Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Dagmar Váchová (* 1938)

• narozena 13. února 1938 v Praze

• v rodině byli židovští předci, v roce 1939 je ochránily falešné křestní listy

• otec Prokop Domorázek byl zemědělský inženýr, vysokoškolský pedagog a vědec, za války v odboji

• v letech 1943–1945 byl otec vězněn v Německu

• maminka Stella Domorázková si v zimě v roce 1945 vzala do péče opuštěného židovského chlapce

• otec byl v 50. letech vyloučen ze strany a z práce, protože označil sovětského agronoma Lysenka za podvodníka

• Dagmar vystudovala střední zemědělskou školu v Mělníku, pod vlivem oblíbené učitelky vstoupila do KSČ

• dálkově vystudovala vysokou školu zemědělskou v Praze

• začátkem 70. let neprošla prověrkami, když nesouhlasila se sovětskou okupací, a byla vyhozena ze strany

• pracovala v Ústředním kontrolním a zkušebním zemědělském ústavu jako kvalitářka

• po revoluci 1989 začala navštěvovat křesťanské společenství a následovala cestu víry

• dvacet pět let pracovala jako dobrovolnice pro lidi, kteří přežili holokaust

Jejich rodinu od deportace do Terezína zřejmě zachránily zfalšované rodné listy. Přesto se jim ale krutost nacismu zcela nevyhnula: otce zatklo gestapo pro odbojovou činnost a jen díky mnoha šťastným okolnostem se dožil konce války. Statečnost prokázala i maminka, a to když v roce 1945 přijala do péče opuštěného židovského chlapce, přestože sotva měla co dát vlastním dětem... 

Zachránily nás zfalšované křestní listy

Dagmar Váchová, roz. Domorázková, se narodila 13. února 1938 v Praze do rodiny Prokopa a Stelly. Měla o čtyři roky starší sestru Janu. Tatínek byl zemědělský inženýr, maminka v domácnosti. Oba rodiče byli umělecky zaměření. Otec ve volném čase maloval a sochařil, maminka navštěvovala kurzy sochařství. Domorázkovi bydleli v činžovním bytě v Dykově ulici v Praze na Vinohradech.

Dagmar Váchová začíná své vyprávění tím, jak při vlastním bádání nad rodinnou genealogií narazila na něco, co ji přimělo zapátrat po osudu evangelického faráře Františka Dobiáše ze Semtěše, který zřejmě za války zachránil život mnoha členům její rodiny.

V rodině Domorázkových se vědělo, že jejich linie z otcovy strany byla židovská. Dagmařina židovská prababička Emilie Katzová, narozená roku 1853, ale už byla pokřtěna v evangelické církvi, protože rodina konvertovala. Dagmar Váchová však objevila jednu nesrovnalost. Křestní list vystavený v roce 1939 evangelickým farářem Františkem Dobiášem uvádí, že i rodiče a prarodiče Emilie Katzové byli evangelického vyznání. Jenomže to neodpovídalo skutečnosti. Staré, originální matriky, do kterých Dagmar nahlédla ve státním archivu, hovořily jasně: byli „náboženství izraelitského“.

Křestní listy z roku 1939 musely být zfalšovány. Chtěla Františku Dobiášovi poděkovat, ale už byl dávno po smrti. Zkontaktovala se s jeho příbuznými a z jeho rukopisných pamětí se dočetla, jak se falšováním křestních listů snažil potomky Katzových uchránit před nacistickými represemi, když museli dokazovat nežidovský původ předkládáním rodných listů do třetího, někdy i pátého kolene. Nutno dodat, že František Dobiáš byl za falšování křestních listů dvou atentátníků na Reinharda Heydricha zatčen, odsouzen k smrti, ale v koncentračních táborech přežil a dočkal se konce války.

Tatínek odbojář

Evangelický kněz tedy uchránil Dagmařina tatínka Prokopa (potažmo celou rodinu) před transportem do Terezína, ale otec se do spárů nacistů stejně dostal, a to kvůli své odbojové činnosti, do níž se zapojil krátce po okupaci v březnu 1939. Ostatně této skutečnosti se týká i první dětská vzpomínka pamětnice. Bylo jí pět let a psal se rok 1943. „Přišlo k nám gestapo a hledalo nějaké materiály, aby mohli tátu zavřít. Seděla jsem na nočníku před kamny a oni tam přilítli a hrabali se ve všem. Pak je napadlo hrabat se v našich hračkách, takže všechny lítaly po celém bytě. Nenašli nic, táta nebyl tak blbej, aby si to schovával mezi hračkami.“ 

Jako malé dítě nerozuměla tomu, co se děje, ale jednoho dne táta nepřišel z práce a od té chvíle byla na všechno maminka sama. Až mnohem později se z otcových zápisků dověděla, že působil se svými přáteli, například lékaři Otakarem Hněvkovským a Vladimírem Haškovcem v odbojové skupině napojené na komunistickou buňku v Berouně. Tiskli letáky a brožury s krycími názvy, například Pěstujeme jetel. Prokop Domorázek také velice riskoval, když opatřil ilegálně cyklostyl. Vypracovával s kolegy zprávy o stavu zemědělství, chtěli sestavit zemědělský výbor, který by pracoval na plánech rozvoje zemědělství po válce. Věřili v porážku Němců a chtěli být připraveni na nový život. V roce 1943 zatklo gestapo jednoho ze skupiny. Odolával krutému mučení, ale když před ním začali tvrdě mučit jeho ženu, nevydržel a vyzradil další jména spolupracovníků, mezi nimi i Prokopa Domorázka. Gestapo si pro něj přišlo do práce v březnu 1943.

Odvezli ho na Pankrác, vyslýchali v Petschkově paláci, ale příliš důkazů neměli. Vazebně stíhán byl v Drážďanech. Obviňovali ho například, že byl údajně povolán na Ústřední výbor v Berouně k posouzení vynálezu „smrtících paprsků“. Soudem prošel v Drážďanech spolu s Haškovcem. Čekali oprátku, ale díky dobrým advokátům a také Haškovcově bratrovi, který byl právník a shodou okolností se znal se soudcem, zněl rozsudek nečekaně mírně: tři roky těžkého žaláře. Následné věznění však bylo bojem o přežití. Špatná strava, nedostatek pitné vody, hygieny, zdravotní péče, nelidské zacházení a tresty za sebemenší prohřešky, vězeňská práce, to vše devastovalo tělo, snad ještě horší však byly dlouhé měsíce samovazby, které pustošily psychiku. Přežil tyfus i bombardování Drážďan. Vězením prošel nejen v Drážďanech, ale také v Lipsku, konce války se dožil v Untrmasfeldu. S rodinou měl chatrný korespondenční kontakt, dopisy a lístky chodily se značným zpožděním.

Žil s námi židovský chlapec

Stella Domorázková se dostala do obtížné situace. Do doby zatčení manžela byla v domácnosti a pak – jakožto žena politického vězně – neměla šanci dostat místo. „Dokonce se pamatuji, že ji přijal nějaký zubař jako techničku. Nějakou dobu u něj pracovala, ale pak jí nedal ani korunu, protože věděl, že si stěžovat nebude,“ vzpomíná Dagmar Váchová. Žili z toho, co jim dali příbuzní a známí a co mohli, rozprodali.“

Přes vlastní starosti a útrapy se Stella Domorázková zachovala neobyčejně vstřícně a statečně, když si začátkem roku 1945 vzala domů do péče židovského chlapce. Byl ze smíšeného manželství, jeho maminku nacisté transportovali do Terezína, otce totálně nasadili na práci do Německa. Nezbylo než tři syny svěřit spřáteleným rodinám. Desetiletého Petra přijala Stella Domorázková. „My jsme se už znali, protože se znali naši rodiče. Přišel k nám se žlutou hvězdou na kabátě a máma mu ji hned odpárala, takže jsme spolu chodili ven. Oni jinak nikam nesměli, samozřejmě. Sousedům muselo být jasné, že to není žádný příbuzný, vypadal jako typický židovský kluk, a přesto mámu nikdo neudal,“ vzpomíná Dagmar Váchová a doplňuje, jak příběh židovské rodiny Syrových dopadl. Otci chlapců se prý podařilo z totálního nasazení utéct, a dokonce se dostal za svou ženou do Terezína. Oba se po válce spolu vrátili domů.

Návrat tatínka

Velkou víru, ale i nejistotu prožívala na konci války Stella Domorázková. Chodívala dennodenně na nádraží s nadějí, že vlak přiveze jejího manžela, marně. Až v polovině května se nečekaně objevil přímo ve dveřích. Přivezli ho autem až před dům, od Plzně. „Bylo to shledání emotivní, ale pro mě i trochu rozpačité. Bylo mi necelých pět let, když mi táta zmizel ze života – a neviděla jsem ho dva roky. To je pro dítě hodně. Takže chvíli trvalo, než jsme se zase sblížili,“ vypráví Dagmar Váchová.

Bez rodičů

Dagmar měla osm let, když válka skončila. Zdravotně, vlivem nedostatečné stravy, na tom ale zřejmě nebyla dobře. Rodiče proto využili možnosti, kterou poskytl Mezinárodní červený kříž dětem od 4 do 12 let, a poslali mladší dceru na ozdravný pobyt do Švýcarska. Vlak plný dětí odjel z Československa v roce 1946. Dagmar na to dodnes vzpomíná se smíšenými pocity. Bylo to poprvé, kdy byla sama mimo domov, a to na dlouhé čtyři měsíce. „Tehdy se to tak asi nebralo, bylo po válce, kdy lidé měli za sebou velké hrůzy a krásnou budoucnost před sebou. A já jsem byla opravdu vyhublá, i když si nepamatuji, že bych měla někdy hlad.“ 

Všechny děti musely po příjezdu do Švýcarska na několik dní do karantény, pak si je měly rozebrat hostitelské rodiny. Jenomže Dagmar jako jediná v karanténě onemocněla a musela zůstat v nemocnici sama. Když se uzdravila, posadili ji samotnou do vlaku… „Bylo to pro mě děsivé. Neuměla jsem řeč, nerozuměla jsem, nevěděla jsem, kam mě vlak veze, co bude. Dohlídnout na mě měla jen průvodčí, která mě nakonec vysadila na nějakém nádraží. Tam už se mi ulevilo. Převzala si mě hostitelská rodina,“ vypráví Dagmar Váchová, která na švýcarskou rodinu vzpomíná s láskou a vděkem dodnes. „Byl to manželský pár, který měl už dva odrostlé hochy a ti se vraceli domů na víkendy. Pečovali o mě jako o vlastní, a když měl pobyt končit, ani se mi nechtělo zpátky do Prahy.“ S hostitelskou rodinou ještě dlouhá léta udržovala kontakt.

Skaut mi dával velký smysl, na rozdíl od Pionýra

Dagmařin dědeček z otcovy strany Karel Domorázek byl úředníkem finanční správy a sokolský funkcionář, mimo jiné také autor všesokolských předscén. Jeho potomci ale jeho nadšení Sokolem nesdíleli a jeho vnučka Dagmar začala dokonce po válce chodit do skautu. Nedala na něj dopustit. Parta báječných kamarádek, hry a tábory dávaly jejímu životu smysl. Trvalo to ale příliš krátce. Nedlouho po únorovém převratu v roce 1948 byla junácká organizace zakázána a nahradit ho měla organizace pionýrská, kam se Dagmar, v domnění, že skaut nahradí, přihlásila. „Bylo to však velké zklamání. Pionýr byl od skautu na hony vzdálený. Byli tam jiní vedoucí, jiný program, se vztahem k přírodě se tam moc nepočítalo, ale já k ní od malička tíhla,“ dodává Dagmar Váchová.

Táta označil Lysenka za podvodníka

V únoru 1948 komunistická strana převzala moc v zemi a začala diktovat nová pravidla. I Prokop Domorázek byl v té době již v KSČ. Vstoupil do ní hned po válce, po všech útrapách, které prožil v nacistických vězeních. Věřil, že spolu se svými kolegy pomohou vytvořit lepší, spravedlivější svět, aby se útlak a bezpráví už neopakovaly.

Poměrně brzy však pochopil, že to nebude tak jednoduché. Působil jako pedagog na vysoké škole zemědělské. Když navštívil Sovětský svaz, seznámil se zde s prací agronoma Trofima Denisoviče Lysenka, který zcela ovládl sovětskou biologii a odmítal mendelovskou genetiku ve prospěch svých vlastních pseudovědeckých myšlenek podporovaných stalinským režimem. Zemědělský inženýr Prokop Domorázek odmítl přistoupit na politizaci vědy a Lysenka označil za podvodníka. Stálo ho to místo i členství ve straně.

Zemědělská škola

Dagmar milovala všechno, co roste, a tak se profesně vydala v otcových stopách. Po základní škole v roce 1953 nastoupila do Mělníka na střední zahradnickou školu, kterou zakončila maturitou v roce 1957. V den své maturity, i přes hořkou zkušenost svého tatínka, vstoupila do KSČ. „Nechala jsem se ovlivnit jednou kantorkou, která byla velice oblíbená a měli jsme ji rádi. Táta moje nadšení nesdílel, ale všechno mi to došlo až později, v roce 1968,“ vzpomíná.

Po škole dostala místo ve výzkumném ústavu v Dobřichovicích a poté v Praze. Dálkově, při zaměstnání, studovala vysokou školu zemědělskou v Praze-Suchdole, absolvovala ji v roce 1963. Ještě před promocemi se podívala na Západ, a to do Francie, na dvouměsíční zemědělskou brigádu. Vzpomíná, že tehdy by tam bývala mohla zůstat, lidé ve Francii z venkova a ze zemědělství odcházeli, o jakékoli pracovní síly v oboru byl zájem. „Já o emigraci ale vůbec neuvažovala. Kvůli rodičům, škole, ale i známosti.“

K matkám se v porodnici chovali hrozně

V polovině šedesátých let se Dagmar provdala a v červnu 1968 předčasně porodila syna. Měl se narodit v srpnu, v době, kdy byla okupace. Dagmar Váchová popisuje, jak na tom bylo tehdejší zdravotnictví, především jednání personálu s čerstvými matkami. Ihned po porodu jí novorozeně odebrali a celé čtyři týdny ho neviděla. „Byly to strašné zážitky. Ani mi ho neukázali. Ani nebrečel. Rodila jsem ve vinohradské porodnici, kde neměli inkubátory, takže volali do Podolí, kde inkubátory měli. Přijeli si pro něj s takovým kufrem. Tam ho dali, zaklapli víko a odvezli ho. Nebyla jsem na tom dobře, drželi mě dlouho v nemocnici a než mě k němu pustili, trvalo to asi čtyři týdny. Byli jsme na pokoji tři matky, které porodily předčasně, děti jsme měly pryč. Působil tam tehdy jeden lékař, současný politik. Když jsme chtěly, aby nám aspoň řekli, jestli naše děti žijí, tak on jen odpověděl: ‚Prosím vás, takhle malé děti vůbec nemusejí přežít. Kvůli tomu přece nebudu někam volat...‘“ (Pozn.: Jméno lékaře paní Dagmar uvedla, ale nechce ho zveřejňovat.)

Veřejnost neměla vědět, že pomeranče jsou z Izraele

V době okupace vojsky Varšavské smlouvy už měla synka v péči. O vstupu okupačních vojsk se dozvěděli s manželem z rádia. „Manžel šel hned k rozhlasu a já jsem se starala o syna. Strach z války jsem snad ani neměla, jen jsme netušili, že to bude tak dlouhé.“ Začátkem 70. let předstoupila před komisi a neprošla prověrkami, když vyjádřila nesouhlas se sovětskou okupací. Vyhodili ji z KSČ, ale jak říká, pracovně se jí to naštěstí příliš nedotklo. Byla se synem na mateřské a poté nastoupila na brigádu do Ústředního kontrolního a zkušebního zemědělského úřadu na post kvalitářky. „Šlo zejména o kontroly ovoce a zeleniny při dovozu a vývozu. Nejdříve jsem tam byla na brigádě a pak si mě tam nechali.“ Vzpomíná na absurdní situace, kdy přišly pomeranče. „Měly na sobě nálepku, že pochází z Izraele, ale nebylo žádoucí, aby veřejnost věděla, odkud jsou. Proto bylo třeba z každého pomeranče tuto nálepku sloupnout. Byly to nesmysly, které vedení nařizovalo.“ 

Na minulost se nesmí zapomínat

Změnu politického režimu v listopadu 1989 přivítala s velkým nadšením, ale aktivním účastníkem byl zejména její syn, kterému tehdy bylo 20 let. Ten po revoluci přivedl svou maminku Dagmar k víře v Boha, když ji pozval do křesťanského společenství, kde se cítila s věřícími dobře. Do sboru dochází dodnes.

Celý život byla zvyklá, že je užitečná. Když měla odejít do penze, neuměla si představit, že by jen tak nečinně seděla doma. Jakmile tedy dosáhla penzijního věku, rozhodla se pro dobrovolnou práci s lidmi, kteří přežili holokaust. Jako dobrovolnice pracovala 25 let. Dávala starým lidem, kteří za války přežili nelidské zacházení, psychickou podporu. Mohli se jí vypovídat. „Tato práce mě nesmírně naplňovala. Je zajímavé, že se právě tito lidé dožili tak vysokého věku v mentální svěžesti. Každý se však se svými traumaty vypořádává jinak. Jedni se svěřují a vypovídají se a jiní nechtějí o své minulosti vůbec mluvit, a to ani se svou rodinou,“ říká Dagmar Váchová.

Sama pociťovala dluh vůči svému otci, kterého se ani v dospělosti neptala na to, co za války prožil. „Nevím, jestli by chtěl vyprávět, a ani nevím, jestli o tom někdy vyprávěl mamince. Život šel dál a o válce už se nemluvilo. Proto jsem také otcovy zápisky přepsala. Na takové věci se nemá zapomínat. Je totiž známá věc, že když zapomeneme na minulost, nemůžeme si stěžovat na budoucnost,“ uzavírá své vyprávění Dagmar Váchová.