Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Tyl (* 1956)

• narodil se 30. července 1956 v Mariánských Lázních

• do patnácti let žil ve Strakonicích

• na přelomu 70. a 80. let hrál v punkrockových kapelách

• v roce 1983 emigroval s první ženou Janou a synem Davidem do Kanady

• v roce 1992 složil v Kanadě auditorské zkoušky

• 2004-2006 pracoval jako auditor v New Yorku

• před rokem 2014 pracoval v Kosovu a později u Světové banky ve Vídni

• od roku 2014 žije trvale v Česku v Černošicích

„Primitivní texty spojené s primitivní hudbou, odporné šaty, provokující chování, oplzlá gesta, odmítání všeho normálního, barvení vlasů na zeleno, na modro, na růžovo, tetování hákových křížů, malování barevných pásů na obličej apod. to byl výsledek, který tato vlna přinesla“. Pamfletem „Nová vlna se starým obsahem“, otištěným v březnu 1983 v komunistické Tribuně odstartoval celostátní hon na rockové kapely v Československu. Už o rok dříve, když jejich strakonické kapele posedmé zakázali hrát, se Jan Tyl rozhodl opustit republiku. Článek v Tribuně byl jen potvrzením, že se rozhodl správně.

Znárodněný majetek ponechali komunisté svému osudu

Jan Tyl prožil mládí v Mariánských lázních, kde se 30. července 1956narodil do rodiny podnikatele. Otec Jan Tyl postavil nedaleko hradu Švihov mlýn a ve dvacátých letech se dle slov pamětníka stal největším dodavatelem elektřiny v kraji. Matka Vlasta Tylová, rozená Stoklasová, pocházela ze sedlářské rodiny. Mlýn i dílnu komunisté znárodnili a nechali je zcela zchátrat. „A já si pamatuju, že jsem tam jako dítě jezdil, do toho domu, který jim nezabavili, a tam byla dílna, zaprášená, včetně strojů a kusů kůže, od roku čtyřicet osm na to nikdo nesáh,“ začíná vyprávět Jan Tyl.

V roce 1968 bylo pamětníkovi dvanáct let. Jan Tyl si živě vybavuje, jak je 21. srpna asi ve čtyři ráno probudilo bušení na dveře. „Paní Tylová, probuďte se, vtrhli k nám Rusáci!“ křičela sousedka. Tři následují dny proudily kolem domu Tylových kolony obrněných vozů k západní hranici. „Dvaadvacátého nebo třiadvacátého jsme se se sestřenicí rozhodli jako první ve Švihově vyvěsit na barák československou vlajku a dostali jsme od rodičů strašně vynadáno,“ říká Jan Tyl.

Po znárodnění majetku začal pamětníkův otec studovat dřevařství a v roce 1970 vstoupil do KSČ, důvody však synovi nesdělil. „U nás se o politice nikdy nemluvilo,“ říká Jan Tyl.  V patnácti letech odešel pamětník studovat na SPŠ dřevařskou do jihočeské Volyně, po škole pracoval jako dělník na pile a začal dálkově studovat VŠE.

V jižních Čechách se punkrock hrál dřív než v Praze

Největší vliv na dospívajícího Jana měla rocková hudba. „Když jsem poprvé slyšel v rádiu Beatles, dodnes si pamatuju ten okamžik a tu písničku, tam začal můj příběh, který začal u jihočeských tancovaček a nakonec mě odvedl z Československa,“ vzpomíná Jan Tyl. Stejně jako většina mladých lidí v jižních Čechách chytal německou televizi a rádio a poslouchal bigbít. S kamarády založili kapelu a hráli na tancovačkách, pamětník zpíval a hrál na doprovodnou elektrickou i akustickou kytaru. „Jihočeský kapely měly od Plzně dolů výhodu oproti zbytku země,“ vypráví Jan Tyl, „my jsme viděli, co ostatní neměli.“ Na konci sedmdesátých let hráli hlavně punkrock s vlastními českými texty. „Ty lidi to znali, takže to vyžadovali, na vlastní tvorbu nebyl prostor,“ směje se pamětník.

Zpočátku jim to procházelo. „Pak si ale dva úředníci v městském kulturním středisku vzali za úkol, že budou likvidovat nepřátele pracujícího lidu,“ říká Jan Tyl. V roce 1974, kdy došlo k masakru na koncertu Plastic People v Rudolfově, dostala první zákaz i pamětníkova kapela. „Nakonec těch zákazů bylo sedm,“ pokračuje Jan Tyl. Písničky schvalovalo okresní kulturní středisko. Muzikanti vybrali pět skladeb, přehráli je porotě, ta je zamítla, ale kluci zákaz obešli a na zábavě stejně hráli, co chtěli. „Byla to taková komedie,“ pokračuje Jan Tyl.

Kapely musely opakovaně měnit jméno

Postupně však začalo přituhovat. Na tancovačkách se často chlapi poprali, něco se rozbilo, a už to byl důvod pro zákaz koncertu. Každá kapela musela mít svého zřizovatele, například místní výbor SSM. Jak přicházely zákazy, aby kapela mohla dál hrát, měnila zřizovatele a často také jméno. „Takže byly kapely, který se každý rok jmenovaly jinak,“ říká Jan Tyl. První volyňská kapela Rival se přejmenovala po roce na Atlantik. Z Atlantiku přestoupil pamětník do strakonického Efraimu, z něhož se po roce stal Bonton a za další rok ParkX. Poslední kapela, kterou Jan Tyl s kamarády před emigrací založil, se jmenovala Extrakt Root.[1] Z ní emigrovali na Západ dva členové.

STB vadily dlouhé vlasy, texty, ale hlavně hudební styl. Stávalo se také, že muzikanty získávali pro spolupráci. I pamětník se domnívá, že dva kluky z kapely pravděpodobně STB získala, nikdy po tom však nepátral. Vadila i velká návštěvnost. Jednou po koncertu ve Slavonicích si předvolali kapelníka a vyptávali se, jak je možné, že na kapelu okresního formátu přišlo pět tisíc lidí. „Ani jsem netušil, že jich bylo tolik,“ směje se Jan Tyl.

STB pronásledovala strakonické chartisty

V roce 1977 někteří pamětníkovi známí ze Strakonic podepsali Chartu 77. Také Jan Tyl měl možnost podepsat, dle svých slov nad tím přemýšlel, ale nakonec nesebral odvahu. Zato všechny, kteří ji měli, dodnes obdivuje. Strakonické chartisty začala STB záhy šikanovat. „Po podpisu je drželi čtyřicet osm hodin ve vazbě, vyhodili je z práce, ale hned za týden je začali stíhat, že nepracujou,“ vzpomíná pamětník.

Jan Tyl v té době pracoval jako dělník na pile, po večerech hráli na zábavách, jenže potřebovali kvalitní nástroje a ty se nedaly legálně sehnat. Pila prodávala piliny do západního Německa a pamětník v nich s pomocí jednoho řidiče začal pašovat sovětské šampaňské, o které byl zájem. Peníze řidič pamětníkovi ukládal na účet, který mu na jeho jméno v Německu založil. „To tehdy ještě šlo,“ vysvětluje Jan Tyl. Kupoval za ně nástroje a posílal je vlakem do Strakonic. Tak to chodilo nějakou dobu, až jednou u něj policie našla výpis z účtu. Nezákonné držení valut byl trestný čin. Naštěstí s pomocí advokáta a na přímluvu vedení dostal Jan Tyl jen záznam do rejstříku a srážky ze mzdy.

„Nová vlna se starým obsahem“ odstartovala hon na čarodějnice

A mělo být ještě hůř. Zatímco v polovině sedmdesátých let malé kapely v jižních Čechách více méně unikaly pozornosti komunistických soudruhů, celostátní štvanice na rockové kapely začala až na začátku let osmdesátých. V březnu 1983 ji odstartoval článek v komunistické Tribuně  podepsaný neexistujícím redaktorem Janem Krýzlem, napsaný na politickou objednávku.[2]

 „A já jsem se rozhodl, to bylo v létě osmdesát dva, že už to nedávám a že chci vocaď pryč,“ říká Jan Tyl. Pamflet z Tribuny jej jen utvrdil v rozhodnutí. Přípravy na emigraci trvaly rok: doplatil pokutu za pašování, nechal vymazat záznam z rejstříku trestů a požádal o výjezdní doložku. V té době už byl ženatý a měl osmnáctiměsíčního syna Davida. Manželé nejdřív žádali o vízum na Kubu, létalo se tehdy s přestupem v St. John´s v Kanadě, kde Češi často žádali o azyl. Úředník Čedoku však odhadl jejich plány a vízum nedostali.

S dítětem na zádech šli dvanáct hodin pěšky přes hory k hranici

Po neúspěchu s Kubou se manželé rozhodli emigrovat autem přes Jugoslávii. Koupili si trabanta, Jan Tyl si udělal řidičský průkaz a podařilo se jim získat zájezd s Autoturistem do Živogošče. Užili si deset dní dovolené u moře, pak nasedli do auta a dojeli až k Mariboru. Tam trabant zapadl v lese do bláta, vzali tedy dvě tašky, dítě na záda a pěšky pokračovali dvanáct hodin k rakouským hranicím. Nikdo jim nechtěl pomoci, až jedna paní na samotě v horách mávla rukou směrem k lesu a řekla: “Musíte přejít dva potoky.“ Celou noc se prodírali houštím, překonali dvoumetrový sráz nad druhým potokem a po dalších hodinách cesty přešli hranici a zazvonili u prvního domu. Místní už byli zřejmě na takové návštěvy zvyklí, protože zavolali celníky. Tylových se zmocnila hrůza, ale celníci je uklidnili a odvedli zpátky na celnici, kde se o ně postarali.

Protože měli malé dítě, první cesta emigrantů vedla do ženského vězení v Klagenfurtu, kde strávili šest nebo sedm hodin. Pak je odvezli na nádraží, posadili na vlak a poslali do uprchlického tábora v Traiskirchenu. Tábor byl nebezpečný, často tam docházelo k násilí, v jedné místnosti spolu bydlelo patnáct lidí. Emigranti nesměli ani opustit patro, dolů scházeli jen na jídlo. V Traiskirchenu strávili Tylovi naštěstí jen deset dní. Opět díky malému Davidovi se dostali do penzionu v Altenmarktu  An der Alz, kde už byl volný režim. V penzionu bydleli většinou Češi, Slováci a hodně Poláků, kteří po potlačení Solidarity houfně utíkali na Západ. V Altenmarktu zůstali Tylovi šest měsíců. Polovinu času pracovali načerno na polích a vinicích, druhou polovinu trávili studiem angličtiny nebo procházkami po okolí. Rakouská vláda tehdy emigrantům poskytovala jen stravu, ubytování a základní zdravotní péči, ale žádné hmotné dávky.

V dochovaném svazku STB [3] se dočteme, že Jan Tyl byl za opuštění republiky v nepřítomnosti odsouzen k trestu propadnutí majetku a odnětí svobody na dva a půl roku a jeho žena na dva roky. Jelikož měli ještě nedoplacenou novomanželskou půjčku, vymáhal doplatek stát po ručiteli a dluh nakonec za pamětníka uhradili jeho rodiče. „Zajímavý je, že v roce 1989 přišlo na neúplnou adresu Jan Tyl Edmonton Kanada od českých úřadů prominutí trestu. Takhle perfektně tehdy pracovala kanadská pošta,“ říká pamětník.

Politický azyl jim otevřel cestu do Kanady

Tylovi získali politický azyl. Otec Jana Tyla se mezitím, asi dva týdny po synově emigraci, obrátil na STB v Chebu a ta už přesně věděla, kde je. „Tam musel bejt někdo, kdo donášel,“ říká Jan Tyl o penzionu. Podezíral tehdy jednoho Poláka, jehož příběh, proč a jak emigroval, se mu zdál ve srovnání s ostatními velmi nepravděpodobný. Rodiče Jana Tyla měli nakonec štěstí, že je STB nepronásledovala. Jen tchyni Jindřišku Šuralovou v nemocnici sesadili z místa vrchní sestry.

Většina lidí v penzionu chtěla jít dál. Nejvíc přistěhovalců tehdy přijímaly státy jako USA, Kanada, Jižní Austrálie a Nový Zéland. V říjnu 1983 se Tylovi dostali do kanadského Edmontonu. První rok čerpali podporu ze sociálního systému, učili se anglicky, poté Jan Tyl našel zaměstnání u řezníka. Po dvou letech si doplnil vysokoškolské ekonomické vzdělání a zapsal se ještě do tříletého studijního programu pro certifikované účetní znalce a auditory, který úspěšně ukončil v roce 1992.

Po listopadu se původně chtěl vrátit jen na pár let

V listopadu 1989 zapnul Jan Tyl televizi a v ní běžel přímý přenos z Prahy. „Koukal jsem celou noc,“ vypráví pamětník. V české komunitě se domů chystal málokdo, navíc Jan Tyl neměl o práci nouzi, ale když se v roce 1993 objevila možnost otevřít v Praze pobočku významné auditorské firmy Price Waterhouse, neváhal a mohl si vybírat. Původně si myslel, že bude v Česku jen na chvíli. Jenže ze dvou let byly čtyři, přestoupil do vedení společnosti Grant Thornton, ale pořád ještě nebyl rozhodnut trvale se v Čechách usadit. Jako expatriot zakládal v Kosovu auditorskou komoru, v letech 2004-2006 psal v New Yorku auditorské standardy pro Mezinárodní federaci účetních (IFAC), později se jako zaměstnanec Světové banky vrátil do Evropy a jezdil jako auditor-pendler mezi Prahou a Vídní. Až v roce 2014 natrvalo zakotvil v Černošicích.

„V roce 2013 jsem se rozhodl, že se dám na podnikání, a byla to chyba,“ vypráví Jan Tyl. Byl společníkem v cestovní kanceláři, která provozovala spací „hotelbusy“, současně měl firmu na dovoz a prodej velkoformátových tiskáren, prodávali výrobky z CBD a ve Strakonicích otevřeli restauraci. Z podnikání dnes, v roce 2024, stále funguje restaurace Sůl a řepa. Kromě toho se pamětník věnuje dvěma neziskovým organizacím: společnost Amélie pomáhá onkologickým pacientům a Hyb4City spojuje podnikání s uměním.

A jak se Jan Tyl dívá na svůj životní příběh? „Ať to bylo, jak to bylo, když to všechno zhodnotím, tak nikoho neodsuzuju. Na jedný straně si řikám, neměl jsi bejt posera, já je všecky obdivuju, který se tomu režimu postavili. A ačkoli jsem tím útěkem dostal jinej život a jinou kariéru, já vlastně nevím, jestli to bylo dobře nebo ne,“ uzavírá vyprávění pamětník.

 

 

 

[1] a  [2] Viz záložka Medializace

[3] Viz Dodatečné materiály