Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Tycar (* 1928)

• narozen 8. července 1928 v Plzni

• vyučil se univerzálním kaličem

• později absolvoval průmyslovou školu v Plzni

• bratranec Alois na začátku války emigroval do Anglie a létal se spojeneckými vojsky, na konci války zahynul

• celý život zaměstnán ve Škodových závodech v Plzni

• 1953 – přítomen na demonstraci plzeňských obyvatel proti měnové reformě

Josefa Tycara celý život provázel sport a i ve svém vysokém věku sleduje sportovní přenosy v televizi a fandí sportovním klubům. Narodil se 8. července 1928 v Plzni v kolonii na Borech. Rodina žila skromně v dřevěných domech, které za první světové války sloužily jako lazarety. Maminka pamětníka byla v domácnosti a tatínek se živil jako pekař v Západočeském konzumu. Po otcově smrti začala v Západočeském konzumu ve stáčírně piva pracovat i matka Josefa Tycara. Později se znovu vdala a pamětníkovi se narodila mladší nevlastní sestra. Z Borů se rodina přestěhovala do tzv. Cikánky. S bydlením si trochu polepšila, už bydlela ve zděném domě, ale stále se jednalo o chudinskou čtvrť.

Pamětník byl odmalička veden ke sportu, otec byl velký fanda fotbalu, a tak není divu, že i malý Josef chodil od sedmi let hrát fotbal a sportoval na hřišti v Doubravce. Po vybombardování domu Spojenci se Tycarovi znovu stěhovali, tentokrát na Letnou. I tam zažili bombardování, ale naštěstí byl nálet zaměřen na vršek kopce a obytné domy zůstaly nepoškozené.

Josef Tycar měl bratrance Aloise, což byl sirotek, kterého vychovávala teta. Po německé okupaci se rozhodl odejít za hranice. Aby neohrožoval rodinu, odhlásil se od tety a bydlel na neznámém místě v Plzni. Potom se mu podařilo dostat se do Paříže a z Francie do Anglie, po absolvování letecké školy v Kanadě se znovu vrátil do Velké Británie a létal na letadlech Spitfire.

„Vždycky poslal sestřenici echo do krámu. Tak jsme věděli o něm něco, kde je, třeba v té Kanadě. Potom létal v Anglii na spitfirech. Ten se mu stal osudný, protože tři měsíce před koncem války zalítávali nové stroje a přitom se mu roztrhl motor v 10 000 metrech.“

Bratranec tragicky zahynul. Po válce byl povýšen in memoriam na plukovníka.

Pamětník se po měšťanské škole vyučil ve Škodovce univerzálním kaličem a mohl pracovat u všech pecí a lázní. Potom studoval na pokračovací škole a průmyslové škole v Plzni. Po maturitě se vrátil do kalírny ve Škodových závodech a vedl ji jako vedoucí i mistr. I v osobním životě se mu dařilo. Oženil se, odstěhoval se do Příchovic a vychoval syna a dceru.

Největší životní vášní Josefa Tycara byl sport, věnoval se mu aktivně i v pokročilém věku až do svých třiasedmdesáti let. Hrál fotbal, hokej, českou házenou, basketbal či jezdil na kole. O politiku se moc nezajímal, do komunistické strany nevstoupil a byl celý život bezpartijní. V roce 1953 se po měnové reformě účastnil demonstrace plzeňských obyvatel na náměstí. Jediné, čeho se pamětník obával, bylo, aby se komunisté nedozvěděli o působení bratrance Aloise v anglickém letectvu, ale naštěstí jim to zůstalo utajeno.

„V partaji jsem nebyl, to jsem se k nim nedostal. Nechtěl jsem se mezi ně motat. Byl jsem bezpartijní a celkem jsem procházel dobře. Práci jsem měl. Dělal jsem vedoucího v kalírně, na mě nemohli, byli rádi, že tam jsem, protože jsem jim to vedl dobře. Já jsem se o tom bratranci nikde nezmiňoval, protože kdybych to někde řekl a někdo to slyšel... o tom jsem nemluvil.“