Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Voják, co mě znásilnil, mě chtěl odvléct do Ruska, a tak jsem utekla
narodila se 27. prosince 1928 v hornolužickém Wittichenau v Sasku do rodiny Poláka a Lužické Srbky
její otec zemřel během druhé světové války, měla o tři roky mladší sestru
ke konci války ji a matku znásilnili sovětští vojáci, maminka otěhotněla a porodila dceru Helgu
pamětnice utekla z Německa ze strachu před vojákem, který ji znásilnil, do Československa
usadila se v Království u Šluknova, kde poznala svého budoucího manžela
první dcera se jim narodila v roce 1948, měli pak ještě pět dětí
s manželem se vzali v roce 1952, československé občanství získala až v roce 1963
bydlela několik let na státním statku v dnes již zaniklé obci Fukov ve Šluknovském výběžku
v roce 1974 začala pracovat v národním podniku Bytex v Jiříkově
v podniku Bytex pracovala ještě šest let, kdy byla v penzi
v roce 2024 žila pamětnice v Jiříkově
Když bylo Gertrudě Turnové patnáct let, zažila něco, co by žádné mladé nevinné děvče zažít nemělo. Druhá světová válka se blížila ke konci a dívku s její matkou pod pohrůžkou násilí zavlekli sovětští vojáci do lesa a znásilnili. Ten, který jí mířil pistolí na hrudník, slíbil, že ji s sebou odveze do Sovětského svazu jako svou ženu. A to nemohla dopustit. Utekla před ním z rodného Wittichenau, malé vesničky v Horní Lužici, kde se v roce 1928 narodila, do Československa. Doufala v nový život. Jako Němka to ale v poválečném Československu lehké rozhodně neměla.
Gertruda Turnová se narodila 27. prosince 1928 do rodiny Lužické Srbky a Poláka na území Horní Lužice, které patří Německu. Už jako dítě zažila ve škole ústrky a nespravedlnost. „Byla jsem dobrá ve sportu, uměla jsem parádně plavat i běhat, ale nikdy jsem si nesměla stoupnout na stupeň vítězů, přestože jsem první fakticky byla,“ vzpomíná s hořkostí v hlase dnes již skoro šestadevadesátiletá dáma. „První směly být jen čistě německé dívky. Jednou si mě vzala učitelka na stranu a pošeptala mi, že to nemá cenu, ať to vzdám, že nikdy nesmím vyhrát. A tak jsem se přestala snažit.“
Lužičtí Srbové žijící v Německu čelili často šikaně, režim jim zakazoval spolkovou činnost a museli germanizovat své děti. Přesto se na ně německé obyvatelstvo dívalo tak trochu skrz prsty, jako na občany druhé kategorie. Když pak přes rovinaté území Horní Lužice táhla sovětská armáda na Berlín, zažili tamní lidé doslova peklo na zemi. „Chovali se strašně, kradli, snědli všechno, na co přišli. Poráželi krávy, kozy a pekli je v lese. Nacházeli jsme pak odřezané hlavy a vyvržená střeva,“ otřásá se hnusem při vzpomínce na zbytky dobytka, povalujícího se všude v lese, Gertruda Turnová. „To ale nebylo nejhorší. Sovětští vojáci znásilňovali ženy. Bylo jim jedno, jestli jsou mladé, nebo staré,“ dodává s povzdechem. „Když už toho bylo moc, vedení jim znásilňování zakázalo. Obyčejným vojákům to ale bylo jedno. Občas se tak stalo, že Sověti zastřelili za vesnicí své vlastní vojáky za neuposlechnutí tohoto rozkazu.“
A právě v době, kdy se to kolem vesničky Wittichenau nedaleko Budyšína rudoarmějci jen hemžilo, neměl Trudi, její mladší sestru a maminku kdo chránit. „Otec odešel sloužit do války a najednou přestal psát. Modlily jsme se za něj. Když se ale dva roky neozýval, bylo jasné, že už se nevrátí. Během války jsme se ukrývaly v lese, měly jsme tam peřiny a další vybavení,“ říká pamětnice.
Na den, který změnil život čerstvě patnáctiletého děvčete, nevzpomíná Gertruda Turnová ráda. „Zastavilo u nás nákladní auto, vylezli dva vojáci. Přišli k nám, jeden měl granát v ruce a přikázal, že máme naskočit na náklaďák, že jim já a máma musíme očistit brambory. Zatáhli nás do lesa a znásilnili,“ vypráví s hořkostí v hlase. „Na mámu šli dva, odtáhli ji kousek dál, a mně mířil jeden voják pistolí na hrudník. V té době jsem ještě nepoznala chlapa, dovedete si to představit?“ ptá se a na chvíli se odmlčí. „Řvala jsem a kopala, volala jsem maminku a ta mi řekla, ať jsem zticha, nebo to bude ještě horší.“ Jeden z vojáků, podle vyprávění pamětnice, hlídal na lesní cestě, aby je někdo nenachytal. Po činu se sebrali a z místa odjeli. „Ten, co mě znásilnil, mi řekl, že si mě vezme do Ruska jako svoji robu, tedy ženu. Byla to pro mě strašná představa. Věděla jsem, jak taková děvčata končí,“ vzpomíná Gertruda Turnová, jak se podobná věc stala dceři tamního učitele. „Vzali ji do vlaku, že s nimi odjede do Ruska, a všichni vojáci ve vagonu ji znásilňovali. Po sto dvaceti kilometrech, když už o sobě téměř nevěděla, ji vyhodili ven a odjeli. Po nějaké době se probrala a pěšky přišla zpátky do vesnice.
Událost zanechala pamětnici hluboké šrámy na duši. Její maminka krátce poté zjistila, že otěhotněla. „Nemohla si to nechat vzít, všude byli Rusáci, i v nemocnici. A žádný doktor se do takové věci nechtěl zaplést, báli se,“ krčí rameny pamětnice. „Měla jsem obrovský strach, že si mě voják, který mě znásilnil, najde, a tak jsem se sbalila, rozloučila s mámou a utekla s kamarádkou Anežkou do Československa. Anežka už nějakou dobu v Československu byla, a tak mě vzala s sebou. Pracovaly jsme v hospodě v Království u Šluknova. Majitel byl hodný člověk a snažil se nám pomoci,“ vysvětluje pamětnice, jak se stalo, že se ocitla ve Šluknovském výběžku. „Jely jsme vlakem kousek za Budyšín a pak jsme musely pěšky. Anežka cestu znala a já jsem jí důvěřovala. Překročily jsme státní hranici a nebyl nikdo, kdo by nás kontroloval. A tak začala další etapa mého života,“ vypráví.
Nějakou dobu se Gertruda Turnová v Československu živila, jak se dalo. „Pracovala jsem v hospodě v Království a taky se starala o jednu umírající ženu. Neuměla jsem česky a bála jsem se někde promenádovat, přeci jen, protiněmecké nálady v poválečném Československu byly silné,“ vypráví pamětnice a vzpomíná, že se ale našli i lidé, kteří jí ochotně pomáhali. „Seznámila jsem se s paní, jmenovala se Marie Vindišová, pomáhala mi, jak se dalo. Dala mi česko-německý slovník, když bylo třeba, zašla se mnou na úřady, mohla jsem se na ni kdykoliv obrátit.“
Mladá dívka asi působila trochu bezradně a opuštěně a hostinského z hospody v Království napadlo, že je potřeba ji dostat pod čepec. „Povídal mi, že zná bezva kluka, nějakého Frantu Turnu. Uměl perfektně německy, protože byl dva roky nuceně nasazený v Berlíně, a navíc vypadal dobře. Tak jsem na to kývla. Tou dobou mi to prostě muselo stačit.“
František Turna byl opravdu fešák, navíc jeho znalost němčiny zpočátku dost ulehčila pamětnici život. „Slovo dalo slovo a dali jsme se dohromady. Už v roce 1948 se nám narodila první dcera Evička. Na svatbu jsme si ale museli počkat, až když dostala nejstarší dcera občanský průkaz. Československé občanství jsem dostala až v roce 1963, to už jsem měla čtyři děti!“ směje se pamětnice a dodává, že než získala občanství, musela každý rok jezdit do Děčína pro povolení k pobytu.
Zpočátku bydleli mladí u Františkových rodičů. „Tchyně mě nesnášela. Jednou mě dokonce hnala před soud ve Šluknově. Jindy mě udala na policajtech, že na lidi na ulici křičím: ‚Heil Hitler!‘ a další nesmysly. Byla jsem ráda, že jsme od starých mohli po nějaké době odejít. Manžel byl vedoucím několika státních statků, pomáhala jsem mu s dobytkem a tak jsme žili.“
Pracovní povinnosti zavály mladou rodinu i na státní statek do dnes již neexistující maličké vesničky Fukov, ze všech stran obklopené Spolkovou republikou Sasko. Kdysi dávno bývala nejsevernější obcí Československa. „Do Fukova byla dlouhá cesta, z Království nějakých šest kilometrů. Pamatuju si, že tam byla škola, kostel svatého Václava, kam chodilo maximálně patnáct lidí, švadlena i prodejna,“ ráda vzpomíná na život v malém fukovském výběžku pamětnice.
Před druhou světovou válkou žilo ve Fukově na osm stovek obyvatel, převážně německých. Kolem roku 1950 už jich bylo jen osmdesát sedm. Většina jich pak musela odejít při poválečném odsunu Němců a obec se již nepodařilo zalidnit. Definitivním hřebíčkem do rakve obce byl odchod vedoucího prodejny, po kterém se v místě stal život pro poslední Fukovany neperspektivní a v roce 1951 došlo k plošné demolici více než padesáti tamějších budov. O devět let později šly k zemi i dvě poslední stavby, kostel a škola.
Po odchodu z Fukova se rodina usídlila v Jiříkově. „Můj manžel byl myslivec, rád si ale přihnul. Když střelil nějakou zvěř, prodal maso v hospodě, aby měl na pití. Občas se ke mně doneslo, co vyváděl, tančil na stole a zpíval. No považte! Já mu vždycky říkala, že nemá hudební sluch, a ten, kdo neumí zpívat, neumí ani tančit,“ žertuje bělovlasá dáma a dodává, že s Františkem neprožila lehký život. „Ze začátku byl dobrý, když jsem ale čekala první dceru, tak mě uhodil a já se chtěla rozjet zpátky k mámě. To jsem ale nemohla, maminka měla dítě s Rusákem a já bych tam ještě přivezla české dítě, co by tomu řekli lidé. Můj muž věděl, že se nemám kam vrátit, a dovedl toho využít. Nebyl to lehký život,“ říká.
Manželé Turnovi nakonec vychovali šest dětí. Tři děvčata a stejný počet chlapců. „Jednoho dne jsem měla práce na statku dost a rozhodla jsem se, že se zeptám ve fabrice, zda by mě nevzali,“ říká rázně. Od rozhodnutí neměla Gertruda Turnová nikdy daleko k činům. „Šla jsem do Bytexu, kde vyráběli koberce, deky a nábytkové látky, a rychle jsem se práci naučila. Po třech měsících jsem se stala předákem,“ dodává.
V národním podniku Bytex vydržela pamětnice až do důchodu, pracovala v něm dokonce ještě šest let, když už byla v penzi. „Vydělávala jsem víc než manžel. Moc se mu to nelíbilo, ale já jsem byla spokojená,“ usmívá se.
Gertruda Turnová celý život pracovala, starala se o svých šest dětí a měla se co ohánět. Politika a podobné věci ji příliš nezajímaly. „Jednou jsem ve Sportce vyhrála bezmála třicet tisíc korun. Manžel chtěl, abych mu dala dvacet tisíc na auto, já to ale raději vrazila do dětí. Nakoupila jsem jim oblečení a to, co chtěly a potřebovaly.“
S ohledem na své vysoké stáří a životní zkušenost uzavírá pamětnice své vyprávění sdělením pro budoucí generace: „Vzkazuju jim, ať nejsou tak staří jako já teď. Přijdou nemoci a stojí to za zlámanou grešli. Ať si užívají života, dokud jsou fit a můžou.“
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Ústecký kraj
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - Ústecký kraj (Daniela Pilařová)