PhDr. Jan Urban

„Měli jsme neuvěřitelně krásný dětství, dokud jsem si nezačal uvědomovat, že ne všichni se mají jako my. Já si pamatuju, že jsme byli součástí toho zvláštního zásobovacího systému, kterej partaj měla pro svý špičky, domácnost 109. Máma vždycky zavolala zetkou, tím zvláštním telefonem: ,Tady domácnost 109, soudružko, chci tohle a tohle a tohle‘ a za dvě hodiny přijeli dva soudruzi v modrejch nebo bílejch pláštích a dovezli nám od švýcarských sýrů po pomeranče cokoliv a já jsem nevěděl, že to jiný lidi nemaj. Já si pamatuju takový první překvapení, který ještě nebyly racionální, když jsem viděl starou paní, která probírala popelnice, mně bylo divný, jak to, že ji nezavřou… Pak jsem najednou začal zjišťovat, že jsou nějaký poražený třídy a že jsou nějaký přehmaty. A když jsme s tátou o těch věcech začali mluvit, on to hrozně těžce nes. On mi později, už jako disident a chartista, říkal, a já si ho za to vždycky budu držet jako obrovskej vzor, on říkal: ,Hele, já si můžu myslet, že jsem nikomu neublížil, já si dokonce můžu myslet, že jsem řadě lidí pomoh, ale já jsem byl součást vraždící mašinérie a na to žádná náplast není.‘ Nikdy si ho nepřestanu vážit za to, že nehledal výmluvy.“

„Můj první výslech, on to nebyl úplně první, ale první velkej výslech, trval jedenáct hodin. Já byl ještě tele, takže já jsem toho nažvanil a teprve na konci mi došlo, že jsem vlastně udělal to, co chtěli. Oni se mě ptali, proč jsem to nepodepsal a jestli jsem proti socialismu, a já sáhodlouze vykládal, jak studuju a že jsem socialista přesvědčením a lidská rovnost a že Kriegel je fajn chlap a že já je znám odmalička, tyhle lidi, a že to je všechno svinstvo a že padesátý léta se nesmí vrátit, než mi došlo, že jim vlastně skládám mozaiku, a to bylo poprvé a naposled, co jsem něco nažvanil a do teďka se za to stydím. Po těch jedenácti hodinách mě pustili a já ještě byl šíleně pyšnej, že jsem je donutil přepsat protokol a nakonec jsem si vynutil, že jsem tam nadiktoval nějakou formulaci, že jako ten socialismus a já nevím co všecko…“