Milena Urbanová

„Stála jsem u maminky a říkám: ,Mami, co s námi budou dělat?’ Maminka mi tvrdě odpověděla: ,Zeptej se táty.’ Tak jsem se došourala k tatínkovi, on mě stiskl mezi koleny, neřekl nic, sklonil hlavu, držel mě v objetí a neodpověděl. Ani jsme nebrečeli, nevěděli jsme... Trvalo to tak půl hodiny. Pak nás seřadili a šli jsme do měšťanky. Došli jsme naproti baráku, kde bývala maminčina sestra a její tatínek. Oni byli venku. Maminka zavolala: ,Táto, sbohem!’ A ti vojáci do nich žďuchli kvérem a: ,Ruhe,’ jakože mají být ticho. Došli jsme do měšťanky, tam nás posadili do kreslírny, každého na židli, před námi po každé straně vojáci, a odvedli tatínka. Tak za dvacet minut přišel, sednul, neřekl ani slovo, protože jsme nesměli mluvit. A jak přicházel ten tatínek, asi třikrát odešel k tomu výslechu, a jak se vrátil naposledy, tak přišli druhými dveřmi vojáci, mezi nimi byl zuberský starosta a teď přečetli ortel. Řekli, že se máme rozloučit, že tatínek propadl hrdlem a že se s námi mají rozloučit, že už nás neuvidí. No a pak nastala chvíle, kdy jsme se loučili. Byl křik, odcházeli jsme a na mě volala maminka: ,Se mnou se nerozloučíš?’ A já zpátky do té tatínkovy náruče. Pak nás odvedli na fojtství – se tomu říkalo –, a když jsme vyšli z té školy, tak jsme viděli zář, ohromnou zář. Nevěděli jsme, co to je. Dovedli nás na to fojtství a paní starostová, manželka starosty Pernice, nám uvařila čaj. Oni šli ven se dívat."

„Šli do stodoly, tam jsme měli uložené seno, tak jim vytahali seno a uložili je tam. Dali jim nějaké jídlo, nevím přesně, jestli jim dávali chleba, ale dali jim najíst. Oni přenocovali a ráno se domluvili, dali jim zas něco, podle maminky jim uvařili kafe a chleba. Dali jim najíst a oni se sebrali a šli tady do vrchu. Odešli. A s tím sousedem tam bydleli dva. A ten jednou přišel za maminkou a říkal mamince: ,Františko, ty bys to měla nahlásit.’ A maminka říkala: ,Co? Já o ničem nevím.’ ,Víš, Josef tady měl nějaké… přenocoval. A vy byste to měli nahlásit. Nevěřte Janovi [Fabiánovi], ať z toho není zle.’ Maminka neřekla nic, dělala, že o ničem neví. Tatínek přišel z práce, to mám z vyprávění, a maminka mu to říkala. A tatínek říkal: ,Víš co? Nech to tak, nic se nestalo, nikdo nic neví, nech to tak.’ Ten tatínek, kdyby býval řekl před svými švagry, že tu někoho nechal přenocovat, tak by se to vědělo. Kdyby to býval nahlásil, došel na obec, že měl tady někoho na noc, tak se nic nestalo. Jenomže tatínek asi v takové té svojí dobré vůli a že se chtěl ukázat… Já nevím. Ani maminka to nepojmenovala. Říkala: ,Mělo se to tak stát.’ Tím to pro ně skončilo. No a pak přišel listopad [1944].“

„Tatínka taťka měl obchod a oni to vždycky nachystali těm partyzánům, ti pak přišli, přebrali si to a bylo to jako přepadení. Ale všechno to bylo předem dohodnuté, domluvené.“

„To se těžko říká, protože to byly takové události v rodině... Ten strýc, co dělal s partyzány, tak ti chtěli vzít všechnu moc do rukou. A toho našeho souseda chtěli oběsit. Za to, že ty [partyzány] k nám dovedl. Přišli si pro maminčin souhlas, že by proti němu něco řekla a bylo by zle. Ale maminka řekla, že pomsta patří Bohu, ne jí. Nechtěla s tím nic mít, takže zůstal milý pan Fabián naživu.“

„Přišel leden, to jsem byla u tatínkova bratra, a tak nám řekli, to mi řekl on, strýc, že tatínek se domů nevrátí, že už není, ale že maminka se vrátí. Tak nás oblékli do černého a šli jsme tady, jak jsem bývala u toho strýce. Velice těžko nám bylo a těžko se to dneska vysvětluje. Měli jsme hodně lásky, všichni se o nás starali, ničím jsme nestrádali, ale ten domov nám chyběl.“