák podal na JUDr. Aloise Klára trestní oznámení. Doktor Klár i čtyři roky po pádu komunismu stále pracoval v soudnictví a vykonával funkci předsedy senátu Krajského soudu v Ostravě. „On se odvolával, odsouval to. To víte, on to jako soudce vyhrál,“ glosuje Pavel Tunák, který na základě výroku Aloise Klára strávil osm měsíců ve věznici v Heřmanicích. Nebylo to sice srovnatelné s gulagem, ale i tam si zažil své. „Nepozdravil jsem tam dozorce, protože jsem ho přehlédl. Kopance do hlavy, bití klackem a vykopnuté zuby. (…) Nikdo tam na to nebral zřetel. Venku se na plné obrátky pustila motorka, aby to neslyšeli další vězni. Podlahu pak polili, aby nešlo nic poznat.“

Po osmi měsících Pavla Tunáka podmínečně propustili. Následně se s ním rozvedla manželka. Dnes žije již padesát let se svou druhou ženou Jaroslavou v Ostravě. „Lidé nám závidí, že se pořád držíme za ruce,“ dodává pamětník.

Pavel Tunák své vzpomínky v roce 1992 sepsal a o rok později vyšly v publikaci Svědectví z gulagu. „Předtím jsem to nemohl psát. To by mě komunisti buď pověsili, nebo zastřelili. To ještě měli tu sílu a moc,“ svěřuje se pamětník, který má dodnes obavy z nástupu komunistického režimu. „Stovky a stovky lidí zastřelili, pověsili. Oni si z toho nic nedělaj. A když v dnešní době vidíte ty bolševiky, jak se vehementně dostávají k mikrofonu a říkají, že jim to patří a ještě budou vládnout…“ říká na závěr Pavel Tunák.

TUNÁK, P., Svědectví z gulagu. Ostrava: 1993.

http://www.ustrcr.cz/cs/pavel-tunak