Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Eva Uhlířová (* 1924  †︎ 2024)

• narodila se 12. září 1924 v Praze do rodiny lakýrníka Josefa Barejšky a jeho ženy Kláry

• dětství a mládí prožila v Řepích

• za války byla tři roky totálně nasazena v Ringhofferových závodech na Smíchově ve zbrojním průmyslu

• v květnu 1945 zažila nálet v Řepích, při kterém byl zničen sousední dům

• v květnu 1945 se setkala s vlasovci, kteří Řepy osvobodili, načež je zastřelili sovětští vojáci

• po válce chodila do jazykové školy a zdokonalovala se v těsnopisu

• v roce 1949 se provdala za Jana Uhlíře, který studoval na vysoké škole, z níž ho po únoru 1948 vyhodili z politických důvodů

• po nástupu komunistů k moci přišel otec o lakýrnickou živnost

• v 50. letech pracovala v Keramoprojektu, kde odmítala vstoupit do KSČ, kvůli čemuž ji propustili

• byla zaměstnána v Konstruktivě, kde k nátlaku nedocházelo v takové míře

• vychovala syna a dceru a pečovala také o vnoučata

• zemřela v roce 2024

Kdyby za války nemusela do totálního nasazení, studovala by obchodní akademii. Místo toho dřela dvanáct hodin denně ve výrobně zbraní, kde musela splnit normu 900 součástek za den. Zažila bombardování v Řepích u Prahy na samém konci války a vzpomíná na vlasovce, kteří Řepy osvobodili. I poválečné období pro ni bylo plné obav z budoucnosti. Ty se naplnily rokem 1948, kdy otec musel zlikvidovat svou živnost a manžela vyhodili z vysoké školy. V 50. letech odolávala v práci tlaku ke vstupu do KSČ a raději změnila zaměstnavatele. Jak říká, žila s rodinou jak nejlépe za daných okolností uměla, diskriminaci svých dětí ve škole kvůli politickým názorům ale zabránit nedokázala. V době natáčení bylo Evě Uhlířové 98 let.

Mobilizace 1938

Eva Uhlířová, rozená Barejšková, se narodila 12. září 1924 do rodiny lakýrníka Josefa Barejšky a jeho ženy Kláry. Měla bratra Václava. Rodina žila v Praze Řepích, kde si rodiče postavili dům. V Řepích také Eva začala v roce 1930 chodit do školy. Vzpomíná na babičku Barboru Prchalovou, která se jí hodně věnovala, a na smutné zakončení první třídy. „Přinesla jsem domů první vysvědčení a babička ten večer zemřela.“ Dědečka nepoznala, padl v první světové válce v roce 1914.

V roce 1938, kdy došlo k bezprostřednímu ohrožení Československa nacistickým Německem a byla vyhlášena mobilizace, narukoval tatínek. „Nesli jsme velmi těžce, že táta musel jít bojovat, ale věděli jsme, že nic jiného se nedá dělat. Ty problémy v Sudetech se táhly dlouho“, říká Eva Uhlířová.

Už týden po 30. září 1938, kdy byla přijata tzv. mnichovská dohoda, kterou byly Sudety postoupeny Německé říši, se ale mobilizovaní vojáci vrátili zpět do svých domovů a Josef Barejška zpět ke své živnosti, do lakýrnické dílny. Eva Uhlířová vzpomíná, že ze Sudet se do vnitrozemí začali stahovat uprchlíci: „Měli jsme malý domek nedaleko Kralup nad Vltavou, který jsme zdědili po prarodičích. Ubytovali jsme tam uprchlickou rodinu a spřátelili se s ní. Dokonce jsme se během války vzájemně navštěvovali. Oni jezdili k nám do Prahy a my zase do Kralup.“

Život v protektorátu a totální nasazení

Na německou okupaci, která proběhla 15. března 1939, si Eva Uhlířová vzpomíná velice jasně. Její rodina měla rodinného židovského lékaře MUDr. Goldflama. „Vzpomínám, jak mě pan doktor viděl na ulici a vzal mně domů. Silně mi kladl na srdce, abych pozdravovala rodiče. Měl v péči hlavně maminku, která se léčila se srdcem. V ten den Goldflamovi odjeli. Byl to první den okupace a oni stihli emigrovat,“ vypráví pamětnice. Lékaře už prý nikdy neviděla, ale po osvobození se dozvěděla, že se svou rodinou přežil válku v emigraci.

Eva Uhlířová od dětství ráda četla, a jak říká, učení ji šlo samo. „Tatínek nám kupoval knihy, ale když jsem byla starší, stále jsem toužila po dívčích románcích. Ty mi ale táta nekupoval, musela jsem si je půjčovat od kamarádek.“ V roce 1937 ukončila měšťanku a nastoupila do řadové školy k boromejkám na Malé Straně Pod Petřínem. Po dvou letech chtěla nastoupit do obchodní školy, ale protože byla ročník 1934, vztahovala se na ni pracovní povinnost, totální nasazení. Jak říká, měla štěstí. Zatímco její vrstevníci museli odjet na práci do Německa, ona s několika dalšími spolužačkami dostala umístěnku do Ringhofferových závodů na Smíchově.

Pracovala v dílnách na součástky a popisuje podmínky, v jakých museli mladí lidé pracovat. I když byly tristní, Eva Uhlířová říká, že stále ještě to bylo relativně shovívavé prostředí. Pracovalo se každý den dvanáct hodin od šesti ráno do šesti večer. Volno bylo pouze jednu sobotu či neděli v měsíci. Práce nebyla dobře placená, jídlo bylo tak špatné, že si Eva nosila raději svačiny z domova.

„Vyráběli jsme součástky pro nějaké bomby. Byla to riskantní práce. Mě například hned na začátku přiřadili k lisu, který lisoval plechy. Měla jsem z toho stroje hrůzu. Pracovala tam paní, které lis zmrzačil ruku. Děsilo mě, že se mi to stane také. A tak jsem dělala nešikovnou. Stalo se náhodou, že jsem zavadila o nějaký spínač a stroj se zastavil. Musel přijít vedoucí a řešit to. Udělala jsem to podruhé, a nakonec mě přeřadili na jinou práci. Pak na mé místo dali kamarádku. Poradila jsem jí, co má udělat, aby nemusela být u toho lisu,“ vypráví. Eva pracovala v továrně tři roky a musela plnit každý den normu 900 kusů součástek. Šlo o úmornou a nezáživnou práci. Nevyhnula se ani úrazu na noze, naštěstí ale zůstal bez následků. Potom ji přeřadili do kanceláře. „Pak jsem jednou měla vyhledat nějaký dokument v archivu. Překvapil mě tam německý šéf, ptal se, co tam pohledávám. Měla jsem z něj strach, ale vše se vysvětlilo a on si mě asi zapamatoval. Možná právě to mi pomohlo k předčasnému propuštění z totálního nasazení,“ vypráví Eva Uhlířová.

K tomu došlo krátce po náletech 14. února 1945, když se zaměstnanci měli schovat do krytu. Vyšli z továrny, ale do krytu už nešli, zůstali venku. „Viděla jsem Emauzy, ale vypadaly zvláštně. Náhle jsem si uvědomila, že nemají špičky. Bylo to hrozné,“ vypráví Eva Uhlířová. Vrátila se do práce, když si ji pozval německý šéf a vyptával se jí na rodinu. Evu svírala úzkost. „Pak se ale zeptal, zda by se o mě rodina postarala, kdybych zůstala doma. Odpověděla jsem, že ano. Navrhl, že se mnou od zítřka rozváže pracovní poměr. Já v duchu zajásala a chtěla jsem odejít okamžitě. Řekl, že jsem drzá, ale propustil mě a já tak z hodiny na hodinu, po třech letech, byla konečně volná,“ vypráví pamětnice.
 

Konec války v Řepích: Vlasovci a bombardování

V květnu 1945 zažila nálet v Řepích, ke kterému podle jejích vzpomínek došlo při bojích o nedaleké letiště. „Vybombardovali tam několik domů, když bombardovali letiště,“ vypráví. Byla doma s matkou a s tetou, když je ohromil ohlušující výbuch. „Najednou rána, rozletěla se všechna okna, teta je šla zavřít, takže byla nejvíce zraněná. Maminka měla celý obličej od krve, jak jí tlakem popraskaly cévky. Mě rychle strčila do chodby a přikryla mě kabátem, takže jsem vyvázla bez takových zranění. Tetu pak odvezli do nemocnice,“ vypráví Eva Uhlířová. Jejich dům zůstal stát, ovšem sousední dům byl prý srovnán se zemí.

Dobře si pamatuje na vlasovce, kteří Řepy osvobodili. „Bylo to tam hodně ostré, ale Rusové pak vlasovce popravili. Dokonce jednoho z těch vlasovců zabili u tety ve sklepě. Já jsme se tam pak bála chodit. Vlasovců jsme se nebáli, ale Rusů ano. Znásilňovali ženy a brali si, co se jim líbilo,“ vypráví Eva Uhlířová.

Po válce a po únoru 1948

V roce 1945 bylo Evě Uhlířové 21 let a už chodila se svým budoucím mužem Janem. Jak Eva říká, velkou euforii z konce války nějak zvlášť neprožívali. Válka byla plná nejistot, ale po ní nastaly nové starosti. Jan Uhlíř v té době pracoval u švýcarské firmy a zároveň začal studovat při zaměstnání vysokou školu – zahraniční obchod. Eva chodila do jazykové školy a zdokonalovala se v těsnopisu. Chvíli pracovala ve velkoobchodě s čokoládou, což se líbilo především jejímu nastávajícímu, který čokoládu miloval.

Převrat v únoru 1948, kdy komunisté převzali moc v zemi, postihl nejvíce jejího snoubence a také tatínka. Jan Uhlíř musel skončit studia. „Prostě ho vyloučili ze školy kvůli jeho názorům. Šel tedy na vojnu na pět měsíců. Věřil, že mezitím se zase dá vše do pořádku, komunisté půjdou od válu a on bude moci pokračovat ve studiích. To se ale nestalo,“ vysvětluje pamětnice.

Její tatínek Josef musel zlikvidovat lakýrnickou dílnu a ze živnostníka se stal zaměstnanec. Nezbylo než pracovat jako pomocný dělník a příležitostný lakýrník ve výzkumném ústavu Akademie věd.
 

Nátlakům abych vstoupila do KSČ, jsem odolávala

Eva se za Jana Uhlíře provdala v roce 1949 a začali žít v bytě manželových rodičů. Manžel pracoval v Avii, kde zastával místo řadového úředníka. Protože nebyl v KSČ, nesměl nejen dostudovat, ale ani mít vyšší funkci. Plat nesměl převyšovat 2500 Kčs.

Eva Uhlířová v letech 1953 a 1954 porodila syna a dceru. Zůstala s dětmi dlouho doma. Pak si našla práci v Keramoprojektu, kde na ni vyvíjeli nátlak, aby vstoupila do KSČ a politicky se angažovala. Odmítala. „Zavolala si mě vedoucí a vysvětlovala mi, že se musím zapojit. Prý by šlo jen maličkosti. Vymlouvala jsem se, že mám dvě malé děti a jsem ráda, že přijdu domů včas a nemusím zůstávat v práci déle. Naléhala, že prý několik hodin času přece najdu. Pak mi dala asi tři měsíce, prý aby viděla, jak se projevím. Nakonec si mě ale zavolala už za 14 dní, že prý musím odejít a že mohu jít do Konstruktivy, kam z Keramoprojektu odchází asi deset až dvanáct lidí, kteří také nejsou ochotni se politicky zapojit. V Konstruktivě Eva pracovala do odchodu do penze v roce 1979.

1968 a normalizace

V roce 1968 bydleli na Leninově třídě v Praze 6 (dnes Evropská ulice). Nejvíce jí utkvěla vzpomínka na den, kdy se vracela československá vláda ze Sovětského svazu, kam byli členové vlády hned po sovětské okupaci 21. srpna 1968 zavlečeni. Sověti tehdy zadrželi nejvyšší československé politiky a odvezli je ze země. Šlo o předsedu komunistů Alexandra Dubčeka, premiéra Oldřicha Černíka, předsedu parlamentu Josefa Smrkovského, šéfa Národní fronty Františka Kriegela a Josefa Špačka. Za čtyři dny se očekával jejich návrat.

„Od letiště tam stál člověk vedle druhého, všichni jsme byli napnutí, panovala silná atmosféra a v ní kousek naděje, že to bude dobré. Měli přijet už kolem poledne, bylo už odpoledne, ale oni stále nikde. Přesto se lidé nedokázali rozejít a pořád tam čekali. Pak nám sdělili, že projeli jinou trasou. A nakonec jsme se dozvěděli tu ‚radostnou‘ zprávu,“ vzpomíná Eva Uhlířová.

Po čtyřdenním nátlaku Sověti československé politiky donutili 27. srpna 1968 podepsat tzv. moskevský protokol. Národní delegace tím uznala „dočasnou“ okupaci země a zavázala se k politickým čistkám i obnovení cenzury. Popřela tak výsledky pražského jara. Byl to konec všem nadějím na změnu. Začalo další ponuré období, které se zapsalo do dějin jako normalizace.

Eva vzpomíná na prověrky politických názorů, při nichž museli zaměstnanci vyplňovat zdlouhavé formuláře. „Byly to opravdu štosy dotazníků. Psala jsem, co si opravdu myslím, ale zaobaleně. Člověk také musel vědět, jak se vymluvit, aby si s komunisty nezadal. Já jsem se odmítala zapojovat do různých akcí s tím, že se musím starat o rodinu a také o tchána a nemám čas. V Konstruktivně nás ale naštěstí do ničeho nenutili a nechali nás žít. Bylo tam důležitější, jak člověk pracuje, ne jak je politicky angažovaný,“ vzpomíná.

Přesto se, až na jednu výjimku, cestu do Bulharska, nemohli podívat za celých dvacet let k moři. Nepříjemnosti si Uhlířovi užili i s některými učiteli svých dětí. „My jsme si žili pro sebe, přizpůsobili jsme se, to svoje jsme si vždycky nějak udělali. Doma jsme nenaříkali, nevtahovali jsme do ničeho naše děti. Smířili jsme se s tím, jak věci jsou. Co jsme mohli, to jsme pro děti udělali. Například jsme je vedli k cizím jazykům. Paní třídní učitelka si ale nedokázala odpustit jízlivé poznámky k mému synovi. Říkala mu: ‚No, ty máš ale chytré rodiče, ti to s tebou opravdu myslí vysoko – fotbálek, viď, a cizí řeči, no jistě... Přece tě nepustí nevybaveného do světa…,‘“ líčí Eva Uhlířová. Proti této verbální agresi nebylo obrany a její děti se z politických důvodů na školy nedostaly. „Například syn napsal odvážnou slohovou práci na téma rok 1968. Zpochybnil v ní oficiální výklad a to se pochopitelně neodpouští“.

V roce 1989 si jako penzistka přivydělávala v Pražském kulturním středisku. Vzpomíná na mohutné demonstrace a plné Václavské náměstí, manifestací se však nezúčastňovala, protože neměla ráda davy. Devadesátá léta pak prožila ve smutku. Zemřel jí manžel a pak také předčasně dcera. Vychovala nejen své děti, ale i svá vnoučata.