Miroslav Václavek

* 1965

  • „To se nám třeba jednou stalo, že jsme jeli s kamarády, bohužel už jsou oba mrtví, tak jsme jeli třeba do Valtic na nějaké vinné trhy, to bylo u hranic. My jsme tam jeli z Rýmařova, delší vlasy, že se tam podíváme, že tam vypijeme nějaké víno a pojedeme domů. Tak jsme tam něco vypili, ještě jsme tam potkali nějaké kamarády, také máničky. A pak jsme si říkali, že přespíme na nádraží a ráno pojedeme domů. Sedli jsme si tam na lavičky a čekali na vlak a pak se otevřely dveře, a to bylo plné tady těch hajzlů, jako že VB, osožáci, nějaká ta jejich gestapa od těch hranic. Vyběhlo jich tam na nás dvacet nějakých darebáků a začali nás mlátit obuškama jenom tak, protože jsme měli dlouhé vlasy a seděli jsme tam. Mám dojem, že jim pak ještě Milan Kukliš, ten můj kamarád, co už je mrtvý, řekl, že si budeme stěžovat na Svobodné Evropě, že jo. Tak mu zlomili ruku.“

  • „Třeba v této souvislosti, protože tam ty boje probíhaly opravdu dlouho a byly hodně tvrdé. Tak vlastně v té době než tedy ty boje o jižní Moravu a konkrétně o Veselí nad Moravou, tak tehdy děda udělal v lese bunkr, kde byli dva nebo tři týdny schovaní. Než se ta hrůza přežene. A táta má o deset let mladšího bratra, ten byl v té době malý, měl rok a něco. A protože tam byli dlouho, stalo se, že babičce došlo mléko a potřebovala pro něho sehnat mléko, protože neměl co jíst, a šla tam podél břehu řeky Moravy a na jednom břehu byli Němci a na druhém Rumuni, protože Veselí nad Moravou osvobodila Rumunská královská armáda, a vedli tam boje. Babička tam šla a měla s sebou mého strýce, nesla ho v náruči a ukazovala jim, že si jde pro mléko. A oni tedy zastavili palbu, ona si prošla skrze tu frontovou linii do Veselí pro mléko a nějaké jídlo a pak zase tou samou cestou zpátky. Ukázala zase, že nese dítě, jídlo, tak oni se přestali zase na chvíli vraždit a prošla zase do toho bunkru, kde byli ještě nevím kolik dní schovaní.“

  • „Jak už jsem zmínil, bydleli jsme na ulici, která byla výpadovkou na Bruntál, kde sídlilo velitelství divize střední skupiny sovětských vojsk a byla tam poměrně velká posádka. A vůbec Bruntál, to byla taková bašta komunistů, tam se to všechno nalepilo po té okupaci, stáhli se tam lidi, to bylo něco děsného, příšerného a strašného. Ale vzhledem k tomu, že ti Rusi, ta okupační armáda, tady mívali často nějaké přesuny, kdy oni pořád někam jezdili. Měli takové ty obrovské gruzavíky, to když jelo, byl to strašně divný smrad, nevím, co tam spalovali, to bylo úplně něco jiného než normální motor. Oni neměli nikdy nic normální, vždy měli něco extra. No a byly to samozřejmě křápy, i když to byly okopírované americké studebakery z druhé světové války, tak samozřejmě ta ruská kvalita, ta je tedy v uvozovkách pověstná. Ta auta víc stála, než jezdila. Jela kolona, třeba dejme tomu třicet automobilů, a podle mne do toho cíle jich vždycky dojelo pět. Byli odpadlíci u cesty. To se stávalo často, že i před tím naším domem tam stál nějaký ten jejich pokažený gruzavík. Kolem toho lítal nějaký ten Asiat v nějaké otrhané uniformě a ten ruský lampasák ho honil. Když se to jednou stalo, tak do mě vjel takový vztek a naštval jsem se. Měl jsem doma vzduchovku, ta velmi dobře střílela. Na broky jsem si vydělával sběrem odpadu, my jsme vždycky někde našli třeba nějaké kabely, opálili jsme to, prodali a já jsem si za to nakupoval broky, ne diabolky, ale broky, samozřejmě, diabolka, to není ono, že jo. A jednou tam tak zastavil ten ruský gruzavík. A opravovali, opravovali, já jsem tedy vzal tu vzduchovku, vylezl jsem si nahoru, v tom domě byla poměrně rozlehlá půda, mimochodem to byly velice hezké německé domy, kde bylo bezvadné bydlení. Cihlové, samozřejmě. A tak jsem si vylezl nahoru, tam byla půda a vikýře a tam jsem si otevřel okénko, měl jsem s sebou krabičku broků a už jsem jim to tam sázel. Prostřílel jsem jim plachtu. To byla zima, tam bylo vidět, když jsem střelil, jak tam odletuje led, a teď oni z toho byli úplně vybití, že jo. Prostřílel jsem jim plachtu, boční sklo, do toho jsem jim nadělal díry do karoserie, a teď oni už byli nervózní, říkali si asi, co se děje. Lítali tam, já jsem se samozřejmě vždycky schoval, ale vždycky, když mě neviděli, tak jsem jim tam něco pustil. A pak to nějak viděla máma, všimla si toho, že jim někdo střílí do auta, a spočetla si velmi rychle rovnici, není tady ani Mirek, ani vzduchovka a někdo střílí po Rusácích, tak ten výsledek byl úplně jasný. Tak vyběhla nahoru, tam mě našla, dala mi pár facek, tak jsem ukončil palbu, ale ten pocit, to bych fakt každému přál si do těch hajzlů moci zastřílet. Já jsem litoval pouze jedné věci, že jsem neměl něco lepšího.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Šumperk, 02.09.2021

    (audio)
    délka: 02:04:32
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Všechno potřebné jsem se naučil sám

Miroslav Václavek, 1971
Miroslav Václavek, 1971
zdroj: Archiv pamětníka

Miroslav Václavek se narodil 19. srpna 1965 v Rýmařově. Jeho otec Vladimír Václavek starší byl v první polovině 50. let odveden k Pomocným technickým praporům jako politicky nespolehlivý člověk. U Václavků doma se vždy otevřeně mluvilo o všem, co dospělým na komunistickém režimu vadilo. Miroslava tak vedle toho formovala i západní hudba, literatura a každodenní poslech Rádia Svobodná Evropa. Ve třinácti letech se rozhodl vzít spravedlnost do svých rukou a z vikýře vzduchovkou ostřeloval sovětské nákladní auto, které zde muselo kvůli poruše zastavit. Na základní škole se Miroslav kvůli svému nedětsky radikálnímu postoji často setkával s šikanou učitelů a nejinak tomu bylo i na učilišti v Bruntále. Další šikaně pak musel čelit během základní vojenské služby. Po návratu z vojny v roce 1987 se s kamarády-máničkami vypravil do Valtic na vinné slavnosti, kde však byli kvůli dlouhým vlasům surově zbiti pořádkovými silami. Miroslav Václavek v létě roku 1989 podepsal a šířil petici Několik vět a během sametové revoluce se zapojil do šumperských demonstrací. Jeho starším bratrem je známý hudebník Vladimír Václavek a jeho strýcem byl Bedřich Václavek, člen Devětsilu a literární teoretik a kritik, který v roce 1943 zahynul v Osvětimi. Právě jemu Miroslav přičítá geny, které jej na poli literatury silně ovlivnily. V roce 2010 vydal poeticky-prozaickou miniaturu Člunky. O čtyři roky později mu v edici Knižního klubu vyšel protiválečný román Železné včely, který získal i cenu vydavatelství. Miroslav Václavek vydal u brněnského undergroundového vydavatelství Uši a Vítr básnickou sbírku S rybí kostí v krku (2015) a jeho texty jsou zastoupeny u mnoha alternativních kapel včetně sólových aktivit jeho bratra Vladimíra. Miroslav Václavek žil v roce 2021 v Šumperku s manželkou Alenou, s níž vychovali dvě dcery, Martinu a Veroniku.