Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Zděnka Uhlířová (* 1934)

• narodila se 17. března 1934 v Josefově

• válku prožila jako školačka

• zažila příchod Rudé armády do Jaroměře a Josefova

• roku 1953 nedostala doporučení na vysokou školu kvůli své víře

• pracovala jako laborantka v chemických závodech

• v letech 1955 - 1956 se účastnila budovatelské brigády na Šumavě

• v roce 1956 byla přijata na Vysokou školu zemědělskou

• z náboženských důvodů odmítla vstup do KSČ

• v roce 1961 promovala

• pracovala jako agronom na různých místech v okolí Jaroměře

• stala se odbornicí na chov kožešinových zvířat

• odešla do invalidního důchodu

• působila ve Svazu invalidů

V první polovině 50. let podlehla Zděnka, stejně jako velká část mladých lidí, masivní propagandě, a bezmezně věřila sovětskému diktátorovi a masovému vrahovi Josipu Stalinovi. Když o něm vyšla najevo pravda, odsuzovala z mladistvé naivity Nikitu Chruščova a další Stalinovy kritiky. Jako svazačka odjela Zděnka na rok budovat pohraničí, ve zpustlých Sudetech dřela v dnes těžko představitelných podmínkách. Po celou dobu ale zůstala praktikující křesťankou a měla kvůli tomu problém s přijetím na vysokou školu. Nakonec se na ni dostala a dokončila ji s červeným diplomem.

 

Pokuta za světlo v okně

Zděnka Uhlířová se narodila 17. března 1934 chvíli po svém dvojčeti Evě. Vyrůstaly v Josefově, pevnostním městě, které je dnes součástí sousední Jaroměře. Spolu chodily do obecné školy, měšťanky i na gymnázium, a spolu pásly kozy v časech války. Zděnka s Evou měly ještě dva starší sourozence z tatínkova předešlého manželství, Aničku a Roberta, kterým maminka zemřela na rakovinu. Dvojčata chodila do dívčí školy v Jaroměři od 1. září 1940, tedy rok poté, co vypukla druhá světová válka.

Okna domů musela být tehdy po setmění kvůli náletům zatemněná. Pamětnice uvedla, že když jim jednou po straně světlo unikalo, přivedla sousedka četníka a rodiče mu zaplatili deset korun pokuty. „To bylo hodně peněz, dalo se za ně koupit máslo,“ dodává Zděnka Uhlířová.

 

Často byl hlad

Přestože doma chovali Faltusovi kozy a měli úrodu ze zahrady, o dostatku jídla nemohla být řeč. Zděnka si vybavila, jak měla hlad, chtěla si něco vzít a v celém domě nebyl ani kousek chleba.

Maminka jezdila pomáhat sedlákům při žních do nedaleké Jasenné a dostávala od nich pytel pšenice, který domů vezla na kole. Tajně si pak nechávali umlít mouku na Poklasném mlýně. „Jednou jsme vezli na vozíčku pytel pšenice a zrovna tam jeli policisti. My jsme utekli a schovali se za takovou boudu. Oni nás určitě viděli, ale pravděpodobně dělali, že nás neviděli.“ Za načerno umletou mouku by totiž maminka mohla skončit v koncentračním táboře.

Podle Zděnky vládla za války atmosféra strachu a lidé někdy udávali své sousedy z malicherných důvodů. Rodině pamětnice vyhrožovala sousedka kvůli slepici, která se zaběhla na její zahradu. „Hlídejte si ji, nebo vás udám!“ strašila.

Malá Zděnka zažila i vyhlašování poplachů, když spojenecká letadla bombardovala koncem války Pardubice a také Semtín, kde se vyráběly výbušniny. Faltusovi se vždycky utíkali schovat do sklepa. „Rány z výbuchů bylo slyšet až k nám do Jaroměře,“ upozorňue pamětnice.

 

Pan učitel dětem vysvětlil, jak mají hajlovat

Po vpádu nacistů do Československa vysvětlil řídící učitel Jaroslav Hojný dětem, co znamená protektorátní „ochrana“ Velkoněmecké říše, a že musí zdravit vztyčenou pravicí jen v případě, že by někdo takovým způsobem pozdravil po příchodu do třídy. „Jednou přišel inspektor a ruku nezvedl, tak jsme ji taky nezvedli,“ podotýká Zděnka Uhlířová.

Poté, co během války budovu školy zabrali Němci pro svou mládežnickou organizaci Hitlerjugend, české děti se učily v různých místnostech po Jaroměři. „Chlapci z Hitlerjugend chodili v bílých podkolenkách i za mrazu s holými červenými koleny. S místními německými rodinami se nestýkali, báli jsme se jich.“ Děti znaly německou hymnu i hymnu jednotek SA, ale přesto se s nimi pan řídící vždy před vyučováním modlil Otčenáš.

Během války zmizely z Jaroměře mosazné kliky ze školních dveří, bronzové sochy, zvony, vše se hodilo pro válečný průmysl. Jen v budově obecné a měšťanské školy dívčí, kam sestry chodily, zůstaly kliky původní. Prozíravý ředitel Josef Marván je nechal včas pochromovat a mosaz zamaskoval.

 

Mýdlo si vyráběli doma z králičího tuku

„Za války se doma dělalo kdeco, co se nedalo sehnat, nebo toho bylo na potravinové lístky málo. Maminka vařila pivo, ze švestek a slív pálila kořalku, pekla chléb, vyráběla mýdlo.“ K výrobě domácího mýdla sloužilo sádlo z králíků. Když se mylo nádobí, sebrala maminka na škopek nalepený tuk, shromažďovala ho a pak do něj přidala louh. Získala tak mýdlo na praní.

„I mýdlo totiž bylo za války na příděl,“ vypráví pamětnice. „Volně se sehnalo jen takzvané plovoucí mýdlo – plavalo, když se dalo do vody. Mýt se s ním ale moc nedalo. Na zahradě jsme pěstovali tabák a spolu s takzvanými tabačenkami, přídělovými lístky na cigarety a tabák, je maminka měnila s náruživými kuřáky za přídělové lístky na potraviny.

 

Sovětští vojáci ji vozili na koni

Desátého května 1945 dorazila do Jaroměře Rudá armáda. „Takové štěstí si nedovedete vůbec představit,“ líčí pamětnice. Sovětští vojáci přijížděli na vozech a koních. Zděnka s Evou jejich jízdu obdivně sledovaly. „Na Čápovce jsme u strýčka Josefa lezly se sestrou po ruských konících. Pomáhali nám na ně vylézt sovětští vojáci. Byli na nás moc hodní. Byly jsme do koní zblázněné, všude jsme je kreslily a malovaly.“

K prvním dnům svobody se váže vzpomínka Zděnky Uhlířové na gestapáka ze sousední ulice. Lidé zaslepení záští vyvolanou nacistickými válečnými zvěrstvy přivázali německého tajného policistu na vůz s nápisem „Krvavý gestapák Liebel“ a ukazovali ho po městě. „Vozili ho jako nějaké dobytče. Odsuzovala jsem to. Ještě jsem byla malá, ale už jsem měla rozum a připadalo mi to nelidské. Pak jsem se doslechla, že Liebela později utloukli k smrti. Měla jsem z toho hrůzu.“

Po příchodu Rudé armády do Jaroměře se u Faltusových v kuchyni často objevovali sovětští vojáci. Za vodku jim jeden nabízel gramofon. Jiný, který k nim chodil, dokud mu měli co nalévat, ukazoval, že u nich doma se vodka lije do půllitru.

Na dotaz otce Faltuse, co si myslí o kolchozech, odpovídal: „Kolchózy dóbry.“ Další voják, na něhož Zděnka se sestrou vzpomínají, pocházel z Uzbekistánu. Vzhledem k tomu, že jeho otce Rusové ubili a hospodářství rodině vzali, odpovídal na stejnou otázku slovy: „Kolchózy ně dóbry.“ Alkoholu tolik neholdoval. Naopak vyprávěl, jak do vojáků na frontě sovětští velitelé nalévali před bojem vodku a Němci je pak hromadně pobíjeli.

Počátkem listopadu 1945 sovětští vojáci z Jaroměře odešli. Dvojčatům bylo tehdy jedenáct let. Díky koze, jež jim dávala mléko, se těšila vcelku dobrému zdraví, což je po konci války ušetřilo každodenní porce rybího tuku. Podvyživené děti ho povinně dostávaly ve škole.

 

Nedostala doporučení na vysokou školu

Zděnka Uhlířová pokračovala po válce ve studiu na měšťance a poté se sestrou přestoupily do kvarty gymnázia. Škola ji vždycky bavila a žádný předmět jí nedělal problémy. Nejraději měla chemii, kterou si přála studovat i na vysoké škole. Maturovala s jedničkami a jednou dvojkou.

„Paní ředitelka Drobková, velká komunistka, ale říkala, že nepřichází v úvahu, aby dívky s takovými názory mohly studovat vysokou školu,“ uvádí pamětnice. Ředitelku popuzovalo, že je Zděnka věřící katolička, a doporučení ke studiu jí nedala.

Ještě na gymnáziu se pamětnice stala členkou Českého svazu mládeže, změněného v roce 1949 na Československý svaz mládeže. Vzpomíná na svazáckého funkcionáře, který je ve škole přesvědčoval slovy: „Svaz mládeže bez vás bude, ale vy bez svazu nebudete!“

Když v březnu 1953 zemřel Josip Stalin, Zdena Uhlířová plakala a stála s ostatními studenty povinnou čestnou stráž u jeho fotografie. V dalších letech, kdy se hovořilo o Stalinově kultu osobnosti, zazlívala ostatním jeho posmrtnou kritiku a považovala ji za zbabělou. „Byli jsme zpitomělí, nevím, jestli tohle dneska někdo pochopí,“ vysvětluje.

Pamětnice a její sestra si po maturitě v roce 1953 našly práci v chemickém závodě v Pardubicích-Rybitví jako laborantky. Eva odešla po dvou letech do Brna na pedagogickou školu. Zděnka od 1. září 1955 nastoupila na roční zemědělskou brigádu, kdy se svazáci měli zapojit do budování nově dosídlovaného pohraničí

 

Chtěla udělat něco pro vlast

„Já, strašná vlastenka, jsem si myslela, kdovíjak nepomůžu vlasti. Tak jsem se z čisté vlastenecké lásky, neboli z blbosti, přihlásila,“ vypráví pamětnice. Dokonce o ní napsali článek v pardubické Záři s titulkem „Z laboratoře do šumavských výšin“. Rodina s jejím rozhodnutím nesouhlasila. „Ale co mohli dělat,“ dodává Zděnka Uhlířová.

V malé osadě Suš v opuštěné krajině jižně od Českého Krumlova, kam skupina vybavená nafasovanými pracovními oděvy dorazila 1. září 1955, na ně čekal brigadýr Buday a „kuchárka“ Feriancová. „Totálně zdevastované chalupy na Suši neměly ani střechy. Naším dočasným domovem byl narychlo z prken stlučený barák,“ uvádí pamětnice. Na toaletu chodili svazáci do rozbořených stavení, pro vodu do studánky, kam se v zimě museli nejdříve prosekat ledem. Osobní hygiena probíhala v nulovém soukromí. „Původní ranní rituál vztyčování vlajky brzy vystřídal rituál vyklepávání blech z přikrývek. Jídla bylo málo, zima a hlad se staly každodenní součástí našeho pobytu, stejně jako dřina.“

Zpočátku svazáci při pozdních šumavských žních rovnali a vozili fůry, pracovali na polích, kupili směsku nebo kopali odvodňovací strouhy. Tupými noži ořezávali chrást z krmné řepy, kterou předtím vytrhali holýma rukama. Pamětnici kvůli špatným hygienickým podmínkách začaly hnisat nehty na nohou.

Jednou o víkendu měli brigádníci takový hlad, že se vloupali do spíže, kterou před nimi kuchařka zamykala. Očekávaný trest se ovšem nekonal, což jen potvrdilo přesvědčení skupiny, že dostávají mnohem méně jídla, než na co mají nárok. „Odměna za práci byla jen symbolická – dvě stě korun za měsíc. Jednou mi ale i to málo někdo ze skupiny ukradl,“ vzpomíná Zděnka.

 

Domů s odznakem budovatele pohraničí

Nespokojenost brigádníků dovedla Zděnku a pár dalších brigádníků do Českého Krumlova na okresní svaz mládeže, kde žádali o přeložení. Po úvodním: „Soudruzi, utíkáte z boje?!“ je přeložili na Olšov. Patnáctikilometrovou cestu přetrpěli svazáci v únoru 1956 v šestnáctistupňovém mrazu. Věci jim stěhovali na voze. Když konečně dorazili na olšovský dvůr, dostali od správce slamníky, které si promrzlí a vyčerpaní vycpali slámou. Bez jídla pak přečkali noc ve stodole.

Stavení, kde pak v nedalekém Žlábku bydleli, si museli nejdříve vyklidit. „Bylo plné harampádí všeho druhu a sutě, někde až v metrové výšce,“ poznamenává Zděnka Uhlířová. Podmínky na novém místě byly příznivější než v Suši, přesto stále velmi drsné, ale tady alespoň už neměli hlad. „Krušná šumavská zima byla sice k nevydržení, ale díky čistému šumavskému ovzduší jsem se zbavila kožních problémů na rukou, které mě trápily od dětství.“ Během roční brigády navštěvovala jako věřící kostely. Ze Suše chodila do Svérázu, ze Žlábku do Černé v Pošumaví.

Za roční práci na Šumavě dostala Zděnka Uhlířová odznak Budovatel pohraničí. Svou účast na strastiplné brigádě shrnuje slovy: „My jsme byli nadšení, že bylo po válce, že tam nebyli Němci. Chtěli jsme něco udělat pro vlast, dalo by se říct.“

 

Komunista nemůže být věřící

Po skončení brigády odešla do Prahy studovat Vysokou školu zemědělskou, která ji nakonec bavila víc než chemie. Během studia o ni jako o studentku s výborným prospěchem projevila zájem KSČ a nabídla jí, ať se stane kandidátkou strany. Nedokázala říci ne. Během dvouleté kandidátské lhůty však došla k přesvědčení, že se komunistkou stát nemůže.

Při jednom semináři vědeckého komunismu na vysoké škole lektor řekl, že „náboženství se s komunistickou myšlenkou neslučuje a komunista nemůže být věřící“. Zděnka Uhlířová namítla, že Lenin do bolševické strany přijímal i popy, na což jí vyučující odpověděl, že to bylo jen zpočátku a z taktických důvodů.

Poté, co veřejně řekla, že ona sama věřící je a co tedy dělat dál, poslal ji za „školní odbornicí na tuto problematiku“. Její tvrzení, že „většina nevěří a pravdu má většina“ Zděnce Uhlířové s konečnou platností proměnilo optiku, jakou vnímala svůj případný vstup do KSČ.

Ačkoliv do té doby nevylučovala, že by se členkou strany stala, poslala vedení školy dopis, kde všechno objasnila. „Myslela jsem si, že když budou ve straně spravedliví, i strana bude lepší. Netušila jsem tenkrát, jak hrozně se mýlím,“ říká.

 

Diplom nakonec dostala

Bála se, že ji nepustí ke státní zkoušce, její dopis se totiž četl na schůzi vysoké školy. Červený diplom si ale nakonec odnesla. „O tehdejší době svědčí způsob, jakým se podařilo propašovat mě do Karolina na promoci. Zařadili mě mezi dálkové studenty a četli mě až na konci, aby si mě snad nepovšiml některý fanatik z členů KSČ. Výhodou bylo i to, že jsem po provdání měla jiné jméno. Dodnes jsem vděčná tomu, kdo mi při promoci pomohl.“

Po ukončení studia pracovala pamětnice nejdříve na umístěnku v JZD Rožnov-Neznášov, později se stala agronomkou na státním statku v České Skalici. Vybudovala a vedla také laboratoř v Rychnovsku, pracovala v nově postavené velkofarmě norků v Heřmanicích jako zootechnik-technolog a stala se odbornicí na krmné dávky pro norky a lišky. Kvůli zhoršující se těžké krátkozrakosti, se kterou se již narodila, musela nicméně odejít do invalidního důchodu.

 

Na všechno se stály fronty

Zděnka Uhlířová se vždy rozesmála, když někoho slyšela popisovat socialismus tak, že tehdy nebyly k dostání banány. „Nebylo nic! Fronty se stály na všechno, co mělo jméno. Když něco přišlo, stála fronta na lžíce, sirky, základní hygienické potřeby nebo kvasnice,“ upozorňuje. „Kdo si chtěl pořídit auto, musel se zapsat do pořadníku a čekal na něj i mnoho měsíců.“

Při služební cestě do Brna tam musela neplánovaně přenocovat a chtěla si koupit ručník. „Sháněla jsem ve všech obchodech, nikde ho neměli, nakonec jsem si koupila utěrku,“ připomíná socialistickou mizerii. Se sestrou se kvůli shodné vadě zraku neobešly bez speciálních skel do brýlí. Dostaly je však například až za rok, kdy už často potřebovaly skla silnější. 

„Lidé se za socialismu báli promluvit i před sousedem. V padesátých letech si nikdo netroufl něco říct. I za nic zavírali. On málokdo chce být mučedníkem, tak radši drží zobák.“ 

 

Koláče pro Václava Havla

Když přišla sametová revoluce, Zděnce Uhlířové se ulevilo. V roce 1989 se s manželem účastnila mítinku Občanského fóra na náměstí v Jaroměři. „Upekla jsem výborné koláče a přinesla jsem je tam. Byla taková euforie, pak dokonce přijel Havel, chtěla jsem mu dát ty koláče,“ svěřuje se Zděnka Uhlířová. „Oni mě k němu vůbec nepustili, ale chtěli je, že mu je dají. Namíchla jsem se, že mu je nemůžu dát, tak jsem je rozdala lidem kolem.“

Mladé generaci by se svými životními zkušenostmi ráda vzkázala, aby si vážila svobody, kterou má.