Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Oni vědí, že se jim smějete. A to nemohou dopustit
narodil se 4. srpna 1940 v Tišnově v rodině hoteliéra
v letech 1958 až 1963 studoval režii na FAMU v ročníku Elmara Klose
po třetím ročníku byl na rok vyloučen
absolvoval filmem Moravská Hellas, kritickým pohledem na vyprázdněnost a konzum strážnických slavností
v roce 1968 zachytil ve filmu Spřízněni volbou atmosféru volby prezidenta Ludvíka Svobody
po 21. srpnu 1968 natáčel v pražských ulicích
natáčel v nemocnici během posledních dnů života Jana Palacha
v 70. letech odešel z Krátkého filmu a pracoval ve vysočanské spalovně
v letech 1979 až 1984 byl s rodinou v emigraci, po několika měsících v Paříži přesídlili do USA
z emigrace se vrátili zejména kvůli zhoršujícímu se duševnímu onemocnění Dagmar Vachkové
do roku 1989 pracoval jako řidič a obchodní cestující
po listopadu 1989 mohl znovu natáčet, vytvořil několik rozsáhlých dokumentárních filmů
od roku 1994 učil na FAMU na katedře dokumentární tvorby
v letech 2002 až 2018 byl vedoucím katedry, ovlivnil celou generaci filmových dokumentaristů
zemřel 21. prosince 2020
„Hlavní funkcí umění je měnit systém. Vy v tom systému musíte způsobovat zmatek. Skvělí lidé vždycky dělali věci, které ohrožovaly systémy,“ říkal Karel Vachek. V duchu těchto slov tvořil i on sám. Odmítal filmy, které jen baví, dojímají a vyvolávají emoce. Jeho dokumenty jsou z pohledu konzumní kinematografie nestravitelné, příliš dlouhé, analytické, plné zvláštního humoru. A on jako tvůrce vyčníval a provokoval v každé době a v každém režimu: ve svobodnějších šedesátých letech, v normalizaci, v emigraci ve Spojených státech amerických i v polistopadovém Česku.
„Chápu odpor té místní společnosti. Já jsem nikdy nedělal filmy, co by byly zábava. Můžu si říct, že si za všecko můžu sám,“ konstatoval pamětník. „Ale když si umění není vědomo těch metafyzických stránek života, když je to jenom zábava, pak nemá smysl.“
Karel Vachek se narodil 4. srpna 1940 v městečku Tišnov, kousek od Brna. Krátce předtím jeho tatínek, již dvakrát zkrachovalý restauratér, koupil v Tišnově na náměstí hotel Fuňka, jehož židovský majitel uprchl před okupací do zahraničí. Maminka vařila v hotelové kuchyni pod přísným dohledem své tchyně, napůl ochrnuté dámy z aristokratické rodiny. Součástí rodiny byla i teta Anežka a nevlastní dědeček, který malého Karla učil jezdit na běžkách a krást švestky v zelinářství, kde ve velkém nakupovali zeleninu pro hotel. Karel měl dva mladší sourozence, sestru Lidušku a bratra Petra. „Měl jsem radost pokaždé, když se narodil další sourozenec, protože jsem dostal marcipánovou růžičku z dortu na oslavu.“
S kamarádkou Jenkou Baráčkovou podnikali velké výpravy na kolech až k Blansku a při stanování v lese pod usedlostí Havlov jednou zahlédl o pár let staršího Václava Havla, který zde byl na procházce s maminkou.
Pozorovací talent malého Karla se projevil už v dětství a pomohl mu uchovat si barvité vzpomínky na panoptikum postav a figurek z rodného Tišnova: zubaře, který si své četné milenky natáčel filmovou kamerou, chovatele koček a pomologa přezdívaného Měsíček, dámu zvanou Cibule, která při zaslechnutí slova „cibule“ začala sprostě nadávat, starostu jménem Žába, který pisklavým hlasem recitoval na prvomájových slavnostech, hrbatou učitelku hudby, bankéře Pelíška, který na malého Karla dělal „kuk“, nebo ženu, která vyprávěla o své kariéře subrety v Ljubljanské opeře. „Vidíte, že život je ze samých věcí, které byste skoro nechtěl, ale jste rád, že jsou, protože jsou tak úžasný,“ komentuje to Karel Vachek.
Do jeho života již od narození zasahovaly změny politických režimů. Za okupace v jejich hotelu přebývali esesáci, kteří pracovali jako dozorci v továrně na messerschmitty Diana, zřízené v nedalekém železničním tunelu.
Karla hladili po hlavě jako „hezkého árijského chlapečka“, zatímco jeho otec v noci poslouchal zahraniční rozhlas a pomáhal dodávat potraviny odbojářům ukrývajícím se v lesích na Vysočině. S Jenkou Baráčkovou si malý Karel zpíval písníčku: „Tluče bubeníček, tluče na buben, že Adolf Hitler spadl do hoven. Goebbels ho z nich vytahuje, Frank mu prdel oblizuje, tluče bubeníček, tluče na buben.“ Během náletů teta Anežka odváděla Karla a jeho sourozence za město, kde jim předčítala z knížky Ježek Ježourek, soukromník a sadař. Na konci války prchající Němci prosili v hotelu o vodu. „Teta Anežka řekla, že to jsou taky lidi, a nabrala jim vodu do konvičky,“ vzpomíná Karel Vachek.
Jako malý chlapec četl foglarovky a chodil do Skauta. Vzpomíná na rok 1948, kdy jeho oddíl ještě naposledy pochodoval ve skautských krojích v průvodu ulicemi Brna mezi záplavou pionýrů.
Krátce nato komunisté znárodnili jejich rodinný hotel. Na oslavu této události uspořádali v hotelu slavnost s vystoupením dětského pěveckého sboru, kde paradoxní souhrou okolností zpíval také malý Karel.
„Když jsme dozpívali, šel jsem za tatínkem, který stál ve dveřích na druhé straně sálu, a ptal jsem se ho, jak se mu to líbilo. On řekl, že se mu to líbilo,“ vzpomíná Karel Vachek.
„A nevadí ti, že ti vzali hotel?“ ptal se chlapec tatínka.
„Nevadilo by mi to, kdy mě nechali v hotelu pracovat,“ odpověděl mu otec. Jenže správcem hotelu by mohl zůstat jenom v případě, že by vstoupil do KSČ, což otec odmítl.
Jako dospívající chlapec měl Karel Vachek velmi různorodé tvůrčí sklony.
„Protože mně nic nešlo,“ odpovídá na otázku, proč se chtěl stát filmovým režisérem. „Já jsem psal, ale nebylo to moc dobrý. Dělal jsem divadlo, to taky nebylo moc dobrý. Maloval jsem a fotil jsem. Napadlo mě, že když to dám všechno dohromady, mohlo by to fungovat.“
Po maturitě se tedy v roce 1957 přihlásil na FAMU, jenže v jeho kádrových materiálech byl i dopis z tišnovského národního výboru: „Máte-li za něj náhradu, nepřijímejte ho.“ Na FAMU se dostal až o rok později, když do přijímacího řízení zasáhl jeho strýc, bývalý vysoký důstojník. „Oblékl si svou generálskou uniformu a šel za ředitelem školy, kam jsem chodil v Brně. Ten se vylekal a ukázal mu moje kádrové materiály. Strýc z nich vyndal ten udavačský dopis a vložil tam jiný dopis od jednoho tišnovského komunisty z uličního výboru, který o mně napsal, že jsem slušnej chlapec. A za rok mě potom vzali.“
Jeho prvními přáteli v Praze se stali básníci Prokop Voskovec, Stanislav Dvorský a Petr Král, díky nimž začal číst surrealistickou poezii i klasickou literaturu. Díky svým eskapádám se ovšem někdy dostávali do problémů, a jednou se dokonce ocitli před svazáckou komisí. Na konci padesátých let se za provokaci považovalo už to, když si mladíci sehnali obleky s vestičkami a hole špacírky a vyrazili na procházku po Národní třídě oblečení jako prvorepublikoví šviháci.
Na přelomu padesátých a šedesátých let studovala na FAMU generace filmařů, která později měla vstoupit do dějin jako československá nová vlna. Spolužáky Karla Vachka o ročník výš byli Evald Schorm, Jiří Menzel či Věra Chytilová, ve stejné době na FAMU studoval i Jan Němec, Juraj Jakubisko či Elo Havetta.
„S nikým z nich jsem si nikdy úplně nerozuměl,“ konstatuje Karel Vachek a jeho postřehy na adresu spolužáků nejsou čítankově uctivé. O tvorbě Jiřího Menzela hovoří jako o „zbanálnění Hrabala“: „Hrabal je o třídu lepší. Ale kdyby nebylo Menzela, tak o Hrabalovi nikdo neví.“ Věra Chytilová podle něj byla „mazaná“: „Prokoukla ten systém a uměla se v něm chovat, což já jsem neuměl.“ Asi nejkontroverznější je jeho vztah k Miloši Formanovi, se kterým se jeho cesta zkřížila i později v USA. Forman je podle něj „pravý magik, který rozeznává světlý lidi a umí je použít nebo zneužít“, ale také „manipulátor. Není to světlý člověk, nejde s ním vydržet.“
Přes to všechno bylo podle něj společenství spolužáků inspirativní, zejména v tom, že je spojovala snaha dělat film jinak, než určoval dobový mainstream, odlišit se od tvůrců předchozí generace: „Všichni jsme se snažili, aby se to nepodobalo barrandovskému filmu. Co točili lidi jako Otakar Vávra, Jiří Krejčík, Jiří Weiss, pro nás bylo nezajímavé. Trošku zajímavý byl snad jen František Vláčil. Ten mě opravdu zasáhl.“
Ve třetím ročníku natočil Karel Vachek studentský film Pan Pelíšek, příběh odbojáře, který prchá před gestapem, a protože se bojí, že u výslechu prozradí svoje spolubojovníky, poprosí svého přítele-lékaře, aby ho zabil. Film doplnil na tu dobu velmi alternativním soundtrackem inspirovaným tvorbou Karlheinze Stockhausena: Bachovy variace zkombinoval s Nezvalovými šlágry, Stivínovou hrou na flétnu a házením kamenům do kovového popelníku.
S filmem předstoupil před komisi, která rozhodovala o jeho postoupení do dalšího ročníku. Vzbudil velmi rozporuplnou reakci. Část profesorů byla nadšena; k nim patřil jeho ročníkový vedoucí Elmar Klos či pedagog dokumentární tvorby Jiří Lehovec. Druhá část vyučujících – zejména zasloužilí straníci – byla zásadně proti.
Rozhodnutí komise Karla Vachka šokovalo: na rok byl vyloučen ze školy. Údajně proto, že by měl nasbírat zkušenosti v průmyslu. „Nebojte se, vy se vrátíte,“ povzbudil ho už venku na chodníku Jiří Lehovec a Karel Vachek dodává: „Z té věty jsem celý rok žil. Profesor má být tím, kdo vás v kritických momentech podrží.“
Za rok se skutečně vrátil a začal pracovat na absolventském filmu Moravská Hellas. Původně se mělo jednat o hraný film s bizarní zápletkou: dívka z Moravy se zamiluje do černocha z USA, a aby ho získala, vsugeruje si těhotenství, takže jí naroste zdánlivě těhotenské břicho. Vachek vyrazil točit se štábem do Strážnice, kde právě v té době probíhaly folklorní slavnosti. Natáčení hrané zápletky se komplikovalo, a tak mezitím začal točit pozadí. Svými dokumentárními záběry odkrýval zprofanovanost, pokrytectví a komerční stránku místního folkloru, který přestal být autentickou kulturou místních lidí a stal se výkladní skříní komunistického konzumu. Strážnické slavnosti se staly záminkou, jak prodat turistům více vína a nevkusných suvenýrů. „Ten folklor byl pro mě stejně falešný jako to těhotenství,“ říká Karel Vachek.
Nakonec namísto hraného filmu vznikl film dokumentární. „Když jsem to dotočil, rozplakal jsem se hrůzou. Uvědomil jsem si, že jsem vůbec nenatočil to, co jsem chtěl,“ konstatuje režisér. Ale zároveň pro něj Moravská Hellas znamenala tvůrčí bod zlomu. „Udělal jsem v sobě takový převrat. Změníte se v někoho, o kom jste vůbec nevěděl, že ve vás je. Najednou se ve vás otevře schopnost něco dělat doopravdy, a od té chvíle už si nic nevymýšlíte, ale někdo vám to posílá. Už neslyšíte svoje já, ale to mystický já,“ popisuje Karel Vachek.
Svým pedagogům předložil natočený materiál s velkými obavami, ale zjistil, že jsou spokojeni. Dokonce mu přidali další natáčecí týden. A když nakonec v Praze pustil hotový film, sám Alfréd Radok mu potřásl rukou a oslovil ho „pane režisére“.
Jenže ne všichni byli z Moravské Hellas nadšeni. Někteří se naopak cítili dotčeni. Patřil k nim i prezident Novotný, který si v roce 1963 předvolal na kobereček Elmara Klose a mezi jinými výtkami mu sdělil, že jeho student Karel Vachek by neměl natáčet.
A tak, zatímco jeho spolužáci z FAMU budovali budoucí legendu české nové vlny, pamětník psal jeden nepřijatý scénář za druhým. V roce 1967 mu schválili do výroby film Kdo bude hlídat hlídače s Oldřichem Novým v hlavní roli. S hvězdným hercem první republiky a protektorátu navázal osobní vztah, a Oldřich Nový mu prý dokonce daroval zimník. Natáčení filmu ale nakonec opět někdo zatrhl.
Na začátku roku 1968 se nicméně atmosféra změnila. Karel Vachek dostal povolení natáčet dokument Spřízněni volbou, zachycující hektické ovzduší Pražského jara a zákulisní dění před prezidentskou volbou Ludvíka Svobody. „Ten už byl tehdy ve fázi dětinskosti,“ říká Karel Vachek o Svobodovi. „Měl jsem s ním několik dlouhých záběrů, ze kterých bylo jasné, že je senilní. Kamarádi mi říkali: ,Prožeň to televizí a nikdy ho nemůžou zvolit.‘“
Prostřednictvím Josefa Smrkovského se dostal i k dalším politikům. Natáčel Oldřicha Černíka, Františka Kriegla i Alexandra Dubčeka. „Pohyboval jsem se mezi nimi. Oni cítili, že jim fandím, a tak mě pustili k sobě. To je vždy velmi krátká chvíle v působení každé vlády, než se plně nainstaluje,“ říká pamětník a dodává: „Oni pak brzy pochopí, že se jim smějete. A to nemůžou dopustit.“
Brzy nato, v srpnu 1968, Karel Vachek vyrazil do ulic s kameramanem zachycovat záběry z invaze vojsk Varšavské smlouvy. „Děly se takové zábavné věci. U Hradu nám ruští vojáci sebrali kameru, vytáhli z ní kazetu s filmem a dívali se na ty obrázky proti světlu. Ale ony tam žádné obrázky nebyly, protože film ještě nebyl vyvolaný. To bylo krásný,“ směje se. Mnohokrát se ovšem setkali i s tím, že na ně Rusové mířili a zvedali proti nim zbraně. Znovu se vydali na Pražský hrad a tentokrát se dostali až dovnitř, ale Ludvík Svoboda před nimi utekl.
V lednu 1969 natáčel Karel Vachek v nemocnici umírajícího Jana Palacha. „On byl v podstatě mimo, nevěděl o sobě. Musel mít v sobě nějaké injekce. Měl zavřené oči a ležel,“ vzpomíná. Čtyři dny po Janu Palachovi se v Plzni upálil další muž, Josef Hlavatý. I za ním se vydali s kamerou. „O něm se říkalo, že to udělal kvůli něčemu jinému, snad kvůli manželce. Jako by na tom záleželo. Prostě to udělal. Přijeli jsme tam a on byl spálený strašlivě. Takovou hrůzu jsem nikdy neviděl... Celé tělo bylo černé a v něm rudé praskliny, krvavé jizvy tak pět deset centimetrů dlouhé. Točili jsme to na černobílý film, v barvě by to bylo nesnesitelné,“ popisuje pamětník. „Točili jsme to proto, aby to lidi nedělali. Aby si uvědomili, jaká je to hrůza, takhle zničit vlastní tělo.“
Rok 1969 mu přinesl ale také jednu příjemnější zprávu: na festivalu v německém Oberhausenu získal dvě ceny spojené s finanční odměnou deset tisíc marek. Jeho rodině by to umožnilo pohodlný způsob emigrace, Karel Vachek to však odmítl: „Bylo by mi hanba odejít ze země, když je v takovém průseru.“
V nadcházejících letech se tedy jako zaměstnanec Krátkého filmu věnoval psaní dalších scénářů, které však nebyly schváleny. Jedním z nich byl například projekt zfilmování romských pověstí po vzoru Jiráskových Starých pověstí českých. Pamětníkovou labutí písní v normalizovaném Krátkém filmu se stal dokument Nový byt, v němž zachytil konzumní oslavy Vánoc v patnácti domácnostech v panelových domech v Praze-Proseku. Když hotový film promítl schvalovací komisi, režisér Jaromil Jireš vstal ze sedadla a vykřikl: „Karle, cos to udělal?!“ „A tím to odrovnal,“ dodává Karel Vachek. „Já jsem ho tam pozval proto, aby těm blbům řekl, že to je dobrý. Ale on pochopil, že pro něj bude lepší zasadit mi ránu.“
V Krátkém filmu mu už nabídli jenom práci asistenta střihu, kterou odmítl, a raději šel pracovat manuálně. Čtyři roky pracoval u kotlů ve vysočanské spalovně, kde se setkával s úplně jinými typy lidí. Velký dojem na něj udělali jeho kolegové-dělníci se svéráznými intelektuálními zájmy: byl mezi nimi sběratel verneovek nebo amatérský meteorolog.
Práce ve spalovně byla fyzicky náročná a postupně se začala podepisovat na jeho zdraví. „Lidé, kteří tam pracovali dlouhodobě, měli nohy oteklé jako konve, i když jim nebylo ještě ani třicet let. Já jsem dostal dvakrát po sobě zánět hlubokých žil,“ popisuje pamětník. Zároveň se dostal do hledáčku Státní bezpečnosti. Policisté se podle něj opakovaně dobývali na jeho ženu v době, kdy pracoval na noční směně.
To všechno je v roce 1979 přivedlo k rozhodnutí emigrovat.
Dokumenty k výjezdu jim úřady vyřídily překvapivě bez problémů. Karel Vachek se domnívá, že všechno se odehrálo pod vlivem tehdy již probíhající akce Asanace, kdy se Státní bezpečnost snažila nutit k emigraci lidi aktivní v disentu. Když dorazili na hranice, pustili je ven dokonce bez toho, aby jim prohledali kufr auta, který se zasekl.
Celá rodina, tedy Karel Vachek, jeho žena Dagmar a syn Kája, dorazila do Paříže v rozpadajícím se Fiatu 600. Na Západ přijeli v době, kdy vlna solidarity s emigranty z posrpnového Československa již dávno opadla. „Nikdo vás tady nepotřebuje, pane Vachek,“ řekl mu prý Pavel Tigrid, který se s ním v Paříži sešel. Vachkovi žili v hotelu, kde se živili mandarinkami a bramborovou kaší z prášku, kterou si zalévali horkou vodou z rychlovarné konvice. Karel Vachek brzy pochopil, že sehnat tady jako Čech práci ve svém oboru je nereálné: „Pochopil jsem, že Francie je nacionálně zablokovaná. Češi, kteří tam pronikli k nějaké práci, to byl třeba Kundera, který prošel velkou proměnou na Francouze. Tam můžou pracovat opravdu jenom Francouzi.“
Po několika měsících dostali vízum do USA; Karel Vachek se domnívá, že na tom měl zásluhu Pavel Tigrid, a spekuluje o jeho spolupráci s CIA. Do Spojených států se podle něj mohli dostat jenom mladí a perspektivní lidé. „Mně ještě nebylo čtyřicet, ale už jsem byl na hranici. Na ambasádu chodili třeba pětapadesátiletí lidé, ti vůbec neměli šanci,“ konstatuje pamětník.
Po příjezdu do USA zůstali v New Yorku, přestože vízum dostali pod podmínkou, že půjdou do Utahu. Peníze, se kterými přijeli do Paříže, už dávno došly, takže si museli půjčit od přátel na první nájem a zařízení bytu hledali na ulicích mezi vyhozeným nábytkem. Činžák, ve kterém žili, patřil ruské mafii. První měsíce v New Yorku tak žili ve stálém stresu, nejistotě a pocitu ohrožení. Dagmar Vachková byla na ulici třikrát přepadena a občas je pronásledovaly i výhrůžné telefonáty.
„Jednu chvíli jsem měl pocit, že je to všechno kvůli mně. Rozhodl jsem se, že se zruším. Sedl jsem si do okna a chtěl jsem se převrátit dolů. Danuška mi řekla: ,Dneska ještě ne.‘ Šel jsem do blázince a nechal jsem si píchnout injekci,“ vzpomíná Karel Vachek na kritický okamžik.
Nakonec to ale byla jeho žena, kdo duševně onemocněl. „Měla veliké úzkosti. V té době byl nejrozumnějším členem naší rodiny Kája, který byl v páté třídě,“ vzpomíná Karel Vachek. Dagmar zůstávala v bytě a nechtěla chodit ven, anebo naopak utíkala z domu. Jednou ji na Manhattanu sebrali policisté a odvedli ji do nemocnice, jindy ji Karel chytil až na autobusovém nádraží, kde se chystala nastoupit do meziměstského autobusu.
V nejtěžších obdobích si ji pamětník raději bral s sebou do práce, aby nezůstávala doma sama. Pracoval ve fotografické dílně, kde se technicky zpracovávaly fotografie pro New York Times.
Do toho všeho se Karel Vachek snažil ve Spojených státech znovu nastartovat svoji filmovou kariéru. Promítal místním filmařům a novinářům svůj film Spřízněni volbou, ale několikrát byl upozorněn, ať to nedělá, protože mu to dává nežádoucí nálepku levičáka.
Napsal několik filmových scénářů, ale ty se nikdy nedočkaly realizace. „Víš, Miloš [Forman] si to nepřeje,“ řekl mu filmový producent, se kterým se sešel nad jedním z projektů v hotelu Waldorf Astoria.
Jméno Miloše Formana znovu zaznělo ve chvíli, kdy se Karel Vachek pokoušel protlačit k natáčení projekt zfilmování opery Dalibor. Hlavní hrdina měl být namísto v Daliborce uvězněný v autě, ve kterém jezdí po USA. Sponzor, jehož pamětník oslovil, chtěl, aby někdo z českých krajanů potvrdil, že Karel Vachek je schopný filmař. „Dal jsem mu číslo na Formana, ať mu zavolá. A Forman mu řekl do telefonu, že to má ještě čas. Ale mně už bylo přes čtyřicet, nebyl jsem mladej... Tehdy jsem se naštval. Nenapadlo mě, že mě takhle podrazí.“
Po pěti letech a několika nerealizovaných filmových projektech, kdy se celková situace rodiny vůbec nelepšila, se Vachkovi rozhodli pro návrat do Čech. Karel a Dagmar požádali Gustáva Husáka o milost, protože podobně jako většina emigrantů byli odsouzeni v nepřítomnosti. Milost dostali, a cesta k návratu byla tedy otevřená. Těžké to bylo zejména pro jejich syna Káju, nyní již patnáctiletého, který v USA prožil zásadní část svého dětství a puberty. Jeho třídní učitel ve výběrové škole, kam se dostal na stipendium, jim nabídl, že ho adoptuje, aby mohl zůstat ve Spojených státech a stát se Američanem, ale Kája to odmítl.
Při návratu jim pomocnou ruku nečekaně podal právě Miloš Forman: zaplatil jim totiž letenky.
„Vidíte, že mě ta Amerika nechtěla,“ shrnuje svoji zkušenost s emigrací Karel Vachek. Ale zároveň ji považuje za velmi důležitou: „Kdybych neprošel tou Amerikou, světu po roce 1989 bych vůbec nerozuměl. To pro mě bylo naprosto klíčový.“
Po návratu do Československa zamířil pamětník s rodinou do rodného Tišnova. „Hned druhý den si mě odvedli estébáci a odvezli mě do Brna. Musel jsem tam jezdit snad deset dní a tahali ze mě informace. Odpovídal jsem tak, abych nikomu neublížil,“ říká Karel Vachek.
Podle svých slov se potom až do roku 1989 téměř s nikým nestýkal a nepřátelil: pro režim byl nepřijatelný a běžní lidé ho zase považovali za spolupracovníka Státní bezpečnosti, protože se vrátil z americké emigrace.
Našel si práci jako řidič u rozvozu potravin a jeho úkolem bylo jezdit s dodávkou po Českomoravské vysočině. Po každodenním stresu v USA to podle něj byl doslova balzám na nervy.
V roce 1987, kdy v rámci přestavby docházelo k mírnému uvolnění poměrů, pamětník oslovil Krátký film s tím, že by rád zase natáčel. Dostal možnost natočit výukový film pro školy. Díky tomu částečně smyl svoji pověst nežádoucího živlu a našel si práci jako obchodní cestující nakladatelství Olympia. Opět jezdil autem po celé republice a nabízel knihkupectvím různé encyklopedie.
Zde se dočkal roku 1989. „To měl každý radost. I já jsem chodil na manifestace. I když jsem nikdy nedělal to ,véčko‘, to jsem se styděl. Chodil jsem na Letnou, ale zůstával jsem na okraji, protože jsem se bál vejít dovnitř davu, to na mě působí strašně,“ vzpomíná Karel Vachek.
V prvních týdnech po listopadu 1989 věřil, že nový režim bude jakousi svobodnější verzí socialismu, ale brzy z této iluze vystřízlivěl. „Bylo mi smutno z toho, že už nikdy se nestane, že by neexistoval téměř žádný soukromý majetek. Najednou bylo to soukromý vlastnictví potřeba.“
Díky přátelství s Andrejem Stankovičem získal Karel Vachek v roce 1990 možnost natáčet na Pražském hradě. Ve svém prvním polistopadovém filmu Nový Hyperion aneb Volnost, rovnost, bratrství zachytil atmosféru v Československu před volbami roku 1990, jakousi obdobu snímku Spřízněni volbou z roku 1968. Ale tentokrát v daleko velkorysejším formátu: Nový Hyperion má tři a půl hodiny a je prvním z jeho rozsáhlých, mnohahodinových dokumentů. „Jde o to, zabývat se mocí. Já tomu říkám ,královská hra‘,“ komentuje Karel Vachek svůj film. „A jde o to, pojmenovávat ty věci jako směšné. Dojímat lidi, aby měli takzvané emoce, je špatně, protože z emocí se buduje ego,“ dodává.
Zároveň usiloval o to, aby mohl učit na FAMU, a po dvou nebo třech konkurzech se mu to v roce 1994 konečně podařilo. Tehdejší pedagogové katedry dokumentu – Olga Sommerová, Jan Špáta, Martin Vadas – se s ním ovšem velmi rozcházeli v tom, jak vzdělávat budoucí filmaře, a jeho příchod na FAMU provázely dramatické situace. Poté, co do funkce děkana v roce 2002 nastoupil Michal Bregant, se Karel Vachek dostal do pozice vedoucího katedry a měl možnost ji formovat podle svých představ.
Jeho zásadní tezí je, že studenti se mají vzdělávat sami. „Rozhodující a jediný pedagogický akt, který je možný, je ten, že někoho přijmete. To je maximum, co pro něj můžete udělat. Musíte eliminovat lidi, u nichž se dá předpokládat, že budou konvenční, lehce bezcharakterní, a těch se zbavit. Pak už je fakticky nemůžete nic učit. Oni se musí učit. Pět let mají příležitost na sobě pracovat. Je vlastně jedno, kdo jim přednáší.“ Smyslem studia podle pamětníka není učit studenty filmové řemeslo. „Nesmíte se naučit řemeslo předchozí generace, protože v něm je koncentrovaná ta hloupost,“ říká. „Musíte se učit to neřemeslo. Mluvit o takových věcech, které jsou na přesdržku. Škola má studentům umožnit poznávat ne praktické lidi z oboru, ale nepraktické lidi, lidi, kteří se vymykají. Studenti mají směřovat do neznáma, ne do známa.“
Stejně nekompromisní a nestandardní je jeho definice umělecké tvorby, která podle něj spočívá hlavně v tom, zbavit se vlastního ega: „Když ho dokážete odstranit, můžete slyšet toho, o němž nic nevíme. Bůh je všechno to, co neznáme.“
„Všechno, co děláte, musí být zvláštním způsobem k smíchu,“ říkal Karel Vachek. Jeho přístup k filmové tvorbě je v podstatě komický, spočívající v odstupu od toho, na co se dívá, neutápění se ve vlastních emocích, v nalezení nových souvislostí a tím i nové kvality.
Často narážel na nepochopení mimo jiné i proto, že otevřeně zastával levicové myšlenky, ovšem zcela jiným způsobem, než je pojímal totalitní režim v Československu. „Když jsem ze začátku přednášel ve škole, studenti mi nadávali do ,socanů‘. A já dneska vím, že to bez těch ,socanů‘ nejde. Systém hromadění kapitálu není nejlepší. Ti, kteří hromadí kapitál, za to kupují nepoužitelné hlouposti nebo zbraně. Je dobré být ,socan‘, dokonce to lidstvo potřebuje,“ řekl Karel Vachek a vzápětí svá slova komentoval. „To bych si ještě před pár lety netroufl říct. Čím více se blížíte smrti, tím menší zábrany máte. Protože vám už nemůžou nic udělat. Zabijou vás možná předčasně, ale ta předčasnost je tak krátká,“ rozesmál se na závěr rozhovoru.
V srpnu 2020, kdy Karel Vachek hovořil s Pamětí národa, měl k smrti už opravdu blízko. Zemřel o čtyři měsíce později, 21. prosince 2020.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of the 20th Century TV
Příbeh pamětníka v rámci projektu Stories of the 20th Century TV (Barbora Šťastná)