Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

kapitán v. v. Bedřich Utitz (* 1920  †︎ 2017)

• narozen 20. listopadu 1920 ve Vídni do židovské rodiny původem z Čech

• 30. dubna 1939 emigroval do Palestiny

• s 200. protiletadlovým plukem se účastnil obrany Tobrúku

• v oddílu kanónů proti útočné vozbě (OKPÚV) se zúčastnil obléhání Dunkerque

• na hlídce byl v lednu 1945 Němci zajat a přesunut do Dunkerque, v dubnu proběhla výměna za německé zajatce

• v roce 1946 nastoupil do Československé tiskové kanceláře a v roce 1949 do Telepressu

• po rozpadu Telepressu pracoval v Ústavu pro experimentální chirurgii v Krči jako knihovník a dokumentarista

• od roku 1954 pracoval v Československém rozhlasu

• v letech 1963 - 1965 pracoval na Kubě v kubánském vysílání pro Ameriku

• po návratu se stal vedoucím německé sekce zahraničního vysílání Československého rozhlasu

• v roce 1968 byl vyslán na roční neplacenou dovolenou do západního Německa, od roku 1969 zůstal v západním Německu nastálo

• s Adolfem Müllerem založil v roce 1971 samizdatové nakladatelství Index v Kolíně nad Rýnem, zrušeno bylo v roce 1989

• v roce 2005 se přestěhoval do České Republiky

• je držitelem Řádu Tomáše Garrigua Masaryka

• zemřel 12. února 2017

Bedřich Utitz se narodil ve Vídni v židovské rodině pocházející z Čech. V roce 1931 se rodina přestěhovala do Prahy. Bedřich Utitz česky neuměl, chodil v Praze do německého gymnázia a teprve díky své milé se začal učit česky.

Za okupace přes Černou růži do Palestiny

Židé byli propuštěni z práce ještě před příchodem německé armády a po obsazení začala řada z nich střádat své plány na útěk. Bedřich Utitz by se možná za hranice nedostal, kdyby nepotkal svého spolužáka ze školy, který ho zavedl do pasáže Černá růže v ulici Na Příkopě. Díky této organizaci se za značný poplatek rodina Utitzových přeplavila lodí do Palestiny. „Nočním vlakem jsme jeli do Vídně a město bylo stejně vyzdobené jako Praha. Všude rudé prapory a hákový kříž. Nalodili nás na dunajskou loď, ta byla myšlena pro osmdesát cestujících a nás bylo přes čtyři sta. Cestu po Dunaji jsme si užili, viděli jsme Bratislavu, Budapešť a Železná vrata.“ 

Z rumunského přístavu Sulina odpluli cestující lodí Frossula směrem k Palestině, a jak říká Bedřich Utitz, jednalo se o podvodnou organizaci. Cesta do Palestiny nebyla vůbec zajištěna a cestující museli projít několika překážkami, než šťastně dopluli. Nejprve si museli v Bejrútu vybudovat stanové městečko a zůstat pár dní za pomoci sionistických organizací, poté přestoupit na loď Tiger Hill polských sionistů slaňováním po lanech včetně starců a dětí a později tutéž loď ostřelovala britská námořní loď, přičemž protekla krev mrtvých či raněných Poláků. Nakonec se zabořením do palestinského písku ocitli ve své nové domovině. Celá cesta trvala 4 měsíce.

Zamítnutý vstup do armády

Cestující z lodi byli odvezeni do vojenského tábora v Sarafandu. „Většina z nás tam dostala papatači, velice silnou střevní infekci s vysokou horečkou. Tamější tu nemoc znali a řekli, že za čtrnáct dní budeme v pořádku.“

Bedřich Utitz se dvakrát hlásil do armády a ani jednou nebyl přijat. Poprvé chtěl s dalšími Čechoslováky vstoupit do francouzské cizinecké legie v Bejrútu, ale francouzský důstojník snad kvůli předpisům nechtěl připustit podmínku, že by všichni sloužili spolu. Do cizinecké legie nebyl tedy přijat ani jeden Čechoslovák. Podruhé nebyl Bedřich Utitz v Sarafandu přijat do československé jednotky pro střevní infekci. Několik budoucích vojáků odvodní komise vzala, ale většina dobrovolníků, včetně Bedřich Utitze, nebyla pro nemoc schopna vojenské služby a po vyléčení už byla komise pryč. Emigranty čekal civilní život. Bedřich Utitz byl po zaregistrování a propuštění z vojenského tábora chvíli nezaměstnaný, poté pracoval v různých zaměstnáních.

S děly Boforce u Tobrúku

V roce 1940 byl přijat do armády, ale nejdříve nebyl povolán. „Tehdy jsem se domníval, že nás nepovolávají proto, že v malé jednotce na Středním východě mají příliš mnoho Židů. Ukázalo se, že Angličané mají s Araby dohodu a každý rok mohou přijímat do ozbrojených sil pouze tolik a tolik Židů.“

Povolán až do druhé fáze bojů v Tobrúku, kde s 200. protiletadlovým plukem sestřeloval letadla. Ale oproti očekávání na frontě dlouho nepobyl. Při raportu byl díky maturitnímu vysvědčení přijat do důstojnické školy v Haifě.

Převelen do jiné jednotky kvůli špatnému zraku

Lodí Queen Mary se vojáci dostali do Anglie a Bedřich Utitz byl přidělen k protitankovým kanónům. V Cambridgi nejprve absolvoval kurz angličtiny a dostal vysvědčení, které ho opravňovalo vyučovat. Ovšem po návratu ho čekalo překvapení. „Až později jsem se dozvěděl, proč mi tak velkoryse dovolili pobyt mimo jednotku. Byl jsem na pravidelné prohlídce u očního lékaře a on napsal do nálezu, že mám progresivní myopii, to znamená zhoubnou krátkozrakost, a že je třeba počítat s tím, že do půl roku oslepnu[1]. Jednotka se mě už napůl vzdala. Když jsem se vrátil, tak jsem se nevracel ke své jednotce, ale k jinému oddílu. Jak jsem se později dozvěděl, byl to oddíl, kam se odkládali vojáci. Byli tam bývalí komunisté a několik sudeťáků.“

Zajatcem v obklíčeném Dunkerque

Ve Francii se jednotka Bedřicha Utitze neustále nedostávala do bojů, cestovala po různých místech, aniž spatřila nepřítele, a skupina vojáků včetně Bedřich Utitze si šla stěžovat[2].„Domluvili jsme se a hlásili se společně k raportu. Jeden jako druhý jsme řekli, že žádáme, aby naše jednotka byla nasazena do bojů a nebloudila zbytečně po Francii. Po raportu nás velitel nadporučík Vašica vzal stranou a řekl: ,To, co jste teď udělali, patří před válečný soud. Když se určitý počet vojáků domluví na stejném přání na raportu, tak je to vzpoura. Zapomeňte to.‘“

Nakonec byli českoslovenští vojáci společně s Kanaďany a Brity nasazeni na obléhání Dunkerque, Bedřich Utitz zde bojoval 3 měsíce a v lednu 1945 byl zajat. „Vždycky se střídaly jednotky. Jedna byla přímo v dotyku s nepřítelem a druhá byla v záloze. Když jsem jednou střídal se svou jednotkou a měl jít dopředu, tak velitel, kterého jsem měl vystřídat, mně vysvětloval terén, kde mají postavení oni a kde Němci, a ukazoval na takovou skupinku menších domů mezi našimi a německými liniemi a řekl: ,Tyto domy jsou přes den prázdné a v noci je obsazujeme, abychom byli blíže k Němcům.‘ Šli jsme za poledního slunce k domkům, a když jsme byli uprostřed, tak najednou nebyly prázdné, ale vyskakovali z nich Němci v dlouhých kabátech. Nás dva vepředu povalili a s vojáky, které jsme měli s sebou a kteří šli kus za námi, začala přestřelka. Nás pak odvedli do Dunkerque, do města.“

Bedřich Utitz byl odveden na výslech, který byl podle jeho slov velmi stručný a slušný. „Nakonec se mě ptal: ,Víte, u nás v armádě to nehraje roli, ale mě by osobně zajímalo – jste Žid, nebo nejste?‘ Tak jsem si říkal: ,Role-nerole: Jsem.‘ – ,No nic, to mě jen tak zajímalo.‘“

Jako důstojník-aspirant měl výsady důstojníků a ve vězení zacházeli s důstojníky velice dobře. Dokonce si mohl vybrat, zda bude spát mezi ostatními vojáky nebo v důstojnickém vězení. Vedle Bedřicha Utitze byl jediným důstojníkem kapitán britského letectva. Bedřich Utitz se ho marně snažil přesvědčit, nabádal ho, aby podepsal dopis pro Mezinárodní Červený kříž. Britský kapitán jen odvětil: „Ale vždyť se k nám chovají tak dobře…“ Štěstím Bedřicha Utitze byl sestřelený kanadský pilot, rovněž důstojník, kterého dokázal československý voják přesvědčit a britský kapitán pod nátlakem dvou důstojníků musel dopis podepsat. Dělostřelecké granáty Spojenců totiž dopadaly i do oblasti věznice a to bylo podle této organizace i podle válečných konvencí nepřípustné.

Bedřich Utitz se vrátil ke své jednotce a byl povýšen na podporučíka. „Podle mezinárodních dohod Červeného kříže se vyměnění zajatci neměli vracet ke svým jednotkám. Ale celkem už moc bojová nebyla.“

Po válce sloužil na demarkační linii v Železné Rudě a byl jmenován zpravodajským důstojníkem roty. Nebezpečí již nehrozilo, ale existovaly revoluční gardy, které terorizováním německého obyvatelstva škodily. Jednu skupinu revolučních gard chytili Američané a Bedřich Utitz je musel přemlouvat, aby byla skupina poslána do Prahy. V Železné Rudě dostal Bedřich Utitz vilu a v ní zůstaly dvě německé dívky. „Přestože to byla situace jednoznačná, já jsem se děvčat nedotkl ani za nic. Protože byly Němky. To bylo moje vnitřní rozpoložení. Raději žádná ženská než Němka. Nebylo pro mě myslitelné, že bych si něco začal s německou dívkou.“

V České tiskové kanceláři a v Telepressu

Bedřich Utitz byl velice negativně ovlivněn chováním československých občanů v době Druhé republiky ještě před příchodem Hitlera a nastolením protektorátu. Velkým zklamáním byla také Mnichovská dohoda. Měl stejné pocity jako další lidé a stejně jako oni vstoupil do Komunistické strany Československa. „Program byl velice atraktivní – žádné války, rovnost lidí bez rozdílu národnosti, náboženství nebo rasy. Proč by mladý člověk nevstoupil do takové strany?“

Jako členu komunistické strany bylo Bedřichu Utitzovi nabízeno spoustu atraktivních míst, ačkoliv pro ně neměl kvalifikaci. Motivací KSČ bylo dosadit své členy na vedoucí místa bez rozdílu kvalifikace. Bedřicha Utitze zaujala práce v České tiskové kanceláři a místo přijal i pro své jazykové znalosti. Bylo to jedno z mála nabízených míst, na která si troufl. „Tím jsem začal to, co jsem dělal celý život až do dnešního dne – novinařinu. Po únoru už tam starší a zkušení pracovníci nebyli, všichni byli pryč. Když jsem se ptal, proč museli odejít, tak mi bylo řečeno: ,To víš, když se kácí les, tak létají třísky.‘ “

Nastala horší doba a veškeré zprávy byly cenzurovány. Bedřich Utitz byl posléze jmenován dopisovatelem z Berlína a styky měl jak s východní, tak i se západní částí města. Sám říká, že pracoval jako svobodný dopisovatel a že zprávy byly v Praze pravděpodobně cenzurovány. V rozděleném Berlíně se seznámil se sovětskými důstojníky a zpravodajci. „Když byly volby v západním Berlíně, tak jsem dostal pokyn z Prahy, že mám hledat nějaké nepravosti, porušení pravidel a podobně.  Já jsem věděl, že volby v západním Berlíně budou solidní, tak jsem se tomu smál. Pak jsem zjistil, že Rusové měli stejný pokyn a stejně se tomu smáli.“

Z České tiskové kanceláře odešel do agentury Telepress podléhající Bedřichu Geminderovi a ústřednímu výboru komunistické strany a dělal přímo zástupce ředitelky Koťátkové. Vysílání bylo určeno pro rozvojové země, které ho dostávaly zadarmo. „Jednou mě o půlnoci Geminder povolal na ústřední výbor a dal mi nějakou zprávu, že ji mám ihned vysílat. Já jsem si tu zprávu přečetl a zpráva se týkala tajné schůzky britského, amerického a francouzského ministra zahraničí tam a tam, a že jednali o tom a o tom. Já jsem říkal, že to musí být omyl, protože vím, že francouzský ministr zahraničí tam nemohl být, byl jinde. On se na mě rozkřikl: ,Ta zpráva je ověřená, je pravdivá. Nemudrcuj, vem to a vysílej to.‘ Tak jsem se lekl, když na mě Geminder zařval, a vysílal jsem ji.“

Až na základě knihy Ladislava Bittmana Mezinárodní dezinformace vydané v Indexu se Bedřich Utitz dozvěděl o politice dezinformačního oddělení. „V tom okamžiku do mě blesklo, že Telepress byla vlastně dezinformační agentura. Takových zpráv, jako ta od Gemindera, mohlo být více.“ Po zatčení Gemindera byl Telepress zrušen a Bedřich Utitz nemohl pro svůj židovský původ získat práci. Bedřich Geminder byl v procesu se Slánským odsouzen k trestu smrti.

V Československém rozhlase

Po půl roce dostal Bedřich Utitz práci v Ústavu pro experimentální chirurgii v Praze-Krči jako dokumentarista a knihovník. V pozici nezaměstnaného vzal každou práci. Díky známé z Československého rozhlasu mohl získat novou a lepší práci, ale musel nejdřív absolvovat slovní přestřelku s Karlem Hoffmanem. „To mi nikdo nechce uvěřit. Ten mě přijal a já jsem řekl: ,Nějaká paní mně volala, abych spolupracoval s rozhlasem, a bylo jí řečeno, že spolupráce se mnou není žádoucí. Já bych chtěl vysvětlení, proč spolupráce se mnou není žádoucí.‘ Načež on řekl velmi přívětivě: ,Soudruhu, to musíš pochopit. Buržoazní původ, západní armáda…‘ Ztratil jsem nervy, bouchl jsem do stolu a začal jsem řvát: ,Můj buržoazní původ spočívá v tom, že jsem od čtrnácti let musel do rodiny přispívat kondicemi. A že jsem byl v západní armádě – na to jsem hrdý, že nejsem jeden z těch kolaborantů, které přijímáte do strany.‘ Neřekl ani slovo a odešel.  Za chvíli se vrátil a nabídl mi práci v Československém rozhlase. Řekl: ,Tak nám tady vyplň dotazník a napiš životopis.‘ To jsem byl ještě naštvaný. ,Dotazníků máte moc a životopisů taky. Nic nového už bych napsat nemohl.‘ – ,Tak dobře, za šest neděl můžeš nastoupit v rozhlase.‘“

V americkém rozhlasovém vysílání na Kubě

Blížilo se období „socialismu s lidskou tváří“, začaly se konat sjezdy a shromáždění a v rozhlase se také začal uvolňovat dříve tvrdý režim vysíláním i „závadných“ pořadů. To se znelíbilo Karlu Hoffmanovi a svolal týdenní poradu, která od pracovníků rozhlasu dostala název „Festival průserů“. Postupně bylo vyhozeno šest vedoucích pracovníků, a ačkoliv získali práci týkající se jejich kvalifikace, museli z rozhlasu odejít. Bedřich Utitz byl jako vedoucí ústřední redakce zahraničního vysílání vyhozen také. V rozhlasu zůstal, ale musel odejít do kubánského vysílání pro Ameriku výměnou za kubánského redaktora. V letech 1963-1965 tak pobýval na Kubě, kde neexistovala žádná redakční úprava a kde sám byl, podle jeho slov, zbytečný. „Castro míval hodně dlouhé projevy, až čtyři hodiny. Oni projev přeložili do angličtiny a na pokračování ho po půlhodinových relacích vysílali den za dnem. Já jsem řekl: ,Prosím vás, copak si myslíte, že nějaký Američan si bude osm dní po sobě každý den pouštět půlhodinové pokračování projevu? To se dá zkrátit.‘ – ,Nepřichází v úvahu.‘  Já jsem neměl co dělat, tak jsem si vzal projev a vytáhl z toho argumenty a udělal půlhodinový zkrácený projev. Dal jsem jim to přečíst: ,Tak teď si to přečtete a řekněte mi, jestli jeden fakt z toho projevu chybí…‘ – ,To je jedno, to nás nezajímá. To se musí vysílat na pokračování.‘“

Z Kuby se vrátil do Československého rozhlasu a přijal práci vedoucí německé sekce zahraničního vysílání v druhé polovině 60. let a během Pražského jara. „Tím pádem jsem se dostal na černou listinu NDR. Měli jsme obrovský ohlas ve východním i v západním Německu[4]. Náš oficiální úkol byl přesvědčovat posluchače v západním Německu o přednostech komunismu. Naše pozitivní líčení o změnách systému v Československu ovšem zajímalo mnohem více posluchače NDR, kteří poslechem vysílání srovnávali československý režim s vlastním zkostnatělým systémem. Tato okolnost velice dráždila vedení NDR. Ještě v roce 1988 mě měli na nějaké černé listině.“

Ve druhé emigraci od roku 1968

Bedřich Utitz se po čtyřtýdenním studijním pobytu v západním Německu vrátil do Prahy 10 dní před okupací vojsky Varšavské smlouvy. Zúčastnil se týdenního vysílání v detašovaných pracovištích. Po okupaci, kdy Rusové vyhrožovali pronásledováním (asi 40 000 kontrarevolucionářů), byla řada exponovaných pracovníků vyslána do bezpečí západní Evropy. Bedřich Utitz byl poslán s roční neplacenou dovolenou do západního Německa. Po uzavření hranic v roce 1969 se rozhodl se nevracet.

Díky svým známostem z dob rozhlasového vysílání se v západním Německu neztratil a byl častým hostem zpravodajských relací. Dostal také možnost připravovat pořady pro vysílání a postupně se v západním Německu pracovně uchytil.

Ve svém novém domově měl pro německé ministerstvo napsat práci o česko-německých vztazích od historie po současnost. Kniha po různých tahanicích[5] měla být vydána v bonnském nakladatelství s podmínkou, že bude doplněna o vztahy Československa a NDR. Bedřich Utitz pro tuto část sehnal Adolfa Müllera[6] a tím vznikla bližší spolupráce obou osobností, novináře Utitze a politologa Müllera. „O nás bylo známo, že jsme se angažovali v pražském jaru. Část exilu, se kterým jsme byli v kontaktu, nás vyzývala: ,Dělejte něco, založte politickou stranu, sdružení nebo spolek.‘ Nějak jsme si řekli, že by se něco mělo dělat. V západním Německu jsou autoři, které známe a kteří v Československu nemohou dnes publikovat, a ještě více je v Československu autorů, kteří nemohou publikovat. Tak co kdybychom to vydávali tady?“

Exilové nakladatelství Index

O svém nápadu se Utitz s Müllerem radili s Tomášem Kostou a s Pavlem Tigridem. Nápad se jim líbil. Jejich myšlenku předběhlo tzv. Sixty-Eight Publishers v Torontu manželů Škvoreckých, přičemž paní Škvorecká byla k nápadu založit Index velice skeptická až negativistická. Navíc potřebovali základní kapitál. Shodou okolností se Bedřich Utitz o svém záměru zmínil na návštěvě u hraběnky Metternichové, která oběma pánům nejen půjčila peníze, ale ani je nepožadovala vrátit. Mezi slavné tituly Indexu patří Seifertovy Všecky krásy světa, dále Kde je zakopán pes Pavla Kohouta a mezi publikujícími autory jsou na příklad Ludvík Aškenazy, Bohumil Hrabal, Egon Hostovský nebo Karel Kryl.

„Naše rodiny balily knihy na klíně a s námi celá řada dobrovolníků. My jsme museli dělat vše od píky, posílat dopisy, sbírat adresy, to byla taková řetězová reakce, až jsme měli spoustu adres. Pak jsme našli na nějakém dvoře dvě místnosti, kde jsme postavili regály na knihy a stůl. Tak se to rozrůstalo. Činnost Indexu se rozšiřovala. Když přijel nějaký autor, tak jsme pronajali místnost a pozvali odběratele na čtení a rozhovor. To jezdili lidé až z Holandska.“

Nejtěžším úkolem bylo vynalézt způsob, jakým by se knihy dostávaly do Československa. „Našlo se několik mladých lidí ve Francii i v Anglii, kteří v upravených vozidlech, takových malých karavanech, jezdili do Československa na dovolenou. Vozidla měla dvojité dno a oni vozili Svědectví[7]nebo Listy[8]do Prahy. Zastavovali se v Kolíně, kde jsme jim doplňovali náklad našimi knihami. To byla hlavní možnost, jak dostat knihy ve větším množství do Československa. Jezdily i osobní vozy. Jen jedinkrát se stalo, že takový vůz StB chytla. Dokonce seděli ve vězení.“ Rukopisy autorů se z Československa dostávaly do Indexu pomocí diplomatů nebo jinými cestami. Honoráře byly zase rozváženy autorům do Československa díky hraběnce Metternichové.

V Praze byla informátorkou Bedřicha Utitze disidentka Irena Petřinová. Často spolu telefonovali a předávali si informace, ačkoliv o tom StB s největší pravděpodobností věděla. Jednoho večera si ani nestačila sundat kabát a zavolala Bedřichu Utitzovi, že je zatčen Jiří Hochman a nemůže ve vězení dostat své léky. Bedřich Utitz díky svému postavení zavolal německým novinářům, kteří zprávu o Jiřím Hochmanovi dali do novin a do vysílání. Třetí den byl z vězení propuštěn.

„Když jsem byl (po revoluci 1989 – pozn. ed.) v Praze, tak vyvezli z Kolína nad Rýnem náklaďák zbytků knih, které jsme ještě měli na skladě. V novinách stálo, že ve dvou knihkupectvích se budou tehdy a tehdy prodávat knihy Indexu. Já jsem tam brzo ráno, ještě před otevírací dobou zajel a tam stála fronta osmdesáti až sto lidí až za roh a čekali, až se otevře. Já jsem stál na druhé straně chodníku. Když otevřeli a vycházeli kupci a začali ukazovat, co si koupili, a listovat v tom, tak jsem chtěl přejít na druhou stranu a bavit se s nimi. Ale mně se tak stáhlo hrdlo, že jsem nemohl. Já bych se býval s nimi nemohl bavit, jak jsem byl dojatý. A to jsem ještě dodnes…“

Trvalý návrat do Prahy

Po sametové revoluci 1989 se jako spousta emigrantů vrátil do Prahy. „Na konzulátu jsem si podal žádost o návštěvní vízum a čekal jsem. Najednou se otevřelo okno a volali mě, že mám jít na velvyslanectví. Tak jsem si řekl, že to už začlo. Byl tam mladý člověk a představil se jako tiskový atašé. Říkal: ,Vy jste si podal žádost o návštěvní vízum? Ale vy byste nemusel, vy můžete podat žádost o novinářské vízum a pak to máte zadarmo. Nemusíte zaplatit.‘ Tak jsem mu řekl: ,Já si to zaplatím. Já tam nejedu jako novinář, ale já tam jedu proto, abych po osmnácti letech viděl poprvé své děti.‘ Tak se zarazil a přinesl mi vízum.

V Praze se setkal se svými dětmi a s přáteli. Lidovým novinám nabídl bezplatnou spolupráci jako dopisovatel, ovšem jakmile švýcarský podnikatel koupil a zbulvarizoval Lidové noviny, Bedřich Utitz odešel a pracoval pro Svobodné slovo, Týden, Přítomnost, Práci, Literární noviny a pro Listy. S postupem času nejen měnil své zaměstnavatele, ale také častěji pobýval v České republice. Ačkoliv chtěl trvale bydlet v České republice, manželka už netoužila prožívat další emigraci, navíc v pokročilém věku, a návrh zamítla. Natrvalo se Bedřich Utitz vrátil do Prahy až v roce 2005. „Až jsme jednou viděli v televizi Místo činu, kde německý komisař spolupracuje s českým a musí do Prahy. Teď byly ty záběry Prahy. Manželka říkala: ,To je krása, to je krása.‘ – ,No vidíš, tu krásu bys mohla mít.‘ Chvíli přemýšlela a pak řekla: ,Ano, přestěhujeme se do Prahy.‘ Před dvěma lety zemřela. Byla velmi dlouho nemocná a to, proč jsme sem šli – na divadla a koncerty, už nezažila.“

V roce 2010 natočil a zpracoval Luděk Jirka (první část natočil Hynek Moravec).

[1] Bedřich Utitz měl v době natáčení velmi špatný zrak, ale úplně neoslepl.

[2] Jednalo se o mezidobí mezi vysazením vojáků ve Francii a obléháním Dunkerque (30.8.1944-7.10.1944), kdy všichni českoslovenští vojáci bloudili po Francii. Putování jednotky tak nesouviselo s ušetřením jednotky, „kam se odkládali vojáci.“

[3] Bedřich Utitz se od německé bezpečnosti dozvěděl, že Vladimír Veselý byl skutečně zapojen do špionáže. Viz.: http://protikomunisticke.misto.cz/svedectvi/7b.htm

[4] Oficiálním úkolem bylo propagovat komunismus v západním Německu, ovšem Bedřich Utitz naopak propagoval politické i společenské uvolnění v Československu do východního Německa. Díky této činnosti získal z občanského pohledu velký ohlas, ale politicky se stal nepohodlným. (JIRKA, Luděk. Citace [online]. 2010 [cit. 2010-07-11]. Novinářská éra Bedřicha Utitze. Dostupné z <http://www.rozhlas.cz/leonardo/historie/_zprava/740943>.

[5] Samotné ministerstvo odmítlo publikaci vydat pro nedostatek uvedených zdrojů.

[6] UTITZ, Bedřich: Deutschland und die Tschechoslowakei: Zwei Nachbarvölker auf dem Weg zur Ver- ständigung. Freudenstadt, Eurobuch-Verlag 1972.

[7] Vydával Pavel Tigrid v Paříži

[8] Vydával Jiří Pelikán v Římě