Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jana Urbanová (* 1937  †︎ 2023)

• narodila se 10. listopadu 1937 v Teplicích, otec byl židovského původu a matka křesťanka

• po obsazení Sudet museli utéct z Oseku do vnitrozemí, nový domov nalezli v Mníšku pod Brdy

• otec Josef Klačer zde během německé okupace tajně léčil své pacienty

• po jeho krátkém zatčení se rodina přestěhovala do Prahy, kde žili odděleně v židovské komunitě

• otec pracoval v Treuhandstelle, poté v židovské nemocnici, kde pomáhal ukrývat sirotky

• v roce 1944 přišlo předvolání k transportu, pamětnice s otcem poté v únoru 1945 odjeli do Terezína

• matka s mladším bratrem Ivanem se do konce války skrývali před deportací

• v Terezíně pamětnice účinkovala v představení Broučků hraném pro komisi Červeného kříže

• otec jako lékař pomáhal po osvobození koncentračního tábora s epidemií skrvnitého tyfu, sám se nakazil, ale později vyléčil v Praze

• rodina se shledala a po válce vrátila do severočeského Oseku, otec pomáhal odsunovaným Němcům

• stala se učitelkou, po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968 vystoupila z KSČ, v práci jí přeřadili

• dálkově dostudovala režii na DAMU, pracovala jako krajská metodička amatérského divadla

• ochotnickému divadlu se věnovala většinu svého života v Oseku i v Krupce, získala řadu ocenění

• zemřela 4. října 2023

Říká se, že všechno zlé je pro něco dobré. Pro životní příběh Jany Urbanové toto tvrzení platí. Několikaměsíční internace v terezínském ghettu jí kromě pevného vztahu s tatínkem přinesla i celoživotní lásku, divadlo. V Terezíně hrála v dětském představení Broučci a účinkování v této hře ji natolik okouzlilo, že se amatérské divadlo stalo jejím největším koníčkem.

Odjížděli jsme posledním vlakem

Jana Urbanová, rozená Klačerová, se narodila 10. listopadu 1937 v Teplicích ve smíšené, česko-židovské rodině. Její otec Josef Klačer byl lékař, pocházel z pražské židovské rodiny a s maminkou, profesí účetní, se seznámil, když ji operoval. Rodina Klačerových žila v Oseku u Duchcova, kde otec vedl lékařskou ordinaci. „Doma jsme mluvili česky a slavili hlavní svátky židovské i katolické. Otec byl přesvědčen, že není na škodu, když poznáme obě náboženství,“ vypráví Jana Urbanová.

Brzy po záboru Sudet se rodina rozhodla, stejně jako většina českých obyvatel pohraničí, z Oseku odejít. „Otec se sice zdráhal opustit ordinaci, závažnost situace si nejspíš neuvědomil, ale známý, který byl přednosta stanice v Oseku, ho varoval, že za několik hodin pojede poslední vlak. Odjeli jsme tedy narychlo a prakticky bez ničeho,“ vzpomíná Jana Urbanová a dodává: „Maminka se později vrátila pro nějaké naše věci, především nábytek, ale náš byt našla vyrabovaný. Na zeď někdo stihl napsat i protižidovské nápisy.“ Klačerovi odešli do Prahy, kde našli pomoc u organizace, která se věnovala uprchlíkům ze Sudet, a krátce poté se usadili v Mníšku pod Brdy, kde otec opět pracoval jako lékař. V březnu 1939 se rodina rozrostla o chlapce Ivana.

Pod ochranou nemocnice

I nové bydliště se ukázalo jako nejisté útočiště a do osudu rodiny Klačerových zasáhly protižidovské zákony. Otec měl zakázáno léčit jiné než židovské pacienty. „V Arijském boji se objevil článek upozorňující na to, že někteří mníšečtí lidé nejenže stále tajně vyhledávají ordinaci doktora Klačera, ale dokonce se s ním na ulici pozdraví,“ vzpomíná Jana Urbanová, „a na základě tohoto článku, přesně na Štědrý den, otce zatkli. Byl to rok 1940 nebo 1941.“ Zatčení netrvalo dlouho, ale bylo zřejmé, že brzy přijde na řadu i zbytek rodiny. Jana Urbanová vzpomíná na solidaritu správce zámku v Mníšku, který její mamince nabídl úschovu věcí před očekávaným vystěhováním rodiny a navíc všechno po válce vrátil.

Po zatčení otec už v Praze zůstal. Byla mu přidělena práce na židovské obci v oddělení Treuhandstelle. Tato instituce přebírala, evidovala a spravovala všechny předměty, jichž se musely vzdát osoby deportované z Prahy, a zabavené předměty deponovala ve svých skladech. Do Prahy byl brzy vystěhován i zbytek rodiny Klačerových, která žila opět společně v rozděleném bytě v Havlíčkově, dnes Legerově ulici. Fyzicky namáhavou práci u Treuhandstelle otec nevykonával dlouho, onemocněl a následně dostal místo nejdříve sekundáře a potom lékaře v židovské nemocnici v Lublaňské ulici. V nemocnici, která byla nedaleko bydliště, Jana Urbanová otce často navštěvovala: „Nemocnice byla místem, které oddalovalo deportaci, jakýsi svět sám pro sebe. Lékaři a sestry dělali, co mohli, aby zde některé pacienty, mezi něž patřily i děti, udrželi co nejdéle. Vybavuji si jednu oslavu Vánoc v nemocnici, kdy sestry vyrobily vánoční ozdoby na stromeček z jedlého papíru, ve kterém byl původně zabalený lék.“

S panenkou do Terezína

V nemocnici vládla přátelská atmosféra, ačkoli její židovští zaměstnanci i klienti bojovali se silnějším nepřítelem, než jsou nemoci – s deportacemi. Do ghett postupně odjížděli i rodinní přátelé a sousedi, do pracovních táborů nastoupili nežidovští manželé tet pamětnice. Předvolání k deportaci do Terezína pro dr. Josefa Klačera a jeho dceru přišlo 24. října 1944. Ptala jsem se pamětnice, jak si tehdy, jako sedmiletá holčička, vysvětlovala, že musí někam odjet: „Brala jsem to jako samozřejmost, vždyť většina našich přátel už v Terezíně byla. Jsme Židé, takže musíme jet také.“ Z doby před odjezdem do Terezína si vybavuje také podporu Přemysla Pittera a Olgy Fierzové, kteří rodinu přes zákazy navštěvovali: „Olga Fierzová mi ušila nádhernou hadrovou panenku s kufříčkem, kde měla oblečení. I tu jsem si vzala s sebou do Terezína.“

Do Terezína odjížděla Jana Urbanová s otcem 11. února 1945 transportem AE03. Shromaždiště deportovaných tehdy bylo na Hagiboru, odkud pak pokračovali do Terezína. „Po příchodu do ghetta následovala šlojska a lékařská prohlídka. Dali mi injekci, po které jsem dostala okamžitě vysokou horečku. Vybavuji si až velkou místnost, kde ležím na palandě a jakási holčička mi strká ešus s ohavným jídlem a přesvědčuje mě, abych jedla,“ vzpomíná na první okamžiky v Terezíně Jana Urbanová. Pro malou holčičku bylo násilné odloučení od otce, nemoc i realita ghetta určitě traumatizujícím zážitkem. Připomíná: „Viděla jsem tam věci, se kterými se nemá malé dítě setkat. Po Terezínu už se mnou otec jednal jako s dospělou.“

V hlavní roli Berušky

V úvodu jsem zmiňovala pozitivní věc, kterou přinesl pamětnici pobyt v ghettu, totiž divadlo. Nacvičování dětského divadelního představení Broučci souviselo s přípravou na plánovanou návštěvu komise Mezinárodního červeného kříže, která se uskutečnila 6. dubna 1945.[1] Předcházela jí okrašlovací akce, během které se životní podmínky v Terezíně zlepšily – děti se přestěhovaly do lepšího ubytování, vězni dostali vkladní knížky, na náměstí vzniklo hřiště a herna. Jany Urbanové, tehdy Klačerové, se ovšem nejvíce dotkla jiná událost: „Přišla nějaká nádherná paní s pánem a po nás chtěli zahrát krátkou ukázku, jako bychom nesli a podali někomu jablko. Pak jsme se dozvěděli, že vybírají herce pro divadelní představení. Na základě této etudy mě vybrali a dostala jsem hlavní roli Berušky v Broučcích.“ Hru Broučci, dětské divadelní představení, sestavila na motivy knihy Jana Karafiáta herečka Vlasta Schönová, režie se ujal Robert Brock a Hanuš Thein. „Zkoušelo se v řádech dnů, nanejvýš týdnů. Zkoušky vedla ona nádherná paní, Váva Schönová. Broučci mě poznamenali na celý život,“ vzpomíná na osudové setkání s divadlem a osobnostmi s Broučky spojenými – herečkou Vlastou Schönovu, zvanou Váva, která v Izraeli vystupovala pod jménem Nava Shan,[2] nebo s pěvcem Hanušem Theinem, který zůstal celoživotním přítelem rodiny pamětnice. Broučci se v Terezíně hráli asi třikrát nebo čtyřikrát – pro komisi, pro vedení tábora a nakonec i pro děti.

V Terezíně se Jana Urbanová s otcem dočkali osvobození. Zatímco sama odjížděla z Terezína spolu s dalšími dětmi, pro které zařídil Přemysl Pitter ozdravný pobyt na zámku ve Štiříně, její otec jako lékař zůstal v ghettu, kde vypukla epidemie skvrnitého tyfu. „Sám se nakonec nakazil a po Terezíně se léčil asi měsíc v Nemocnici na Bulovce. Já jsem po návratu ze Štiřína krátce bydlela u rodinné známé, protože maminka se skrývala s mladším bratrem, který dostal také předvolání do transportu, mimo Prahu a složitě se dostávala domů,“ vysvětluje Jana Urbanová.

Broučci na celý život

V létě 1945 se rodina Klačerových vrátila do Oseku, její otec tam byl jako lékař velice potřebný. „Hned po návratu se otec rozhodl uspořádat benefiční představení Broučků ve prospěch vybavení české školy v Oseku. Pozvání přijal Hanuš Thein a jeho letní benefiční představení v Oseku se pak stala kulturní tradicí,“ vzpomíná Jana Urbanová. První poválečné divadelní představení Broučků se podařilo uskutečnit také především díky ní – nejenže uměla nazpaměť celý text, ale přesně popsala celou tehdejší výpravu, kulisy i choreografii představení.

Láska k divadlu, s nímž se jako sedmiletá setkala v Terezíně, v Janě Urbanové přetrvala. Stejně jako její otec režíruje amatérské divadlo a vede divadelní soubor Domu kultury v Krupce, kde žije. Zatím naposledy navštívila představení Broučků v Dánsku, které tam pod názvem „Terezin Fireflies“ inscenovala dánská režisérka jako připomínku sedmdesátého výročí osvobození dánských vězňů z Terezína v dubnu 1945. O své válečné a terezínské zkušenosti vypráví Jana Urbanová věcně a pamatuje si i podrobně detaily. Jejím jediným přáním je, aby se doba, kdy nejen malé děti nastupovaly do transportů, nikdy nevrátila.

[1] K tomuto období v Terezíně viz Vojtěch Blodig, Poslední transporty a konec války v Terezíně, https://www.holocaust.cz/dejiny/ghetto-terezin/posledni-transporty-a-konec-valky-v-terezine/

[2] Viz autobiografie Nava Shan, Chtěla jsem být herečkou, Praha 1993.