Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Petr Unčovský (* 1943)

• narodil se 29. ledna 1943 v Bystrém u Poličky

• otcovu ševcovskou dílnu zabavili po roce 1948 komunisté

• vystudoval chemické učiliště v Pardubicích

• od roku 1961 pracoval v pardubické chemičce

• v roce 1962 narukoval na vojnu, zde prožil karibskou krizi

• v roce 1968 jeho bratr s rodinou emigroval do Švýcarska

• v 70. letech pamětník bratra ve Švýcarsku navštívil

• žije v Bystrém

Petr Unčovský přišel na svět 29. ledna 1943 v Bystrém u Poličky ve východních Čechách. Jeho maminka se vyučila švadlenou, v tatínkově linii se dědilo ševcovské řemeslo. Zatímco Petrův dědeček, který měl devět dětí, ještě ševcoval i žil v jediné místnosti, Petrův otec František už své daleko menší rodině pořídil velký dům.

Za války brali otci boty partyzáni, po válce mu komunisté sebrali celou dílnu

Dům byl natolik prostorný, že za války, kdy se Petr narodil, jim obec přidělila německé vojáky, které museli ubytovat. To přinášelo problémy, sousedé je strašili, že je partyzáni “vyhodí do vzduchu”. Partyzánů se rodina Unčovských obávala i kvůli tomu, že otci zabavovali ušité boty. Když se pak na konci války blížila Rudá armáda, rozhodli se po těchto zkušenostech, že boty raději ukryjí. “Táta řekl klukům, aby odnosili boty do sklepa a zazdili to. Aby to bylo uklizené. Ale když to pak oddělali, všechno bylo plesnivé,” líčí Petr Unčovský nesnadné dobývání výdělku v těžkých válečných časech.

Po komunistickém převratu v roce 1948 Petrův otec o svou ševcovskou dílnu přišel. Petr vzpomíná na domovní prohlídku, během níž na sepisování otcova majetku dohlížel jakýsi Sádek z Prahy. František Unčovský pak ševcoval dál, ale už ne jako soukromý živnostník, ale jen jako zaměstnanec státního podniku Arma, kde se šily vysoké vojenské boty. V podniku zároveň našli práci i další členové rodiny: několik otcových sourozenců, Petrova matka i sám Petr, který jako dítě skládal krabice, do nichž se boty balily.

V té době si ale ještě užíval i dětských radovánek. “Ledovalo se, hospodští si brali led do hospod, aby pivo bylo v létě chlazené. A my jsme na těch krách jezdili po rybníce. Jenže když se kra rozlomila – sklouzli jsme a byli jsme ve vodě! Tak se rozdělal ohýnek a sušili jsme se, protože jsme nemohli přijít domů mokří, to by byl malér.”

Chemikem byl v civilu i na vojně

Po základní škole Petr začal docházet na gymnázium, jak ale sám říká, učení ho příliš nebavilo, a tak přešel na tříleté chemické učiliště v Pardubicích. V roce 1961 pak získal zaměstnání v pardubických Východočeských chemických závodech.

To musel přerušit v následujícím roce, kdy nastoupil k povinné vojenské službě. Narukoval 16. října 1962 – a jen o několik dní později zde zažil poplach kvůli tzv. karibské krizi. “Nás bažanty, kteří jsme ani nevěděli, kde jsme, vytáhli v noci poplachem. A hned: připojit kanóny, naložit plnou polní na mazury a být v pohotovosti. Bude mluvit Kennedy a neví se, jestli vlítnou na Kubu.” Jako devatenáctiletí vojíni z toho prý měli “srandu”. “Říkali jsme: ‚Tak pojedem na Kubu!’ Čtrnáct dní jsme pak spali oblečení, samopaly na posteli, plynové masky, všechno.”

První rok na vojně dělal chemického průzkumníka a “užil” dost zimy. “Kluci, co se dostali do zemljanek, měli kamínka, tam to šlo. Ale my jsme zůstali ve stanech. Zout ses nemohl, protože ráno by ses neobul, ty kanady zmrzly.”

Dubček situaci neuklidnil

Po vojně se vrátil do pardubické chemičky, u výroby plastických hmot vydržel až do roku 1978, kdy se z Pardubic odstěhoval zpět do rodného Bystrého. V Pardubicích tak prožil i invazi vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968.

“Okupace byla hrůza. Nikdo si to neuměl představit.” Lidé pálili členské legitimace Svazu československo-sovětského přátelství, pamětníkovi se do paměti zapsala i pozdější návštěva Alexandra Dubčeka ve fabrice, ta zřejmě měla zklidnit situaci. “Kdo chtěl, mohl se na něj jít podívat. V Rybitví mají ohromnou jídelnu, tam hovořil. Říkal, že si neuměl nikdy představit, že by mu takhle vrazili nůž do zad.”

Dubček byl v období Pražského jara populární, také podle Unčovského mu lidé věřili a osobně se nasazovali pro jím symbolizovaný reformismus: “Chodili jsme dělat o sobotách, aby stát měl peníze.” To se ovšem po invazi a poté, co československé vedení v Moskve podepsalo protokol schvalující “bratrskou pomoc”, změnilo. V nemilost upadl nejen Dubček, ale i další bývalí reformní komunisté: “Všechno jsme si pak vybírali zpátky. Brali jsme si náhradní volno. Nikdo jim to nenechal. Tenkrát bylo dost velké pobouření nad tím, že se prezident Svoboda, generál, nezastřelil – a místo toho to v Moskvě podepsal.”

Bratr emigrant

Pamětníkův bratr se ženou a dvěma dětmi se za této situace rozhodl z Československa odejít, emigrovali ještě v době, kdy byly otevřené hranice. Přes uprchlický tábor ve Vídni se nakonec dostali do Švýcarska. “Brácha tam začínal ve fabrice barvit svetry – on byl taky chemik. Za osm set franků měsíčně. Dostali všechno: oblečení, dokonce kráječ na jitrnice. Na Vánoce si je rozebírali do rodin, je si vybral nějaký člověk od policie, který měl taky dvě děti. Ten pak bratrovi sehnal lepší práci v chemičce.”

Sám Petr však o bratrovi dlouho neměl zprávy, teprve později si vyměňovali dopisy i zvukové nahrávky dětí. V 70. letech se pamětník do Švýcarska podíval při příležitosti neteřiny svatby. “Komunisti měli schůzi, jestli mě můžou pustit. Musel jsem do Svitav na vojenskou správu. Toho vyplňování, co bylo!” popsal složitou proceduru, kterou ale nakonec prošel úspěšně a ve Švýcarsku mohl strávit celý měsíc. Po návratu pak zodpovídal četné zvědavé dotazy kolegů: jak to mají na západě s masem? A co toaletní papír, mají?

“Zavolal si mě ředitel, jaké to bylo. Já říkám: ‚Víte, soudruhu řediteli, tam mají jiné starosti. Dříví berou z Rakouska, protože se jim nevyplácí těžit vlastní v horách. A mají tam tolik elektřiny, že ji dávají pryč.’” Došlo prý ovšem i na požadavek, aby uvedl jména těch, se kterými se v cizině stýkal. “Řekl jsem, že jsem tam byl soukromě a mohl se stýkat, s kým jsem chtěl.”

Kéž by nás politici přestali tlačit na východ

Na komunistickém režimu mu vadila jedním slovem “diktatura”. “A třeba to, že můj nejstarší syn chtěl jít na učitele,” podotýká pamětník, “ale bylo jasné, že se nedostane, protože chodil na náboženství.” Do komunistické strany Petr Unčovský nikdy nevstoupil, byť mu členství nabízeli už na vojně. “Nějaký kapitán Souček, to byl ‚politickej’, si mě zavolal: ‚Unčovský, vy jste dobrý voják, my vás známe, nechcete vstoupit do strany?’ Říkám: ‚Soudruhu kapitáne, já bych se musel zeptat doma, já napíšu domů. Pak jsem řekl, že ne, že mi to nedovolili.”

Po sametové revoluci lidé podle Unčovského byli nadšení, měli naději, že rychle doženeme západ. Třicet let po převratu se však naděje rozplynuly a důvěra občanů ve stát a v politiku je znovu pryč. Co se veřejné oblasti týče, v roce 2020 si Petr Unčovský ze všeho nejvíc přál, aby nás politici přestali posouvat na východ, “ze kterého nám nikdy nic dobrého nevzešlo”.