Josef Tvrzník

„S dětmi, se kterými se normálně chodilo za první republiky… tak jsme se znali s německými kluky. Spolu jsme stavěli draky, chodili jsme nahoru na Jungen-Spielplatz (dnešní Žižkův vrch v Jablonci nad Nisou – pozn. aut.). Takhle jsme normálně žili. Já to neuměl říci německy, tak jsem mu to řekl česky a on mi rozuměl. Takto jsme si rozuměli. Ale pak přišel převrat, přišla německá armáda a on musel do Hitlerjugend. V Hitlerjugend ty kluky správně zpracovali. Takže v tom okamžiku jsem se stal největším nepřítelem. A tak kde jsme se viděli, tak jsem byl vždycky bit, poplivaný a pokopaný. Oni s těmi kudličkami, dali jim hned ty opasky, ty německý. Vybavili je okamžitě, to bylo ohromný, jak je vybavili. Vybavili je taky tím, že jim řekli, že takhle a takhle to bude, takto to chce Hitler a takto to všude muselo být. I pro ně to bylo špatný, oni s tím též ne všichni souhlasili. Učili je nenávidět nás. Ty jejich ideje – ein Reich, ein Volk, ein Führer.“

„Pak jsem vyšel z průmyslovky a začal řádit Harus. To byl poslanec, který tvrdil, že nebudeme dělat ty maloměšťácké cetky, že je to zbytečnost, ale budeme budovat těžký průmysl. A v roce 1949 likvidovali v Jablonci bižuterii. Ale to byly miliardové škody, které se ve městě nadělaly. Němci svou precizností, přesností a dokonalostí vybudovali takový ohromný základ pro průmysl a my jsme to dávali do šrotu. Celoživotní díla se dávala do šrotu! V roce 1952 zlikvidovali (komunisté – pozn. aut.) průmyslovou školu. Ta byla tak vybavená, že i když jsem tam pracoval 45 roků, dělal jsem na tom a věděl jsem, jak to má vypadat, tak na úroveň, na které to bylo v roce 1945, jsme se nedostali. Jakákoliv materiálová technika, po všech stránkách, tak (po válce – pozn. aut.) byla na průmyslové škole. A my jsme to všechno v roce 1952 zrušili. Představte si, že po válce, po takovéto válce jsme si dovolili tohle udělat! Víte, kdo to z mladých lidí nezažil, kdo jste to nezažili, tak si to vůbec nedovedete představit! To je šílený! V roce 1960 jsme přišli na to, že bychom to (bižuterii – pozn. aut.) mohli dělat pro Sovětský svaz. Udělali jsme Jablonex, exportní společnost. Vybudovali jsme ji u přehrady. Za přehradou jsme postavili bižuterní fabriku (Jabloneckou bižuterii – pozn. aut.) a v té bižuterní fabrice jsme z těch zbytků, které jsme potom ještě sebrali, čtyřicet roků vyráběli pořád stejnou bižuterii, i když bižuterie je módní záležitost. My jsme ještě z těch starých nástrojů… to se pořád z těch starých lisovacích nástrojů dělala bižuterie, jenom se to různými způsoby obměňovalo.“