Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Milena Uhlíková (* 1929)

• narozena 15. března 1929 v Praze jako Milena Válová

• roku 1945 totálně nasazená v továrně Rupa Modřany

• zažila bombardování Prahy 14. února 1945

• roku 1946 dokončila rodinnou školu na Smíchově

• v letech 1946 – 1955 zaměstnaná v Tatře Smíchov

• v letech 1965 – 1969 působila na Ministerstvu zahraničí

• zažila příjezd vojsk Varšavské smlouvy do Prahy

• roku 1969 skončila na Ministerstvu zahraničí kvůli nesouhlasu se sovětskou okupací

• do roku 1990 zaměstnaná v podniku Inženýrské a průmyslové stavby v Praze

• vzpomíná na sametovou revoluci

Milena Uhlíková je drobná, energická, nakrátko ostříhaná žena, které by její věk málokdo hádal. Narodila se v Praze v roce 1929 Antonínovi a Anně Válovým jako jejich první dítě. Tatínek pocházel z jižních Čech a provozoval malou stavební firmu. Jelikož to byla nárazová práce a v zimě se nestavělo, přijala maminka domovnictví v jednom smíchovském domě. Patřil někdejšímu starostovi Ruzyně Josefu Rabochovi, který byl donucen prodat svůj statek ze 16. století i polnosti vznikajícímu letišti a za utržené peníze koupil činžovní dům na Smíchově. Otcova sestřenice pro něj pracovala a mamince správcovství dohodila. „Bydleli jsme ještě s babičkou v krásném bytě. V domě žili samí slušní lidé, právníci, obchodníci, závodník Bohumil Turek. Maminka měla od většiny bytů klíče, když majitelé někam odjeli, chodili jsme jim zalévat květiny.“

Američané, to byli jiní fešáci

Milena jako dítě často marodila se záněty středního ucha, přesto cvičila v Sokole, bruslila, lyžovala, chodila do baletu. Na Smíchově absolvovala obecnou i měšťanskou školu a v roce 1938 se jí narodil bratr Antonín. Idyla skončila 15. března 1939, v den, kdy Milena slavila desáté narozeniny. „Pamatuji se, jak ošklivo bylo, padal déšť se sněhem, zima. My děti jsme to moc nechápaly, ale celý dům, celá ulice, všichni plakali. Nikdo nevěděl, co bude, zda přijde bombardování, co všechno Němci způsobí.“ Milenina maminka byla srdnatá žena, a když Němci zavedli potravinové příděly, začala chovat ve sklepě domu husy a na dvorku králíky. Měnila šperky nebo výbavu za jídlo a Válům pomáhali také příbuzní z venkova, takže pravou válečnou bídu Milena neznala.

Doma se politika příliš nerozebírala, ale rodiče, národní socialisté, tajně poslouchali Londýn, často společně s přáteli. S pohnutím v hlase Milena vzpomíná, jak přišla o svou židovskou kamarádku Adélu Löwy, která v domě také bydlela. „Myslím, že byla asi o rok nebo dva starší než já a nádherně kreslila. Často jsme si hrály u nich doma, měli přepychově zařízený byt, perské koberce, starožitný nábytek. Její maminka měla v ložnici vykládanou dřevěnou skříňku se spoustou šuplíčků a ty byly plné zlatých šperků s drahými kameny. Když jsme byly doma samotné, navěsily jsme si to na sebe a promenovaly se po bytě. Jednoho dne se pan Löwy přišel rozloučit, že musí odjet. Byt nechali, jak byl, mysleli si, že to bude na chvíli a že se brzy vrátí. Po válce se tam na ně byli ptát nějací příbuzní z Rumunska, ale bohužel se domů nevrátil nikdo z nich, nevím, co se s nimi stalo.“

Z úředních záznamů vyplývá, že 7. května 1942 rodinu deportovali do Terezína a o dva dny později do koncentračního tábora Sobibór. Z transportu 999 osob označeného jako Ax, č. 80 se nikdo domů nevrátil (https://www.holocaust.cz/databaze-dokumentu/dokument/349367-l-wyova-ada-nezpracovano/).

V roce 1943 nastoupila Milena do rodinné školy na Smíchově. Ve druhém ročníku, na přelomu roku 1944 a 1945 ji totálně nasadili do podniku Rupa Modřany, kde se vyráběly hlavice do nechvalně proslulých raket V2 a kde pracovala ve skladu a vydávala dělníkům nářadí. Jako velkou újmu to nebrala, obklopená mladými vysokoškoláky si většinu času povídala. Nejhorší na totálním nasazení byl velmi brzký příchod do práce.

„Ředitele dělal nějaký esesák Mantz. Nosil jezdecké boty, bičík a měl krásného jezevčíka. Jednou nás přistihl na chodbě, jak si povídáme s kamarádkou. Za trest ji šlehl tím bičíkem, mě vynechal, ale ji šlehl. Ke konci války jsem za ním šla s žádostí, abych mohla chodit do práce později. Nic nejezdilo a ze Smíchova to bylo daleko. Položila jsem mu na stůl tu německy psanou žádost a nebojácně jsem mu koukala do očí. On taky koukal a pak řekl: ‚Du hast schöne Augen!‘, buch, dal mi razítko a šla jsem. Pak už jsem ho nikdy neviděla.“

V Rupě Modřany prožila Milena i velký nálet na Prahu 14. února 1945. Výsledkem byly stovky mrtvých a zdevastované pražské čtvrti jako Modřany, Smíchov či Zlíchov. Milena vzpomíná, jak je z továrny pouštěli až ve chvíli, kdy už padaly na město bomby. Běžela se schovat do polí a po náletu vyrazila pěšky domů na Smíchov. „Celé nábřeží bylo rozbité, a když jsem šla přes Palackého most, všude ležely kousky lidí.“

S blížícím se koncem války upadala nejen morálka vojáků bojujících za Říši, ale i totálně nasazených pracovníků. Do Rupy chodila Milena čím dál méně, až jednoho dne nepřišla vůbec. Zanedlouho už se bojovalo na barikádách a občané v ulicích vítali nejprve Vlasovce a záhy Američany. „Ti projížděli z Prahy zpět na Plzeň dnešní Plzeňskou ulicí a byli to jiní fešáci než Vlasovci. Hodně holek s nimi odjelo.“

Nesmíš krást, nesmíš lhát, musíš mluvit pravdu

O politiku se Milena Uhlíková nikdy nezajímala, navíc když skončila válka, bylo jí šestnáct a měla jako většina mladých úplně jiné starosti - kde sehnat parádu, kam se půjde tancovat, koho potká v neděli na korzu na Václavském náměstí. Dokončila rodinnou školu a nastoupila do Tatry Smíchov, kde pracovala v kanceláři. Místo jí dohodil tatínek, který za války do Tatry nastoupil jako dělník. Po válce potom obnovil svoji živnost, ačkoliv už pouze jako mistr, a dělal například mozaiky v Obecním domě. Milena neměla ambice studovat dál, chtěla finančně pomoci rodičům a mít také vlastní prostředky. „Pravidelně jsem pak dávala domů polovinu výplaty, ale pamatuji si, že za první peníze jsem si koupila krásnou koženou kabelku a pak jsem z ní ještě měla ušitý klobouk.“

V roce 1949 se i přes maminčiny protesty provdala za Vladimíra Uhlíka, který pracoval v barrandovských ateliérech a zajímal se o fotografii. Vlastní byt nedostali, čtyři roky tedy bydleli v jedné místnosti u rodičů, pak se mamince podařilo sehnat jim na úřadech malý jednopokojový byt. Jeho zařizování je zachránilo od nevýhodného směnného kurzu za měnové reformy.

„Šli jsme se s Uhlíkem projít po Praze a najednou vidím v prodejně krásnou kuchyň. Když tenkrát něco bylo, muselo se to hned koupit. My peníze neměli, nevydělávali jsme tolik a byli jsme mladí, chodili jsme do kina, divadla, jezdili jsme lyžovat. Moje maminka vždycky spořila, tak mě Uhlík nechal v obchodě jako zástavu a šel k ní pro peníze. Asi dva týdny potom byla měnová reforma. Kdybychom tu kuchyni bývali nekoupili, přišli bychom o všechno.“

Milenu Uhlíkovou doma vychovávali jako věřící a sokolku, nesmíš krást, nesmíš lhát, musíš mluvit pravdu. Měla s tím pak často problémy. Komunisté nebyli z těch, kteří by rádi slyšeli pravdu. Když s nimi Milena v Tatře otevřeně nesouhlasila, odmítla jim říkat soudruhu a dělat přesčasy za kolegy, kteří se cpali na schůzích chlebíčky, přeřadili ji na dílenskou kancelář. Strávila tam rok, který hodnotí jako ten nejlepší v Tatrovce. Malou místnost, ve které bydleli, se také snažila prostřednictvím podniku vyměnit za něco většího. „Ta, co měla tyhle záležitosti na starost, mi řekla, že můžu být ráda, že vůbec bydlím, když mám doma Masaryka s Benešem. Když jsem pak v roce 1955 z podniku odešla, nemohla jsem sehnat zaměstnání. Až po nějaké době jsem zjistila, že mi to ta stejná osoba všude lepí a brání tomu, abych místo sehnala.“ Milena se nenechala odradit, jak jí to je vlastní, a šla si s ní promluvit. Po vzájemné výměně názorů neuplynul ani měsíc a Milena Uhlíková byla zaměstnaná v kanceláři Ministerstva stavebnictví. Kvůli zdravotním potížím a stěhování kanceláří na Zličín odtamtud po krátké době odešla a v následujících letech pracovala v pobočce brněnské Zbrojovky na Smíchově a na příležitostných brigádách.  

Otevřela jsem okno a bylo to jak za Němců

V roce 1965 získala díky známému místo v kanceláři Ministerstva zahraničí v Ústavu pro mezinárodní politiku a ekonomii v Lobkowitzově paláci. S dalšími kolegyněmi psaly šéfům dopisy, prohlášení a návštěvám roznášely občerstvení. „Musela jsem podepsat mlčenlivost a složit zkoušku z angličtiny. Dopisy jsem si po sobě vždycky četla, a tak jsem přišla i na to, že jsem do jednoho prohlášení napsala úser místo úder. Kolegyně ale říkala, že často schválně napsaly do textu i několik řádků nesmyslů a nic se nestalo. Papaláši to ani nečetli, podepsali a šlo to,“ vypráví Milena Uhlíková.

Když ji přesvědčovali ke vstupu do komunistické strany, odpovídala stále stejně: že v partaji nikdy nebude, protože komunisté něco jiného říkají a něco jiného dělají. A že jestli ji kvůli tomu budou chtít vyhodit, ať to klidně udělají, protože ona umí pracovat a uživí se i bez nich. „Vždycky to brali a říkali mi, že u mě alespoň ví, na čem jsou. A že o spolustranících se to většinou říci nedá.“

Dodnes Milenu nejvíc mrzí, že kvůli totalitnímu režimu nesměla cestovat jinam, než na východ. Měla v zahraničí dvě tetičky z otcovy strany, jednu ve Vídni a druhou v Chicagu. Doufala, že bude moci jet k tetě do Vídně, ale sešlo z toho. Po válce zase mohla jet za tetičkou do Ameriky, už byly vyřízené všechny papíry. Ale Milena v té době chodila s Vladimírem Uhlíkem, který se právě vrátil z vojny, takže tři roky nesměl vycestovat. Řekli si, že počkají, aby mohli jet spolu, ale přišel rok 1948 a nejeli zase nikam. Pošta od tetiček přicházela celé roky otevřená a cenzurovaná.

Díky řediteli na Ministerstvu zahraničí se Mileně podařilo vyjet v době pražského jara alespoň do Rakouska. „Ředitele tam dělal Antonín Šnejdárek, skvělý chlap. Uměl asi šest řečí a byl to soudruh v uvozovkách, měl to v hlavě srovnané. Po šedesátém osmém emigroval do Francie a učil v Paříži na Sorboně. Jednou jsem za ním přišla s tím, že nám soudruzi kážou o kvalitách Sovětského svazu, ale všichni si jezdí nakupovat na Západ a my, co s režimem nesouhlasíme, můžeme jen na východ. A že když si jezdí oni, měli by to zařídit i nám. A tak jsme jeli v létě 1968 s Uhlíkem a mojí maminkou na zájezd do Rakouska. Vrátili jsme se čtrnáct dnů před tím, než nás obsadili Rusáci. Kdyby bývali přijeli dřív, nebo my tam byli později, už bychom se nevrátili.“ Milenina kolegyně odjela v roce 1967 na tři roky na ambasádu na Kubu a zvala je v zimě na návštěvu. Milena jí napsala, že návštěvu o rok odloží, aby měla čas se tam rozkoukat. Jenže na konci roku 1968 už byly hranice opět zavřené.

21. srpna 1968 vzbudila v noci Milenu Uhlíkovou letadla přelétávající nad Smíchovem. Volala kamarádovi Jardovi, aby si otevřel okno a poslechl si to, že nás okupují jako za Němců. Myslel si, že je opilá. Na ministerstvu neměly s kolegyněmi určený čas příchodu, žádné píchačky. Musely udělat a napsat to, co bylo potřeba, ať to trvalo, jak chtělo dlouho. Toho dne vyrazila do práce už před sedmou. „Nic tenkrát nejezdilo, tak jsem šla pěšky ze Smíchova kolem Štefánikových kasáren (též Smíchovská kasárna, dnes Justiční palác na Náměstí Kinských, pozn.) a tam už rota Ruďáků, všude tanky. Všude už ty kurvy rusácký byly. V práci už také byli všichni a hledali Šnejdárka. Když ho našli, byl z toho úplně hotovej, protože den před tím nám na setkání říkal, že se nic takového stát nemůže, že je do toho strana zasvětila.“

Milena Uhlíková vydržela na Ministerstvu zahraničí ještě v roce 1969, pak ke konci roku dala sama výpověď. Na osobním oddělení jí důvěrně sdělili, že dělá dobře, protože kdo odejde po novém roce, půjde už s jiným paragrafem a nebude potom vůbec snadné sehnat nějakou práci. Měli pravdu.

Milena hned zkraje roku 1970 nastoupila do podniku Inženýrské a průmyslové stavby (IPS) v Praze, kde nakonec pracovala až do důchodu. Když jim na pohovoru řekla, že jde z Ministerstva zahraničí, bez velkých okolků ji přijali. Podnik měl za úkol stavět fabriky a zbrojovky v zemích třetího světa a Milena dodnes žasne, kolik peněz se tam prostřednictvím nenávratných půjček protočilo. „Také jsem podepisovala mlčenlivost, ale teď už o tom mluvit mohu. Stavělo se třeba v Sýrii, Íránu, Iráku, Barmě. Dneska z těch fabrik není nic, jsou zničené, nefungují. Kdyby ty peníze zůstaly u nás ve státě, žili bychom si dnes lépe než ve Švýcarsku,“ soudí Milena Uhlíková.

Na počátku sedmdesátých let se v podniku seznámila s výrazně mladším Josefem Šlesingrem. V roce 1975 se po šestadvaceti letech manželství s Vladimírem Uhlíkem rozvedla, k velkému údivu kamarádek a známých. „Říkaly mi, jestli to má po tolika letech ještě cenu, že bychom to už mohli vydržet. Odpovídala jsem, že doufám, že tu ještě nějakou chvíli budu a že to tedy cenu má. A vidíte, Uhlík už je dávno na pravdě Boží a my jsme s Pepou spolu už přes čtyřicet let.“

V listopadu 1989 vyrazila Milena Uhlíková s partnerem do ulic, cinkali klíči na Letné, a jak sama říká, na stará kolena šli demonstrovat. Po revoluci se snažili cestovat, byli v Egyptě, v Holandsku, konečně mohli navštěvovat tetičku ve Vídni. Ale ačkoliv jsou hranice otevřené a cestovat se může, kvůli zdraví už to Milena Uhlíková musí oželet.

„Po revoluci jsem si myslela, že si toho lidé budou vážit, že se budou učit jazyky, budou cestovat, aby viděli, jak se žije jinde. To, že politici neříkají pravdu, mě nepřekvapuje, vždycky to tak bylo. I na ministerstvu, něco se říkalo navenek, ale pravda byla úplně někde jinde. Mrzí mě, že už nikam nemůžu, i když mám čas i finance. Ale nenaříkám si, život přináší špatné, i to dobré. Už chci být jen zdravá a přála bych si, aby dnešní generace uměla jednat férově, aby se mohli lidem podívat do očí. Je třeba být fér, protože jinak vás to vždycky dostihne.“