Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Oldřich Ulrich (* 1914  †︎ 2010)

• narozen 1. 5. 1914 v Sezemicích

• absolvent školy na záložní důstojníky v Košicích a vojenské akademie v Hranicích

• sloužil v Trebišově, u 1. horského pluku v Dolním Kubíně

• přímý účastník květnové i zářijové mobilizace

• člen Obrany národa

• 1945-1948 štábním kapitánem

• po únoru 1948 z armády vyloučen, pracoval jako účetní a zedník

Mládí, studia

Oldřich Ulrich se narodil 1. května 1914, tedy ještě před první světovou válkou, v Sezemicích. Jeho otec, Antonín Ulrich, byl muzikant. Dělal kapelníka, varhaníka a hudbu i vyučoval. Za války bojoval celé čtyři roky. Nejvíce na východní frontě. Matka byla v domácnosti. Měl ještě o pět let mladší sestru. Povinnou školní docházku si pan Ulrich odbyl na obecné škole v rodné vesnici. Následovalo studium na reálném gymnáziu, na kterém odmaturoval na začátku třicátých let. Poté si hledal další školu či zaměstnání.

„V létě jsem jel na všesokolský slet a podal jsem žádost o začlenění do Sokola, ale mojí žádosti nebylo vyhověno, protože už to měli obsazený. Takže jsem byl rok bez zaměstnání…No v třicátých letech byla velká nezaměstnanost, to jistě víte, a krize. A pro nás byly jen tři možnosti, pokud člověk neměl velkou protekci: buďto jít na Slovensko nebo zůstat tady a udělat si nástavbu v učitelském ústavu v Chrudimi nebo jít na vojnu. A jelikož jsem měl známého štábního kapitána, tak se mi to zalíbilo. Já jsem chtěl na vojnu. I kdybych měl třeba nějakou protekci, tak by stejně vyhrála. A potom se mi na vojně líbil ten stálý pohyb.“

V době, kdy pan Ulrich neměl stabilní práci, těžil z dědictví po tatínkovi. Měl totiž hudební sluch a hrál po zábavách na klavír.

Následující rok se již Oldřich Ulrich dostal na vysněnou vojnu. A to přímo k horskému pluku na Slovensko. To bylo pro něj to nejlepší, protože hory a aktivní způsob života miloval. Již od svých třinácti let byl v Krkonoších a Orlických horách jako doma.

Po příchodu do Popradu byl poslán do důstojnické školy v Košicích. Strávil tam rok 1933 a 1934. Stačil sloužit i u hraničářského praporu v Trebišově. Také tu pro něj začal drsný výcvik a výuka, jejíž součástí nebyla jen příprava na boj v řadách horských jednotek. Další studium vojenství absolvoval v letech 1934 až 1936 v hranické vojenské akademii. „Samozřejmě, společenská výchova byla. A bylo toho více. Bylo dáno, že akademie bude postavena na úroveň vysoké školy. Důstojníci že musí být elita národa. Ne umět vojáka naučit střílet, ale taky ho naučit mluvit o všem možným. Taky náš velitel pluku v Dolním Kubíně, to byl člověk, který vedl v důstojnické jídelně debaty. A mluvilo se o všem. Třeba divadlo, literatura. No o všem možným.“ Na škole bylo také zajímavé sledovat rozdílné názory vyučujících. Někteří sympatizovali s legionáři a druzí prožili válku na straně centrálních mocností. Naštěstí rivalita nebyl tak velká, takže i nadále poskytovala škola kvalitní vzdělání bez zkreslení a zbytečného napětí. Po úspěšném absolvování akademie čekala pana Ulricha služba u 1. horského pluku ve slovenském Dolním Kubíně v hodnosti poručíka.

Dolný Kubín, druhá republika

V Dolním Kubíně prožil další tři roky včetně mobilizace. A to v pozici velitele protitankových zbraní. V napjaté době před druhou světovou válkou se měnily starší zbraně za nové. Například vojáci z Kubína zaškolovali záložníky v používání nových minometů, u kterých se změnil způsob nabíjení.

V Dolním Kubíně byla velice pestrá skladba mužstva. Kupříkladu tam sloužilo kromě Čechů a Slováků i dost Maďarů. V místním obyvatelstvu bylo také dost Židů. Tyto vztahy se začaly vyostřovat v roce 1938. Hlavně se projevovaly antisemitské nálady mezi Slováky.

Vraťme se ale k historickým událostem. V květnu 1938 byla vyhlášena částečná mobilizace. To byl horský pluk v Kubíně samozřejmě připraven. Ale na zářijovou mobilizaci čekal vojáky přesun na jižní Moravu, přesněji do Veselí na Moravě. Transport jednotek na Moravu byl nutný kvůli nebezpečí německých vojsk, která mohla udeřit právě z jihu, z Rakouska.

Po mnichovském diktátu dosloužil pan Ulrich půlrok do vzniku protektorátu na Prešovsku a znovu zavítal i do Dolního Kubína. To znamenalo konec všem iluzím…

Pechal

Hrdinný výsadkář z dob druhé světové války Oldřich Pechal sloužil za prvorepublikových časů pod Oldřichem Ulrichem. Do jeho roty v Dolním Kubíně přišel v roce 1937 po absolvování vojenské akademie. Pan Pechal byl pro vojnu přímo zrozen. Byl to prototyp vojáka, s mužstvem vycházel velmi dobře. Pod Oldřichem Ulrichem pracoval jako velitel minometné čety.

Protektorát

Nejdříve bylo těžké vůbec se dostat do Čech, to ale za pomoci slovenských kolegů zvládl. Po demobilizaci čekal pan Ulrich na své zařazení. Nakonec se přes západní Čechy a Klatovy dostal do Prahy. V Praze pracoval na zemském úřadě a ve funkci určené pro právníky. Zpracovával totiž stížnosti občanů proti rozhodnutí okresních a krajských úřadů. Dlouho se tam neohřál a brzy se dostal jako bývalý voják k protiletecké obraně. Tam ale také dlouho nevydržel, a to kvůli své odbojnosti, když odmítl psát korespondenci německy. Poté dělal na různých stavbách.

„A první byli bývalí vojáci, finančníci a takoví lidi. Tak jsem šel k Luftschutzu. Pořád jsem byl v Praze a oni létali na Pardubice, tak jsem ten druhý nálet prožil už v Pardubicích. Byli jsme ubytovaní za hubičku. No a úkolem Luftschutzu bylo, když nebyly nálety, budovat kryty. V případě náletu vyhrabávat zasypané a tak dále a vytahovat trosky. Velitelé byli stavitelé, no a já jsem měl na starosti sklad. A jelikož jsem trval na tom, že budu všechno psát česky, přes nařízení, že máme správně korespondovat německy, tak Luftschutz, když se doba trochu uklidnila, měl dát určitý počet lidí do hor, tak jsem šel já, jeden profesor, který byl taky takový odbojník, a dvacet Libeňáků a Žižkováků.“

V těchto časech byl pan Ulrich kontaktován odbojovou organizací Obrana národa. Působil mezi Sezemicemi a Pardubicemi. Hlavním cílem bylo dostávat lidi organizovaně přes hranice. „V Kubíně byli několikrát přeložení nějací důstojníci, včetně těch, kteří byli třeba v tom zabraném území. A to už se vědělo, že je to dáno. Spoléhali jsme a mysleli jsme si, že se Francie nepoddá tak rychle. Obrana národa byla právě na tom založená. Že až bude vhodný okamžik, tak tady v Čechách vypukne povstání. Samozřejmě vhodný okamžik pro povstání, ten mohl nastat tehdy, když by to tam na Západě dobře dopadlo. Ale Francie se proti všem očekáváním položila. A byl konec.“

Po začátku války, na podzim roku 1939, se odbojová skupina velmi roztříštila. Někteří lidé se snažili dostat pryč z Čech a některým se to i povedlo. Proto zůstal pan Ulrich spíše osamocen, nebyl členem nějaké kompaktní skupiny. Ale v odboji byl aktivní až do konce války. Za války bylo na Pardubicku živo. Uskutečnilo se tam několik seskoků výsadkových skupin z Anglie, pan Ulrich se například znal s výsadkářem Bartošem, který také prošel akademií v Hranicích a v Sezemicích vyrůstal. Štěstím pro Oldřicha Ulricha byla i jeho nepřítomnost v období výsadků na Pardubicku. V této době se samozřejmě zvyšovala četnost zatčení. Celou válku byl připraven pomoct odboji a na konci bojů v roce 1945 měl například za úkol zakreslit do mapy protitankové zátarasy.

Po válce

Po květnovém osvobození se znovu vrátil do armády, a ač byl fyzicky mladý, tak služebně byl jeden z nejstarších. Také se mu dostalo brzy povýšení, z poručíka na nadporučíka. A již na podzim 1945 se stal štábním kapitánem. „Ano, hodně důstojníků bylo na Západě. Byl jich tam přebytek, hlavně pěšáků. Tak byli odesláni na Východ a tam zas byl jejich nedostatek. Tak já jsem byl za dobře s podplukovníkem Hynkem, který byl ze Západu odeslaný na Východ. A pak byl přeložen do Litoměřic. My jsme se spřátelili a v roce 1949 měl být proveden ten vojenský převrat, a měla ho provést právě litoměřická, milovická a žatecká posádka a samozřejmě také někdo z Prahy. A on měl vést litoměřickou posádku a on mně nikdy nic neřekl. Ale z jeho debat, který jsme vedli, jsem vycítil, že se něco chystá, poněvadž mně udával, abych si u své jednotky zřídil spolehlivý vojáky a nespolehlivý. Zřejmě měl tak očuchaný i ty ostatní. Jenže se to nějak prozradilo a byl zavřen. Dostal tuberu a zemřel ve vězení. On mi taky poprvé řekl takovou zprávu. Zbavil mě takové té iluze, jaká byla Dukla ohromná. On mi to řekl, jak to bylo. Že oběti, co na Dukle byly, byly zbytečné. Že by se stejně cíle dosáhlo. I bez těch obětí.“

Poválečné novoty dostihly i armádu, ta se začala politizovat a iluze se pomalu rozplývaly. Vrcholem byl komunistický puč, po kterém byl Oldřich Ulrich z armády vyhozen. Prohlásil totiž, že by puč měl být schválen parlamentem. A podplukovník Hynek s ním zřejmě počítal i na plánovaný vojenský převrat.

Po propuštění z armády byl pan Ulrich krátce nezaměstnaný, ale zanedlouho začal pracovat jako účetní. Dostal se do severozápadních Čech. Nejdříve do Ústí nad Labem a pak do Teplic. Poté se vrátil do Pardubic, ale tam jeho funkci ekonomického náměstka neschválil okresní výbor, a tak přišel čas na další změnu. Nakonec dělal zedníka a dodatečně se jím i vyučil. Jako zedník pracoval až do důchodu.

Za neoprávněný vyhazov z armády v roce 1949 byl rehabilitován teprve nedávno.