Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Ungár (* 1946)

• narodil se 4. května 1946 v Praze

• teta Jarmila Rambousková se stala ženou Františka Drtikola

• otčím Arnošt Ungár byl židovského původu

• za druhé světové války se rozvedl se svou první ženou a předstíral sebevraždu

• chtěl tak ochránit ji i jejich dvě dcery

• celou dobu války musel skrývat před gestapem

• v době Pražského povstání pomáhal jako lékař

• otčíma a strýce Záviše Kalandru uvěznili kvůli procesu s Miladou Horákovou

• otčíma po pár letech propustili z vazby, strýce popravili

• tříletého Jana Ungára matka odvezla k babičce, aby ho ochránila

• vrátil se po několika letech, ale odloučení od matky zanechalo psychické následky

• po okupaci v roce 1968 emigroval do Švédska

• vrátil se zase zpět, protože pochopil, že odejít by měli okupanti

• celý život pracoval v oblasti médií, grafiky a výtvarného umění

• jako novinář a výtvarník publikoval doma i v zahraničí

• v době sametové revoluce se zapojil do Občanského fóra

• v roce 2023 žil v Praze

Jan Ungár měl život protkaný dramaty a neobyčejnými příbuznými. Teta Jarmila Rambousková, jež pracovala jako fotografka ve firmě Drtikol a spol., se v roce 1942 stala druhou ženou Františka Drtikola. Otčím Arnošt Ungár se jako Žid musel za války skrývat před transportem do koncentračního tábora. Do Pražského povstání se zapojil jako lékař.

Arnošta Ungára a strýce Záviše Kalandru komunistický režim věznil v souvislosti s procesem proti Miladě Horákové. „Pamatuji se, že jsme s babičkou proces poslouchali v rádiu, ale mně vůbec nedocházelo, že slyším svého strýce. Nikdo mi ani neřekl, že už nežije. Všechno jsem pochopil až mnohem později,“ upřesňuje Jan Ungár. Záviše Kalandru popravili v roce 1950, jeho manželka Ludmila Rambousková - Kalandrová zemřela zanedlouho po něm. Pamětníkova otčíma propustili z vazby až po několika letech.

Tříletého Jana, jenž se narodil jako autista s Aspergerovým syndromem, v roce 1949 maminka plna obav před perzekucí odvezla z Prahy do Roztok k babičce Anně Rambouskové. Zpět se vrátil až po Stalinově smrti v roce 1953.

Jan Ungár po okupaci armádami Varšavské smlouvy v roce 1968 emigroval do Švédska, ale po jednom semestru na zdejší vysoké škole se zase vrátil zpátky. „Došlo mi, že emigrace není správná a že nechci být jinde, ale chci, aby naopak odešli okupanti,“ říká pamětník.

Za války se otčím musel skrývat

Jan měl dvě nevlastní sestry, Kateřinu a Zuzanu z prvního otčímova manželství. Arnošt Ungár byl Žid a jeho dcery byly tedy poloviční Židovky. Z obavy o svůj a jejich život se v době druhé světové války s první manželkou rozvedl a předstíral sebevraždu utopením. „Po celou dobu války se skrýval. Ale protože tento způsob úniku použilo mnoho dalších lidí, Němci mu na to neskočili a nadále ho hledali,“ popisuje osud svého otčíma pamětník. „Ale nikdy ho nenašli, přestože mu úkryt poskytovalo mnoho různých známých.“

V době Pražského povstání pomáhal jako lékař, sám utrpěl zranění při nehodě tramvaje. Jeho dvě dcery válku také ve zdraví přežily, nicméně manželství dlouhé odloučení nepřežilo. Oženil se s Augustou, rozenou Rambouskovou, jejíhož syna Jana přijal za vlastního. Nicméně v době svého zatčení už spolu manželé také nežili. Po propuštění z vězení v 50. letech si namluvil mladou ženu, s níž měl posledního syna.

V rádiu poslouchal proces se svým strýcem

Otčím Arnošt Ungár měl zubní ordinaci ve stejném domě v Revoluční ulici čp. 5, kde bydlel i jeho švagr Záviš Kalandra s rodinou. Oba zde byli v roce 1949 zatčeni v souvislosti s politickým procesem proti Miladě Horákové. „Estébáci hned po zatčení Ungára zabavili zařízení ordinace a matce nedali ani potvrzení. Dostala radu, aby držela hubu, jinak ji taky vezmou s sebou,“ vypráví pamětník.

Známý osud Záviše Kalandry zpečetil kat na popravišti v červnu 1950. Teta Ludmila Kalandrová, rozená Rambousková, malířka, karikaturistka a knižní ilustrátorka, se po smrti svého muže velmi trápila. Zemřela na rakovinu o dvě léta později.

Arnošta Ungára drželi ve vazbě necelé čtyři roky a pak ho propustili. „Jednou večer nastal rozruch a babička říkala, že přijel táta. A opravdu se zjevil nějaký muž, který se ke mně měl, ale já ho vlastně neznal,“ vypráví pamětník. Aby se Arnošt Ungár vůbec dostal na svobodu, musel podepsat nesmyslný dokument o tom, že byl ve vazbě oprávněně kvůli černému obchodu se zubním zlatem. Později v době rehabilitací v 60. letech dostal za nezákonné věznění osobní vůz Tatra. „Vím, že mi v tu dobu připadalo, že jsme velmi bohatí, protože auto v té době skoro nikdo neměl,“ směje se pamětník.

Arnošt Ungár byl celoživotní komunista, s jehož přesvědčením nic nehnulo. Ze strany ho po jeho zatčení vyloučili. Po propuštění pracoval jako zubař a později znovu vstoupil do strany. Postupně to dotáhl až na místo šéflékaře ve vinohradské nemocnici a ve Výzkumném ústavu stomatologickém v Praze. Na krátkou dobu ho policisté znovu zatkli v roce 1968 a opět ho vyhodili ze strany. „On byl nepoučitelný, vlezl by tam znovu, kdyby neumřel,“ krčí rameny pamětník. „Já jsem naopak již od roku 1961 zavilým antikomunistou.“

Studoval tři vysoké školy najednou

Jan Ungár již jako dítě objevil svět kresby a karikatury a na základní škole začal vytvářet svůj časopis, kde karikoval spolužáky a učitele a jenž u dětí sklízel velkou pozornost.

Vystudoval nejprve gymnázium a pak se vyučil typografem na Středním polygrafickém učilišti. Poté strávil dva roky různorodými pracemi, například jako uklízeč či technický redaktor v Rudém právu.

Pak se mu povedlo dostat na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou (VŠUP). Vybral si ho pro svůj ateliér užité malby akademický malíř a pedagog Alois Fišárek. Když Alois Fišárek odešel, pamětník požádal o přestup do ateliéru trikového filmu, kde přišel do styku s Adolfem Hofmeisterem. „Jenže když přišla normalizace, tak mu sice nechali kabinet, ale už nesměl nic dělat, ani působit na studenty,“ vysvětluje pamětník. „Pobýval většinou ve Francii a do Čech zajížděl několikrát do roka.“

Na začátku 70. let se pamětníkovi na krátkou dobu otevřela možnost studovat postgraduál, přestože neměl dosud ukončené vysokoškolské vzdělání. Využil této příležitosti a přihlásil se na dva obory, psychologie a kvantitativní lingvistika. „Na VŠUP to už bylo jen přežívání, další studium pro mě bylo úlevnou oázou v poušti bezvýchodnosti.“ V roce 1973 Jan Ungár všechna svá studia úspěšně zakončil.

Po invazi se rozhodl emigrovat

V srpnu 1968 Československo podlehlo náporu armád Varšavské smlouvy, které měly zadupat demokratizační proces zvaný Pražské jaro. Okupace Jana Ungára zastihla v tehdejším Leningradu (Petrohrad). „Návrat domů ze Sovětského svazu byl dramatický. Nejdřív jsme si totiž mysleli, že nás snad pošlou na Sibiř. Sebrali nám doklady, které nám vrátili až ve vlaku domů,“ vzpomíná pamětník.

Po příjezdu domů se rozhodl, že v takové atmosféře žít nechce a emigroval do Švédska. Bez okolků ho tu hned přijali na vysokou školu, ale po jednom semestru se rozhodl vrátit zpět. Jelikož ho v Praze stále vedli jako studenta, po návratu se bez problémů začlenil zpět.

Nevěděl, že mu v zahraniční bance leží honoráře za kresby a články

Už v roce 1960 začal kreslit satirické kresby a karikatury pro noviny, například pro časopis Reportér. V létě 1969 odjel do Nizozemí na praxi v reklamní firmě. Pracoval tu šest týdnů a pak několik dalších týdnů cestoval po Evropě. Tehdy publikoval mnoho svých výtvarných počinů v Nizozemí či ve Švýcarsku a Jugoslávii.

V té době se seznámil s Ottou Griese, redaktorem brémského rozhlasu. „Vyžádal si moje články a úvahy, které jsem psal do Lidové demokracie, a poté je posílal do Deutsche Welle a Radia Svobodná Evropa (RFE). Fungovalo to takhle několik let, ale nikdy jsem neměl žádnou zpětnou vazbu,“ tvrdí pamětník. Po sametové revoluci se pracovně setkával s Pavlem Smetáčkem, tehdejším ředitelem českého vysílání RFE. Až tehdy se od něj dozvěděl, že mu dlouhá léta ležely honoráře na účtu u Deutsche Bank, o němž mu ale nikdo nic neřekl.

Poprvé se Jan Ungár oženil v roce 1973, jeho manželkou se stala Věra Milčinská a narodila se jim dcera Sára. Jeho druhá manželka Ivana Nacherová také poskytla rozhovor dokumentaristům Paměti národa. Kromě vyženěné dcery Adély Nacherové se stal otcem Mikuláše Ungára, známého ve výtvarných kruzích jako Zipper.

Psal i o zakázaném umění

Po absolutoriu nastoupil do svého prvního zaměstnání. Stal se referentem pro výrobu publikací v podniku Tesla, ve vydavatelském oddělení pro výpočetní techniku. Zároveň několik let externě vyučoval na střední průmyslové škole grafické. Po sametové revoluci učil i na vysokých školách na fakultách sociálních věd a pedagogické.

Kreslil knižní ilustrace a tvořil vlastní výtvarná díla. Psal do deníku Lidová demokracie po dobu asi deseti let. Publikoval za tu dobu 1500 různých příspěvků zejména z oblasti výtvarného umění, méně již ze světa filmu či lidové tvorby. „Psal jsem občas i o lidech, co nesměli vystavovat jinde než v galerii Nerudovka, aby se veřejnost dozvěděla, že vůbec existují,“ vysvětluje Jan Ungár. „Ale někdy mi to cenzura vrátila.“

V roce 1983 odešel z Tesly a vystřídal několik krátkodobých zaměstnání, například pracoval jako šéf tiskové propagace v Paláci kultury či v podniku Laboratorní přístroje. Na tři roky zakotvil jako redaktor časopisu ministerstva zemědělství, pokrýval zejména výstavu Země živitelka v Českých Budějovicích. Kancelář měl v podniku Družba na Václavském náměstí. „Tehdy jsme často sedávali s Karlem Neprašem v Automatu Koruna o mnohdy jsme spolu vypili osm piv ještě před cestou do zaměstnání. Nesměl umělecky pracovat, a tak se živil restaurováním,“ vysvětluje pamětník.

Svoji vlastní tvorbu neměl v podstatě kde prezentovat. První výstavu uskutečnil v cimrmanovském divadle, v Malostranské besedě v roce 1981, a druhou v kulturním středisku Opatov v lednu 1989. „Ani jsem nechtěl nikde nic ukazovat, znečistil bych si pověst, kdybych vystavoval na oficiálních místech,“ tvrdí pamětník.

Jako autista se bál davu na demonstracích

Na konci 80. let pozoroval množství demonstrací konaných na Václavském náměstí, ale neúčastnil se žádné z nich. „Jako autista nesnáším dav a tlačenici. Říkal jsem si, co z toho nakonec vzejde, když jsem viděl ty vodou kropené lidi a slzný plyn,“ zamýšlí se pamětník.

V pátek 17. listopadu 1989 právě pobýval na masérském kurzu v Českém Brodě. Večer poslouchal zahraniční rádio a dozvěděl se o událostech v Praze. Druhý den odjel zpět domů a hned se zapojil do činnosti Občanského fóra (OF). Jezdil na shromáždění do regionů, podílel se na koordinování informačních služeb pro veřejnost.

Byl u toho, když se řešilo logo OF a vyhlásila se na něj soutěž. „Já jsem se zastával návrhu loga, které nakonec vyhrálo, a považoval jsem ho za nejjednodušší a nejjednoznačnější grafické vyjádření přináležející této době,“ zdůrazňuje pamětník. „Přemýšlel jsem, jak ho ochránit autorsky, ale to se už nedořešilo a za půl roku se stalo, co jsem předpovídal. Autor zažaloval OF kvůli autorským právům.“

Pomýšlel na vlastní nakladatelství

Po pádu komunismu se těšil, že si pořídí své vlastní nakladatelství. „Jenže záhy se začalo místo společensky závažných věcí vydávat velké množství škváru a pornografie. Byl jsem znechucen a na nakladatelství se vykašlal,“ říká pamětník. Nastoupil na rok do deníku Fórum na místo šéfa grafického oddělení. Vydával svůj časopis Piruda a král, který se po nějakém čase spojil s Necenzurovanými novinami (Rudé krávo) Petra Cibulky.

V roce 1992 založil firmu, která se stala velmi úspěšnou v oblasti výstavnictví, médií a vzdělávání. Nicméně v roce 1997 přišla politická a společenská krize a firma se začala potápět a zanikla. Nějakou dobu Jan Ungár ještě pracoval jako vědecký výzkumný pracovník v ústavu pro výzkum vysokého školství.

Nicméně v roce 2003 dostal invalidní důchod. „Žil jsem s minimálním příjmem a zákony byly takové, že jsem si nemohl ani moc přivydělat. Od té doby jsem si už v oboru neškrtnul,“ předestírá svoji situaci pamětník. „Čím dál méně chápu tento svět. Čím více bych nad ním měl přemýšlet, tím větší beznaděj pociťuji.“