Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Prof. PhDr., DrSc. Oldřich Uličný (* 1936)

• narozen 29. září 1936 v Pravčicích jako nejstarší ze tří sourozenců

• rodina vlastnila grunt v Pravčicích, v 50. letech je postihla kolektivizace

• v letech 1954–1958 studoval češtinu na Vysoké škole pedagogické v Olomouci

• v letech 1958 –1962 absolvoval dálkové studium ruštiny na FF UPOL

• roku 1961 se oženil, s manželkou Hanou vychovali syny Tomáše a Jana, z dalšího vztahu má dceru Janu (1972)

• stal se signatářem prohlášení Dva tisíce slov

• po roce 1968 byl perzekvován pro své politické názory a aktivity, později se dostal do hledáčku StB

• v roce 1972 musel odejít z Pedagogické fakulty v Hradci Králové

• k práci ve svém oboru se mohl vrátit až po revoluci v roce 1990, kdy nastoupil na Filosofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze

• po roce 2000 se stal profesorem na FF UP, působil jako vedoucí Katedry českého jazyka na TU v Liberci

• stal se autorem mnoha odborných publikací o českém jazyce, překladů krásné literatury z ruštiny, němčiny a slovanských jazyků

• v roce 2004 se znovu oženil, s manželkou Lenkou vychovává syna Oldřicha Tobiáše

Když v srpnu 1968 vjely do Československa tanky vojsk zemí Varšavské smlouvy, lidé po prvotním šoku protestovali napříč republikou. Se situací se odmítali smířit. Na mnoha místech se demonstrovalo, aktivní byl i Oldřich Uličný, tehdy působící jako odborný asistent na Pedagogické fakultě v Hradci Králové. S kolegy z fakulty podepsal prohlášení Dva tisíce slov, což ho následně stálo místo. V sedmdesátých letech se pro své názory dostal do hledáčku StB. Téměř dvacet let pak nemohl pracovat ve svém oboru. Přesto se stal po převratu uznávaným lingvistou.

Byli jsme vychováváni k vlastenectví a úctě k rodině

Prof. PhDr. Oldřich Uličný, DrSc. se narodil 29. září 1936 v obci Pravčice v okrese Kroměříž jako nejstarší ze tří synů Boženy, roz. Forýtkové, a Oldřicha Uličných. Dohledatelné kořeny rodu Uličných v obci sahají až do roku 1649, kdy Jakub Uličzni „ze Slyzka“ převzal pravčický grunt s domem č.p. 11. Na tomto gruntu vyrůstal i Oldřich Uličný. Matka pocházela z tzv. „kravičkářské“ chalupy z Těšnovic (říkalo se tak zemědělcům, kteří obdělávali půdu za pomoci kravských potahů místo koní). Oldřich Uličný prožíval hezké venkovské dětství, odmala měl také své povinnosti v hospodářství. Rodina žila společně s babičkou – maminkou otce, která obývala výměnek. Rodiče, věřící katolíci, vedli své děti k vlastenectví a úctě ke starším. Rodina držela pohromadě, navštěvovali babičku z maminčiny strany v Těšnovicích, kam se jezdívalo i na hody.

V Evropě se zatím schylovalo k válce. Po podpisu Mnichovské dohody v roce 1938 byly příhraniční oblasti Československa postoupeny Německu. Vpád německých vojsk na naše území 15. března 1939 provázelo sychravé počasí, padal rychle tající sníh. O den později vešel v platnost Hitlerův výnos o zřízení Protektorátu Čechy a Morava. 1. září 1939 vypukla druhá světová válka.

V protektorátu začala záhy platit různá německá nařízení. Byly zavedeny potravinové lístky. Lidé museli hlásit počet chovaných zvířat, zabíjačky mohli provádět pouze s povolením. Někteří zabíjeli na černo, riskovali udání a zatčení. „Jedna zabíjačka za dva roky byla povolená, muselo se dodávat obilí, vajíčka a mléko,“ vybavuje si Oldřich Uličný. Jednou přistihl maminku, jak potají ručně stlouká máslo. „To se nesmělo, přišel kontrolní asistent a měřil tučnost. Když jste si mléko chtěli koupit v obchodě, už bylo odstředěné. Tuk se používal na výrobu něčeho, to už přesně nevím, ale pokud bylo máslo, bylo ho velice málo. Byl jsem tenkrát zapřísáhnut, ať to nikde neříkám,“ vzpomíná.

Vězení za poslech cizího rozhlasu

27. května 1942 byl spáchán atentát na říšského protektora Reinharda Heydricha. Po jeho smrti nacistický teror zesílil. Bylo vyhlášeno stanné právo, začaly popravy za schvalování atentátu. Koncem června došlo v Pravčicích k zatčení několika místních občanů za poslech cizího rozhlasu. Oldřich Uličný si vybavuje jméno jednoho z nich, šlo o Františka Podsedníčka, žijícího v čísle popisném 6, kterému byl vyměřen trest v délce osmnácti měsíců. Vrátil se na začátku května 1944. Dále to byl pan Ferdinand Vaculík, vlakvedoucí, odsouzený na tři a půl roku do vězení (zemřel 18. srpna 1945 v Hamburku na tuberkulózu způsobenou útrapami v koncentračním táboře). Třetím byl Jaroslav Dědičík, obecní tajemník, odsouzen na čtyři měsíce. Posledním pak V. Kulajta, mléčný kontribuční asistent, který strávil ve vězení jedenáct měsíců. „Můj otec byl velmi opatrný na takové věci, později jsem zjistil, že poslouchal třeba Londýn, ale já jsem u toho nikdy nebyl. Vždycky mě vystrnadili,“ vzpomíná Oldřich Uličný.

Téhož roku nastoupil šestiletý Oldřich do místní obecné školy. V Pravčicích se nacházela dvoutřídka. Děti se učily povinně německy. „Poté jsme mohli pokračovat na gymnáziu v Kroměříži nebo na měšťance v Hulíně, dneska by se to mohlo nazvat základní škola. Za války jsme měli učitele, kteří se pokoušeli dávat najevo, že ten německý dril a všechny jejich předpisy, že je prostě opomíjejí. Pan řídící zásadně hajloval tak, že zvedl ruku a jako by plácl po mouše.“ Roku 1942 Němci zabavili oba zvony z pravčického kostela.

V roce 1943 začalo váznout zásobování, lidé z měst se snažili nakupovat potraviny na venkově. Probíhaly také hospodářské kontroly. Starosta Pravčic místní obvykle včas varoval. Načerno chovaná zvířata tak byla rychle přemístěna mimo kontrolované stavení. Čeští kontroloři většinou přimhouřili oči. Oldřich Uličný vzpomíná, že jednoho večera k nim přijel člověk, kterému stařenka prodala vajíčka. „Odjel, bylo to takové tajemné, já jsem se tam pohyboval kolem. Až později jsem pochopil, že to byl neodsunutý člověk židovského původu, který přijel z Holešova potmě na kole. Babička ho znala a nebála se mu to prodat,“ vybavuje si. Lidé ve vsi za války hlady netrpěli. Ačkoliv potravinové lístky rodinám nestačily, většina měla hospodářství nebo kousek pole, takže nezůstali odkázáni jen na příděly. Hůře na tom byli lidé z měst, kteří se na venkov vydávali potraviny nakupovat i za cenu velkého rizika, nádraží bývala kontrolována.

Konec války si vyžádal oběti mezi osvoboditeli i místními

Válka Pravčice více zasáhla až v roce 1944, kdy přes obec ustupovala fronta. Lidé tehdy museli ubytovat německé vojáky. Rodině Uličných zabrali část stavení. Nejdříve šlo o příslušníky wehrmachtu, kteří se chovali poměrně slušně, později o jednotky SS. Na začátku července mohli lidé pozorovat první přelet několika set amerických letadel nad naším územím. Na podzim 1944 pak probíhalo mnoho bombardovacích náletů – na Zlín, Hodonín, Brno. Dle kroniky se v Pravčicích otřásaly silou výbuchů dveře i okna.

16. dubna 1945 došlo k pumovému útoku na Hulín, který mohli pozorovat i obyvatelé Pravčic. Událost si vyžádala osm mrtvých a další raněné. Koncem dubna 1945 se válečná fronta přiblížila k hranicím Moravy. „Když Němci táhli přes naši vesnici, pamatuji si esesáka, který psal na bílou zeď Parobkova statku naproti kostela švabachem: Aushalten, die Wende kommt – vydržet, obrat přijde. Pár dní poté, to už se fronta blížila od Ostravy, se objevil na škole z bílých cihel nápis rudý a v azbuce: Ať žije Rudá armáda,“ vzpomíná. 4. května 1945 zemřely při opakovaných náletech na Hulín dvě pravčické žákyně – Květoslava Odstrčilová (14 let) a Jarmila Páleníčková (15 let). Zahynuly v domě Františky Hrabalové, kde se pravděpodobně schovávaly před bombardováním.

Pravčice byly osvobozeny 6. května 1945. Nejprve do obce přišly rumunské jednotky, za nimi pak příslušníci oddílů československé armády, kteří bojovali po boku sovětských vojsk. „Osvobodili nás Svobodovi vojáci, vesměs Slováci, se kterými se dalo hovořit. Nicméně najednou byl poplach, jak ti Američani pořád ještě lítali, tak jsme noc přespali v krytu vedle u sousedů, pak jsme se vrátili. Svobodovi vojáčci byli pryč a s nimi i kapesní hodinky našeho tatínka, které neprozřetelně zanechal v kredenci za sklem. Ale byli jsme rádi, že nás osvobodili a o hodinkách se nemluvilo,“ vzpomíná na závěr války. Při osvobozování obce zahynuli v bojích u Pravčic tři vojáci československé armády. Byli to desátník Kureja, četař Markovič a střelec Danělčák. Jsou pochováni na čestném místě za hřbitovem, pod lípou u kapličky. V Pravčicích se také konala velká oslava konce války na místním fotbalovém hřišti. Pravčická mládež tančila moravskou besedu za doprovodu dechové hudby v hanáckých krojích.

V prvních poválečných volbách v obci zvítězila Lidová strana

Roku 1946 proběhly první poválečné volby. V Pravčicích zvítězila Československá strana lidová. „Všude byly plakáty a hesla a my, děti, jsme se podle politické příslušnosti svých rodičů častovaly posměšnými říkankami o jiných stranách. KSČ měla číslo 1, dětský antislogan zněl: ‚Ten, kdo volí číslo jedna, ten má hlavu jako bedna,‘“ vzpomíná Oldřich Uličný. Předsedou Lidové strany byl zvolen jeho otec.

Po válce Oldřich docházel do obnoveného Sokola. V obci vznikl i skautský oddíl. „Těsně po válce založili takoví dva mládenci Skauta, jeden dělal příručího v obchodě u pana Zapletala a ten ho ještě s jedním mládencem založili. Dokonce jsme tábořili na fotbalovém hřišti a jednou se jelo tábořit do Chřibů, tam jsem už nejel. Přišel rok 1948 a jeden z nich se dal ke komunistům a stal se ředitelem banky,“ vzpomíná Oldřich Uličný. Náznaky jeho budoucí profesní dráhy by se daly vysledovat už v dětství. Odmala vášnivě rád četl. Dokázal obcházet sousedy tak dlouho, dokud mu někdo nepůjčil knihu. Když mu bylo asi jedenáct let, padla mu do rukou knížka Jánošík Jána Hrušovského, kterou začal překládat do školního sešitu. Po prázdninách měl ale jiné starosti a k překladu už se nevrátil. Od dvanácti let se také učil hrát na housle. Miloval vážnou hudbu, kterou poslouchal z rádia, gramofon tenkrát nevlastnil. Později chodíval hrát volejbal do místní sokolovny.

Ve znamení kolektivizace

V roce 1947 nastoupil do primy kroměřížského gymnázia. Přišel však vítězný únor a nastupující komunistický režim žáky poslal zpět na měšťanky. Oldřich Uličný tak dojížděl do Hulína. Jeho otec, předseda místní organizace Lidové strany, byl hned po únoru 1948 vyzván, aby se této funkce vzdal. Do tzv. obrozené, tj. komunisty ovládané Lidové strany, vstoupit odmítl.

Roku 1950 bylo v Pravčicích založeno jednotné zemědělské družstvo (JZD), do něhož vstoupili hlavně dělníci. Sedláci o vstup zájem neměli. Začalo přesvědčování, řízené agitátory z řad okresních funkcionářů KSČ, kteří docházeli do jednotlivých rodin. Zvyšování dodávek masa, mléka, vajec i obilí a vzrůstající tlak většinu rodin časem zlomil. Nakonec přišli soudruzi s tzv. hospodářsko-technickou úpravou půdy. „Těm, kdo úspěšně odolávali, rozdělili pozemky do osmi částí, umístěných na různých koncích katastru a vymezených podle druhů pěstovaných kultur. „Pamatuji se, že tato direktiva vešla v platnost někdy na podzim neblahého roku 1951. Tehdy se zemědělci i s rodinami shromáždili před budovou MNV (sídlil v obecní hospodě) a hlasitě, ale ovšem marně, protestovali,“ popisuje.

Dav bránil faráře vidlemi

Roku 1951 došlo v Pravčicích k pozdvižení. Pro místního faráře, Vincence Vávru, přijela StB. „Vincenc Vávra mě učil náboženství. Když pro něj přijeli v roce 1951 estébáci, najednou se sešli sedláci a ženský s hráběma a kosama, jak šli z pole a z práce, a chlapci si to rozmysleli. Odjeli sami, když viděli ten dav. To si pamatuji, velký dav a v něm to nářadí. Nic na něho neměli, chtěli to udělat nějak exemplárně. Ta solidarita byla taková, že nakonec se za něj postavili i komunisti, že nikomu neškodí. To byly osobní vztahy a s tím se nedalo nic dělat, takže on tam v klidu dožil, vesnice ho nedala,“ vzpomíná.

Oldřich začal studovat reálné gymnázium v Kroměříži, které se do konce jeho studií díky školským reformám přejmenovalo na jedenáctiletou střední školu. Jeho studium bylo jedním z důvodů, proč otec nakonec vstoupil do JZD. Hrozilo, že syn se jinak bude muset učit kuchařem. Z dob středoškolských studií utkvěl Oldřichovi Uličnému v paměti hlavně třídní a učitel matematiky Ota Černý. Bavily ho jazyky, dějepis a matematika. Na gymnáziu pokračoval v hraní na housle. Stal se členem školního symfonického orchestru. Přes prázdniny se naučil hrát na basu, kterou mu vypůjčil učitel. Ve třídě pak založil další orchestr, kde nově nabyté dovednosti uplatnil. Maturoval v roce 1954.

Při studiu rodičům pomáhal v hospodářství

Po smrti Klementa Gottwalda a nástupu prezidenta Zápotockého bylo lidem umožněno vystoupit z JZD. Učinil tak i otec Oldřicha Uličného. Jeho syn se pak bez problému mohl hlásit na vysokou školu. V letech 1954 –1958 studoval Oldřich češtinu na Vysoké škole pedagogické v Olomouci. Tehdy si toto město zamiloval. Kromě studií musel také pomáhat rodině v hospodářství. „Nouze mě naučila ustrojit koně, přestat se bát kousavého, kopavého a navíc líného valacha Libiera zvaného Libor, naučit se projet s fůrou naloženou obilím průjezdem a nehavarovat. Tu fůru jsem taky musel umět na poli uložit na žebřiňák tak, aby mi snopy nepopadaly. Mladší bratři mi na poli snopy podávali nahoru a pak se na fůře usadili, bylo jim deset a dvanáct let,“ vzpomíná.

Po dvou letech se otec pod ekonomickým tlakem do družstva vrátil. „V družstvu hospodařili tak, že nedostávali žádné peníze, otec se mnou v létě jezdil na brigádu do cihelny. Doma byli ještě dva mladí kluci,“ vzpomíná. Sám pobíral prospěchové stipendium a při studiu si přivydělával hudbou. „Hráli jsme na zábavách, pak jsme tady měli hispanistický soubor, studenty španělštiny, kteří nás přijali. Začali nás učit španělsky a byli jsme slavní, nikdo to neuměl, byly za to slušné peníze.“ Pořídil si tmavý oblek na promoci, gramofon a milované desky klasické hudby. Zapsal se také na hudební vědu. V průběhu studia docházel jednou týdně na vojenskou katedru, která absolventům zaručovala zkrácenou roční, výjimečně šestiměsíční, vojenskou službu.

Rozvíjející se kariéru přerušil rok 1968

Po škole dostal umístěnku do Jeseníku. Známí jej zrazovali s tím, že zde nejsou téměř žádné české děti, které by mohl učit. Nakonec se přes strýce dostal k místu civilního středoškolského učitele na Vojenské škole Jana Žižky z Trocnova v Moravské Třebové. Strávil zde necelé tři roky, půl roku pobýval ve slovenské Levoči, kde absolvoval vojenskou službu. Souběžně studoval dálkově ruštinu na Filosofické fakultě UP v Olomouci. Z Moravské Třebové odešel roku 1961 na Pedagogickou fakultu do Hradce Králové, kde působil jako odborný asistent. Téhož roku se oženil. S manželkou Hanou, lékařkou, vychovali dva syny, Tomáše (1961) a Jana (1965), z dalšího vztahu má dceru Janu (1972).

„V Hradci jsem byl jedenáct let, ale už za rok jsem se dostal do vědecké aspirantury v pražském Ústavu pro jazyk český k profesoru Vachkovi,“ popisuje. Roku 1965 dokončil kurs matematické lingvistiky na FF UK v Praze. V roce 1968 se s některými z kolegů na fakultě v Hradci zapojili do obrodných snah pražského jara. Po Dubčekově zvolení se účastnili veřejných schůzí KSČ. V létě roku 1968 připojili své podpisy k prohlášení Dva tisíce slov. Po srpnové invazi vojsk Varšavské smlouvy se Oldřich Uličný angažoval v pořádání protestních akcí, podílel se na výrobě a distribuci letáků. Odpověď režimu na sebe nenechala dlouho čekat. Lidé s nevyhovujícími názory byli odejiti z vyšších funkcí a nahrazeni loajálními, často nevzdělanými členy KSČ, kteří řídili vyhazovy provinilých členů strany i nepohodlných nestraníků.

Pod stolem jsme mívali umístěný odposlech

Oldřich Uličný, jakožto bezpartijní, zůstal na fakultě do roku 1972, už ale s vidinou vyhazovu. Poté odjel na stáž do Lipska, kde strávil půl roku. Po návratu nastoupil do Závodů Vítězného února v Hradci Králové jako překladatel technické literatury. Na fakultu měl zakázán vstup. S kolegy, se kterými hrávali v tělocvičně školy basketbal, si museli najít jiné útočiště. Volba padla na nedalekou vesnici s nepříliš využívanou sokolovnou. S kolegy se scházeli jednou týdně, po tréninku zašli vždy na pivo do místní hospody. Sedávali u stejného stolu. Bavili se o životě, padaly politické vtipy.

Když jej v roce 1976 začala zvát StB na výslechy, dozvěděl se, že jeden z kolegů spolupracoval a prozradil, kde se scházejí. Pod stolem v hospodě bylo připevněno odposlouchávací zařízení. Když mu tehdy mladý příslušník předložil na stroji psaný protokol z výslechu k podpisu, Oldřich Uličný začal v textu opravovat pravopisné chyby. Příslušník znejistěl a nakonec požádal Oldřicha Uličného, aby si tedy protokol napsal sám. Poté mu bylo vyčítáno, že veškeré poznatky, které sděluje, se týkají pouze členů strany. Oldřich Uličný se domnívá, že mu v té době také odposlouchávali telefon. Jednou se mu dokonce stalo, že do hovoru s kolegyní vstoupil cizí hlas. Po těchto zkušenostech přijal nabídku kolegů z Prahy a nastoupil do Ústavu školských informací. Jak podotkl, estébáci měli přece jen v Praze větší koncentraci disidentů, takže rebelant z venkova doufal, že se tu ztratí. Do Hradce dojížděl za rodinou.

Z dochovaných materiálů Archivu bezpečnostních složek České republiky plyne, že Oldřich Uličný byl od roku 1973 veden StB jako pozorovaná osoba ve spisu PO „Překladatel“ č. 12046. K založení spisu došlo z důvodu jeho údajného negativního působení na učitele Pedagogické fakulty v Hradci Králové v letech 1968–1969. Roku 1981 byl svazek uložen do archivu.

Návrat k oboru i k víře

Roku 1980 začal pracovat v Ústředí vědeckých technických a ekonomických informací v Praze. „Ředitel proti mně nic neměl, rozpoutal jsem tam kulturní činnost, všelijaké sbory jsem tam zakládal, smyčcové kvarteto. Byl jsem oblíbený a nikdo mě nevyhazoval,“ vzpomíná. Roku 1985 jej služebně poslali do SSSR. Bylo to po výbuchu Černobylu, o kterém zde nebyly žádné zprávy. O dva roky později vážně onemocněl. Prodělal infarkt a mrtvici, lékaři ho zprvu špatně diagnostikovali, zdravotní problémy se zhoršovaly. Oldřich Uličný se obrátil na léčitele na okraji Prahy, křesťany. Strávil u nich několik měsíců a uzdravil se. Po tomto zážitku znovu našel svůj vztah k víře.

V říjnu 1989 dal po neshodách s novým nadřízeným výpověď. Přišel listopad 1989 a s ním sametová revoluce. Oldřich Uličný pozoroval revoluční události tentokrát spíše zpovzdálí. Aktivně se účastnili jeho synové. Jan, který tou dobou studoval v Praze na UMPRUM, se spolužáky stávkoval v budově školy. Palachova týdne se zúčastnil starší syn Tomáš. Od začátku roku 1990 působil Oldřich Uličný na Filosofické fakultě UK v Praze, v letech 1992–2001 byl ředitelem ústavu, od roku 2000 vedoucím Katedry českého jazyka a literatury na Fakultě přírodovědně-humanitní a pedagogické Technické univerzity v Liberci. Po smrti manželky a následně mladšího syna Jana se Oldřich Uličný v roce 2004 podruhé oženil. S manželkou Lenkou vychovávají syna Oldřicha Tobiáše. Od roku 2006 působil jako profesor na Filosofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Je emeritním profesorem FF UK a FF UP, autorem řady odborných děl o českém jazyce. Věnoval se také překladům krásné literatury a divadelních her, zejména z ruštiny, němčiny a slovanských jazyků. V roce 2023, v době natáčení žil v Olomouci.

https://www.pravcice.cz/z-deniku-antonina-hrabala-rok-1946/d-2932

https://theses.cz/id/ndy3mz/Pravice_v_letech_1938-1945.pdf

https://www.pravcice.cz/osvobozeni%2Dpravcic%2Dv%2Dkvetnu%2D1945%2Da%2Doperace%2Dceskoslovenske%2Darmady%2Dv%2Djejich%2Dokoli/gs-1444/p1=14627