Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Karel Vacek (* 1940)

• narozen 6. září 1940 v Brně

• jako dítě zažil osvobozování Brna v dubnu roku 1945

• absolvoval strojní průmyslovku na Sokolské v Brně

• celý život pracoval v ekonomickém oddělení brněnské Zbrojovky

• osobně se zúčastnil demonstrací v listopadu 1989

• v roce 2001 odešel do důchodu

Život rodiny Vacků byl nerozlučně spjat s brněnskou Zbrojovkou, strojírenským koncernem, ve kterém se kromě zbraní vyráběly také šicí a psací stroje, jízdní kola, automobily, traktory, dálnopisy nebo výpočetní technika. Ve své době šlo o jednoho z nejvýznamnějších brněnských zaměstnavatelů. Dá se říct, že rodina Vacků provázela Zbrojovku od jejích prvorepublikových slavných začátků až po smutné skomírání začátkem nového tisíciletí. Tatínek pamětníka zde pracoval jako zámečník a jeho stálý plat za druhé světové války, kdy Zbrojovka vyráběla mimo jiné zbraně pro německou armádu, zajišťoval rodině Vacků slušnou životní úroveň. Maminka byla sice vyučená švadlena, ale i ona se nechala zaměstnat ve slévárně ve Vaňkovce, která spadala pod Zbrojovku. A ačkoliv mladý Karel koketoval se studiem na vojenské akademii a na vysoké škole ekonomické, nakonec zůstal věrný rodinné tradici a zakotvil také ve Zbrojovce – nejdřív jako kontrolor nářadí a od roku 1966 na ekonomickém oddělení, kde se později vypracoval až na vedoucího. Se svou ženou se seznámil – kde jinde než ve Zbrojovce. I ona pocházela z dělnické rodiny a v podniku pracovala jako nástrojařka. Karel Vacek pracoval ve Zbrojovce až do roku 2001, kdy odešel do penze. Dnes už jen s trochou nostalgie přihlíží tomu, jak chátrající areál Zbrojovky postupně mizí a mění se v moderní multifunkční čtvrť.

Vlčáka uložili do bílého damašku

Karel Vacek se narodil 6. září roku 1940 v Brně do dělnické rodiny. Tatínek Karel Vacek pracoval dlouhá léta jako zámečník ve Zbrojovce a maminka Marie, rozená Růžičková, byla od roku 1953 až do důchodu zaměstnaná jako dělnice ve slévárně Vaňkovka. Válku přežila rodina ve zdraví. Karel byl sice ještě malý kluk, ale na konec války, kdy musel strávit zhruba tři týdny ve sklepě, a na osvobozování Brna, které probíhalo 26. dubna 1945, si živě pamatuje. „Přijel ruský generál, měl krásného vlčáka. Maminka mu musela povléct polštář do bílého damašku a ten pes na něm spal. Generál u nás byl dva nebo tři dny a potom odjel pryč,“ přibližuje jednu ze svých vzpomínek na osvobozování Brna. Část rodiny tehdy bydlela v Bystrci a Karel Vacek vzpomíná, jak Mniší horu, kde dnes sídlí brněnská zoologická zahrada, na konci války obsadili Němci a kontrolovali odsud okolí. Po válce se rodina Vacků přestěhovala na Kroftovu ulici v Brně, kde se uvolnil byt po odsunutých Němcích.

Kolektivizace zemědělství, která probíhala na konci čtyřicátých let a hlavně v padesátých letech, se rodiny Vacků přímo nedotkla, protože takzvaně ze selského nebyli. Během žní však jezdili do vesnice Šardice na Slovácku pomáhat svým známým. „Žádní kulaci to nebyli, měli dvě krávy, které tahaly žebřiňák, koně neměli,“ popisuje Karel Vacek jejich majetkové poměry. „Ta paní, ona byla taková dost hrdá, tak ta bojovala dlouho s vedením, co je tam přesvědčovalo do toho JZD. No a nakonec ji zlomili taky, kývla a podepsala to.“ Masivní a rozsáhlý proces kolektivizace venkova, který rozvrátil celou sociální vrstvu – soukromé rolnictvo tvořící důležitý pilíř tehdejší společnosti – se tak dotkl i blízkých známých rodiny Vacků.

Salesiánští řeholníci hráli v hábitech fotbal

Pět let navštěvoval Karel Vacek základní školu v Žabovřeskách a další čtyři roky měl strávit na měšťance. V roce 1953 vstoupila v platnost reforma školství, která zkracovala povinnou školní docházku na osm let a dosavadní obecné a měšťanské školy nahradila osmiletými základními školami ukončovanými závěrečnými zkouškami. Poslední tři roky tak strávil na základní škole Sirotkova v Brně a docházku tedy ukončil o rok dříve, než původně měl. „Když tady udělali tu změnu ve školství, tak my jsme dělali takovou – dá se říct – malou maturitu. Museli jsme dělat zkoušky ze čtyř předmětů – matematika, čeština, ruština a jeden volitelný,“ vysvětluje Karel Vacek.
 
V Žabovřeskách byla tehdy dle vzpomínek Karla Vacka poměrně silná katolická církev. Mnoho času v mládí strávil v areálu salesiánského kostela, který v Žabovřeskách stojí dodnes, i když v pozměněné podobě. Kněží a ministranti, kteří tam bydleli, se věnovali dětem, promítali jim filmy a vedli je ke sportu. „I v těch černých hábitech. Ty si vždycky vyhrnuli a hráli s námi fotbal,“ vzpomíná Karel Vacek. Krátce po nástupu komunismu k moci však byli kněží vyhnáni, přestěhováni a někteří z nich snad dokonce uvězněni. Co přesně se s nimi stalo, Karel Vacek neví. Volný čas proto musel začít trávit jinak a jednou z možností byl například Pionýr, který v Československu vznikl již v roce 1949. Dodává, že první pionýrský slib se v Žabovřeskách konal v hotelu Kozák.

Pokračoval v rodinné tradici a nastoupil do Zbrojovky

Silné vzpomínky má Karel Vacek na měnovou reformu, která v Československu probíhala v roce 1953 a ve společnosti spustila vlnu nevole. „To ještě Antonín Zápotocký hlásil, jak je měna pevná a druhý den jsem šel se stovkami pro rohlíky,“ vzpomíná a doplňuje, že za původních 50 Kčs (koruna československá) byla v novém směnném kurzu 1 Kčs. Řada lidí na reformu doplatila, ale Karel Vacek se domnívá, že většina národa stejně žádné peníze neměla a reforma se jich proto nedotkla.

Po vojně si Karel Vacek rozšířil vzdělání na strojní průmyslovce na Sokolské ulici v Brně. Jeho studium bylo podmíněno doporučením stranického orgánu Komunistické strany Československa. Naštěstí obdržel doporučení kladné. Po škole nastoupil do Zbrojovky. Zde nejprve pracoval v nářaďovně, od roku 1965 na ekonomickém úseku a na začátku sedmdesátých let se stal vedoucím oddělení plánů práce a mezd. Na této pozici setrval až do odchodu do penze.

Od moře do československé normalizační reality

V roce 1965 se Karel Vacek oženil a za několik let se manželům narodily dvě děti. V srpnu 1968 byli Vackovi spolu s kolegy ze Zbrojovky na zájezdu v Bulharsku. Zpět domů se vraceli vlakem – z Burgasu přes Jugoslávii do Brna, z neděle 18. na pondělí 19. srpna. „Ještě jsme nevěděli, o co se jedná, i když my jsme bydleli v Sozopolu, u Černého moře. Bydleli jsme u rodiny a on byl plukovníkem u vojenského námořnictva, a tak ten už měl nějaké zprávy, že se něco děje, ale nesmíme o tom moc mluvit. A říkal, že měl z toho strach,“ popisuje Karel Vacek netradiční vzpomínky na dovolenou v Bulharsku. Do Brna, kde tehdy s manželkou bydleli v Černovicích, se vrátili v pondělí 19. srpna ráno. Vzpomíná, že ještě další den se v domě normálně malovalo jakoby nic. Oné osudné noci manžele Vackovy vzbudil masivní hluk přistávajících sovětských letadel – nedaleko jejich bytu totiž bylo dnes již nefungující letiště Slatina.
 
Na druhý den šel Karel ráno do práce, ale vstup do areálu Zbrojovky už hlídali vojáci. Dodává, že vojáci zabavili a zapečetili celý sklad plný zbraní, hlavně proto, že v továrně bylo mnoho příslušníků Lidových milicí a vojáci okupačních jednotek tak měli strach z možného odporu. „A potom jsme to prožívali jako všichni ostatní,“ komentuje stav reálného socialismu v sedmdesátých letech v Československu. „Zkrátka jsme chodili do práce, vydělali jsme nějakou tu korunu, občas jsme jeli na nějakou tu dovolenou. Přežívali jsme. Zas tak moc nespokojení jsme nebyli,“ vzpomíná Karel Vacek na období normalizace po srpnu roku 1968.

Ve frontě na maso se vystřídala celá rodina

Jedna z věcí, která ztrpčovala občanům socialistického Československa život, bylo špatné zásobování. Karel Vacek si vybavuje prázdné regály v obchodech a fakt, že spousta věcí vůbec nebyla k sehnání. Například na Vánoce vždy stáli frontu na pomeranče a na banány – exotické ovoce mimo období vánočních svátků dle vzpomínek Karla Vacka v obchodech chybělo. Výjimkou nebyly ani výpadky v zásobování masa. Do paměti se mu vryl především nedostatek masa a masných výrobků v letech 1962–1963. Ve frontě před masnou se tehdy vystřídala celá rodina. Ráno kolem šesté nejdříve Karlova babička, kterou odpoledne zhruba ve tři hodiny vystřídal Karel. Toho následně vystřídala jeho matka, která – až se na ni dostala řada – koupila to, co na ni zbylo. „Všechno bylo plánované, a přitom nic nebylo. Tak se to asi špatně plánovalo,“ komentuje Karel Vacek fungování modelu plánovaného hospodářství, který byl typický právě pro země východního bloku.

Roku 1989 padla železná opona. Na demonstrace šla tehdy celá Zbrojovka – Brnem přes Cejl, přes Bratislavskou až na náměstí Svobody, kde se zúčastnili protirežimních manifestací. Ekonomická transformace a restrukturalizace domácí ekonomiky provázená rušením části neperspektivních výrobních oborů ale nakonec zasáhla právě Zbrojovku, ze které bylo postupně stále více a více lidí propouštěno, až nakonec v roce 2006 zkrachovala úplně. To už byl ale Karel Vacek v důchodu, do kterého odešel v září roku 2001. Většina jeho kolegů zbrojováků dnes již nežije a také sama Zbrojovka byla již téměř celá srovnána se zemí. Jedna z mála budov, která zůstala z areálu továrny zachována, je nářaďovna, ve které Karel Vacek kdysi začínal pracovat a kde se také seznámil se svou budoucí manželkou.