Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Judis Urbanová (* 1940)

• narozena 2. října 1940 v Berlíně

• matka zemřela krátce po porodu, otec byl za války vězněn, zahynul krátce před koncem války

• ujala se jí teta, která ji brzy odvedla do starobince

• roku 1943 odjela transportem do Bohušovic nad Ohří, kde ji objevil František Leiner, který se jí ujal

• na podzim 1944 byli František Leiner a jeho žena Ely přesunuti do Osvětimi

• po osvobození pamětnici v dětském domově Přemysla Pittera vyhledala Ely Leinerová, František Leiner válku nepřežil

• v roce 2023 žila v Praze

Život Judis Urbanové byl plný zvratů a náhod, které jí několikrát pomohly, a dokonce i zachránily život. Svou biologickou matku nestihla poznat, zemřela šest dní po porodu. Ani otce si neužila, brzy po jejím narození ho zatklo gestapo a těsně před koncem války zahynul. O Judis Urbanovou se tak starala matčina sestra, která ji však později odvedla do starobince. Odtamtud ji jako židovské dítě odvezli do Bohušovic nad Ohří, kde ji zachránil z transportu František Leiner a se svou manželkou Ely se jí ujali. Oba nakonec skončili v koncentračních táborech. Po osvobození se Judis Urbanová shledala pouze s Ely Leinerovou, která ji přijala za vlastní. O tom, že není její biologickou matkou, se Judis Urbanová dozvěděla až jako náctiletá.

Terezín mi v paměti příliš neutkvěl

Judis Urbanová, rozená Baerová, se narodila 2. října 1940 v Berlíně do židovské rodiny. Její matka Mimi Baerová, jejíž otec působil jako rabín v Poznani, zemřela necelý týden po porodu. Otec Judis Urbanové Alfred Baer, také židovského vyznání, byl podle jejího vyprávění novinář, kterého krátce po jejím narození zatklo gestapo a další roky strávil ve vězení. Není jisté, jestli jen z rasových, nebo i z politických důvodů. Zemřel dva měsíce před koncem války.  Po otcově uvěznění se Judis Urbanové ujala matčina sestra Regina Heitmann, která žila ve smíšeném manželství s árijcem. Díky tomu byla uchráněna před odvlečením do koncentračního tábora. Brzy však dostala strach, aby kvůli péči o židovské dítě nepřišla do problémů, a tak odvedla malou Judis do starobince, který se nejspíš nacházel v Oranienburgu, nedaleko Berlína.

Začátkem roku 1943 nebo možná o něco dříve ze starobince odjel transport směrem k Terezínu, mezi ostatními se v něm nacházela i Judis Urbanová. Po příjezdu vlaku s nákladními vagony do Bohušovic nad Ohří si jí všiml jistý František Leiner. „Byl taky Žid, samozřejmě, ale byl u vykládání těch vozů, když přijel transport do Bohušovic. František Leiner mě našel jako uzlík, zabalenou do nějakých hadrů. Brečela jsem, tak mě z toho transportu vytáhnul a vzal mě,“ vzpomíná a dodává: „Ti staří lidé zůstali ve vlaku. Transport pokračoval dál, zřejmě do Osvětimi.“ Díky pomoci uvědomělého muže si tak Judis Urbanová nejspíš zachránila život. František Leiner ji odnesl do dětského domova v ghettu v Terezíně, s manželkou Ely se o ni starali, a když se jim podařilo získat malou místnost v podkroví k bydlení, vzali si ji k sobě.

Na dobu strávenou v Terezíně nemá Judis Urbanová mnoho vzpomínek. Pamatuje si jen na to, jak si hrála u Magdeburských kasáren, vedle kterých v sousedním domku bydlela s Leinerovými. Z manželů se pro ni stali rodiče, kteří jí byli oporou. Ely Leinerová na ni mluvila německy, ale naučila ji i pár českých slov. Později prý začala používat také „jazyk ghetta“, směs německých, českých, ale třeba i nizozemských slov. Kromě Judis Urbanové se Ely Leinerová, která do Terezína přijela ve svých devatenácti letech, starala ještě o malého synovce Jiřího. Na podzim roku 1944 deportovali Němci Františka Leinera z Terezína do vyhlazovacího tábora Osvětim-Březinka. Původně nebyl do transportu zařazen, přihlásil se dobrovolně, aby nahradil svého bratra Rudolfa, čímž mu zachránil život, ale obětoval ten svůj.

Když jsem viděla maminku, letěla jsem k ní

Ely Leinerová v ghettu sama zůstat nechtěla, a tak velmi záhy šla i ona dobrovolně do transportu – do Osvětimi odjela 4. října 1944. O plynových komorách nic nevěděla, věřila, že se setká s manželem. Chtěla vzít Judis Urbanovou s sebou, ale manželova matka jí to rozmluvila. Judis Urbanová zůstala v ghettu, stejně jako chlapec Jiří, který zemřel později s babičkou v plynové komoře některého z koncentračních táborů. Za pár týdnů se Ely Leinerová dostala do transportu, který odvezl pět set žen na práci do tábora ve Freibergu. V dubnu 1945 je Němci vyhnali na cestu a ženy prožily šestnáct dní ve vlaku v otevřených vagonech. Dostaly se do Čech, byly na nádraží v Horní Bříze i v Českých Budějovicích, skončily v koncentračním táboře Mauthausen, který osvobodili Američané 5. května. Poté se vrátila do Prahy, kde nejdřív bydlela na společném provizorním pokoji v hotelu Kriváň se šesti ženami. Chodila na nádraží a doufala, že snad někdo z rodiny zůstal naživu. Její rodiče a sestru zavraždili, její muž František byl pravděpodobně zastřelen v únoru 1945 při pochodu smrti.[1]

Judis Urbanová se mezitím dočkala v Terezíně osvobození a pak ji odvezli do jednoho z dětských domovů, které spravoval protestantský kazatel Přemysl Pitter. Ten už za nacismu odmítal antisemitismus a vylučování Židů ze společnosti. Brzy po válce založil domovy pro židovské sirotky na zámcích ve Štiříně, Olešovicích, v Kamenici a v Lojovicích a v penzionu v Ládví. Přemysl Pitter pomohl mnoha židovským dětem, některým z nich tím zachránil život. V době dramatického odsunu Němců se ujímal i německých dětí. Po komunistickém převratu se mu podařilo utéct z Československa. Zemřel v roce 1976 v Curychu. Náleží mu titul Spravedlivý mezi národy.[2]

Judis Urbanová si detailně na svůj osud po válce nevzpomíná, pamatuje si ale svůj pobyt na Štiříně. „Vím, že se tam o nás staraly jeptišky. Byly tam velké noclehárny pro nás děti,“ popisuje. V té době si Ely Leinerová myslela, že Judis Urbanová je nejspíš po smrti. O opaku se přesvědčila náhodně, a to od svého známého, který se v Terezíně staral o kartotéku. Ely Leinerová svou adoptivní dceru vyhledala. „Jeptišky pro mě přišly do pokoje, abych se oblékla. Já jsem se oblékla a ony mě vzaly k mamince. Když jsem šla po schodišti – tam je takové krásné schodiště, velké a široké – a viděla jsem tu maminku, tak jsem letěla k ní,“ vypráví pamětnice a dodává, že ji ta vzpomínka dodnes dojímá. Ely Leinerová si ji vzala k sobě a znovu se o ni začala starat.

Do synagogy mě to táhne, i když nejsem věřící

Ely Leinerová přijala Judis Urbanovou za vlastní. Jenže později na ni vznášela nárok i sestra její biologické matky Regina Heitmann. Soudní tahanice se vlekly několik let, nakonec Ely Leinerová vyhrála. To všechno se ovšem Judis Urbanová dozvěděla až o mnoho let později. Ely Leinerovou považovala za svou biologickou matku až do svých třinácti let. „Na vztahu k mamince to nic nezměnilo,“ podotýká.  Po válce Judis Urbanová neuměla pořádně česky, jejím rodným jazykem byla němčina, kterou ovšem v období silně protiněmecké nálady nebylo radno používat. „Když jsme vyšly z bytu, z domova, tak maminka mi řekla: ‚Nic mi neříkej a na nic se mě neptej. Buď zticha.‘ Tak já jsem poslechla, protože jsem mluvila německy,“ vzpomíná. Ale netrvalo to dlouho a rodilá Němka si osvojila češtinu jako svůj hlavní jazyk...

Roku 1946 nastoupila Judis Urbanová na základní školu ve Štěpánské ulici v Praze. To, co zažila během války, ji prý v následujících letech neovlivňovalo a nezanechalo to na ní žádné následky. „Nepřišla jsem si jiná než ostatní děti. Všichni se ke mně chovali normálně,“ říká. O svém židovském původu se dozvěděla až ve svých patnácti letech od adoptivní matky. Žádné antisemitské chování lidí vůči ní však nevnímala. „Když mi bylo šestnáct let, už jsem to víc chápala a začala jsem chodit do židovské obce na čaje a zábavy,“ vzpomíná. Ačkoliv se v soukromém životě stýkala zejména s lidmi z židovské obce, věřící nikdy nebyla. I přesto později začala chodit do synagogy. Dospívání prožila s matkou, která v první polovině padesátých let znovu ovdověla – zemřel její manžel Oldřich Novotný. Později se provdala znovu, a to za Jiřího Jeřmáře, se kterým měla dceru Soňu.

Po komunistickém převratu se toho v životě Judis Urbanové na první pohled mnoho nezměnilo, přesto ji režim ovlivňoval. Po ukončení základního vzdělání se chtěla vyučit v cizojazyčném knihkupectví, což jí ovšem kvůli kádrovému profilu nebylo umožněno. „Maminka se rozčílila a šla za ředitelem a ten jí řekl, že mám špatný politický názor,“ vzpomíná. Důvodem, proč se komunistům znelíbila, nejspíš bylo to, že Judis Urbanovou její adoptivní matka nepouštěla na prvomájové průvody ani se nestala pionýrkou. Přes známé nakonec sehnala místo v obchodě s textilem, kde pracovala až do svého odchodu do důchodu. Roku 1961 se provdala za Františka Urbana, se kterým vychovala dceru Zuzanu. Po roce 1968 s manželem naplánovala emigraci, která se ovšem nakonec neuskutečnila. Tehdy se v ní probudil strach, který v ní zanechaly válečné události a který se dosud neprojevoval. „Přišla jsem domů a manžel balil koberec, že ho tu komunistům přece nenechá. Když jsem to uviděla, tak jsem si vzpomněla na židovské rodiny, které šly do transportů. Řekla jsem si, že nikam nejdeme. Šla jsem do Čedoku, vrátila jsem letenky a zůstali jsme tady,“ popisuje Judis Urbanová, jak ji ochromil strach z minulosti.

Během normalizace pravidelně chodila na židovskou obec, kde se účastnila oslav židovských svátků. Když ve svých šestapadesáti letech ovdověla, byla již šest let v důchodu. Manželovo úmrtí ji však zasáhlo, a tak se rozhodla znovu pracovat. Protože chtěla dělat něco smysluplného, obrátila se na židovskou obec, a následujících devatenáct let tak zasvětila pomoci. Pracovala například jako pomocná kuchařka v Lauderových školách. „I když nejsem věřící, dodnes se stýkám hlavně s lidmi, kteří jsou z židovské obce. Pětkrát jsem byla v Izraeli, mám k němu velký vztah, žije tam rodina mého bratrance,“ zakončuje své vyprávění. V roce 2023 žila Judis Urbanová v Praze.

 

[1] Holčička z Berlína. Příběh židovské dívky Judis Urbanové, rozené Baerové. Český rozhlas Plus [online]. [cit. 2023-10-09]. Dostupné z: https://plus.rozhlas.cz/holcicka-z-berlina-pribeh-zidovske-divky-judis-urbanove-rozene-baerove-8996973

[2] Přemysl Pitter. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2023, 2001-2023 [cit. 2023-10-09]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/P%C5%99emysl_Pitter