Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miroslava Tupá (* 1963)

• narozena 8. dubna 1963 v Praze jako Miroslava Litomiská

• pocházela z evangelické rodiny, dědeček z maminčiny strany byl kněz

• chodila na jazykovou základní školu a na gymnázium, kde maturovala

• v osmdesátých letech studovala na vysoké škole speciální pedagogiku

• v roce 1989 pracovala jako učitelka a vychovatelka nevidomých dětí na specializované škole v Praze

• 17. listopadu 1989 se účastnila demonstrace v Praze a na Národní třídě zažila policejní zásah

• bezprostředně po policejním zásahu potkala Drahomíru Dražskou

• viděla vedle ní muže, v němž prý později na 80 procent poznala příslušníka Státní bezpečnosti Ludvíka Zifčáka

• v sobotu 18. listopadu dopoledne jí Dražská nalhala, že na Národní třídě zemřel student Martin Šmíd

• v sobotu 18. listopadu večer byla u toho, když Dražská potvrdila úmrtí Martina Šmída disidentům Anně Šabatové a Petru Paynovi

• v neděli 19. listopadu ji StB odvezla s Hanou Marvanovou a Annou Šabatovou na výslech na náměstí Míru v Praze

• v týdnu po 17. listopadu ji Státní bezpečnost předvolala k výslechu kvůli údajné smrti Martina Šmída, odmítla vypovídat

• po pádu totalitního režimu byla ještě na dvou výsleších na kriminálce a na vojenské prokuratuře

• v roce 2021 žila v Praze

Národní třídu, kde právě skončil drastický zásah ozbrojených policejních složek proti bezbranným studentům, opouštěla 17. listopadu 1989 kvapně i šestadvacetiletá Miroslava Litomiská, učitelka a vychovatelka ze specializované školy pro nevidomé děti na pražských Hradčanech. Doprovázel ji její známý Miloš Kulhánek. V Černé ulici si všimli zraněné ženy, která seděla na zemi, a dvou dívek vedle ní.

Očividně šokované ženě nabízeli pomoc. Nejdříve nechtěla, ale pak se nechala přemluvit k odvozu do nemocnice. Miroslava Litomiská, provdaná Tupá, se pak dozvěděla její jméno. Znělo Drahomíra Dražská. Jeho nositelka tenkrát pracovala jako vrátná na vysokoškolských kolejích v Praze – Tróji.

 

O smrti studenta promluvila cestou do nemocnice

Díky náhodnému setkání Litomiské s Dražskou letěla už příští den večer světem zpráva, že policisté zabili na Národní třídě Martina Šmída, studenta Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy.

Jeho smrt, která zvedla národ k masovým protestům proti komunistické moci, si Drahomíra Dražská vymyslela. K rozšíření falešné ohromující zprávy využila Miroslavu Litomiskou, jež měla kontakty na disidenty z okruhu Charty 77.

O usmrcení Martina Šmída na Národní třídě řekla Drahomíra Dražská Miroslavě Litomiské v sobotu 18. listopadu dopoledne. „Ještě jsem nedosnídala a kolem desáté mi volala Dana Dražská. Řekla, že se se mnou chce sejít, že jde na kontrolu do nemocnice na Karláku. Sraz jsme si daly na stanici metra Pražské povstání,“ vzpomíná Miroslava Tupá Litomiská. „Na hlavní ulici směrem ke Karláku vedle tehdejšího antikvariátu mi řekla, že tam na Národní umřel student. Mně začaly téct slzy. Ona byla úplně v klidu, myslím, že si dokonce zapálila cigaretu. Mě zarazilo, že je tak klidná. Řekla jsem: ‚To byl kamarád? Znalas ho?‘ Řekla, že to byl spíš známý. A od té doby začala mlžit.“

Miroslava Litomiská však Drahomíře Dražské nakonec uvěřila. Stejně jako disidenti Petr Payne a Anna Šabatová, s nimiž se obě mladé ženy ještě v sobotu setkaly.

 

Lidi museli dostat impuls smrti, aby šli do ulic

Fáma o smrti Martina Šmída představovala rozbušku, jež vedla k explozi obrovských demonstrací proti totalitě v celém Československu a k pádu komunistické diktatury. „Je mi líto, že se zdůrazňuje role téhle zprávy. Hodně lidí bylo naštvaných na režim, ale neměli víru něco změnit,“ tvrdí Miroslava Tupá Litomiská, která se narodila 8. dubna 1963 a vyrůstala v evangelické rodině. „Museli dostat impuls smrti, aby šli do ulic. Sloužilo by nám ke cti, kdybychom obhajovali svobodu a právo i bez takových impulsů. Není dobře, když lidi rozhýbe až taková zpráva.“

Vymyšlené zabití Martina Šmída připomnělo národu skutečnou smrt studenta medicíny Jana Opletala, který zemřel 11. listopadu 1939. Podlehl těžkému střelnému zranění z 28. října téhož roku, kdy v Praze propukly demonstrace proti okupaci okleštěného Československa nacistickým Německem. 17. listopadu 1939 pak Němci uzavřeli všechny české vysoké školy. V odvetě za nepokoje popravili devět studentských vůdců a 1200 studentů uvěznili v koncentračních táborech.

Po padesáti letech, 17. listopadu 1989, rozehnaly komunistické bezpečnostní jednotky pokojnou studentskou manifestaci. Připomínala právě vysokoškolské oběti z listopadu 1939.

 

Dražskou kopl policajt do břicha

Desetitisíce lidí se 17. listopadu 1989 vypravily z pražského Albertova k hrobu Karla Hynka Máchy na Vyšehradě a posléze po nepovolené trase po nábřeží Vltavy přes Národní třídu na Václavské náměstí. Na konci Národní třídy zatarasili účastníkům manifestace cestu příslušníci Pohotovostního pluku Veřejné bezpečnosti a ‚červené barety‘ – speciálně vycvičení policisté z odboru zvláštního určení.

V obklíčení bezpečnostních složek se ocitlo odhadem asi deset tisíc studentů a dalších demonstrantů. Kolem čtvrt na devět odstartoval nelítostný zásah. Trval asi hodinu a podle nezávislé lékařské komise si vyžádal 568 zraněných. Řada ošetřených lidí byla ve vážném stavu.

Třiadvacetiletá Drahomíra Dražská se ke studentskému průvodu přidala na nábřeží Vltavy. Historikovi Pavlu Žáčkovi řekla, že byla zvědavá a chtěla se podívat, jak bude demonstrace probíhat. Při jejím potlačení na Národní třídě dostala od jednoho z ‚červených baretů‘ ránu pendrekem do zad, přes ledviny a kopanec do břicha. Po něm se zkroutila a padla k zemi.

Z Národní se dostala ven úzkým průchodem v policejním kordonu v Mikulandské ulici. Prý o sobě skoro nevěděla a ani si neuvědomila, jak se najednou ocitla v Černé ulici, kde ji uviděla Miroslava Litomiská. Všimla si jí, poněvadž se Drahomíra Dražská držela za břicho.

 

‚Červené barety‘ byly jak masky a v tvářích měly nicotu

Miroslava Litomiská byla na rozdíl od Drahomíry Dražské už na začátku manifestace na pražském Albertově. V průvodu došla až na Národní třídu, kde policisté zatarasili únikové cesty zhruba desetitisícovému davu. Ven ze svého sevření pouštěli pouze jednotlivce.

„Asi v půl osmé večer jsme na Národní zastavili a nevěděli jsme proč. Dostala jsem se k řadě mladých policistů blíže ke Spálené ulici, byli vyděšení, bezradní a litovala jsem je,“ uvádí pamětnice. „Uvědomila jsem si, že jsou obětí organizátorů zásahu, pociťovala jsem jen vztek na ty, co je tam poslali.“

Miroslava Litomiská stála nějakou dobu rovněž na druhé straně Národní směrem k Národnímu divadlu. „Tam jsem byla tváří v tvář k jiné skupině zasahujících. Je zajímavé, že se o nich teď moc nemluví. Šlo o jednotky červených baretů vycvičených na boj zblízka. Poprvé v životě jsem viděla někoho, kdo fyzicky vypadal jak člověk, ale kdo vlastně nebyl člověkem,“ upozorňuje Miroslava Tupá Litomiská. „Měli podobný výraz v obličejích, jakousi prázdnotu, nicotu. Bylo to velmi hrozivé. Očekávali jsme, že začne nějaké násilí. Ještě s několika dalšími lidmi jsme hleděli červeným baretům do očí. Bylo to těžké, namáhavé, vyčerpávající, když proti vám stojí takové masky.“

 

Vcuclo mě to do průjezdu a přimáčklo na zeď

Podle Miroslavy Tupé Litomiské seskákaly červené barety na Národní po lešení u stěny. Dodala, že vytáhly mezi sebe jednu dívku. „Majzli ji přes záda, dostala hroznou ránu,“ dodává. „Dva kluci ji odtáhli za nohu zpátky mezi nás. Došlo mi, že to tady není jako u nás doma, kde se holky nemlátí. U Národního divadla se na chvíli policejní kordon rozvolnil a někteří lidi začali odcházet.“

Nejhorší okamžiky zažila pamětnice, když policisté dostali rozkaz stlačovat dav na Národní třídě plastovými štíty. „Člověk se začal bát, že si ublížíme, lidi ječeli a utíkali. Někdo vyskočil na kapotu auta a z auta na střechu květinového stánku,“ popisuje. „Chtěla jsem pryč, prodrat se ke Spálence, ušla jsem asi půl metru a přišla vlna stlačení. Vtlačila mě směrem k průjezdu u Mikulandské. V duchu jsem vykřikla: ‚Tam nechci!‘ a už jsem tam byla. Vcuclo mě to do průjezdu a hodně jsem se zúžila.“

Vystrašený dav přimáčkl Miroslavu Litomiskou na zeď. „Říkala jsem si: ‚Hlavně ať nikdo nespadne, nikdo nesmí spadnout, abychom na něj nešlápli.‘ Vyplivlo mě to v Mikulandské, vydechla jsem si. V průjezdu jsem slyšela auto, klapot bot, zaklapnutí dvířek. Napadlo mě, že teď můžou policajti začít střílet,“ dodává.  

 

Dražská se držela za břicho a nechtěla do nemocnice

Uslyšela štěkot psa, ale najednou mohla dýchat a odejít. Policisti s obušky ji už nepronásledovali. Z Národní třídy vyvázla bez jediné rány. S Milošem Kulhánkem a dalším svým kamarádem Petrem Hamplem šla pryč, narazila na několik zakrvácených lidí. „Cítila jsem hněv na zasahující policajty, na estébáky. Řekla jsem si, že už nebudu dělat tomuhle systému ani malé ústupky. Jako učitelka jsem je dělala, těšila jsem se, že budu konečně svobodná a nebude mi vadit, až mě vyhodí z práce,“ vysvětluje.

V Černé ulici pamětnice spatřila Drahomíru Dražskou a vedle ní ještě jednu postavu. Kolem nich se pohybovaly ještě dvě holky, podle Miroslavy Tupé Litomiské studentky zdravotní školy. „Povídaly si s ní, ptala jsem se, co se děje. Řekly mi, že ji policajti kopli a nechce jít do nemocnice. Vedle Dany Dražské seděl nějaký muž, zeptala jsem se, jestli se znají, řekli, že ne.“

Miroslava Litomiská s Petrem Hamplem a Milošem Kulhánkem odcházeli, ale pak pamětnici napadlo, že zraněná žena může mít vnitřní krvácení. Vrátili se pro ni a řekli, že ji vezmou do nemocnice.

 

Myslí si, že vedle Dražské seděl estébák Zifčák

„Dana Dražská se podívala na muže, který vedle ní tak nesmyslně seděl. Udělal sotva znatelné kývnutí očima, jako že jo. Když jsem v březnu následujícího roku v novinách viděla fotku Ludvíka Zifčáka, tak jsem v něm viděla podobu muže, který seděl 17. listopadu v Černé ulici vedle Dražské. I když úplně jistá si být nemůžu.“

Ludvík Zifčák alias Růžička jako příslušník Státní bezpečnosti šel na čele průvodu, který mířil z Vyšehradu na Václavské náměstí. Později o sobě tvrdil, že na pokyn svých nadřízených sehrál na Národní třídě roli mrtvého studenta Martina Šmída.

 

Taxikářova lhostejnost byla horší než rána pendrekem

Miroslava Litomiská se svými přáteli nakonec Drahomíru Dražskou přemluvili, ať s nimi jede na vyšetření do nejbližší nemocnice na Karlově náměstí. Stopli si malý nákladní taxík. „S Danou jsme si sedly vedle řidiče, ostatní se naskládali na korbičku. Řekla jsem taxikáři, jak na Národní mlátili bezbranné lidi,“ poznamenává pamětnice. „Co se pak stalo, bylo horší než rána pendrekem. Taxikář mi řekl: ‚No jo, tak tam neměli chodit. Věděli přece, že se to takhle dělá.‘ Padla na mě hrůza, že nás na Národní bylo vlastně málo a že takových lidí jako taxikář je moc. Cítila jsem se úplně nejhůř.“

Drahomíru Dražskou odvedla pamětnice na příjem v nemocnici na Karlově náměstí, kde už ošetřovali zraněné z Národní třídy. Bylo kolem desáté hodiny večer. „Tmavá chodba, ticho, všude rychle pobíhaly sestry a dávaly najevo, že jsou na naší straně. To bylo krásné. Mluvili jsme šeptem, cítila jsem tíhu, že lidi kolem nás jsou opravdu zranění a opravdu zbití. A že to na nich zanechá následky na celý život,“ prohlašuje Miroslava Tupá Litomiská. „Seděli tam dva mladí schoulení k sobě, a byli úplně celí od prachu. Ptali jsme se, od čeho jsou tak zaprášení. Řekli, že nevědí. Asi jak se váleli při zásahu na Národní po zemi, tak byli špinaví. V místnosti vpravo od nás ležel na obyčejném stole člověk v bezvědomí. Pak bylo hrozně divné, že ho nesli čtyři kluci v civilu na prkně na rentgen nebo někam na vyšetření. Připadala jsem si jak v románu od Franze Kafky.“

 

Na vozíku se klepala holka s krvavou ránou na týle

Miroslava Tupá Litomiská si vybavuje také dívku na nemocničním vozíku. Brečela, klepala se v šoku, měla velkou krvavou ránu v týle a vlasy slepené krví. „Byla bez sebe a vezli ji na rentgen. U výtahu stál kluk se zakrvácenou košilí. Řekl mi, že krev není jeho, že je z přírodovědecké fakulty a že ho vyhodí ze školy,“ vzpomíná Miroslava Tupá Litomiská. „Uklidňovala jsem ho, že přece nemůžou všechny vyhodit a že všechno bude jinak.“

Drahomíra Dražská v nemocnici nezůstala, podepsala revers a společně se vypravily na noční autobus. Než se rozloučily, vyměnila si s Miroslavou telefonní čísla. V Černé ulici a v nemocnici si udělala Miroslava o Drahomíře první obrázek. „Nezdálo se mi, že chce nějak změnit poměry, zdálo se mi, že se nevyzná. Vyhýbala se přímé odpovědi, měla jsem dojem, že je v nějakém osobním průšvihu,“ tvrdí. „Působila na mě jako dívka, které nedělá potíže si v tělocviku vymýšlet, že jí není dobře, když se jí nechce cvičit.“

Když se druhý den dopoledne Miroslava od Drahomíry dozvěděla o smrti Martina Šmída, telefonovala své dobré kamarádce Harriet Mackové, manželce evangelického faráře Petra Macka. Ten šel na synod do Vinohrad a zprávu předal dál.

 

Lhát o něčí smrti není legrace

Pamětnici napadlo, jestli Drahomíra Dražská nespolupracuje se Státní bezpečností. Případně jestli říká pravdu, nebo lže. „Ale druhá moje myšlenka byla: Lhát o někom, že je mrtvý, není žádná legrace. Je to za hranicí. Nezaskočilo mě, že o smrti Martina Šmída mluvila bez emocí, takoví někteří lidé prostě jsou. A tak jsem pochybnosti zaplašila.“

Odpoledne se obě mladé ženy rozešly. Miroslava si pak doma právě dělala meltu s mlékem, když zazvonil telefon. Volal disident Petr Payne a ptal se jí, co ví o smrti Martina Šmída. Odjela za ním do Mikovcovy ulice, kde probíhal seminář studentů teologie. Pronikla k nim zpráva, že na Národní zabili policisti studenta a začali ji rozšiřovat.  

„Pak jsme šli za Dražskou do práce a vyzvedli jsme ji. Drahomíra pak nahrála kazetu, jak tam ležel mrtvý student na zemi. Petr Payne kazetu vzal a odnesl ji Aničce Šabatové. Pak ji, myslím, poslouchali doma,“ uvádí pamětnice. „Petr a Anička uvažovali, jestli pustit zprávu o smrti Martina Šmída dál, jestli je Dražská věrohodná, nebo není. Byla věrohodná, ale taky vágní a na některé otázky neodpověděla. Jako třeba, kde Martin Šmíd s rodiči přesně bydlel. Pamatuju si, že se na mě Anička obrátila a zeptala se: ‚A ty tomu věříš?‘ Odpověděla jsem: ‚Já nevím.‘ Ale vzápětí řekla jsem: ‚Ale proč by si to vymýšlela?‘ Takže nakonec zprávu pustili.“

Informaci o smrti studenta na Národní třídě předal disident Petr Uhl Rádiu Svobodná Evropa a tiskové agentuře Reuters. „Pak ho zatkli za šíření poplašné zprávy, což byl docela ošklivý paragraf, za který se dávalo hodně let vězení,“ dodává Miroslava Tupá Litomiská.

 

Zpráva ‚Student je mrtev‘ byla silnější než opatrnost

Podle ní hovořila Drahomíra Dražská o studentově smrti sice neurčitě, ale dokázala lidi kolem sebe umluvit. „Jako někdo, kdo prodává elektrickou dojičku člověku, který nemá krávu ani elektriku. Nechala jsem se obelstít,“ upozorňuje Miroslava Tupá Litomiská. „Pochybnosti jsem měla už ve chvíli, kdy jsem odpovídala Aničce. Tak jsem řekla, že nevím. Ale pro Aničku bylo možná klíčové, že jsem Danu přivedla já. Působila jsem věrohodně v jejích očích, že jsem pravdomluvný člověk. Problém byl, že jsem jako zvěrohodnila zprávu od nevěrohodné Dany. Snažila jsem se chovat hodně opatrně, a tak jsem vždycky říkala, že nevím. Ale zpráva ‚Student je mrtev‘ byla silnější a lidem utkvěla v hlavě víc než moje ‚nevím‘.“

Miroslava Litomiská pozvala Drahomíru Dražskou na nedělní bohoslužbu na Topolku k Petru Mackovi. „Byla tam Anička Šabatová a řekla, že jdeme do hotelu Fórum natáčet k nějakému reportérovi. Dražská si tam sedla a natočila pro zahraniční televizi informaci, že Martin Šmíd je mrtvý,“ podotýká pamětnice. „Byla jsem trošku v šoku, jak to dělá. Zdálo se mi hrozně divné, že Dana říká, že je mrtev, a přitom nám odmítá říci, kde Martin Šmíd bydlel.“

Jakmile skončilo natáčení v hotelu Fórum, odjeli všichni k disidentské rodině Bendových na Karlovo náměstí. Zanedlouho je zatkli policisté a převezli k výslechu na služebnu na náměstí Míru.

 

StB ji zatkla a týž den i propustila

„Přivezli i Hanku Marvanovou, Přemysla Ruta. Byla jsem na výslechu poprvé, Anička Šabatová mě ochraňovala, necítila jsem se dobře, měla jsem hrozný hlad. Anička řekla policistovi, ať skočí k Valdeku pro chlebíčky,“ popisuje Miroslava. „Jeden policajt mi pak vrátil občanku a otevřel dveře na zámek, nic neřekl. Anička s Hankou mě šoupaly ven, ať odejdu. Utíkala jsem celá vyděšená Na Topolku k Mackům. Věděla jsem, že u nich nemůžu zůstat dlouho a nakonec jsem se nastěhovala k naší školní psycholožce Ivoně Lucké, kde jsem byla až do čtvrtka.“

Totalitní režim se po 17. listopadu zhroutil během necelých dvou týdnů. „V úterý 21. nebo ve čtvrtek 23. listopadu přišel ještě estébák do školy za ředitelkou a dal mi předvolání do Bartolomějské. Jela jsem tam, ale odmítla jsem vypovídat,“ říká Miroslava Tupá Litomiská. „Cestou jsem potkala strýčka Honzu Duse. Poradil mi: ‚Nic jim neříkej, komunisti jsou vrazi.‘ Po revoluci jsem byla ještě u kriminalisty pana Beneše v Husovce. Řekla jsem mu všechno a dělal na mě dobrý dojem. Byl netrpělivý a chtěl, abych svou výpověď uspíšila. Nechtěl ale mluvit o muži, který seděl po zásahu na Národní vedle Dany Dražské v Černé ulici. Asi za rok mě předvolali na vojenskou prokuraturu.“

 

Dražskou viděla v nemocnici. Zmatenou a bojácnou

Drahomíru Dražskou viděla Miroslava ještě někdy v listopadu a v prosinci 1989, ale neví už přesně kdy. „Šla jsem za ní do nemocnice, kde ji hospitalizovali. Byla zmatená, říkala, že neví komu věřit, bála se a věděla jsem, že je v péči terapeutů,“ dodává pamětnice. „Už za týden po sedmnáctém listopadu jsem věděla, že nikdo takový jako mrtvý student Martin Šmíd prostě není. V pondělí 20. listopadu nebo v úterý jel Petr Payne s Danou na Zahradní Město, kde měli bydlet rodiče zabitého Martina Šmída. Tam si uvědomil, že jim Dražská lže.“

Drahomíra Dražská se v dalších letech přiznala novinářům, že si smrt studenta na Národní vymyslela ve vzteku pod vlivem hrozných zážitků z Národní třídy a z nemocnice na Karlově náměstí.