Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiřina Urbanová (* 1938  †︎ 2014)

• v srpnu 1938 narozena v Praze

• po roce 1939 rodiče zapojeni do protifašistického hnutí

• v roce 1943 rodiče zatklo gestapo

• 1943–1945 pamětnice ukrývána v dětských domovech

• v roce 1945 poprava otce Josefa Saiberta

• v srpnu 1945 návrat matky z koncentračního tábora

• po válce matka pracovala na Ministerstvu národní obrany a Ministerstvu vnitra

• v říjnu 1948 matka zatčena a mučena, odsouzena na jedenáct měsíců

• Jiřina s bratrem umístěni v dětských domovech

• v roce 1949 návrat matky z vězení

• Jiřina vyučená soustružnice

• žije v Kadani

• zemřela 4. dubna 2014

Příběh paní Jiřiny Urbanové z Kadaně je příkladem nepříliš známých osudů dětí, jejichž rodiče se účastnili odboje. Jaký vlastně byl život dětí, jejichž rodiče se postavili hnědé nebo rudé diktatuře? Často se mluví o hrdinských a obětavých činech odbojářů a válečných veteránů, ale málo pozornosti se věnuje jejich dětem. Co prožívaly, jakou hrály v odbojářských příbězích roli a jak samy vnímají postoje svých rodičů, které bezprostředně ovlivňovaly jejich život?

S odbojovou činností v rodině paní Urbanové začal již její dědeček Gustav Jacob Gröger za rakousko-uherské monarchie. Byl dvorním kapelníkem Ferdinanda d´Este a často s kapelou cestoval za hranice monarchie. Během jedné cesty se svým souborem tajně převedl T. G. Masaryka přes hranice.  Někdo ho však udal, a když si pro něj přišla policie, tak se raději zastřelil. Na jeho vnučce, paní Jiřině, se nepřímo podepsaly dva režimy. Ona sama nic neprovedla, stačilo, že pocházela z rodiny odbojářů, kterých se dotkly jak nacistické, tak komunistické represálie.

Dcera odbojářů

Jiřina Urbanová se narodila v srpnu 1938 na pražském Žižkově. Měla staršího bratra Alexandra. Po své matce Emilii Faitové zdědila židovský původ, otec Josef Saibert byl křesťan. Rodiče tehdy roční Jiřiny se po roce 1939 zapojili do protinacistického odboje. Emilie Faitová byla později přímo napojena na odbojovou organizaci Obrana národa, kde působila jako spojka mezi generálem Vojtou a jeho spolupracovníky. V červnu 1943 ji i jejího manžela zatklo gestapo. Manžel byl popraven v únoru 1945 v koncentračním táboře Flossenbürg nedaleko českých hranic. Emilie Faitová prošla Malou pevností v Terezíně, Osvětimí, ženským táborem Ravensbrück a Neustadt-Gleve, kde se dočkala osvobození Rudou armádou. Za odbojovou činnost jí prezident Beneš udělil vyznamenání Československý válečný kříž 1939.

Po válce byla matka údajně napojena na Zpravodajskou službu Ministerstva národní obrany vedenou Bedřichem Reicinem. Později začala pracovat na Ministerstvu vnitra pod vedením dr. Jindřicha Veselého. Kvůli vyjádření nesouhlasu s tehdejšími metodami byla v říjnu 1948 zatčena a odvlečena do chaty Ministerstva vnitra ve Velké Úpě, kde ji podrobili výslechům a mučení. Toho se kromě dvou dalších mužů a jedné ženy aktivně účastnil i obávaný estébák Miroslav Pich-Tůma. Matka pamětnice byla svázaná drátem a zavřená do bedny, při výsleších ji vyšetřovatelé mimo jiné mlátili do hlavy, hrudi a švihali rozžhaveným železem přes chodidla. Po dvanácti dnech ji zuboženou převezli do Borůvkova sanatoria v Praze a následně do věznice v Ruzyni, kde zůstala téměř až do Vánoc roku 1948. V Ruzyni jí paradoxně ošetřil hnisající ránu na chodidle jeden z dozorců, čímž jí patrně zachránil život. 22. prosince 1948 byla Emilie Faitová převezena na Pankrác, kde ji drželi bezdůvodně ve vazbě další dlouhé měsíce.

Celkem matka strávila ve vězení jedenáct měsíců. Dle vzpomínek Emilie Faitové-Kolářové hrála významnou roli v jejím propuštění jistá velitelka StB jménem Stará. Ta Emilii ve vazbě vyslechla a iniciovala formální soudní řízení, na jehož konci padl rozsudek šesti měsíců odnětí svobody. Emilie si tuto dobu odseděla již téměř dvojnásobně, a proto byla vzápětí propuštěna. Vyšla sice na svobodu, avšak s podlomeným zdravím, bez bytu i bez rodinného majetku, který zabavil stát. Obě děti byly během jejího pobytu ve vazbě umístěny v sirotčincích. Věznění a mučení ji doživotně poznamenalo. Bilance trvalých následků byla podle lékařského posudku hrozivá: osm vyražených zubů, poranění hrudi s následky, poranění pravé ruky s omezenou hybností, popálení levého chodidla s přetrženým svalem a omezenou hybností prstů na noze; do konce života na nohu napadala. K tomu je nutné přičíst psychické následky. Emilie se později dočkala formálního odškodnění, které však zdaleka nemohlo vynahradit utrpení a bezpráví, kterým si prošla. Emilie Faitová-Kolářová, maminka paní Jiřiny, zemřela předčasně v roce 1978.

Jiřinko, já jsem tvoje maminka

Na pozadí tohoto příběhu se odvíjel osud malé Jiřiny, dcery odbojářky Emilie Faitové. Její rodiče před válkou založili a vydávali Národohospodářský věstník amerických Čechoslováků, časopis pro československou menšinu v americkém Chicagu. Možná právě díky kontaktům se zahraničím a stykem s paní Hermínou Bílou, manželkou generála Bílého, vstoupili rodiče do protinacistického podzemního hnutí. V létě 1943, kdy byly malé Jiřině čtyři roky, zatkla rodiče německá tajná policie. Matka se i v této vypjaté situaci zachovala duchapřítomně. „Maminka viděla z okna přijíždějící gestapo. Spolu s bratrem mě ukryla u sousedů. Gestapo je sebralo a Erpsovi, tak se sousedé jmenovali, se o nás pak postarali.“

Rodiče malých dětí se nevraceli, a tak sousedé předali malého Alexandra německému sedlákovi, kde se po zbytek války ukrýval a pomáhal v hospodářství. Jeho sestru Jiřinu odvedli Erpsovi do Ústavu hluchoněmých na Smíchově, kde žila spolu s dalšími dětmi. Tam nevlastní kůži poznala, jak k sobě dokážou být děti kruté. Skrývání dítěte odbojářů, navíc poloviční Židovky, bylo nutné tajit. Při pozdějším pobytu v sirotčinci na Hradčanech musela Jiřina dokonce sirotčinec dočasně opustit. „Jednou, když se v ústavu čekala šťára, přišel český četník a odvedl mě do lesů u Říčan. Spali jsme tam v takové jeskyni. Pak jsme pokračovali dál.“ Tři měsíce před koncem války strávila v Olivově léčebně v Říčanech.

Po skončení války ji zde 5. srpna 1945 nalezla maminka. Dojemné setkání se však nekonalo. Malé dítě po dvou letech v cizím prostředí snadno zapomene tvář své matky, na níž se navíc podepsaly nacistické koncentrační tábory. „Šli jsme zrovna z vycházky. U brány seděla nějaká paní a u ní stála ředitelka ústavu. Říkala jsem si: ‚Zase nějaká návštěva.‘ Za mnou nikdo nechodil. Ředitelka mě zavolala, chvíli koukám na tu cizí paní a ona na mě. A tahle hubená a šedivá paní mi říká: ‚Jiřinko, já jsem tvoje maminka.‘ Řekla jsem jí, že to nemůže být pravda. Že já měla hezkou maminku, a ona je stará a ošklivá. Dodnes si představuji, jak muselo tenkrát mamince být. Ale byla jsem dítě. Přivezla mi nějaké bonbony, takže si mě prakticky koupila.“Emilii Faitové byl jako účastnici protifašistického odboje přidělen byt v Praze 7, v ulici U Smaltovny 25, kam se spolu se svými dětmi nastěhovala. Na rekreaci v lázních se seznámila s Evženem Kolářem, kterého si později vzala. „S Kolářem jsem se ráda neměla. Bráška mu hned začal říkat tatínku. Mně to oslovení nešlo přes jazyk, protože jsem věděla, že mého tatínka zabili Němci a že jiného nemám. Navíc se nás snažil vychovávat šlauchem od plynu…“

Chtěli naši rodinu úplně rozdělit

Matka začala pracovat na Ministerstvu národní obrany a později na Ministerstvu vnitra. Jak Jiřina vzpomíná, práci matce zprostředkoval Jan Masaryk, se kterým se sama odmalička znala. Rodina byla s Masarykovými v kontaktu díky dědečkovi, o kterém již byla zmínka. Matka se nikdy neztotožňovala s praktikami, které se po komunistickém převratu začaly na ministerstvu stále častěji uplatňovat. A to se jí stalo osudným. Počátkem října 1948 zmizel Evžen Kolář a za pár dní téhož roku vtrhli do bytu tři muži a jedna mladá žena ze Státní bezpečnosti. „9. října 1948 večer někdo zvonil. Maminka byla zrovna ve vaně. S bratrem jsme se koukli kukátkem. Muže za dveřmi jsme neznali, zavolali jsme tedy maminku. Ta si oblékla župan a šla ke dveřím. Dveře otevřela jen na řetěz. Muži jí ukázali policejní průkaz, a tak otevřela. V tu ránu vtrhli dovnitř, maminku porazili na zem a dali jí pistoli k hlavě. Musela se obléknout, odvedli ji a my jsme zůstali sami v bytě. Mně bylo deset a bráškovi třináct. Rád četl kovbojky a detektivky, a tak vymyslel, že se musíme zabarikádovat. Ke dveřím jsme dotáhli těžký jídelní stůl, na něj jsme dali židle a úplně nahoru položil bratr těžkou žehličku. V noci nás probudil zvonek. Za dveřmi se ozval náš domovník Svoboda. Toho jsme znali, a tak jsme odtáhli barikády a otevřeli. Ihned k nám vrazili dva muži a žena, že jdou udělat domovní prohlídku. Celý byt obrátili vzhůru nohama. Pak odešli a nechali nás tam.“ O tom, že děti zůstaly samotné, věděl domovník i další obyvatelé domu. Je s podivem, že se nenašel nikdo, kdo by se jich zašel zeptat, zda něco nepotřebují. „Naštěstí jsme doma měli dost krabic od UNRRY. Tam byly trvanlivé potraviny, nejlepší byl guláš z koňského masa, to si dodnes pamatuji. Když jsme všechno snědli, tak bratr zajel do Mukařova, kde bydlela teta Eliška.“

Teta Jiřiny Eliška Saibertová se k dětem nastěhovala a nějaký čas o ně pečovala. Po třech měsících však musela i s dětmi odejít. Do jejich bytu se totiž neoprávněně nastěhoval poslanec KSČ Břetislav Horák a jeho vybavení podle pamětnice připadlo Josefu Špirkovi, tajemníkovi Ústřední rady odborů. Jiřina se tak spolu s bratrem znovu dostala do dětského domova na Hradčanech. Tam sourozence rozdělili, jako potomci nepřítele státu měli v dětských domovech to nejhorší postavení. Jiřina nechápala, proč musí všechny tyto ústrky snášet: „Já jen držela ty rány na hřbetě, ale proč a za co, to jsem nevěděla.“ V každém domově pobyla Jiřina jen krátce. Sama uvádí, že z jediného důvodu – aby k ní, dceři nepřítele státu, nikdo nepřilnul a nikdo si ji nepamatoval. Prošla tak dětskými domovy na Hradčanech, v Načeradci u Vlašimi, v Mašťově u Podbořan i na dalších místech. Na otázku, zda existoval nějaký rozdíl mezi dětskými ústavy za války a ústavy komunistickými, pamětnice odpovídá: „Bylo to stejné. Hnus, buzerace a ponižování. Smutné bylo, že nás komunisti nenechali s bratrem v jednom domově. Dali nás vždycky alespoň sto kilometrů od sebe. Pár týdnů jsem pobývala dokonce i v Domaníži na Slovensku. Chtěli naši rodinu úplně rozdělit.“ Po necelém roce se matka vrátila z vězení a vyhledala děti. Paní Jiřina vzpomíná, že je nemohla navštívit, prý aby nenarušovala jejich socialistickou výchovu. Tak se s matkou scházely v nestřeženém koutě ústavní zahrady a přes plot si krátce povídaly. „To bylo paradoxně v době, kdy jsme jako děti v domově zpívaly nějaké zahraniční delegaci: ‚Máme se dobře v té naší republice – S dělníky ruku v ruce – Půjdeme dále vpřed!‘ Měla jsem se opravdu ‚báječně‘.“

Aby ses mohla podívat sama sobě do očí

Nakonec se matce podařilo děti získat a později se společně nastěhovali do malého bytu na rozhraní Michle a Nuslí. Rodina se vrátila k běžnému životu, přestože označení „běžný“ je relativní. Maminka Emilie měla podlomené zdraví, nesla si trvalé následky mučení. Onemocněla rakovinou a musela se podrobit operaci. V roce 1950 se z vězení a jáchymovských lágrů vrátil její manžel Evžen Kolář. Matka odešla do invalidního důchodu a rodina se potýkala s nedostatkem financí. Matka se všemožně snažila získat odškodnění za ztrátu bytu a majetku, ale bohužel víceméně neúspěšně. Jiřina nemohla studovat, a nakonec se tedy vyučila soustružnicí kovů. Této práci se věnovala až do svého důchodu.

I ve svých téměř osmdesáti letech je paní Jiřina Urbanová bojovnicí a daří se jí i díky pomoci její dcery vítězit nad nemocemi, které se jí staví do cesty. Své vyprávění uzavírá slovy: „Rodinu jsem prakticky neměla, za války mi ji vzali nacisti a po válce zase komunisti. Musela jsem se životem nějak prokousat. Dnes si říkám, že kdybych byla v situaci jako maminka, být Židovka, mít za manžela antifašistu, tak bych se zachovala stejně. Vlastně nás tím zachránila. Možná kdyby se nestala odbojářkou, tak šla do plynu a my asi taky. To, že šla proti komunistům, bylo díky její povaze přirozené. Nikdy jsem jí nic nevyčítala. Maminka mi často říkala: ‚Žij tak, aby když se podíváš do zrcadla, ses mohla podívat sama sobě do očí.‘“Paní Jiřina Urbanová bydlí v Kadani. Po roce 1989 se velmi angažovala ve vyhledávání a označení komunistických trýznitelů své maminky a bojovala za jejich potrestání.