Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Bohuslav Úlehla (* 1927)

• narodil se 19. března 1927

• v roce 1951 emigroval do Rakouska

• tam o rok později potkal svoji ženu Marii

• v roce 1954 emigrovali společně do Austrálie

• když mu v roce 1986 zemřela matka, československé úřady odmítly vydat souhlas s cestou na pohřeb

• domů se podíval až v roce 1990

• setkal se se sourozenci Vojtěchem, Josefem, Janem, Marií a Zdenkou

Bohuslav Úlehla žije šedesát šest let mimo Českou republiku, nejprve byl roky v Rakousku a potom celých třiašedesát let v Austrálii. Přesto když promluví, okamžitě poznáte, že jeho kořeny jsou na jižní Moravě. Obdivuhodně si zachoval nejen moravskou dikci, přízvuk a intonaci, ale i mnohé tvary slov a výrazy typické pro oblast Moravského Slovácka.

Hrušky

V první polovině 20. století, kdy se narodil, měly Hrušky zhruba 2000 obyvatel. Z Hrušek (okres Břeclav) je blízko do Rakouska i na Slovensko, úrodná rovina se střídá s vinohrady. Tehdy většina tamějších obyvatel pracovala v zemědělství, rodiny vlastnily hospodářství a v Hruškách byly také dva velké statky. Vojtěch a Marie Úlehlovi byli hluboce věřící katolíci, kteří svých sedm dětí vychovávali ve víře a úctě k tradičním hodnotám. Měli menší hospodářství, práce na něm bylo vždycky dost a obzvláště potom, co otec Vojtěch nenadále ve svých osmatřiceti letech zemřel. Bohuslav byl z dětí nejmladší, byly mu teprve dva roky a na otce si nepamatuje. Dnes je z dětí jediný žijící (nejstarší byl Vojtěch a za ním následovali Marie, Josef, Miroslav, Jan, Zdenka a Bohuslav). Z matčiny strany je v rodině patrná dlouhověkost – jak matka Marie, tak její dcery a sestra se dožily více než devadesáti let. Pamětník Bohuslav letos oslavil svých devadesát let v plném zdraví a duševní a fyzické kondici.

Válka

Když vypukla druhá světová válka, bylo Bohuslavu Úlehlovi dvanáct let. Hrušky ležely téměř na hranicích. Němci vesnici obsadili asi 13. března 1939. Ihned si našli politicky nepohodlné obyvatele, „... zavřeli naše vysoký důstojníky, policajty a taky několik, co byli komunisti, co bojovali ve španělské revoluci“. Peníze neměly cenu, vše se získávalo směnným obchodem. „Švagr byl řezník a jednou načerno vyměnil sádlo za krásný obývací pokoj.“ V Hruškách žili Romové. „Byli to dobří lidi. Ani jeden se nevrátil z koncentráku.“

Okupace trvala šest let, „... pak nás osvobodili bratři Rusové, ke kterým jsme neměli moc sympatie, protože se nezachovali jako bratři Slované. Prostě nás okradli víc než Němci, znásilňovali naše ženy. To ani nikdo nebude věřit. Já když jsem byl malej, my jsme museli spát na zemi a oni spali v našich postelách a vykradli všechno, co se dalo.“ Maminčina sestra Jenovka, velice vzdělaná a sečtělá žena, které nemoc zabránila stát se jeptiškou, už tehdy předpověděla, co se stane. Když se lidé na ulici líbali s ruskými vojáky, říkala: „To je konec. Bude tu komunismus.“

Po válce

Pamětník bydlel s maminkou. Pomáhal starat se o koně, prasata, krávy, v Hruškách byl Slovácký kroužek a v kroji tancoval i na národních slavnostech v Luhačovicích. Hrušky, stejně jako Slovácko, byly tradičně lidovecké. Bohuslav Úlehla vzpomíná na komunistický puč v únoru 1948. „Když to komunisti zabrali, začal se dělat třídní boj. Nám říkali kulaci, že máme všechno a oni nemají nic, tak začal třídní boj a začala být nenávist proti sedlákům.“ Bratr Miroslav, který v jeho životě hrál výraznou roli, vystudoval „ještě před pučem“ matematiku na Masarykově univerzitě v Brně, ale učit na gymnáziu už nesměl, měl jedinou volbu – „buď kolchoz, nebo doly“. V září 1949 se rozhodl pro emigraci do Austrálie. „Nebyli jsme spolehliví. Já jsem se nesměl pohybovat ani pět kilometrů od hranic. Jak jsem přišel k tomu, abych převáděl lidi? To by se česky řeklo, že jsem k tomu přišel jako slepý k huslám.“

Jak převáděl přes hranice

Blízkost státní hranice do Rakouska a fakt, že rodina Úlehlových měla silné vazby na katolickou církev a byla ochotna pomoci v časech počínající nesvobody, hrály roli v tom, že se mladý Bohuslav Úlehla zapojil do převaděčství. Další roli hrála paní Ciprisová a její příbuzný František Gajdoš, který prchající osoby přes hranice vedl. Vše se odehrávalo v noci. Pamětník osoby, jež se většinou předem shromáždily u nich v domě, přivedl na domluvené místo – museli obcházet vesnice Tvrdoňovice, Kostice a Lanžhot, nebylo možné jít přímo, co kdyby je někdo viděl? Ušli patnáct až osmnáct kilometrů přes pole, než se na smluvené místo na hranicích dostali. Cesta byla pro všechny stresující. Museli jít pohromadě, nedělat hluk a nevystavovat se nebezpečí. „Gajdoš měl automat, já jsem mu ty lidi předal a šel jsem dom. Jednou to někdo zradil a ty policajti na ňho čekali a pak ho zastřelili.“ Bohuslav Úlehla pomohl mnoha lidem: „Já jsem to nechtěl dělat. Nikdy jsem nevzal ani korunu za to. Musím to řéct, že já jsem to dělal víceméně... ty lidi by byli potom zavřítí.“ Jednou u Úlehlových spalo asi osmnáct uprchlíků, většinou farářů a noviců, a ráno našla maminka pod prostěradlem 5000 korun. „Maminka na ně byla tak zazlobená, museli si to vzít zpátky.“

Jak pamětník emigroval

Všeobecně se v okolí vědělo, že pamětník má motorku, a v době, kdy pomáhal převádět přes hranice, ji právě prodával. „Takže ty lidi, ty faráři a študenti, ke mně chodili, tak ty komunisti neměli žádné podezření, že já bych musel dělat něco protistátního.“ V blízké Moravské Nové Vsi bydleli tři synové Vranovi. Měli mlýn, byli zámožní a po Únoru o veškerý majetek přišli. Těsně před plánovaným útěkem uspořádali rozlučku. Bohuslav Úlehla tam dojel na motorce, a když se loučili, Vlaďa Vrana prozradil že „... má doma automat a potřebuje se ho zbavit“. Pamětník pomohl – v noci jel domů na motorce s automatem na klíně. Zastavili ho dva policisté: „Co tady děláš? Mám tady holku.“ A tím to skončilo – byl to zázrak.

Z Hrušek emigrovalo více než sto lidí. Bohuslav Úlehla z nich byl v 51. roce poslední, jeho bratr Miroslav v roce 1949 první. Jednoho dne v září 1951 už nemohl déle čekat. Byl varován, že policie přišla na národní výbor a chtěla vidět jeho doklady. Jeho kamarád Cyril Macinka měl kontakty v Rakousku: „Tak jsem říkal tomu Cyrilovi: ‚Cyrile, musíme zahnout, jinak je zle, nás pozavírají.‘“ Utekli v neděli. A už v pondělí byli u Úlehlových policisté. „Kde je Bohuš? Teta, velice nábožná, poprvé v životě lhala: ‚Bohuš? Je na poli‘ – a koně byli ve stáji.“ Zdá se, že přejít hranice do Rakouska bylo v roce 1951 snadné, ale spíše je pravda, že pamětník a jeho kamarád Cyril měli obrovské štěstí. „Valtice, to byla ta dědina, a za těma Valticama, akorát to bylo, myslím, že v září. Byly tam hody. No prostě tancovalo se tam a ten můj kolega tam měl známé. Policajt a voják chodili po té hranici a holka jedna říkala: ‚Oni přijdou na večeři tak v osm hodin.‘ Tak přišli a my vyrazili. Já si pamatuju, bylo jako ve dne. Měsíček svítil a ty hranice od té silnice byly tak možná sto metrů. S Cyrilem jsme to přešli a on měl známé mezi Rakušáky.“ Bohuslav Úlehla dnes komentuje své štěstí slovy: „Já jsem byl obyčejný kluk. Nikdo si nemyslel, že bych to tak zorganizoval.“

V Rakousku

Poválečné Rakousko bylo rozděleno do tří zón. O emigraci do sovětské zóny velký zájem pochopitelně nebyl. Díky Cyrilovým kontaktům a penězům, které si vzal pamětník s sebou, se druhý den ráno dostali do Vídně. Zamířili rovnou na americké velvyslanectví. Další štace byla Porzellangasse, kde se uprchlíci registrovali. Slovák, který je zapisoval, už o Bohuslavu Úlehlovi slyšel od předchozích uprchlíků: „No, tebe jsme už čekali dávno!“ Pamětník dostal nabídku pracovat pro American Secret Service, ale odmítl. Chtěl odjet do Austrálie za bratrem. V Rakousku se šťastně sešel i s bratry Vranovými. Po nějaké době byl ve skupině asi deseti lidí eskortován vlakem do Sankt Pöltenu. Linec se nacházel v sovětské zóně a přes Dunaj byli převezeni v noci na loďce. Byli volní. Další cesta vedla do Salcburku do sběrného tábora. Tisíce utečenců ze střední Evropy a miliony štěnic. Jak dlouho tu budou muset zůstat? Prognóza zněla dva až tři roky. Doslechli se, že z francouzské zóny se emigruje snáz. Přejeli tedy vlakem do Innsbrucku a vydali se hledat patera Buriana.

Pater Burian

Pater Bohuslav Burian byl z Brna a byl to „nejlepší člověk, jakého jsem poznal v životě“. Nehleděl na to, jakého byl kdo náboženství, a pomáhal všem, kteří pomoc potřebovali. Pamětník a Cyril neměli jeho adresu, nevěděli, kde ho najít, ale byla neděle a každou neděli se konaly mše. Vydali se tedy od jednoho kostela ke druhému a patera Buriana skutečně našli. Okamžitě jim zařídil potřebné doklady a sehnal práci – Bohuslav Úlehla mohl pracovat jako přidavač u zedníků – a tady také potkal svoji budoucí ženu Marii. Co se stalo s paterem Burianem dál, se Bohuš dozvěděl až po mnoha letech při své první návštěvě Brna v roce 1990. Pater Burian se vrátil do Československa, aby převedl manželku jednoho protestanta, který už úspěšně emigroval. Při kontrole se však zjistilo, že má falešný pas, byl deportován a odsouzen. Zavřeli ho do pracovního tábora, kde zemřel.

Do Austrálie

Austrálie roku 1954, kdy do ní pamětník s Marií dorazili, se velice lišila od Austrálie dnešní a od představ, které o ní tehdy měl. Neuměl anglicky, ale naštěstí se bratr Miroslav postaral. Tenkrát měla nejvyšší budova v Melbourne šest pater, devět milionů Australanů izolovaných od Evropy neznalo jiné maso než skopové, domácí byli proti imigrantům – že jim berou práci – a Bohuslav Úlehla dokonce uvažoval, že se vrátí do Evropy.  Díky bratrovi dostal práci: dřel na slepičí farmě, v lágru v české kuchyni umýval nádobí a později pracoval jako kuchař. Vstával denně ve čtyři hodiny ráno, aby připravil tisíc snídaní. Z domova měl vystudovanou měšťanku, „bylo by lepší, kdybych měl nějaké řemeslo“.

Zlom nastal v roce 1957, kdy se s bratrem vypravili do Melbourne na olympiádu. Z Perthu, kde nebyl průmysl, se přestěhoval do Melbourne, kde se narodily všechny čtyři děti: Bobby, George, Nada a Roger. To už pracoval jako číšník v univerzitní jídelně a později ve společnosti AMPOL. Bohuslav i Marie dřeli, aniž si někdy vzali dovolenou. Šli z jedné práce do druhé, aby umožnili svým dětem kvalitní vzdělání. Okolo roku 1980 začal pracovat v cateringu, vedl podnik a nakonec firmu vlastnil. „Vždycky se mi vyplatilo, že jsem byl fair and honest.“

Bratr Miroslav

Bratr uměl ze školy slušně německy a znal i latinu, ale angličtinu se musel naučit až v emigraci. Bohužel v Austrálii neuznávali naše univerzitní diplomy, takže musel pracovat manuálně. Nejprve byl skladníkem ve Fordově automobilce a později v americké rafinerii, kde se díky matematice vystudované v Brně zabýval kalkulacemi. Nakonec odjel do USA, kde mu univerzitní diplom uznali. Měl i to štěstí, že se setkal s největším českým matematikem Václavem Hlavatým, který o úrovni českého předválečného školství prohlásil: „Kde se na nás tady hrabou...“ Miroslav se nakonec do Melbourne vrátil a získal místo na univerzitě.

Rodiče

Když zemřel pamětníkův tatínek, zůstala maminka na výchovu sedmi dětí sama. Bylo jí osmatřicet let. Kromě péče o chod domácnosti měla na starost ještě králíky, slepice a celé hospodářství, svého tatínka a sestru Jenovku, která později bydlela s ní, a spoustu dalších povinností. Její penze činila 800 korun. „Já jako kluk jsem ju nikdy neviděl jít spát a nikdy jsem ju neviděl vstávat ráno. Za mojeho života. Vždycky ona musela prát, žehlit. Například nás bylo u oběda někdy deset. Děda a jeho dcera né, oni u nás nebydleli. Bydleli na druhém baráku, ale chodili k nám jest. Tak ona dala tu husu do trouby a ještě utíkala do kostela do Moravské Nové Vsi tři kilometry. Taky když zemřela, i tatínek, tak měla největší pohřeb, jaký byl v dědině. A můj táta taky. Můj táta byl zase velmi pro všechny.“ Když maminka v roce 1986 zemřela, chtěl jet Bohuslav Úlehla domů na pohřeb. Československé úřady mu však odmítly udělit vstupní vízum a označily ho za kulaka a špiona Vatikánu.

Po roce 1989

Pamětník po návratu v roce 1990 a 1992 navštívil Hrušky, ale také Luhačovice, Brno, Prahu a Karlovy Vary. Sešel se s rodinou a přáteli, zajel na místa svého dětství a mládí. V roce 2009 vyšel katalog Prokopa Tomka k výstavě, kterou Ústav pro studium totalitních režimů uspořádal k 60. výročí počátku protikomunistického odboje v cizině. V anglické mutaci On the Cold War Front najdeme nejen jméno a fotografii Františka Gajdoše, ale na straně 111 i fotografii a jméno Bohuslava Úlehly.