Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Václav Tymočko (* 1928  †︎ 2024)

• narozen 12. dubna 1928 v Trenčíně

• do svých osmi let vyrůstal v sirotčinci, poté u příbuzné v Horní Lidči

• válečná léta strávil ve službách u hospodářů na Zlínsku

• 1945: stěhování do hospodářství po odsunutých Němcích ve Smolíně na Brněnsku

• po komunistickém převratu rodinu zasáhla kolektivizace zemědělství

• v roce 1950 chycen při neúspěšném pokusu o emigraci

• roční trest si odpykal v táboře nucených prací ve Svatém Janu pod Skalou

• krátce po propuštění opětovně odsouzen za „protistátní činnost“ ke 12 letům vězení

• v roce 1960 propuštěn na amnestii

• od 60. let žil a pracoval v Brně

• zemřel 9. května roku 2024

„Šel ke mně, já jsem odcházel a on říkal: ‚Stůjte!‘ Když se přibližoval, tak jsem viděl, že už jde naostro a pustil jsem se do běhu. Začal střílet. Dvě, tři…“ Prakticky celá 50. léta strávil za mřížemi. Nejbolestivější zkušeností nakonec nebyl samotný trest, ale to, co mu předcházelo: „To byly výslechy ve dne v noci, to už si nebrali servítky. To se vzbudilo, ještě oblblí a teď: ,Povídej!‘ A když ne, tak to lítalo. Krev nekrev, to nehrálo roli, to bylo běžné, nad tím se nikdo nepozastavil. Uklízečka to uklidila a zase znovu,“ vzpomíná Václav Tymočko.

Nevěděl jsem, kdo je maminka

Václav Tymočko se narodil 12. dubna 1928 v Trenčíně. Svůj vstup do života měl od samého počátku ztížený. „Tatínek [Václav], co vydělal, tak měl víceméně na alkohol. Maminka [Františka] měla tři dcery a mě odstavili do brázdy. A z té brázdy mě vzali do sirotčince. Čili maminku jsem nepoznal. Byl jsem miminko, maminka pracovala na poli, mě dala do brázdy, nakrmila a šla kopat. Protože byla samoživitelka. Chodila po zemědělských pracích pomáhat sedlákům a ti jí dávali proviant. Vychovávala tři dcery a mě se tatínek vzdal, že nejsem jeho.“ Do svých osmi let tak Václav vyrůstal v sirotčinci kdesi na slovenském území. „Nevím kde, to jsem se v životě nedozvěděl a nikdo mně to neřekl. Ale vím, že to bylo na Slovensku, protože jsem mluvil slovensky,“ říká Václav Tymočko.

„Byl jsem dítě a sbíral kořínky, protože jsem měl hlad. Co se dalo, se jedlo. Ale bylo to docela bezstarostné, nedělal jsem si z toho nějaké starosti. Tehdy,“ vzpomíná Václav Tymočko na dětství za zdmi sirotčince. Jednoho dne si pro osmiletého Václava přišla teta Rozárie Bělotová. V sirotčinci se objevila po boku matky Františky. „Maminka se mi představila a hned ten den jsem šel s tetičkou k ní sloužit, tak to mezi nimi bylo domluvené, nevěděl jsem, kdo je tetička, kdo je maminka.“

Jaké to je, poznat vlastní matku v osmi letech? „Když se mně představila, tak mně šel studený mráz po zádech. Já jsem ji nemohl vystát.“ Později se však přece jen usmířili. „Mamince jsem odpustil to, čeho se na mně dopustila, to jsem jí odpustil hned, jak jsem nabral rozum. Říkal jsem si: ,Ona dělala, co mohla.‘“

Pasekáře vypalovali

Novým domovem se pro Václava stalo hospodářství tety Rozárie v Horní Lidči na Vsetínsku. „U té tetičky jsem pásl husy a vyrůstal s jejími dětmi. Asi tři roky. A pak si mě vzali do služby na pasení krávy jiní. Po roce se to vždycky měnilo. Tak zase jiný si mě vzal, a tak jsem chodil po cizích službách až do sedmnácti let.“

Když Hitlerovi muži v březnu 1939 obsadili zbytek českého území, „to jsem chodil tady [v Horní Lidči] do školy a nemohl jsem se dostat přes ulici. To byl transport za transportem, furt Němci“. Ruku v ruce s nacistickou okupací nastalo období povinných dodávek. „Maso, obilí, všechno. Nějaký ten díl šel na válku. Mohlo se zabíjet, ale se souhlasem. Načerno se nesmělo. A byli tam z naší strany donašeči, a když měl někdo zlost na souseda, tak ho udal. Byly i prohlídky.“

Během válečných let sloužil Václav u sedláků na vícero hospodářstvích, vzpomíná na Liptál, Vsetín a Vizovice, které se staly jeho posledním působištěm před koncem války. „Chodili tam partyzáni, já jsem byl ve Vizovicích na paseckých usedlostech, a to už lítali Američani a pustili na paseky [bomby]. Všechno se zatemňovalo, muselo se zatemňovat.“ Tou dobou bylo Václavovi sedmnáct let. „Pasekáře Němci vypalovali, doslova. Obstoupili dům, polili benzinem a zapálili. I živá zvířata, dům, všechno. Že tam chodí partyzáni a oni to nechtějí říct.“ Dle vyprávění takto nacisté vypálili dům Václavova přítele, na jméno si však nevzpomíná. „On tam vodil partyzány po bezpečných uličkách – potkal jsem ho s partyzánama se samopaly.“

Všechno rudé

Partyzáni měli na Vsetínsku početné zastoupení, čehož lidé po osvobození mnohdy zneužívali. „Byli vychytralí, když už bylo po válce, tak se každý hlásil k partyzánskému hnutí a těžili z toho, protože dostávali oblečení, obutí. Vzpomínám si ty průvody partyzánů po válce. V té válce je nebylo vidět, a to byly průvody, jenomže nezvaní partyzáni. Byli ozbrojení jako partyzáni, dělali ze sebe partyzány. To bylo falešné. Z naší české strany máme takové lidi, kteří se propadnou tak, že aniž si něco zaslouží, tak takovým způsobem jdou nahoru. Je to mentalita, která není záviděníhodná.“

Ještě předtím – s blížící se frontou – Vizovicemi rezonovaly poslední zbytky války. „Letadla lítaly v noci a pustily nám tam na paseky bomby. […] A na těch pasekách mě to mohlo chytnout, to bylo tak pět set metrů a asi čtyři pět bomb. A to byli pasekáři. Domky to minulo, ale díry tam byly. A já jsem si říkal: ,Jsou tady! Nejsme tu sami!‘“

Po válce začal Václav žít se svými rodiči, kteří jej před sedmnácti lety umístili do sirotčince. Rodina se přestěhovala do Smolína poblíž jihomoravských Pohořelic – do hospodářství po vyhnaných Němcích. „Napřed tam byli s námi dva staří. A my jsme je měli nakonec rádi, to byli staří, bezmocní lidé. A oni je odvedli a šlo to přes ty Pohořelice, pochod z Pohořelic. A tam ti lidi umírali.“ Po pár letech – počátkem 50. letech – o stejné hospodářství přišli i Tymočkovi. Zalíbilo se komunistům. „Přišli zemědělci, že se znárodňuje, že budeme pracovat na poli a že budeme dostávat naturálie. Tak to mě nakoplo. Místo, abych byl pánem, tak budu znovu otrokem. Já jsem se vzepřel. Zavírali kněze a biskupy, trhali kříže ze stěn – komunismus, všechno rudé… Říkal jsem si: ,To je otročina.‘“

Začal střílet, ale mně to bylo jedno

Po rudém zklamání se Václav rozhodl pro ilegální překročení státní hranice, dle jeho vzpomínek se tak stalo v roce 1950. „V Kanadě byl od tetičky a maminky bratr, Kukučka se jmenoval. Dopisovali si a já jsem tu adresu nějak podchytil. Tak jsem říkal: ,Mám otevřené dveře do světa, mě tady nic nedrží. Otročit komunismu je ponižující. Rozloučil jsem se s maminkou, ona to netušila. Věděla, že se něco děje, ale nechala mě tak. A já jsem se s ní natrvalo rozloučil. Šel jsem na blind, bez peněz. Neměl jsem peníze a říkal jsem si: ,Co mně pánbůh dá.‘ Měl jsem adresu, nějaké poznámky a to bylo všechno. Jel jsem načerno vlakem, tam mě chytli, že jedu načerno, tak zbytek peněz, co jsem měl, jsem dal za pokutu. A to už jsem byl v Českých Budějovicích. Nechtěl jsem jít přes Rakousko, ale na Volary, že tam je americká zóna. A já jsem si říkal: ,Mně na životě nezáleží.‘“

V šumavském pohraničí se cesta za svobodou zkomplikovala. „Vymknul jsem si cestou kotník. Kulhal jsem, bylo jedenáct hodin v noci a ještě se v jednom domku svítilo. Tak jsem tam zaklepal: ,Prosím vás, bolí mě noha, mohl bych si tady někde lehnout?‘ A oni řekli: ,Jó, ve stodole,‘ tak mě tam nechali přespat.“ Václav je dodneška přesvědčen, že jej tehdy hostitelé udali. „Pán domácí ráno sedl na kolo a šel to nahlásit na policii.“ Následné dopadení „narušitele“ státní hranice se neobešlo bez střelby. „,Stůjte, stůjte!‘ Já jsem nedělal nic. On šel ke mně, já jsem odcházel a on říkal: ,Stůjte!‘ Když se přibližoval, tak jsem viděl, že už jde naostro a pustil jsem se do běhu. Začal střílet. Dvě, tři… Ale mně to bylo jedno. Byla tam fronta cestujících, chytli mě bez problémů, nedělal jsem odpor. […] Ty střely, že byly, tak oni zpozornili, chytli mě a já jsem se vzdal.“

Nápravný tábor, to nebyl ani trest

Následovala série výslechů v Prachaticích. „Všechno možné na mě chtěli našít, ale bylo to takové plané. Vymýšleli si a chtěli mě do něčeho namočit. Jenomže já jsem mluvil jenom svoje.“ Po dalším přibližně čtvrtroce si Václav vyslechl verdikt. „Byl jakoby soud, ale za stolem. Seděla tam komise, vzbudili mě v noci nějak ve dvě hodiny: ,Vstávat!‘ Odvezli mě do té jejich vily a: ,Co s ním uděláme?‘ Tak mě ještě vyslýchali, chtěli na mě ještě něco našít a potom se dohodli na tom, že mě dávají do nápravného střediska Svatý Jan pod Skalou.“[1] Tam Václav strávil přibližně rok, přesněji si nevzpomíná. Navzdory špatnému renomé tábora nucených prací (TNP) a pozdější věznice ve Svatém Janu pod Skalou uvádí: „Tam to bylo volné, já jsem mohl jezdit volně do práce a nikdo mě nehlídal. […] Nápravný tábor, to nebyl ani trest.“

Pobyt v TNP Václavovi usnadňovala víra, ale i muzikální nadání. „Vedoucí mi říkal: ,Já tě pustím na dovolenou a dovez si křídlovku. Tady budeš troubit budíček a večerku.‘ Tak jsem jel domů, pak jsem se vrátil a troubil jsem. Bylo to volné. Sedl jsem si do autobusu a jel jsem do práce, nikdo mě nehlídal.“

Po ročním trestu se Václav vrátil do Smolína. Krátce po svém propuštění se opět dostal do křížku se zákonem. V událostech sehrál roli jeho známý Miroslav Čermák, který utekl před policií. „Chytili ho za pytláctví a on utekl, abych ho skryl. Tak jsem mu to dovolil a zůstal u nás. Skrýval se a oni ho hledali.“ Společně s hledaným Čermákem pak dal Václav definitivně najevo svůj postoj k socialistickému zřízení: „Udělal jsem sabotáž. V sousední vesnici jsem zapálil stoh. Dva, každý jeden – ten komplic a já. A další už jsme [zapálit] nestihli, byly tam čtyři. To byla moje protistátní činnost.“

Ponížení už jsem prožil

Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat. „Přišli, obstoupili dům. Já jsem chodil do práce a oni si na mě počkali. Obestoupili všechno a zatkli mě. Myslel jsem si, že je to kvůli tomu Čermákovi.“ Podobně jako o více než rok dříve i tentokrát následovala série výslechů. „To byly výslechy ve dne v noci, to už si nebrali servítky. To se vzbudilo, ještě oblblí a teď: ,Povídej!‘ A když ne, tak to lítalo. Krev nekrev, to nehrálo roli, to bylo běžné, nad tím se nikdo nepozastavil. Uklízečka to uklidila a zase znovu. […] Výslech byl tvrdý. Samotka, čtyři stěny, kde nebylo nic. Holé stěny, bez sedačky a nesmělo se sednout na zem – chodit! Bylo tam kukátko a kontrolovalo se, jestli si nějak neodlehčuji. Únava, potřebovali nabudit únavu, to byla ta trýzeň.“

Třiadvacetiletý Václav byl během krátké doby už podruhé poslán za mříže. „Byl státní soud. Ten Čermák a já dohromady jsme byli souzeni. Čermák dostal o něco víc, měl větší delikt kolem toho pytláctví. Já jsem dostal dvanáct let a amnestovali mě v šedesátém roce.“ Ani z druhého, tentokrát mnohaletého trestu si Václav nedonesl trauma. „Mám na to dobré vzpomínky, protože jsem byl vyrovnaný. Nebyl jsem ve jhu. Od útlého věku do těch sedmnácti jsem byl pořád pod cizím panstvem. A pak jsem byl sám sebou, teprve jsem začal žít. Proto jsem šel na ty hranice, proto jsem udělal ty stohy, proto jsem byl proti komunismu. A jsem dodneška. […] Neštítím se hanby, protože ponížení už jsem prožil.“

Hledat Boha

Po amnestii v roce 1960 se usadil v Brně, kde pracoval nejprve ve strojírenství a poté na stavbách. Ještě v 60. letech absolvoval svářečský kurz a sváření se profesně věnoval až do svého odchodu do důchodu v 90. letech.

V roce 1968 se Václav Tymočko oženil a v srpnu téhož roku odjel se svou novomanželkou Jarmilou do Jugoslávie na svatební cestu. Do Československa mezitím dorazila vojska Varšavské smlouvy, a Václav tak opět přemýšlel o emigraci. „Říkali jsme si s manželkou, že bychom mohli jít do Itálie. Ale nemohli jsme tady nechat [manželčinu] maminku samotnou. Tak jsme se vrátili zpět.“

Když se po dalších jednadvaceti letech režim definitivně rozpadl, „tak to mi spadl kámen ze srdce“. Nutno dodat, že během deseti let, která v rámci dvou trestů strávil v TNP a ve věznicích, sehrála v jeho životě stěžejní roli víra. „V kriminále byl duchovní život, nebylo jenom utrpení. Byly tam svátosti a byli tam kněží. […] Bez víry to nefunguje, ať si myslíte, co chcete. To mě hnalo, je to motivace – hledat Boha,“ vypráví Václav Tymočko.

[1] Benediktinský klášter ve Svatém Janu pod Skalou na Berounsku fungoval od roku 1949 jako tábor nucených prací, v první polovině 50. let sloužil jako věznice. Podrobnější informace o objektu a jeho využívání např. v článku odborného časopisu Historická penologie (č. 3/2003). K 18. 10. 2021 dostupné z: https://www.vscr.cz/media/organizacni-jednotky/generalni-reditelstvi/informacni-servis/historicka-penologie/2003/hp-03-03.pdf