Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Petr Tyráček (* 1946)

• narodil se 6. června 1946 v Jihlavě

• vystudoval průmyslovou školu elektrotechnickou a ČVUT

• hrál v bigbítové kapele a v Horáckém divadle hrál padesát let

• v podniku Tesla pracoval na manažerských pozicích od vojny do důchodu

• jezdil do zahraničí a podával o tom zprávy StB

• StB ho vedla jako tajného spolupracovníka

• v roce 1988 vstoupil do KSČ, po roce 1989 zase vystoupil

• úspěšně provedl Teslu privatizací a docílil úspěchu a prosperity

• po odchodu do důchodu učil na VŠP Jihlava

• v roce 2021 bydlel v Kostelci u Jihlavy

Petr Tyráček svoji náklonnost k technice zúročil nejprve na průmyslové škole elektrotechnické a později studiem na Českém vysokém učení technickém (ČVUT). Celý život pracoval na technických a manažerských pozicích v podniku Tesla Jihlava. V sedmdesátých letech často cestoval do zahraničí, a to i do takzvaně kapitalistické ciziny, v souvislosti se svou pozicí v mezinárodních organizacích v rámci Rady vzájemné hospodářské pomoci (RVHP). Státní bezpečnosti (StB) musel referovat o jednáních, která se na setkáních vedla.

„Podepisovat spolupráci se mnou nechtěli ani mě nijak neúkolovali, ale podávat přesné a důkladné zprávy jsem musel,“ vysvětluje pamětník. Na konci osmdesátých let vstoupil kvůli kariérnímu postupu do KSČ, ale v roce 1989 po listopadových událostech stranu opustil. V nové době pracoval jako vrcholný manažer firmy Tesla a měl značný podíl na jejím přežití v dravě kapitalistických devadesátých letech. Po odchodu do důchodu se stal učitelem na Vysoké škole polytechnické v Jihlavě.

Dětství a mládí na babiččině statku

Od raného dětství pracoval u babičky Marie Burianové na jejím statku ve Studené na Vysočině. Dědu Arnošta, který brzy zemřel, nepoznal. Až do své smrti v roce 1965 hospodařila samostatně a do jednotného zemědělského družstva (JZD) nikdy nevstoupila. „Pásl jsem často husy a babička mi vždycky říkala, že se mi nesmí zaběhnout, jinak nám je národní výbor sebere,“ vypravuje pamětník svůj zážitek z raného dětství. Statek měl malou rozlohu, pět či šest hektarů polí se oralo jen s párem kravek. Dále tu byly husy, pár prasátek a slepice, nicméně státu rodina musela odevzdávat povinné dodávky mléka, masa nebo vajec.

Maminka Marie Tyráčková, rozená Burianová, sloužila před sňatkem jako služebná u jihlavského lékaře. Otec Václav Tyráček se vyučil tiskařem a pracoval v jihlavské tiskárně. Vzali se v roce 1945 a měli krátce po sobě dvě děti, prvorozeného syna Petra a dceru Alenu. Někteří příbuzní zemřeli mnohdy velmi mladí na tuberkulózu, například oba sourozenci pamětníkova otce, teta Kateřina a strýc Alexander. „Strýček Xandr zanechal silnou stopu v jihlavských hostincích a barech, neboť dovedl velmi rychle vypít metr piv,“ směje se Petr Tyráček. Jeho tatínek naopak ze strachu před rodinnou nemocí nepil, nekouřil a dbal na zdravý životní styl a dožil se požehnaného věku.

Uvázal jsem si červený šátek na krk

V roce 1945 Václava Tyráčka přiměly zkušenosti s krizí třicátých let 20. století a zážitky z války ke vstupu do komunistické strany. Dostal se na okresní výbor, a dokonce jezdil po vesnicích a přesvědčoval zemědělce ke vstupu do jednotných zemědělských družstev. Ale postupně poznal, že zvolil špatně, a v padesátých letech ze strany vystoupil. „Vyčítali mu to až do důchodu. A když si v roce 1968 pustil hubu na špacír na schůzi uličního výboru, musel jít z pozice technologa zase k mašině,“ popisuje pamětník postoj svého otce k roli KSČ.

Na Jihlavsku žila několik staletí silná německá komunita. Někdy poklidné, jindy konfliktní soužití přerušila až druhá světová válka. Po jejím skončení většinu Němců odsunuli, přesto tam někteří mohli či museli zůstat. „Pamatuji se, že se tu v padesátých letech hodně mluvilo německy. A my jako malí jsme na sebe pokřikovali: ‚Du bist ein Esel‘, prostě jsme si nadávali do oslů,“ vzpomíná s úsměvem pamětník na poválečnou dobu.

Marie Tyráčková byla katolička a s dětmi se účastnila všech místních katolických aktivit. Petr se sestrou chodili i na náboženství. Ve druhé třídě měli všichni žáci zdejší školy vstoupit do Pionýra a při této příležitosti dostat červený šátek na krk. Matka s tím ale nesouhlasila a svůj názor sdělila i škole. Pamětník tedy do Pionýra nevstoupil a šátek nedostal, ale jeho zklamání bylo velké. Nicméně po několika měsících se nad ním učitelka smilovala. „Byl jsem tak nadšený, že jsem si uvázal ten červený šátek na krk a jel jsem za babičkou, abych se pochlubil. Ale ona moje nadšení evidentně necítila,“ vypráví pamětník. Současně s pionýrskými radostmi stále navštěvoval kostel i nepovinné náboženství, ale během střední školy se postupně odpoutal od víry i od církve.

Mladý elektrotechnik a rock‘n‘roll

Petra velmi zajímala technika a elektřina. Objevil knihu Mladý elektrotechnik a začal vytvářet například reprobedny, zesilovače, elektrické svíčky či rozvaděče k pokusům. „Měl jsem prostě moc rád elektriku,“ lakonicky glosuje pamětník. Ze starých nábojnic, které se v okolí stále hojně vyskytovaly, vyráběl zařízení k odpalování raket. Až mnohem později zjistil, že přitom používal stejný princip jako jedna japonská firma k výrobě svých airbagů v autech.

Na průmyslové škole dostal hned na začátku přihlášku do Socialistického svazu mládeže (SSM) a v třídním výboru fungoval jako sběrový referent. Ve třetím ročníku prý musel vstoupit i do Svazu československo-sovětského přátelství.

Ve čtrnácti letech Petr objevil hudbu a začal hrát na kytaru. Zprvu se učil sám a pak navštěvoval tehdejší lidovou školu umění. S kamarády založili bigbítovou kapelu Black Bears a hráli převážně rock‘n‘roll a repertoár Semaforu. Poslední představení proběhlo v roce 1965, těsně před vojnou. Po návratu do civilu pamětník oprášil kytaru a s kamarády dali dohromady další bigbítovou kapelu Dynamic, s níž hráli ještě mnoho let. Už v šestnácti letech se dostal jako muzikant do Horáckého divadla v Jihlavě a s přestávkami tam vydržel padesát let. Podílel se na provedení hudby mnoha divadelních her a později i muzikálů.

Po maturitě v roce 1965 získal zaměstnání v Motorpalu v Jihlavě a podal si přihlášku na elektrotechniku na brněnské univerzitě. Jenže rodina ho přesvědčila, hlavně z finančních důvodů, aby studium realizoval dálkově až po skončení povinné vojenské služby. Po několika málo měsících obdržel povolávací rozkaz a nastoupil u spojařského praporu v Kroměříži.

Dostal funkci velitele radiodálnopisné stanice, která zprostředkovávala spojení mezi divizí a velením armády. Kromě svých obvyklých úkolů dostal za úkol vytvořit telefonní ústřednu či učebny pro radiodálnopisce a směnaře. Také jezdil jako spojař s „rakeťáky“ nebo školil důstojníky ve spojařské technice. Osvědčil se natolik, že ho velitel praporu nechtěl pustit do civilu, nicméně se tak v roce 1967 stalo.

Upálení Evžena Plocka bylo zbytečné

Uvolnění konce šedesátých let pamětník vnímal pozitivně. Studentský majáles v Jihlavě roku 1968 přivítal i jako muzikant. Viděl, že do vedoucích pozic různých podniků se začínají dostávat odborníci, kteří dříve na podobnou funkci nemohli ani pomýšlet kvůli svému odlišnému politickému smýšlení. Bohužel po okupaci armádami Varšavské smlouvy všechny pozitivní změny vzaly zasvé.

V roce 1969 se na jihlavském náměstí Míru upálil Evžen Plocek, s nímž se Petr Tyráček znal. „Jeho oběť jsem vnímal jako protest i jako zbytečnost. Věděl jsem, že u nás se nic nezmění, pokud se to neotočí v Sovětském svazu,“ vysvětluje pamětník své vnímání hrozné Plockovy smrti. Jeho pohřbu se zúčastnilo velké množství lidí a stal se svého druhu protestní akcí.

Začal jako dělník, brzy stoupal výš

Hned po skončení vojny našel Petr Tyráček ženu svého života, Evu, rozenou Policarovou. Zanedlouho se jim narodily děti, Petr a Eva.

V roce 1967 nastoupil pamětník do podniku Tesla. Když absolvoval standardní kolečko po všech provozech, získal post technika normalizace. Měl vytvářet podnikové standardy a později se stal vedoucím oddělení. V dalších letech pracoval v oblasti kvality a vývoje. Postupně se dostal na pozici zástupce podniku v mezinárodních organizacích v rámci Rady vzájemné hospodářské pomoci.

Poprvé v této pozici vycestoval v roce 1975 do litevského Vilniusu v tehdejším Sovětském svazu. Na svých pracovních cestách se seznamoval s lidmi, nasával vědomosti a dojednával nové kontrakty. „Využil jsem těchto informací ve fabrice, kde jsem měl na starosti vytváření podmínek pro výrobu. Učesával jsem návrhy vývojářů a nakonec jsem spoustu věcí navrhoval sám. Ovlivňoval jsem výsledné parametry a testování součástek,“ popisuje pamětník svoji tehdejší odbornou činnost.

Cestoval mezi rozdílnými světy

Kromě cest do zemí socialistického tábora se dostal i do západní Evropy. Mohl tak srovnávat mezi oběma póly světa rozděleného železnou oponou. Příkladem se stala cesta na Ukrajinu. Jelikož ředitelství podniku Tesla nebylo schopné sehnat letenky, jelo se vlakem. Každý most zde hlídali vojáci se samopalem. Kolem kolejí ležela rozbitá vojenská auta z druhé světové války. Na trati pracovaly zásadně jen ženy. „Viděl jsem z oken vlaku vesnice s doškovými a děravými střechami, jen na dvou stavbách byl plech, na kostele a na místním sovětu,“ popisuje realitu socialistického budování světlých zítřků pamětník.

Do kapitalistické ciziny se dostal nejen kvůli své práci, ale i jako turista. S rodinou si v roce 1978 udělali výlet do Vídně. Na české straně je celníci vysvlékli do spodního prádla a prohrabali všechna zavazadla. Měli podezření, že se už nebudou chtít vrátit do Československa. „Manželka měla opravdu strach, protože věděla, že pašuji sto marek navíc, než jsme dostali. Celníci dokonce chtěli rozpárat sedačky v autobuse, kterým jsme jeli, aby našli nějaký důvod nás vrátit,“ podivuje se nad tehdejší bizarní praxí pamětník. Nakonec je pustili. Na rakouské straně jim jen letmo prohlédli pasy.

Ve Vídni bydleli u svého známého Helmuta a spolu s ním navštívili zábavní park Prater se všemi jeho atrakcemi a hospůdkami. Pobavili se i v tančírně, kde hrála bigbítová kapela. Obešli všechna turistická lákadla a jeli se podívat i k jezeru v Neusiedlu. „Helmut nám říkal, jak se pozná člověk ze socialistické země. Ten totiž čumí do každého výkladu včetně pohřebnictví,“ usmívá se pamětník. Helmut jim také ukázal vídeňský utečenecký tábor, kdyby se někdy rozhodli emigrovat.

StB měla všechno pod palcem

Petr Tyráček figuroval ve složkách Správy StB Brno od osmdesátých let jako osoba určená pro styk se státním tajemstvím spočívajícím ve vývoji speciálních standardů vojenského programu v podniku Tesla Jihlava.

S StB se dostal poprvé do kontaktu v roce 1975 po pracovní cestě do Vilniusu. Každý socialistický podnik měl svoje zvláštní oddělení, které evidovalo všechny cesty do zahraničí. Pracovník musel vždy po příjezdu učinit konkrétní a přesný zápis o tom, kde byl a co tam dělal, co a s kým projednával, jaké bylo dané prostředí, jestli ho někdo navštívil, případně další doplňující informace. „Estébáci se se mnou jinak nebavili, jen když jsem přišel na to oddělení a někdo z nich tam seděl,“ vysvětluje pamětník.

V polovině osmdesátých let StB začala Petra Tyráčka vést jako tajného spolupracovníka. Pamětník tuto skutečnost vysvětluje tím, že se v té době začal v rámci své práce v Tesle zabývat speciálními vojenskými standardy testování vojenských zařízení. Měl na starosti plány realizace, zasedání v rámci RVHP, výkazy a rozbory řešených úkolů speciální techniky či standardizace vojenské normy RVHP. „A to jsem tedy musel opravdu důkladně sepisovat zápisy a podávat zprávy pro StB,“ říká pamětník.

V osmdesátých letech začal též studovat elektrotechnickou fakultu ČVUT, obor kybernetika se zaměřením na elektrické měření. Před jejím dokončením dostal nabídku ke vstupu do KSČ. Kdyby odmítl, nezískal by slibované místo vedoucího oddělení. Komunistickou stranu opustil už v roce 1989, hned po listopadových událostech. V dalších letech vystudoval ještě doktorát a získal manažerský titul MBA.

Transformace Tesly po sametové revoluci

Tesla brzy po sametové revoluci začala ztrácet zákazníky, propad jejích příjmů byl drastický. Jediným východiskem se stala privatizace, a to s francouzskou firmou Framatome. Privatizační projekt měl být podepsán v dubnu 1992 a přijelo kvůli tomu celé vedení zmíněné firmy, nicméně nakonec od smlouvy odstoupilo. „Když to všechno krachlo, narychlo se udělala kuponová privatizace. Naštěstí jsme měli výrobní licence z doby komunismu, se kterými jsme mohli začít dělat nové kšefty,“ vysvětluje pamětník. V té době pracoval na pozici vedoucího vývoje, ale brzy se stal obchodním ředitelem.

Novodobá Tesla vyrostla na třetinových nákladech oproti Německu a obecně Západu. Zprvu měla problémy s kvalitou a produktivitou, která byla na pouhých sedmdesáti procentech západních norem. Nicméně čeští zaměstnanci se brzy naučili pracovat rychle a kvalitně. Výtěžek Petr Tyráček investoval do nových technologií, podporoval inovace ve výrobě a začal se obracet k senzorům a integrovaným součástkám. Dnes Tesla pokračuje v nastoleném trendu robotizace. Existují zde plně automatizovaná pracoviště, co dříve dělalo tisíc lidí při obratu 700 milionů korun, dnes vytváří pouhých dvě stě padesát pracovníků.

V důchodu našel novou náplň života – své bohaté zkušenosti a dovednosti předával studentům jihlavské polytechniky. V roce 2021 žil Petr Tyráček ve svém domě v Kostelci u Jihlavy.