Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vladimír Vach (* 1929)

• narozen 1. května 1929 v Nymburce v rodině železničáře

• v letech 1938–1940 členem nymburského skautského oddílu

• za války se vyučil strojním zámečníkem v továrně Kolben-Daněk

• od roku 1945 členem nymburského oddílu vodních skautů Modrá flotila

• roku 1948 začal studovat na ČVUT

• někteří z jeho přátel ze Skauta se zapojili do protikomunistického odboje, později emigrovali

• od roku 1953 působil na ČVUT jako asistent

• 1958 – vyhozen z ČVUT kvůli buržoaznímu původu jeho ženy Hany

• pracoval ve Výzkumném ústavu chemických zařízení a Výzkumném ústavu ocelářském

• v roce 1968, v době dočasného obnovení Junáka, pomáhal při stavbě letních táborů

„Skauting považuji za nejlepší část svého mládí,“ říká Vladimír Vach, a když na toto období vzpomíná, chvílemi se mu hlas láme dojetím. V roce 1945 se stal členem oddílu vodních skautů v Nymburce a prožil zde několik krásných let. Po nástupu komunistického režimu však někteří z jeho tehdejších přátel uprchli za hranice, takže je už nikdy nespatřil.

Vladimír Vach se narodil 1. května 1929 v Nymburce. Jeho otec pocházel z Oskořínku a maminka z Bobnic, malých obcí ležících severovýchodně od Nymburku. Do města se přestěhovali poté, co tatínek dostal práci jako topič u dráhy. „Bylo to pod definitivou, což byla obrovská výhoda,“ vysvětluje pamětník. Oba rodiče byli národní socialisté a aktivní členové Sokola.

Na podzim 1938 se tehdy devítiletý Vladimír přihlásil do Skauta. „Moc se mi líbily ty jejich klobouky a hole, které se používaly i při stavění stanů,“ vzpomíná. V té době už četl čerstvě vydané Hochy od Bobří řeky, měl rád i westernové příběhy. „U skautů jsem prostě hledal dobrodružství, které jsem v sokolském ,tělo cvič, paže tuž‘ tolik nenacházel.“ Jeho první skautská epizoda však brzy skončila příchodem Němců, Junák byl rozpuštěn roku 1940.

 

Jsou věci, které člověka nezměnitelně nasměrují

Nymburský oddíl pokračoval ve své činnosti ilegálně i za protektorátu ve vile rodiny Rumlových v nymburské části Zálabí. Skauti svou zdejší klubovnu nazvali Tortuga podle pirátského ostrůvku v Karibské oblasti. Členové oddílu si postavili plachetnici nazvanou Vorvaň a říkali si Posádka Vorvaně. Na konci války byli zapojeni i v Dispoziční četě místního hasičského sboru a pomáhali v odbojové činnosti. V tomto období se ale Vladimír Vach skautských aktivit neúčastnil, na začátku války byl ještě příliš malý, a do riskantních tajných podniků proto nebyl zasvěcen.

Poté, co se nedostal na gymnázium, vychodil měšťanku, zkrácenou na tři roky, a ve čtrnácti letech nastoupil do učení na strojního zámečníka v továrně Kolben-Daněk. „Jsou věci, které člověka nezměnitelně nasměrují,“ konstatuje pamětník. Pro něho osobně to byl zážitek z prvního dne učení ve fabrice, kdy nové učně přišel pozdravit jejich budoucí šéf. Začal tím, že je oslovil sprostou nadávkou. „Pak vytáhl takový chrchel a plivnul ho na podlahu ve třídě... V ten okamžik jsem si řekl: ,Tohle já žít nebudu.‘“ V tuto chvíli se rozhodl, že v budoucnu udělá cokoli, aby mohl studovat a pohybovat se v kultivovanějším prostředí.

Ve vysočanské Kolbence nicméně musel vydržet až do konce války. Denně vstával před čtvrtou ráno a jezdil do práce vlakem z Nymburka ve 4:15 hod. V březnu a dubnu 1945 tu zažil řadu leteckých poplachů, při nichž se osazenstvo továrny i s materiálem a součástkami evakuovalo na Černý Most a potom se vracelo do fabriky.

Jednou na začátku dubna 1945, když se odpoledne vracel vlakem z práce domů, zůstal osobní vlak stát na nádraží ve Mstěticích, kousek za Prahou. Na vedlejší koleji zastavil nákladní muniční vlak. „Najednou přiletěli kotláři [letadla útočící na lokomotivy]. Byly to dvoutrupové lightningy, v pilotní kabině jsem zahlédl černocha. Stříleli jenom na lokomotivu, viděl jsem, jak střely vrážejí do jejích nákolků,“ popisuje. Ve vlaku propukla panika: „Teprve v takových napjatých situacích člověk vidí, jak dokážou být lidi bezohlední. Za každou cenu se rvali ven z toho vlaku. Ženské, chlapi, to nehrálo roli. Byl jsem z toho znechucený, když jsem to viděl.“

Když nálet skončil, ze zvědavosti se šel podívat na rozstřílenou lokomotivu. Jenže v tu chvíli kotláři přiletěli znovu. „Práskl jsem sebou na železniční val a jen si vzpomínám, že nade mnou ustřelili nějaký drát, který spadl.“

 

Hrdinství je většinou vynucené okolnostmi

Povstání pro Němcům začalo v Nymburce už 2. května 1945 a tehdy šestnáctiletý Vladimír chtěl být u toho. Do města dorazila ozbrojená posádka SS z nedalekých milovických kasáren, obecní rozhlas svolával českou policii a četnictvo. Pamětník s kamarádem Jiřím Kupou dostali nápad, že se vloupají do německého muničního vlaku, který stál nedaleko Nymburku na trati Poříčany – Jičín, a ozbrojí se německými pistolemi a kulomety. To se jim ale nepodařilo – zahlédl je jeden z hlídačů vlaku a jen taktak se jim podařilo utéct.

Odpoledne téhož dne se ale zapojili do činnosti lidí okolo železničních dílen. „Maminka mě tam nechtěla pustit,“ vzpomíná Vladimír Vach, „ale táta říkal: ,Nech ho bejt, tohle by nám jednou mohl vyčítat.‘“

S kamarádem dostali za úkol dílny hlídat, vyzbrojení jednou puškou a jedním ručním granátem. V noci, když hleděli do tmy, neustále měli pocit, že se v ní něco hýbe, a váhali, zda mají zaútočit jako první. Neudělali to, naštěstí. „Od té doby vím, že hrdinství je ve většině případů vynucené okolnostmi. V tom okamžiku a na daném místě se dostanete do euforie a uděláte něco, co byste jinak neudělali,“ vysvětluje.

 

Zformovali jsme se navzájem

V době protektorátu se Vladimír Vach podle svých slov cítil bezprizorný, chyběla mu pospolitost skautského oddílu. V sousedství neměl kamarády, v okolí nebydleli žádní kluci podobného věku. Hned po osvobození se proto s radostí vrátil do oddílu. On sám sice nepatřil do původní Posádky Vorvaně, mnozí z jeho členů však byli jeho blízkými přáteli – Vladimír Novák (skautskou přezdívkou Dulín), Otakar Randák (Oskar), Bohumil Pavelec (Plavec) nebo syn majitelů Tortugy Karel Ruml (Sergej). „Jejich působení na mě – a nakonec i moje působení na ně – nás zformovalo natolik, že se z nás stali slušní lidi,“ konstatuje. Jeho skautské jméno bylo původně Jafar, což se postupně změnilo na Jufuru.

Vladimír Vach vstoupil do druhého vodáckého oddílu, nazvaného Modrá flotila, sám ale často plachtil i na Vorvani. S přáteli stavěli nové kajaky a kánoe z lepené dýhy. „Sergej k tomu udělal krásný plakát, kde byli zachycení Plavec a Dulín na kajaku a k tomu nápis: ,I ty můžeš takto mydlit na výrobcích firmy Biglit.‘“ (Postavou vysoký Pavelec a drobný Novák totiž svou firmičku nazvali Biglit – spojením slov „big“ a „little“.)

 

Posádka Vorvaně míří na Západ

V poválečném období Vladimír Vach vystudoval průmyslovku a v roce 1948 se dostal na pražskou ČVUT. První rok na vysoké bydlel společně s Emilem Tumou (Eman) v podnájmu v ulici Na Brusce v Dejvicích. „Eman mě naučil studovat a jsem mu za to nesmírně vděčný. Šel mi příkladem, naučil mě pořád držet krok s přednáškami, abych z toho nevypadl, a chodit se po škole učit do Klementina.“ V dalších letech bydlel s Dulínem v jedné barrandovské vile u vzdálených příbuzných rodiny Havlových.

V té době se však cesty skautských přátel začaly rozcházet a Posádka Vorvaně se rozpadla. Karel Ruml (Sergej) se stal jedním z desítek pasažérů proslulého Vlaku svobody, který v září 1951 bez zastavení projel Aší přes hranice do německého města Selb. Vladimír Novák (Dulín) působil jako agent-chodec západních zpravodajských služeb. Jeho spolubydlící Vladimír Vach o tom neměl tušení, věděl však, že se Dulín připravuje k emigraci – společně se svou přítelkyní Svatavou přeplavali přes Dunaj u Bratislavy. Otakar Randák (Oskar) skončil u Pomocných technických praporů.

 

Ty děti na to nebyly připravené

Osud Vladimíra Vacha tak dramatický nebyl: v roce 1953 ukončil ČVUT a začal zde vyučovat jako asistent. Díky tomu se vyhnul i vojenské službě, stačilo, že po tři roky jednou týdně chodil na vojenská cvičení. Oženil se s Hanou Synkovou a společně zvládali běžné útrapy mladého manželství.

V roce 1958 při nových politických prověrkách však Vladimíra Vacha ze školy vyhodili s odůvodněním, že „nesplňuje politicko-pedagogické požadavky pro výuku“. On sám to nepřipisuje své skautské minulosti, domnívá se, že příčinou byl spíše buržoazní původ jeho manželky.

Rok strávil nezáživnou prací ve Výzkumném ústavu chemických zařízení, později nastoupil do Výzkumného ústavu ocelářského, kde pracoval až do roku 1990 a stal se autorem třinácti technických inovací.

V roce 1968, když se obnovovala činnost skautů v Československu, společně s manželkou pomáhali stavět letní tábory. „Stavěli jsme tábor u Jindřichova Hradce. A za jeden víkend jsme třikrát byli v nemocnici. Jedno říznutí, jeden naseknutý palec… Ty děti na to nebyly vůbec připravené,“ konstatuje. Po roce 1989 se ke skautingu už nevrátil, vzpomíná na něj však nejen jako na krásné období, ale i jako na nejdůležitější okolnost, která ho v životě mravně zformovala.