Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Anna Turoňová (* 1931)

• narozena 1. října 1931 ve Valea Ungurului (dnešní Gemelčička) v severozápadním Rumunsku

• rodiče byli zemědělci

• pochází z deseti dětí

• v letech 1939–1943 absolvovala čtyři roky školní docházky, poté pomáhala rodičům

• v roce 1949 rodina reemigrovala do Československa (Štěpánov u Starého Města pod Sněžníkem)

• roku 1954 stěhování na Slovensko

• roku 1955 sňatek s Pavlem Turoněm

• v roce 1956 se s manželem vrátili na Moravu, žili na Kroměřížsku

• pracovala v zemědělství pro státní statek, později jako uklízečka a uvaděčka v kulturním domě v Kroměříži

• s manželem vychovali dvě dcery

První Slováci přišli do severozápadní oblasti Rumunska na přelomu 18. a 19. století. Tehdy území spadalo do Sedmihradska v Rakousku-Uhersku. Jednalo se o chudé lidi, kteří byli přilákáni vidinou zisku půdy. O jejich příchod měla zájem šlechta, které se nedařilo oblast kolonizovat. Nejprve museli vytěžit a vykácet staré lesy, aby získali ornou půdu. Mezi osadníky patřili i předkové Anny Turoňové. Roku 1947 odsud rodina Vávrových reemigrovala zpět do Československa. Anně Turoňové bylo 18 let.

Tvrdý život v Rumunsku

Anna Turoňová, rozená Vávrová, se narodila 1. října 1931 v rumunské obci Valea Ungurului (dnes Gemelčička) v bihorsko-salajské oblasti severozápadní části Rumunska. Rodiče měli středně velké hospodářství, otec Karel Vávra pracoval od jara do podzimu na poli, v zimě v lese. Matka Marie, rozená Komárková, se starala o jejich deset dětí a o domácnost. Žili skromně a jako mnoho dalších v této oblasti museli tvrdě pracovat, aby se uživili. Po předčasné smrti matky se otec znovu oženil s Annou Michalčákovou.

Obec Valea Ungurului, jejíž rozloha je 47 km2, patřila k největším slovenským obcím v Rumunsku. Jednotlivé domy roztroušené po kopcích od sebe byly vzdáleny i několik kilometrů. Nacházely se zde dva obchody patřící židovským majitelům. Sem chodili Vávrovi kupovat to, co nemohli sami vyrobit nebo vypěstovat, nejčastěji sůl, cukr a petrolej. Na větší nákupy se čas od času chodilo do několik kilometrů vzdáleného městečka. Peníze získávali prodejem zemědělských plodin a hospodářských zvířat. Doma se mluvilo slovensky, ve slovenštině probíhalo i vyučování ve škole a mše. Komunita byla semknutá, s Rumuny se příliš nestýkala. Místní si udrželi římsko-katolickou víru, chodilo se do kostela.

Do školy jsem chodila tři zimy

V srpnu roku 1940 přinutily Německo a Itálie na základě druhé vídeňské arbitráže Rumunsko, aby vydalo Maďarsku oblast severního Sedmihradska. V září začala území zabírat vojska horthyovského fašistického Maďarska. Tou dobou Anna nastoupila do školy, bylo jí osm let. „Když nás zabrali Maďaři, to jsou tvrdí lidi, muselo se ve škole mluvit maďarsky. Ale jak taková děcka můžou mluvit maďarsky, když doma mluví slovensky? Po dvou letech jsme se už zase učili slovensky. Naučila jsem se číst a psát a zůstala jsem doma hlídat menší děti,“ vypráví Anna Turoňová. Vybavuje si také slovenského učitele Štefana Kapitze, který zde působil.

Děti začínaly se školní výukou v pozdějším věku, kdy už byly odolnější. Do školy se chodilo jen v zimě, spousta sněhu ztěžovala cestu z odlehlejších částí obce. Anně trvala téměř hodinu. V létě chodili bosky, na zimu jim otec šil tzv. krpce z kůže nebo vyráběl papuče z ovčí vlny. Povinnost školní docházky se rušila už pro docházkovou vzdálenost nad tři kilometry. Otec lpěl na tom, aby se všechny děti naučily číst a psát. Sám do školy chodil, ale nebylo to zdaleka běžné. Annina matka ani babička žádné vzdělání neměly. Od 12 let tedy zůstala doma i Anna, starala se o mladší sourozence a pomáhala v hospodářství.

Druhá světová válka se obce příliš nedotkla. Boje probíhaly daleko od ní. Mnozí z místních mužů museli narukovat do maďarské armády, někteří se už nevrátili. Otec Anny Turoňové odešel budovat zákopy, podrobnosti už si ale pamětnice nevybavuje. Zanedlouho se vrátil domů. Koncem války procházeli obcí němečtí a sovětští vojáci. „Napřed jeli Němci, měli terénní auta, spěchali, chtěli sebrat nějaké jídlo a honem pryč, protože za nimi šli Rusové na koních. Ti dělali místy i zle,“ vzpomíná. Vybavuje si také, že nějakou dobu u nich bydlely sestřenice, děti otcova bratra. Pocházely ze vzdálenější oblasti, kudy už procházela fronta, a strýc se o dcery bál.

Zpátky do Československa

Roku 1946 byl zástupci Československa a Rumunska podepsán protokol o reemigraci Čechů a Slováků, na jehož základě se mohli lidé do roka vystěhovat. Téhož roku byla zřízena Československá přesídlovací komise v Oradea Mare.

Dostupné zdroje uvádí, že do podzimu byli přesídlováni uchazeči o námezdní poměr, od podzimu do konce roku lidé se slíbeným přídělem zemědělské půdy. V červenci 1948 platnost protokolu vypršela a další transporty byly povoleny od září téhož roku. Reemigrace Čechů a Slováků z Rumunska pak pokračovala s přestávkami do konce roku 1949, kdy v posledních transportech přijížděli členové rozdělených rodin. Většina obyvatel věřila, že se dostane na Slovensko, bylo však potřeba obsadit území po odsunutých Němcích, a tak mířili většinou do českomoravského pohraničí.

Odjezdu místních předcházely agitační akce. Byly šířeny letáky, do vesnic jezdili agitátoři, kteří místním vysvětlovali, proč pro ně bude výhodné odejít. „Nějaký pan Ocelka tehdy přišel před kostel, kde se scházelo nejvíc lidí a vysvětloval nám to,“ vzpomíná Anna Turoňová.

Někteří její příbuzní odjeli z Rumunska už v první vlně roku 1947. „Roku 1947 jeli nějací strýcové, představte si, že je vezli v nákladním vlaku. Roku 1948 už lidé odjížděli normálním osobním vlakem, my jsme jeli v roce 1949 krásným vlakem s lůžky. Zavezli nás až někam k Aši, kde potřebovali obsadit pohraničí. Tam jsme být nechtěli, nikdo nechtěl na německé hranice, takže jsme potom zůstali na Jesenicku, ve Starém Městě pod Sněžníkem, kde jsme žili pět roků,“ vzpomíná na odchod z Rumunska.

Všechno nám připomínalo Rumunsko

Příchod do Československa jim usnadnila přítomnost příbuzných, kteří přijeli před nimi. Vysídlená oblast u hranic jim v mnohém připomínala Rumunsko. Navíc se zde domluvili. I tak to byl ale trochu šok. Anně Turoňové bylo v době příjezdu 18 let. Bydleli v domě po Němcích. Vzpomíná si, že domy vykazovaly známky pečlivosti bývalých majitelů a byly v dobrém stavu. Příbuzní, kteří přijeli před nimi, se ještě s bývalými majiteli domů potkávali.

Většina rodiny začala pracovat v zemědělství na státním statku. „Ve Starém Městě se zpracovával len, který jsme pěstovali. V Hanušovicích byla přádelna Lenas, kde se vyráběly lněné ubrusy. Já to pořád vidím, jak se to trhalo, kosilo, všechno nám to připomínalo Rumunsko,“ vzpomíná.

Ve Starém Městě bydleli pět let. Rodiče to ale stále táhlo na Slovensko, roku 1954 se rozhodli přestěhovat. Usadili se ve městě Šaštín-Stráže v okrese Senice. Roku 1955 se Anna vdala za Pavla Turoně, kterého znala už od dětství z Rumunska a jehož rodina také reemigrovala.

Ze Slovenska do Kroměříže jsme cestovali na traktoru

Manželovi se na Slovensku nelíbilo a chtěl se vrátit na Moravu, pohraničí už je ale nelákalo. Část rodiny zůstala na Slovensku, někteří se vrátili na Moravu. Turoňovi nakonec zvolili obec Zdounky na Kroměřížsku, kde už měli nějaké příbuzné. V době, kdy se stěhovali, byl starší dceři necelý rok. Cestu ze Slovenska absolvovali na traktoru, byl problém sehnat auto. Manžel nastoupil k místnímu státnímu statku. Přidělili jim byt ve vile, v areálu bývalého zámku, kde bydleli i s Anninou sestrou.

Později se několikrát stěhovali kvůli nevyhovujícím bytovým podmínkám nebo manželově práci. Nejprve do blízkých Troubek a následně do Kroměříže, kde Anna Turoňová pracovala 30 let v místním kulturním domě jako uklízečka a uvaděčka. Práce ji bavila, uvaděčku dělala brigádně ještě v důchodu.

V Kroměříži prožila rodina i invazi vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968. Když přijížděly tanky, byli zrovna u známých v Troubkách, všichni byli vyděšení. V následujících dnech u nich doma zazvonili sovětští vojáci, sdělili manželovi, že potřebují, aby jel s nimi a odvezli ho. Vrátil se po dvou dnech. Anna Turoňová dosud neví, proč s nimi musel jet. Rodina byla šťastná, že se v pořádku vrátil a nikdy už se pak o této události nebavili.

Do svého rumunského rodiště se Turoňovi podívali ještě několikrát, poprvé roku 1974, po 25 letech. Chtěli, aby dcery věděly, odkud pochází. Ve Valea Ungurului zůstal otcův bratr s rodinou. Když jej naposledy navštívili, stěžoval si, že se děti ve škole učí rumunsky a slovenštinu mají pouze hodinu týdně, mezi mladou generací se tak začíná vytrácet mateřský jazyk.

S manželem vychovali dvě dcery, zůstali v Kroměříži. Od svého příjezdu do Československa se Anna Turoňová stěhovala celkem jedenáctkrát. V době natáčení, v roce 2022, žila v Kroměříži obklopena početnou rodinou.

 

http://reemigranti.ocelak.cz/

http://www.slovacivrumunsku.sk

https://www.hks.re/wiki/reemigrace_slovaku

https://is.muni.cz/th/fucu6/Eva_Slavikova.pdf