Eduard Vacek

„Jednak jsem se potřeboval vyrovnat s historií svých předků, kteří byli všichni komunisté. Bohužel se s nimi nemůžu sejít, protože všichni zemřeli, abych jim řekl, že se mýlili. A tak jsem se aspoň pokusil napravit to, co nevědomky způsobili tím, že to nastartovali. Ne že by se nějak aktivně na zlu podíleli, ale oni z nevědomí, z víry a z iluzí tento proces nastartovali. Nakonec se dostali k moci ti nejhorší lidé, kteří tam vůbec nikdy neměli být. Ti původní idealisti by nikdy nesouhlasili s tím, aby se tam dostali. Já jsem prožíval na vlastní kůži celý svůj život diskreditaci myšlenky socialismu a komunismu. To se v podstatě stane každé idealistické myšlence, která přichází. To se stalo i křesťanství. Tenhle proces se pořád opakuje. Je to frustrační kompozice: prvek očekávání, zklamání a nasratost. Tato pila jde pořád dopředu, nic není naplněno, nic není uskutečněno, protože je to nahrazeno něčím dalším, novým. Potřeboval jsem se vypořádat s touhle jednou vlnou. Tím, že můj pradědeček jako senátor sociální demokracie přijal ideu komunismu, znehodnotil myšlenku sociální demokracie. Moji další příbuzní už byli nositelé, byli piedestalem. Přišlo to ke mně a já jsem s tím skončil. Měl jsem těžké debaty, zpočátku se svým otcem, později i s dalšími příbuznými, a zjistil jsem, že ti lidé se nedají přesvědčit. Musel jsem do toho problému jít akčně. Umenšovat sílu a prostor tomuto zlu, které na sebe bralo ideologickou roli. To byl můj vnitřní motor.“

„Založil jsem časopis České vězeňství a potřeboval jsem kvalitní redakční radu. Kde jinde ji sehnat než přizvat bývalou komisi ČNR pro vězeňství… Začal jsem vydávat časopis, který měl úžasnou úroveň. Po sedmi letech Institut pro kriminologii a sociální prevenci prováděl hodnocení evropských časopisů pro vězeňskou službu a můj časopis byl vyhodnocen jako nejlepší. Měl jsem zvláštní metodu. Téma důležité pro vězeňství jsem nadnesl kolektivu, který se o něm měl poradit, a všechno jsem nahrával. Bylo to jak karetní hra, každý vynášel trumfy. Zaznamenal jsem to, rozepsal a znovu jim to poslal. Vždy jsem říkal: ‚Není vůbec důležité, co se tady řekne, ale jaký bude konečný efekt.‘ Tento proces proběhl třikrát. Nakonec na sebe všichni začali reagovat, problém se vyčistil, zbylo vydestilované jádro problému a my ho vydali v Českém vězeňství. Dostali ho všichni ředitelé věznic a hlavní personál, který se tím začal řídit. V době, kdy jsem byl ještě poslancem v ČNR, zvedla se proti mně vlna odporu od bývalých stalinistů, propagátorů sovětského modelu. Největší odpor byl v Plzni-Borech. Uskutečnili jsme výjezdní jednání vězeňské komise ve věznici v Plzni-Borech. Pozval jsem tam celé vedení a odpůrce, kteří byli proti nám. Seděli tam všichni zasmušilí, sveřepé obličeje, a já jsem je požádal, aby vznesli námitky, že se s nimi pokusíme vypořádat. Nikdo neřekl ani slovo, takže v podstatě stříleli ze zálohy. Věděl jsem, o jaké problémy jde, tak jsem je sám v druhé etapě nadnesl a celá vězeňská komise o tom před nimi diskutovala. Pak už se někteří zapojili a jejich odpor jsme v podstatě zlomili. Tímto způsobem jsme vychovávali vedení věznic. Výjezdních zasedání jsme uskutečnili víc. Čtyři nebo pět v těch nejhorších místech, kde se generálnímu řediteli nedařilo naše myšlenky prosadit. Nakonec začal být náš časopis pro ně důležitý.“