Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Oldřich Váca (* 1952  †︎ 2021)

• narozen 18. října 1952 v Sokolově

• maminka byla původem sudetská Němka, a Oldřich proto v dětství mluvil nářečím egerländisch

• v roce 1962 se rodina přestěhovala z Chlumu sv. Maří do Skočic u Plzně

• z kádrových důvodů musel vystudovat střední školu ve Staré Turé na Slovensku

• po odmaturování pracoval až do revoluce jako výpravčí u dráhy

• během 80. let vedl místní spolek ochotnického divadla a stal se důležitou postavou tamní komunity

• na podzim roku 1989 založil v Přešticích buňku Občanského fóra

• ve volbách 1990 úspěšně kandidoval za Občanské fórum do České národní rady

• stál u založení Občanské demokratické strany

• od roku 1991 členem Výkonné rady ODS

• po rozdělení Československa poslancem za ODS v Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky

• v roce 1996 odešel z vrcholové politiky, pracoval v PR agentuře a podnikal

• zemřel roku 2021

Barokní kostely a chladicí věže

Oldřich Váca se narodil 18. října 1952 v sokolovské porodnici, velkou část svého dětství však prožil v Chlumu sv. Maří, který byl v té době uměle přejmenován na Chlum nad Ohří. Zvláštní dobová vykořeněnost lokality i fakt, že Oldřichova maminka se za svobodna jmenovala Scherbaumová, předznamenaly jeho netečný vztah k etablovaným politickým i společenským strukturám hned na počátku osobnostního vývoje. V ulicích vesnice znělo spíše lokální německé nářečí egerländisch než český jazyk a menšinu smíšených rodin bylo možné spočítat téměř na prstech jedné ruky. Vesnice totiž zůstala i po odsunu převážně německá, a to především kvůli hornickému povolání většiny obyvatel, které nebylo díky jejich odborné specializaci možné vystěhovat.

Rodina živnostníka a neodsunuté sudetské Němky žila v osamoceném domku, postaveném v podkrušnohorském svahu. Malý Oldřich absolvoval první třídu na základní škole v Chlumu a kvůli šikaně ze strany jednoho z českých spolužáků byl na další docházku přeřazen do Dasnic. Z domu to do nových školních lavic bylo stejně daleko jako do těch chlumských a každodenní rytmus docházek zůstal touto skutečností nepřerušen. Separované místo pro život rodiny Vácových je dnes možné chápat i jako určitou metaforu pro nezadání si s negativními vlivy tehdejších poměrů a tatínkova intervence vedoucí k přeřazení syna na jinou školu je toho jasnou ilustrací.

Několik kilometrů od krajiny Oldřichova dětství se dnes nachází vodní nádrž Medard, vznikající řízeným zatápěním jednoho z povrchových dolů Sokolovské hnědouhelné pánve. Právě pro padesátá léta je v tomto regionu typický nárůst hnědouhelné těžby a výstavba tepelných elektráren spalujících tuto komoditu. Z místa, kde Vácovi bydleli, byl dokonalý výhled na siluety rostoucích chladicích věží, té, která dnes stojí poblíž vesnice Tisová. Oldřich při svém vyprávění o dětství vzpomíná na zimní radovánky s vlčákem Ferdou, který jej na pozadí rostoucích industriálních kulis tahal se sáňkami do prudkého svahu u chalupy.

Chlum sv. Maří je vesnice uspořádaná kolem dominantního barokního kostela Nanebevzetí Panny Marie z dílny Kiliána Ignáce Dientzenhofera. Na základě německé katolické zbožnosti byl chod poutního místa udržen i během nastoupivší komunistické totality. Oldřich se díky této skutečnosti mohl vypravovat se svou maminkou každou neděli na bohoslužby a docházet i na náboženství. Mše byla sloužena vždy dvakrát, poprvé německy, podruhé pak česky. Rodinné dvojjazyčné zázemí dávalo Vácovým možnost volby, kterou z nich daný týden navštíví. Dientzenhoferova sakrální architektura provázela Oldřicha i po roce 1962, kdy se rodina přestěhovala do Skočic u Plzně. Na malém pahorku nad vsí se rovněž nachází svatostánek centrálního půdorysu projektovaný tímto mistrem. Frekvence jeho rodinných návštěv se však přesunem mezi ryze české obyvatelstvo snížila na minimum. Celoživotní inklinace k víře i vyznávání Desatera však byla v Oldřichovi zapsána natolik silně, že se k ní po roce 1989 znovu aktivně vrátil.

Žebráci v západním Německu

„V Německu jsem byl s maminkou naposledy, když mi bylo asi patnáct let. Na cestu jsem dostával kapesné dvacet marek. Bylo to v době, kdy buřt na nádraží stal něco kolem pěti marek. Naši příbuzní na tom nebyli zase tak špatně, aby se o nás nepostarali. Byl jsem to však spíše já, kdo špatně snášel, že mu někdo něco dává. Odmítal jsem být žebrák,“ popisuje Oldřich své hořké pocity, které vedly k tomu, že se kolem patnáctého roku života přestal s maminkou vypravovat za svými zahraničními strýci a tetami.

Rozdíly v ekonomické situaci obou rodin se podle jeho vyprávění projevovaly především během návštěv ve druhé polovině šedesátých let. Prvotní vzájemná výpomoc v podobě předávání staršího dětského oblečení přestávala mít valný smysl a odtržení železnou oponou se projevilo také v nepochopení některých aspektů situace v Československu ze strany západního příbuzenstva. Především šlo o invazi sovětských vojsk v srpnu 1968.

Oldřichova pozornost k politickému dění v NSR však touto skutečností nikterak neoslabila. Už při vyrůstání na samotě u Chlumu sv. Maří měli Vácovi v obývacím pokoji jeden z prvních obecně rozšířených televizních přijímačů, na který bylo možné snadno naladit bavorskou televizní stanici díky signálu z vysílače Ochsenkopf. Touto cestou se do rodiny dostávaly zprávy o tom, jak funguje svobodný kapitalistický trh i systém soutěže politických stran. Obojí se Oldřichovi stalo základním stavebním kamenem nejen pro určitý druh ironické skepse k vládnoucí komunistické garnituře, ale především pro jeho porevoluční působení.

Z důvodu nepřímých rodinných vazeb bylo pro Oldřicha těžké vycestovat do západního Německa i během osmdesátých let, kdy už toho jeho maminka nebyla kvůli svému zdravotnímu stavu schopna. Zvláštní cenzurní řízení, které poznamenávalo komunikaci se strýcem žijícím v nedalekém Bavorsku, ilustruje historka spojená s jeho smrtí. Telegram ohlašující ztrátu příbuzného se totiž dostal do Čech teprve v den samotného pohřbu. Oldřich v té době pracoval jako železniční výpravčí a psaní se mu dostalo do rukou, když byl zrovna ve službě. Šel proto k telefonu a přes informace zjistil číslo příbuzných, které následně vytočil na číselníku. Spojení proběhlo bez větších problémů, a tak mohl vzápětí vše vysvětlit pozůstalé tetě a omluvit svou neúčast na smutečním aktu. Dodnes se však podivuje nad zvláštním fungováním státního aparátu, který dokázal pozdržet smuteční telegram, avšak nezabránil přímému telefonnímu spojení.

Do armády, nebo na Slovensko

Komplikovaná společenská pozice rodiny se projevila i při Oldřichových snahách dostat se na střední školu. Tatínek se tedy se synem dohodl, že by mohl zkusit nastoupit do vojenského ústavu, a pozval za tím účelem domů svého bývalého spolužáka, podplukovníka Procházku z nedalekých Žerovic. „Dlouhou dobu s ním rodiče diskutovali za zavřenými dveřmi a pak si mě zavolali na kus řeči. Maminka plakala a odcházela z místnosti, zatímco mě tatínek s plukovníkem seznamovali s návrhem přijetí. Ten obsahoval podmínku, v rámci které jsme se museli všichni vzdát kontaktů se zbytkem rodiny v západním Německu. Řekl jsem, že ti lidé jsou stejní příbuzní jako ti, kteří žijí u nás, a že mi nic neudělali,“ vzpomíná Oldřich a dodává, že celá situace později vyústila v urputnou a úspěšnou snahu o získání modré knížky.

Mladík čerstvě uniknuvší z vojenských řad rovněž úspěšně absolvoval přijímací zkoušky na plzeňskou průmyslovku, která jej však také nepřijala. Oficiálním zdůvodněním byl nedostatek volných míst. Poslední možností, o které se doma hovořilo, byla škola ve slovenské Staré Turé zaměřená na biomedicínskou techniku. Vzdělávání v ní podléhalo provozu státního podniku Chirana, který měl ve zmíněném městě jeden ze svých závodů. Oldřichovi se nástupem na tuto střední školu splnil jeden ze snů dospívajícího chlapce. Dostal absolutní volnost, kterou o rok později podpořilo i privátní bydlení. Výlety po Slovensku se jevily mnohem atraktivněji než návraty do dalekých západních Čech a praxe v místní továrně se dala s pomocí triku s píchacími hodinami snadno obcházet.

Po maturitě se Oldřichovi jen těžko vracelo domů. Čtyři roky vlastního dospělého života jej odnaučily podléhat zaběhlým rodičovským konvencím. Práce nemocničního technika se mu rovněž příliš nezamlouvala, a tak se v poměrně rychlém sledu rozhodl nastoupit ke dráze jako výpravčí, uspořádat svatbu a přestěhovat se i s novou manželkou do bytu na nádraží v Lužanech jižně od Plzně. Oldřich se při svém vyprávění netají tím, že mnohem více než práce ho vždy zajímalo zaměstnání. „Chodím tam, abych vydělával peníze,“ vysvětluje své přesvědčení, ze kterého je cítit nihilismus ke glorifikování pracovního aktu, jenž byl v době sedmdesátých a osmdesátých let stále jedním z hlavních nástrojů agitace.

Divadlem až k revoluci

„U Váců to byl vždycky dům otevřených dveří. Kamarádi přišli třeba o půlnoci, zabouchali na tyč od staničního praporu a my je pozvali dovnitř na kafe,“ vzpomíná Oldřich. Z jeho svědectví je tak cítit i jistá tenze vyplývající z výše popisovaného vztahu k vydělávání peněz. To, co nebylo možné realizovat při vypravování vlaků z Lužan, bylo kompenzováno v komunitních aktivitách. Tou hlavní se Oldřichovi stal ochotnický divadelní spolek, který od počátku vedl. Výběr inscenovaných her chodil konzultovat do plzeňského divadla se spřízněným baletním tanečníkem Zdeňkem Sudkem.

Produkce lužanské divadelní společnosti byla proto orientována spíše melodramaticky a během osmdesátých let autorsky pojednala nejen pásmo písní Karla Hašlera, ale třeba i Žebráckou operu. Dobově netradiční koncepci celého ochotnického sdružení dokládá také fakt, že jeho zkoušky byly později situovány do místního zámku, kam byl v téže době přiřazen jako kastelán novinář Jiří Ruml. Podle Oldřichova vyprávění měl přesun do bývalého šlechtického centra konotace nejen ideologické, ale především pragmatické. V místním kulturním domě se v chladnějších měsících dalo jen stěží cokoliv nacvičovat kvůli špatnému vytápění. Jiří Ruml divadelníkům nabídl o poznání vyhřátější prostory, ale upozornil je také na nebezpečí údajného odposlouchávacího zařízení, které v nich mělo být umístěno.

Díky své povaze se Oldřich stal jakýmsi komunitním tmelícím prvkem Lužan a později i nedalekých Přeštic. Právě tam se v polovině osmdesátých let společně s rodinou přestěhoval. Z občasně házených klacků dopadajících pod jeho nohy, zapříčiněných svébytnými kulturními aktivitami, si nic nedělal a názory pak razantně ventiloval nejen v hospodě. Při listopadových událostech roku 1989 se tak logicky stal vhodnou osobou pro rozhýbání lokální scény, vzetí věcí do vlastních rukou a organizování místní buňky Občanského fóra.

Přechodná záležitost

Během prvních týdnů sametové revoluce to však nebyl pouze Oldřich, kdo se rozhodl podpořit fungování nové politické síly v Přešticích, menším městě nedaleko Plzně. Podobně rychle se ve vznikající situaci rozkoukali i lidé, kteří měli k normalizačnímu uspořádání o poznání vřelejší vztah. Široké názorové spektrum, které v sobě Občanské fórum obsahovalo, jim poskytlo ideální příležitost pro kariérní překabátění. Oldřich i lidé, které pro spolupráci oslovil, si byli této skutečnosti vědomi. Díky vložené snaze se jim podařilo zamezit jakékoli personální kolaboraci se starými strukturami. Současně se ke komunální politické reprezentaci stavěli pragmaticky, což se projevilo mimo jiné v okamžitém nesesazení starosty (tehdy předsedy národního výboru), kterému byl jeho úřad ponechán až do svobodných voleb v červnu 1990.

Mezitím se Oldřich dostal na kandidátní listinu Občanského fóra do České národní rady. „Tenkrát se to vůbec nevolilo. Spíše se to jaksi dávalo dohromady a nominovalo se. Šlo především o to, aby byli rovnoměrně zastoupeni všichni kandidáti z celých západních Čech. Už si to přesně nepamatuji, ale myslím, že jsem byl zařazen na třetím nebo pátém místě,“ vzpomíná na mechanismy voleb, které jej dostaly do vrcholové politiky. Dodává, že vše tenkrát probíhalo spontánně především v porovnání s druhými volbami v roce 1992, kdy kampaň nově vzniklé ODS zajišťovala najatá PR agentura.

Záhy po usednutí do poslanecké lavice začal Oldřich zjišťovat, že pro člověka bez hlubšího předchozího angažmá je orientace ve schvalovacím legislativním procesu více než obtížná. Začal se proto angažovat v Meziparlamentním klubu demokratické pravice, kde se s ostatními kolegy radil o tom, jak při hlasováních postupovat. Dodnes přednáší své zásadní přesvědčení o dělení politické scény na jednotlivé strany, podpořené jeho zkušeností z celoživotního televizního sledování dění v německém Reichstagu. „Občanské fórum jsem vždy vnímal jako přechodnou záležitost. V Národní radě jsem byl proto při zakládání ODS velmi aktivní,“ vzpomíná Oldřich.

Měl jsem být pozornější

Aktivní byl Oldřich i v prvních letech svého působení v nové konzervativní straně, a tak byl na ustanovujícím kongresu v Olomouci zvolen do její výkonné rady. Entuziasmus, se kterým o zakládání partaje mluví, však kontrastuje se svědectvím stojícím proti jeho celoživotní inklinaci ke katolické víře: „Při připravování prvních stanov ODS jsem postrádal jakousi stručnou zmínku o tom, že jsme strana vybudovaná na křesťanských základech. Pan Klaus však už v té době považoval slovo křesťanství za sprosté. V užším vedení byl tenkrát pouze Tomáš Kopřiva, který byl schopen něco takového podpořit. Možná jsem měl být už tehdy pozornější.“

Podobně rozporuplná je i Oldřichova výpověď o přijímání nadměrného množství legislativy a o tom, že poslanci často zvedají ruku pro zákony, s jejichž problematikou nejsou plně seznámeni. „Proti tomu nemůžete dělat vůbec nic,“ odpovídá razantně na položenou otázku. Současně však dodává, že i z dnešního pohledu je s drtivou většinou zákonů, pro které hlasoval, spokojen. Mnohem podstatnější než role poslanců je však podle něj pozice samotných ministerských úředníků: „Jednou mi jeden z nich řekl: ‚Pane poslanče, vy jste tu na čtyři roky, ale my jsme tady pořád.‘“

Oldřichův odchod z vrcholové politiky byl motivován především nedostatkem času na vlastní rodinu. Symbolické však je, že se tak stalo po vypršení druhého mandátu v roce 1996, což bylo jen rok před takzvaným Sarajevským atentátem a podpisem opoziční smlouvy po volbách roku 1998. Jako člen Výkonné rady ODS v letech 1992 až 1994 však jasně deklaruje, že si za dobu ve funkci žádných pochybných sponzorů strany nikdy nepovšiml. Při zpětném hodnocení stranického puče naopak odsuzuje skupinu politiků kolem Jana Rumla. „Vím, jak to v nejvyšším vedení chodí, a nemohu souhlasit s tím, že by nastala situace, při které by někdo o něčem nevěděl. Nemohla to tedy být chyba jediného člověka.“ Během celého rozhovoru však také několikrát zopakuje rozhořčení z vývoje osobnosti Václava Klause a komentuje to vždy stejnými slovy: „Strašně mě zklamal.“

Členem ODS je Oldřich Váca navzdory svým zkušenostem dodnes. Po roce 2000 dokonce dvakrát neúspěšně kandidoval v komunálních volbách. Po ukončení poslaneckého mandátu se začal se svou manželkou živit prodejem a distribucí potravinových doplňků. Jeho pozice v rámci vesnické komunity je i po letech velmi výrazná. Dokládají to i jeho aktivity kolem místní farnosti či angažovanost při komunikaci s partnerským městem Nittenau, poblíž Norimberku. Přesvědčení o zavedené dělbě moci mezi politické strany z něj čiší dodnes společně s opakovaně zmiňovanou hrdostí na počin založení Občanské demokratické strany.