Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Valentyna Ivanivna Tyčynina (* 1925)

• narodila se 25. února 1925 v Ilovajsku v Doněcké oblasti v tehdejším Sovětském svazu

• vychodila deset tříd sovětské školy, poté studovala na filologicko-literární fakultě v Dněpropetrovsku (dnes Dnipro)

• 1941–1943 – v Ilovajsku prožila nacistickou okupaci

• v Kyjevě vystudovala literární fakultu

• pracovala jako učitelka ukrajinského jazyka a historie na pedagogickém učilišti v Ostrohu a v Dubnu

• manžel Jakiv Tyčynin v letech 1939–1945 bojoval v Rudé armádě, byl velitelem raketového dělostřelectva (tzv. kaťuší)

• v současnosti žije ve městě Dubno v Rivnenské oblasti na západní Ukrajině

V Ilovajsku v Sovětském svazu

Valentyna Ivanivna Tyčynina se narodila 25. února 1925 v Ilovajsku v Doněcké oblasti v tehdejším Sovětském svazu. Její rodné místo je kvůli nedávné historii relativně známé – bylo to právě město Ilovajsk, kde se v roce 2014 odehrála jedna z nejkrvavějších bitev války na východní Ukrajině mezi údajnými separatisty podporovanými ruskou armádou a ukrajinskými vojáky. V dětských letech pamětnice se však jednalo především o významný železniční uzel.

Osada Ilovajsk byla založena v roce 1869 právě díky železniční trati a pojmenována byla podle šlechtického rodu Ilovajských. Oficiálně je městem od roku 1938.[1] Valentyna Ivanivna zde navštěvovala základní (počatkovou) školu, kde se učila číst a psát, a celkem vychodila deset tříd. Byla nejmladším potomkem z celé rodiny, a jelikož se narodila do druhého manželství své maminky, měla také nevlastní sourozence. Na své dětské roky však s láskou nevzpomíná: „Měla jsem hrozné dětství. Otec pracoval na dráze a jeho výplata byla malá.“

Ani na Stalina a jeho politiku nevzpomíná pozitivně: „Byl to Gruzín a on všechno dával Gruzii. Chléb, sádlo i maso dával Gruzii, aby si Gruzínci dobře žili, zatímco my jsme jen taktak přežívali. Chodili jsme na zahradu i v noci a sbírali jsme všechno. Sbírali jsme i brambory, jaké jsme nechali vyrůst, ale to byla taková malá brambůrka.“   

Nacistická okupace

Nacistické Německo napadlo Sovětský svaz 22. června 1941 a zanedlouho byla německá armáda až v Ilovajsku. Valentyna Ivanivna v té době studovala v Dněpropetrovsku (dnes Dnipro) první ročník filologicko-literární fakulty a příchod Němců byl pro ni překvapením: „Já jsem ráno vstala a říkala jsem kamarádům: ‚Zapněte si všichni rádio. Budou velice důležité zprávy.‘ Zapnuli jsme rádio a ozval se Stalin, že začala válka a že nás napadli fašisté. Tak jsem odjela za mámou do Ilovajsku.“

Celou nacistickou okupaci Valentyna Ivanivna strávila se svou rodinou. Ještě si pamatuje, jak u jejich domu stáli sovětští vojáci: „Dávali jim jíst a oni nám také dávali jíst. Nasypali nám jídlo do hrnce, jednalo se o boršč, zelí nebo brambory. Všechno nám dávali jíst. Tak jsme jedli. Ale bylo to těžké, protože už byla válka. U stanice na železniční trati byla sýpka, kam obyvatelé dávali obilí. Ze svých zahrad dávali produkty do sýpky a to fungovalo i za nacistické okupace. Poté byly produkty ze sýpky distribuovány rovným dílem.“

V Ilovajsku pamětnice zažila i příchod nacistické armády a němečtí vojáci si vybrali právě dům její rodiny jako noclehárnu: „Přišli Němci a řekli: ‚Ven z domu!‘ Náš dům byl dobrý, měl čtyři místnosti. Nejdříve jsme byli uklizení do kuchyně a potom zase řekli: ‚Ven z chaty!‘ Tak jsme museli žít v kůlně a celý dům jsme museli dát Němcům. V kůlně byly dřevěné trámy. Jako v kůlně. Byla tam zima. (...) Němci do našeho domu chodili spát. Ve dne někam šli a na noc přišli. Ani na ně nechci vzpomínat. Ale i Němci byli všelijací. Byli špatní, ale byli i takoví, kteří říkali: ‚Dejte nám hrnec, trochu jídla vám dáme.‘ Jako u nás. Taky u nás bylo uhlí, topili jsme uhlím a v našem domě bylo teplo.“

Němci také vzali Valentyně Ivanivně hodinky: „Sestra se učila v Charkově. Měla hodinky, přivezla je mámě a máma je dala mně. Já jsem si je vzala a Němci řekli: ‚Sundej si je a dej mi je.‘ Vzali si je. To od nich nebylo hezké. Žili jako zvířata. Oni říkají, že byli dobří, ale někteří dobří nebyli.“ Němci také od rodiny vyžadovali, aby jim dávala chléb a maso, pekla jim a vařila, připravovala boršč, myla podlahu, a dokonce aby je oblékala a obouvala. Jeden z Němců, Pavel Frohner, byl však známý tím, že dával jídlo místním obyvatelům.  

„Sbírali jsme jim větve, topili a ohřívali jsme jim vodu a čistili jsme jim kalhoty. Trochu jsme to vyčistili. A oni říkali: ‚Hitler gut, gut, a Stalin špatný.‘ Stalin udělal chybu, že s Hitlerem podepsal smlouvu a dával jim chléb.[2] To bylo před válkou a v Německu tolik chleba neměli, zatímco u nás byly veliké prostory a u nás bylo chleba hodně. Stalin je krmil, a Hitler za to začal válku.“

V roce 1941 stanula německá armáda před Moskvou, ale díky zimě se Rudá armáda stačila mobilizovat a postupně začala Němce z území Sovětského svazu vytlačovat. Do Ilovajsku se tak fronta vrátila v roce 1943: „Naši ruští vojáci přišli a také byli u nás v domě. Přišel k nám jeden ruský voják. Už Němce hnali, už letěli do Německa. Ale nedoletěli, protože je před Kyjevem pochytali a poslali do sovětských táborů.“

Na západní Ukrajině

Osvobození však mělo i své stinné stránky: „Po válce nebyl chléb, protože všechno šlo na frontu. Jak nás osvobodili, tak nám hned vzali chléb. Němci chtěli chleba a naši také brali chleba. A tady na západní Ukrajině byli lidé hladoví. Pokud byli v Sovětském svazu, tak je Sovětský svaz krmil, posílal jim chléb, dával i mouku, dával jim všechno.“

Po osvobození Ilovajsku už Valentyna Ivanivna neodjela na studia do Dněpropetrovsku, ale zamířila do Kyjeva za svou sestřenicí. To již měla ukončený první semestr na vysoké škole: „Sestřenice mi říká: ‚Musíš si s sebou vzít knížku o absolvovaných kurzech.‘[3] Já jsem s sebou tu knížku přinesla a oni mě zapsali do druhého semestru na fakultu literatury. A v Dněpropetrovsku byla fakulta filologicko-literární. Zpět do Dněpropetrovsku jsem ale ani nemohla, tam po válce vlaky nejezdily. To bylo strašné.“

Valentyna Ivanivna bydlela po dobu studia přímo na kyjevské univerzitě. Po ukončení vysoké školy začala pracovat jako učitelka na pedagogickém učilišti v Rivne, kde v té době byl zaměstnán i její budoucí manžel. Nakonec byla přemístěna na pedagogické učiliště do Ostroha a poté do Dubna. Ve městě Dubno zpočátku neměla ani ubytování a musela spát na chodbě školy, až ji nakonec k sobě vzala jedna studentka.

Na západní Ukrajině tehdy nebyli učitelé, a tak sem dojížděli vychovávat budoucí učitele profesoři z celého Sovětského svazu: „Na západní Ukrajině byli všichni negramotní. Tady školy nebyly. Byly tu pouze církevní školy. (...) Ve třídě nebyla skla, protože tu přešla fronta, a tak jsme seděli ve třídě a z jedné strany šel vítr. Žáci byli negramotní, učili se za Polska, ale neznali ani své příjmení.“ Valentyna Ivanivna vyučovala ukrajinský jazyk a historii a ve městě Dubno pracovala až do penze.

Manžel Javriv Tyčynin (1919–1987) sloužil za druhé světové války v Rudé armádě jako velitel kaťuší, tedy typu raketového dělostřelectva, a prošel celou Vekou vlasteneckou válkou, jak se druhá světová válka v Sovětském svazu i v současném Rusku označuje. Jako voják zažil napadení Sovětského svazu nacistickým Německem v roce 1941 a následné frontové boje, které ho dovedly až do Berlína: „Došel až do Berlína, ale do města samotného šla jenom část vojáků. On byl u kaťuší, a tak zůstal trochu dál. Říkal, že jak spustil kaťušu, tak Němci z Berlína utíkali. Dnem i nocí tam svítily kaťuše. Říkal, že Němci zvedali ruce, chtěli utéct, ale nevěděli ani, kam utéct. Báli se Rudé armády. Už věděli, že je konec. V Praze se pak dočkali konce války. Říkal, že v Praze je dobře nakrmili a dali jim i maso a kompoty. Praha je prý dobře přivítala. Ve dvorech prý vystavili i Stalina. Nedej bůh, dokud budou žít lidé, aby byly takové války. To je strašné. Co je opravdu strašné, tak je válka. Nedej bůh, aby se to opakovalo.“

Valentyna Ivanivna vzpomíná i na oslavy vítězství nad nacistickým Německem, kterých se její manžel často účastnil: „Jak byla oslava vítězství v Moskvě, tak vzali manžela, on už byl starý, bylo mu šedesát let, ale byl účastníkem frontových bojů v Rudé armádě, a vzali i mě. Jeli jsme do Moskvy, a jak jsme přijeli, tak mu upadla podrážka od boty. Hned poslali pro obuvníka, na nádraží mu opravili podrážku, a dokonce i mně boty opravili. Rusové mysleli na lidi. Oni i chléb dávali. Teď Porošenko už na lidi nemyslí.“

V současnosti žije Valentyna Tyčynina ve městě Dubno na západní Ukrajině.

[1] https://cs.wikipedia.org/wiki/Ilovajsk

[2] Zřejmě má na mysli obilí, ale v jiných částech rozhovoru používá slovo chléb spíše jako synonymum pro jídlo.

[3] залікова книжка (zalikova knižka) s potvrzením o absolvovaných kurzech