Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Miroslav Tupý (* 1938)

• narozen 3. března 1938 ve Spáleném Poříčí

• vzpomíná na americké vojáky, Rudou armádu i vlasovce

• vzpomíná na život v blízkosti vojenského újezdu Brdy

• vystudoval VŠSE v Plzni a po celý život pracoval v plzeňské Škodovce

• dlouhá léta psal kroniku Spáleného Poříčí

• je v penzi, žije s manželkou tamtéž

Patriot ze Spáleného Poříčí

Miroslav Tupý žije už dlouhá léta ve Spáleném Poříčí, malebném městečku ležícím na úpatí brdských kopců. Narodil se tu 3. března 1938 a s rodiči bydlel přímo na historickém náměstí. Otec byl vedoucím místního družstevního konzumu a za války mu syn v obchodě pomáhal, nalepoval ústřižky od potravinových lístků do účetní knihy. V roce 1944 začal chodit do školy a první vysvědčení dostal psané v němčině. Další už bylo psané česky. Do Spáleného Poříčí přijeli 7. května 1945 američtí vojáci a válka tím pro místní oficiálně skončila. Na památku jejich přítomnosti ve Spáleném Poříčí má Miroslav Tupý fotografii, jak pózují před místní trafikou, která stála vedle jejich obchodu. Ale v nedalekých brdských lesích se na konci války ještě střílelo. Utíkali tudy poslední němečtí vojáci ustupující před Rudou armádou.

 

Osvoboditelé Spáleného Poříčí

„7. května přijeli od západu Američani a nejprve se zdálo, že se usadí ve Spáleném Poříčí. Pak se udělala demarkační linie na řece Úslavě a na mostě přes řeku v Nezvěsticích byla americká budka, kde sloužili Američani jenom jeden nebo dva dny a pak už jezdili za holkama. I do ruské zóny. Ale ne po hlavní silnici, jen po okreskách a měli různé pletky. Dokonce si jednu Poříčandu odvezli do Ameriky, jeden z těch amerických vojáků, osvoboditelů Spáleného Poříčí. Ale bylo to bez střílení. Němci už byli dost vyplašení.“

 

Vojenský újezd Brdy

V Brdech vznikl už za první republiky rozsáhlý vojenský prostor. Během okupace, v roce 1940, ho začala využívat i německá armáda. A stejně jako předtím československá tam měli střelnice a sklady munice. Místní obyvatelé museli svoje domovy opustit a nikdo z civilistů tam nadlouho nesměl vstoupit. Na konci války tam pak probíhaly lokální boje. Němci ustupovali před Rudou armádou postupující z vnitrozemí a ze západu se přibližovala armáda americká. Němci se snažili zbavovat uniforem nebo aspoň distinkcí, aby se jim podařilo alespoň uniknout. Hned po skončení války se obyvatelé brdských vesniček do svých domů vrátili. Ale trvalo pouhých pět let, než je vystěhovali znovu a tentokrát natrvalo. V roce 1950 byly brdské lesy znovu uzavřené, vesnice srovnané se zemí a jejich obyvatelé vystěhováni na Slovensko. Na dlouhá desetiletí tam začala operovat Československá lidová armáda a o něco později i sovětská.

 

Američané, Sověti i vlasovci

První do Spáleného Poříčí přijeli Američané a o tři dny později dorazila i Rudá armáda. Nedaleko protékající řeka Úslava se stala demarkační linií. Ve zmatku končící války se snažili ztratit i vojáci patřící k jednotkám ruské osvobozenecké armády.

„Rusové ale měli srážky pod Brdy, tam ještě nějaké boje byly. Pak se do toho namotali vlasovci. Nikdo nevěděl, co jsou vlastně zač. Byli to Ukrajinci, kteří byli určitou dobu s Němci, ale potom, když jim teklo do bot, tak se zase připojovali k Rusům, ale Rusové je neměli rádi. Takže oni se snažili splynout s davem sovětských vojáků.“

 

Spálené Poříčí po válce žilo ze zabavených potravin

Utíkali i němečtí civilisté. S naloženými vozy směřovali do Plzně, do sběrného tábora. A ve Spáleném Poříčí vznikla z místních mužů Revoluční garda. S uloupenými německými puškami zastavovali hlavně nákladní vozy, a když v nich našli potraviny, zabavovali je. Němce prý nahnali do statku, kde jim vzali všechno jídlo a pak je poslali pěšky do Plzně. Potraviny předávali do místního konzumu otci Miroslava Tupého a i do dalších dvou soukromých obchůdků. Obyvatelé Spáleného Poříčí tak prý měli o dostatek jídla postaráno.

 

Jako kluci jsme si hráli na válku

„Starší chlapci hledali v okolí Brd zbraně a munici, které tam Němci odhazovali. Mě tam rodiče nepustili. U hřbitova Američani zapálili nějakou německou munici, polili to benzínem. A když to dohořelo, tak se tam moji starší kamarádi vypravili a vozili si to domů. K těm vyhořelým pažbám a dřevěným částem zbraní si přidělávali vlastní. Měli bunkry, já jsem spíš nosil jen kameny. Měli jsme pevnůstku a starší kluci ji obsadili a stříleli z těch ukořistěných zbraní.“

Po ukončení základní školy odešel Miroslav Tupý studovat jedenáctiletku a po ní nastoupil ke studiu na Vysokou školu strojní a elektrotechnickou v Plzni. Nějakou dobu přemýšlel, zda by neměl studovat leteckou akademii - zajímal se o letadla a vojenskou techniku a měl v této oblasti velké znalosti. Jenže by musel odjet studovat až na Slovensko a s tím rodiče nesouhlasili.

To už byla jiná doba, u moci byli komunisté a jeho otec, původně člen sociální demokracie, se ze dne na den stal nechtěně členem komunistické strany. Přizpůsobil se, ale aktivním komunistou se nikdy nestal. Dál byl vedoucím konzumního družstva, jen se teď jmenovalo Jednota a zůstal tam pracovat až do odchodu do penze.

 

Pátrač ilegalista

V době, kdy byl Miroslav Tupý na vojenské akademii, si ho nechali prověřit ze Zpravodajské správy generálního štábu Československé lidové armády. Byl vytipovaný jako potenciální kandidát na „pátrače ilegalistu“. Nikdy ho přímo nekontaktovali a stejně došli k závěru, že díky své mírné povaze, intelektuálním zájmům a v neposlední řadě i nestranickosti není pro ně nakonec vhodným kandidátem. Až do dnešní doby Miroslav Tupý netušil, že byl nějakým způsobem prověřován a že byl kandidátem pro zpravodajskou činnost. 

 

Jezdil jsem s kočárkem mezi tanky

Miroslav Tupý dokončil v Plzni vysokou školu a odešel ještě na dva roky do Prahy, na ČVUT, kde se dál specializoval. Jako vysokoškolák absolvoval vojenskou akademii a oženil se. Nastoupil do plzeňské Škodovky a řídil tým zajišťující vytápění a klimatizaci v celé Škodovce. Ve Škodovce zůstal až do odchodu do penze a jeho syn nyní v této tradici pokračuje, jen se zaměřil na výstavbu jaderných elektráren. V osmdesátých letech se ve Škodovce vyráběly díly k jaderným reaktorům pro Temelín a nyní se projednává její dostavba.

„V roce 1968 jsem už bydlel v Plzni a pracoval ve Škodovce. A když přijely sovětské tanky... nás se to vlastně ani moc netýkalo. Ani do fabriky nepřijely, jenom projížděly po Plzni a po náměstí. V Plzni ale žádné velké problémy nebyly. Trochu horší to snad bylo ve Spáleném Poříčí. Usadili se tam na jednom opuštěném statku a dělali si tam ohníčky. Ale bylo to jen krátkou dobu, šlo to mimo mě. My jsme v té době měli malého kluka a já jsem jezdil s kočárkem mezi tanky. Něco se snad odehrávalo v Brdech, ale o tom jsme tehdy nevěděli.“

 

Kronikář Spáleného Poříčí

S manželkou nyní žije opět ve svém rodném městě. Narodily se jim dvě děti a s manželkou je spojuje i dlouholetý zájem o historii i aktuální dění ve Spáleném Poříčí. Miroslav Tupý se o historii Spáleného Poříčí zajímal až do té míry, že mu nabídli vedení místní kroniky. Nakonec ji psal dlouhých osmnáct let. Pátral ve starých kronikách a archivech, psal i historické statě do místního zpravodaje. O dění ve Spáleném Poříčí se zajímá stále, účastní se zasedání městského úřadu a s potěšením sleduje, jak se Spálené Poříčí postupně proměňuje k lepšímu. Po letech předal kroniku mladší kolegyni, ale dostal nabídku novou. Bude zaznamenávat historii místního zámeckého pivovaru.