Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Janina Unicka (* 1931  †︎ 2024)

• narozena 12. března 1931 v Komorní Lhotce na Frýdecko-Místecku

• otec byl pastorem na luterské evangelické faře v Komorní Lhotce

• rodina se hlásila k polské národnosti

• za německé okupace otce zprostili úřadu a vypověděli z fary

• pamětnice nacistické okupace a osvobození v Komorní Lhotce

• roku 1962 byl otec ve vykonstruovaném procesu odsouzen na rok a půl do vězení

• Janina Unicka maturovala roku 1950 na polském gymnázium v Českém Těšíně

• pracovala ve výkupu zemědělských plodin v Českém Těšíně a v Bašce

• neprovdala se a v roce 2023 žila v Komorní Lhotce

• Jan Unicki byl v roce 1991 soudně rehabilitován

• v roce 2023 žila Janina Unicka v Komorní Lhotce

• zemřela 2. ledna 2024

Janina Unicka prožívala až do vypuknutí války v roce 1939 krásné dětství. V lůně farnosti luterské evangelické církve v Komorní Lhotce v Těšínských Beskydech, kde byl její otce pastorem, se těšila z půvabného přírodního prostředí, kultivovaného a laskavého rodinného zázemí.

Poté, co Německo napadlo Polsko a Těšínsko připojilo k Německé říši, nastaly rodině těžké časy. Nacisté polské duchovní krutě pronásledovali a mnozí skončili v koncentračních táborech. Jan Unicki se tomu vyhnul díky přímluvě vlivných ochránců i možnosti azylu u příbuzných ve Vídni. V roce 1941 se pak v rámci germanizační akce zvané Deutsche Volksliste (Listina Němců) přihlásil ke slezské národnosti a získal i s rodinou německé občanství třetí kategorie.

Nacisté ho už předtím zbavili úřadu a vykázali z fary. Rodina se po celou válku tísnila v jedné světnici malé dřevěnice a žila velmi nuzně. „Za nejdůležitější v mém životě považuji to, že otec tenkrát neskončil v koncentračním táboře. Když jsem si přečetla, co tam s lidmi dělali, nemohla jsem spát,“ říká. Neprovdala se a byla oporou rodičům až do jejich smrti. Snášet těžkosti jí pomohla výchova.

Otec ji přivedl k životnímu krédu, že bude šťastná, pokud nebude pro sebe nic chtít. Další členové rodiny jí také dali rady, kterými se řídila. Matka jí kladla na srdce, aby vždy za všechno poděkovala. Nejstarší sestra jí poradila: „Když máš nějaký problém, řekni to Pánu Ježíši a on všechno spraví.“ Druhá sestra jí řekla: „Není důležité, když ti někdo udělá něco špatného, hlavní je, abys ty nikomu neublížila.“ Třetí sestra ji poučila, že není moudré, aby vždycky vykládala všechno, co ví.

Pastorova rodina musela také hospodařit

Janina Unicka se narodila 12. března 1931 na faře v Komorní Lhotce v Těšínských Beskydech. Farnost patřila k luterské církvi, která se od roku 1923 jmenovala „Augšburská církev evangelická ve východním Slezsku v Československu“. Od roku 1950 nese název Slezská církev evangelická augsburského vyznání.

Otec Jan Zachriasz Unicki, narozený v roce 1894, tam byl od roku 1921 farářem. Přišel na svět v polském Krakově, ale jeho početná rodina pocházela z dnešní části Třince Konské, kde vlastnila velký statek. Měl strýce ve Vídni, který mu pomohl, aby tam mohl vystudovat. Začal na právech, během studií se však rozhodl pro teologii. V té době začínala první světová válka. Měl rukovat do rakouské armády, ale vážně onemocněl a nakonec se mohl vrátit na studia. Dobrovolně chodil tlumočit do vojenské nemocnice, kde se léčili ranění různých národností.

Matka Zuzanna pocházela z Holešova v polské části Beskyd. Její rodiče také hospodařili. Se svým nastávajícím mužem se poznala v Konské, kam chodila do školy pro dívky. Svatbu měli v roce 1921 a poté se přestěhovali na faru do Komorní Lhotky. Po roce se jim narodila Eunice, pak Irena, po ní Anna. Janina byla čtvrtá a poslední dcera.

Plat pastora nestačil na to, aby z něj žila rodina se čtyřmi dětmi, a tak rodiče také hospodařili. Starali se o pole, zahrady, chovali čtyři krávy, prasata, drůbež. „Maminka měla pořád hrozně moc práce. Pečovala o nás, o domácnost, o hospodářství, pracovala na zahradě i na poli, dělala máslo, zavařovala. Všechno jsme měli vlastní. Jedli jsme ale velmi skromně. Chodilo k nám hodně návštěv, které maminka musela hostit,“ vypráví.

Báli jsme se, že tatínka zastřelí

Doma mluvili polsky. Matka se česky nenaučila, ale otec si udělal za první republiky zkoušku, aby mohl učit náboženství v českých školách. „Uměl také perfektně německy, dovedl číst latinsky, hebrejsky, řecky,“ dodává. Když v roce 1938 obsadilo československé Těšínsko Polsko, i sedmiletá Janina vítala polské vojáky. Pamatuje si na jejich krásné koně. Většina obyvatel vesnice se hlásila k polské národnosti a málokdo si připojení k Polsku nepřál.

Německo však v září 1939 na Polsko zaútočilo a začala druhá světová válka. Německá říše zabrala i celé Těšínsko. Jan Unicki před nacisty neutíkal. Čekal, až si pro něj přijdou. Stalo se to pár dnů poté, co se v Komorní Lhotce objevili první němečtí vojáci. „Přišel jeden gestapák, jeden civilista z naší vesnice a pak ještě mladík s puškou. Nařídili tatínkovi, ať jde s nimi. Nám řekli, ať se s otcem rozloučíme. Náš malý psík na ně strašně štěkal. Viděli jsme, jak otce vedou kolem potoka Stonávka. Báli jsme se, že ho zastřelí.“

Otce zavřeli do sklepa bývalé české školy. Starší sestra mezitím utíkala k sousedovi Robertu Walachovi, který se podílel na rozhodování v obci, a prosila, ať tatínka zachrání. „Když se pak radili, co s tatínkem udělají, jeden řekl, že kdyby ho odstřelili, lidé z obce by neměli k Němcům důvěru. A tak se tatínek vrátil šťastně domů. Říkal, že celá Komorní Lhotka měla vidět, jak vedou faráře.“

Otec nakonec mohl zůstat na faře do konce léta 1940. „Jeho nástupcem jmenovali Gustava Číže z Frýdku, který byl hodný a s tatínkem vycházel velice dobře. Nechal nás na faře do ledna 1941, sám i v krutých mrazech dojížděl,“ vypráví. Rodina se přestěhovala do nedaleké chaloupky, kterou otec koupil ve třicátých letech hlavně kvůli pozemku pro rodinný dům. Jednu ze dvou světniček ještě obývali původní vlastníci. Unickovi měli v jediném pokoji postel, pohovku, stůl, lavice, skříň. „Když jsme byli doma všichni, sestra chodila spát k sousedům, protože jsme se tam nevešli.“ Rodina žila ze dvou krav a kousku pronajatého pole.

Němečtí učitelé bili děti i za jedno polské slovo

Než německé úřady po prošetření rasové způsobilosti zapsaly rodiče do listiny Němců, nad otcem stále visela hrozba deportace. Když se od lidí z podzemí dozvěděl, že se opět chystá zatýkání farářů, ukrýval se u sestřenice ve Vídni. Nejstarší dceru, která už byla dospělá a hrozily jí nucené práce v Německu, se otci podařilo dostat do Chotěbuze, kde pracovala v nemocnici.

Otce po udělení vokslisty úřady poslaly na práci do českotěšínské firmy prodávající tabák. „Tam byl tatínek jen několik měsíců. Vedoucí byl velký hitlerovec a nechtěl ho tam. Pak se dostal do kanceláře, kde to měl dobré. Šéf byl velmi slušný člověk a nad Poláky držel ochrannou ruku. Před otcem u něj pracovali dva polští faráři. Když tatínka chtěli v závěru války odvést do wehrmachtu, šéf ho z vojska vyreklamoval,“ vypráví.

Janina Unicka chodila za okupace do německé školy v Komorní Lhotce. Nesnášela to tam, protože němečtí učitelé děti bili. „Bylo to kruté. Za jedno polské slovo dostávaly i holky,“ říká. Dávala si pozor a učitelům nikdy nezavdala příčinu k výprasku, ale trpěla, když jiné děti plakaly bolestí. Ve dvanácti jí rodiče umožnili, aby začala dojíždět do německé školy v Českém Těšíně. „Tam byly hodné paní učitelky.“

Když se válka chýlila ke konci a Němci utíkali před frontou, byla druhá část jejich chaloupky v Komorní Lhotce prázdná. Soused zemřel a jeho žena si našla jiné útočiště. Světnici využívali nejprve němečtí vojáci. „Měla jsem už od dětství ve zvyku všechno si zapisovat. Mám ještě zapsaný výdaj padesát feniků na führera. Byla to nějaká sbírka ve škole. A tenkrát jsem si psala počet vojáků, kteří k nám přišli, také počet koní. Jenže jich bylo tolik, že jsem to pak vzdala,“ říká.

Němečtí vojáci u nich večer sedávali a chtěli si povídat. „Byly tam i mé sestry. Asi byli rádi, že vidí taky jednou holky. Pak přišel jeden oficír pro seno. Tatínek ho poprosil, ať bere ohled na to, že máme ještě kravičku. Důstojník se naštval a řekl otci, že jestli řekne ještě slovo, postaví ho ke zdi a zastřelí.“ Německé vojáky pak vystřídali rudoarmějci. „Nic nám neudělali, jen si k nám chodili vařit, a to i v noci, když jsme spali.“

Na svou faru otec čekal po válce tři roky

Po válce se otec nemohl hned vrátit na svou faru v Komorní Lhotce. Podobně na tom byli i někteří další pastoři. Janina Unicka neví, proč to tak bylo. Stát nechtěl po válce Augšburskou evangelickou církev, ke které se hlásili hlavně Poláci z Těšínska, vůbec uznat, mimo jiné i v souvislosti s polskou okupací v roce 1938. V církvi vládla nejistota a u Jana Unicky možná hrálo roli i to, že podepsal volkslistu.

Krátce působil v Holešově v Polsku, kde byla fara po odchodu německého faráře opuštěná. Po návratu polských duchovních z koncentračních táborů ho církevní rada ustanovila administrátorem ve sboru v Dolních Bludovicích, kde působil tři roky. Až komunisté, kteří převzali moc po únoru 1948, uznali právní samostatnost augsburské církve. „Asi se chtěli zalíbit. Pak se mohl tatínek vrátit jako pastor do Komorní Lhotky,“ říká. Rodina se přestěhovala zpátky na faru.

Janina Unicka už chodila na gymnázium. Než otevřeli polské gymnázium v Českém Těšíně, krátce studovala v Polsku a bydlela u strýce. Maturovala v Českém Těšíně v roce 1950. Otec si přál, aby šla na vysokou školu, ale ani se o to nepokusila. „Stejně by mě jako dceru faráře nevzali,“ říká. Asi tři roky pracovala v redakci časopisu, pak nastoupila jako administrativní pracovnice do zemědělského výkupu v Českém Těšíně.

Na rozdíl od sester se nevdala. „Už jako dítě jsem si řekla, že nebudu mít muže ani děti. Asi na mě dost zapůsobily návštěvy u opuštěných žen, kam jsem jako malá doprovázela maminku. Ještě teď slyším pláč jedné z nich nad nevěrným manželem,“ vysvětluje.

Už jsem se bál, že mám sklerózu, komentoval otec přelíčení

Fara v Komorní Lhotce byla jejím domovem do roku 1961. Tentokrát z ní otce vykázali komunisté. Zásadní roli v tom podle pamětnice sehrál Oskar Koždoň, který přišel na otcovu farnost na konci padesátých let jako vikář. „Chtěl se stát mermomocí co nejdříve farářem. Tatínkovi už sice bylo šedesát pět let, ale cítil se zdravý a chtěl ještě pár roků pracovat. A tak Oskar Koždoň očernil tatínka, že přemlouvá lidi, aby nevstupovali do jednotného zemědělského družstva. Nebyla to pravda.“

Začaly domovní prohlídky, a i když vyšetřovatelé nic nenašli a nic proti otci neměli, v roce 1961 ho obžalovali z trestného činu proti republice. Jak přesně zněla obžaloba, si Janina Unicka nemohla vzpomenout.

Proti otci měla svědčit třeba žena z Komorní Lhotky, která však popřela, že by ji přemlouval, aby nešla do družstva. „Tajní chodili po vesnicích a chtěli po lidech, aby podepsali papír, že otec je proti socializaci vesnici. Paní Samcová u soudu vysvětlila, že ji vyrušili v práci a podpis získali pod záminkou, že se nejedná o nic důležitého.“ I další svědek obžaloby popřel, že by ho obžalovaný k něčemu přemlouval. Otec to pak podle pamětnice komentoval slovy, že si oddychl, že nemá sklerózu, protože si na podvratné řeči s farníky vůbec nepamatoval.

I tak dostal Jan Unicki u soudu osmnáct měsíců nepodmíněně a tříletý zákaz působit jako farář. „Tatínka odvedli na začátku října 1961. Nejprve byl ve vazbě v Ostravě, kde ho po nocích vyslýchali. Trest si odpykával na Mírově a ve Valdicích,“ říká. Nikdy si nestěžoval. Nikdo ho prý nebil, hlady netrpěl. Na Mírově si pochvaloval společnost katolických mnichů, kteří se o něj starali, když byl nemocný. Na svobodu se dostal na amnestii na jaře 1962.

Na strom už nevylezu

Rodina se musela už na konci roku 1961 z fary vystěhovat. Stavěli dům na pozemku, kde přečkali válku, ale ještě nebyl hotový. Stejně tam už začali bydlet. „Tenkrát byla hrozná bída o cihly. Vozili jsme je z bouraček. Okenní rámy se také nedaly sehnat, ale nějak jsme to zvládli,“ vzpomíná.

Z otce se stal po návratu z vězení důchodce. Janina Unicka pracovala ve výkupu v Českém Těšíně dvacet tři let, poté dvanáct roků v Bašce. „Vykupovalo se obilí, seno, makovice a takové věci. A měla jsem štěstí na úžasné šéfy,“ říká. V novém domě v Komorní Lhotce dosloužila rodičům až do jejich smrti. Otec zemřel deset let po své manželce v roce 1991. Bylo mu devadesát sedm roků. Po otci Janina Unicka převzala péči o rodinné fotografie, archiválie a památky a začala sepisovat historii rodiny i farnosti.

V době rozhovoru pro Paměť národa jí bylo devadesát dva let. „Tatínek v mém věku ještě lezl po žebříku na stromy, to já už, bohužel, nedokážu.“ Otec byl podle ní v dobré kondici hlavně díky skromné stravě a pohybu. Tělocvičny a hřiště ale neuznával. Hýbal se při práci na zahradě a na poli. „Zajímal se o všechno kromě sportu. Když viděl dítě kopající do balónu, říkal: ‚Co ti ten balón udělal, že do něj tak kopeš?‘ Tak vychoval i nás. Důležité bylo mít kopačku, hrábě nebo vidle a pořád něco dělat.“