Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Vaculík (* 1958)

• narodil se 23. května 1958

• syn spisovatele a disidenta Ludvíka Vaculíka a jeho ženy Marie

• zažil odposlouchávání i sledování StB

• jeho starší bratr Martin v roce 1968 emigroval do Francie

• třikrát ho kvůli kádrovému profilu nevzali na střední školu

• v roce 1975 začal hrát v divadle Orfeus, působí zde dodnes (2024)

• po revoluci začal podnikat

Mama a tata. Jinak Jan Vaculík snad během svého života svým rodičům neřekl. Disidentovi Ludvíku Vaculíkovi a jeho ženě Marii se narodil 23. května 1958 v Praze jako třetí syn. Možná i proto, že rodinu od konce šedesátých let odposlouchávala StB, rodiče malého Jana a jeho starší bratry Ondřeje a Martina drželi co nejdál od svých aktivit. Snažili se tak svým dětem připravit co možná nejpohodovější dětství. 

O tlaku StB tak doma malý Jan moc neslýchal. “Nevěděli jsme o tom. U nás se o tom nemluvilo, protože se předpokládalo, že se vše odposlouchává. To byla jedna stránka. A druhá stránka - naši nás velice šetřili. Já jsem třeba vůbec nevěděl, že tata chodí každý měsíc k výslechu. Občas něco říkal, ale že je to s pravidelností každý měsíc, to jsem nevěděl,” vysvětluje, jak moc se jeho rodiče snažili své děti ochránit před tehdejší realitou všedních dní. Ostré sledování rodiny Vaculíků podle jejich nejmladšího člena začalo v roce 1967. Ne náhodou jde o stejný rok, kdy se konal IV. sjezd Svazu československých spisovatelů. Pamětníkův otec Ludvík Vaculík tam vystoupil s nejostřejším projevem, kritizujícím podstatu komunistického systému, a volal po demokracii. Kritizoval mimo jiné splynutí strany a vlády v jednu mocenskou sílu a nerovnost straníků a nestraníků. Jestli měl Ludvík Vaculík po osudném sjezdu strach, už si pamětník nevybavuje. Ale jeho mama Madla Vaculíková se bezpochyby bála. “Začala lomit rukama a říkat: Oni ho zavřou a nás všechny pošlou na Sibiř. Po sjezdu se bála každého příjezdu výtahu do našeho patra. Že už pro nás jdou a že nás někam odvlečou. To nebyla žádná paranoia, byla to zkušenost padesátých let. Věděla, že to tak dělali. A do té doby se nikdo nezmohl na tak výslovný odpor a nikdo je tak strašně nenaštval, jako tata tím projevem,” vybavuje si Jan Vaculík. Vyloučení z KSČ, které projev následovalo, byl teprve začátek. Pamětník vzpomíná hlavně na drzost, s jakou příslušníci StB předpokládali, že vlastně nedělají nic špatného. “Jedna z nejnebetyčnejších otřesností byla, když Martinovský vezl mamu z výslechu a domovní prohlídky v Dobřichovicích, a pak se nabídl, že ji vezme estébáckým autem do Prahy. Když jeli přes Lahovice, tak řekl: A paní Vaculíková, tady je výborná restaurace, dělají výborné ryby. Až budeme s panem Vaculíkem chodit na ryby, tak si sem jednou zajdeme na oběd. Brali to tak, že až se to zase otočí, tak si na ně v dobrém vzpomeneme,” vrtí hlavou pamětník. Kvůli odposlouchávacímu zařízení k nim nemohli chodit ani návštěvy. Byt na Veletržní ulici v Praze tedy rodina využívala především k přebývání a návštěvy se pořádaly na zahradě v Dobřichovicích. “Když se u nás hovořilo o něčem důležitém, tak se neřeklo, o co jde, napsalo se to na lísteček,” dodává Jan Vaculík.

Za Pražáka se nepovažuji

Je až s podivem, že vedle četných návštěv StB se rodičům Vaculíkovým podařilo zařídit svým dětem v rámci možností klidné dětství. Nejmladší Janek to měl z jeho současného pohledu ze všech tří sourozenců v mnohém nejlepší. “Rodiče na mě neměli moc času a nesnažili se mě vychovávat. Zjistil jsem, že když budu hodný, tak mi bude dopřáno hodně volnosti. Takže já jsem mohl vyrůstat jak dříví v lese,” vzpomíná s úsměvem. A i když rodina Vaculíkova žila v pražských Holešovicích, malý Janek velkou část dětství strávil v Brumově, rodném městě svého otce. “Za Pražáka se nepovažuji. Celé prázdniny jsem strávil vždy v Brumově, připadal jsem si tam mnohem víc doma než v Praze. Byl jsem rád, že mám takovou zvláštnost proti Pražákům. Když jsem přišel do školy po prázdninách, tak jsem dostal od paní učitelky poznámku: Říká nesrozumitelná slova, hen a včil,“ směje se po letech pamětník. V pražských Holešovicích si sice také dokázal najít zábavu, sám ale přiznává, že v Praze neměl tak dobré kamarády jako v Brumově. Na léta tam tak vzpomíná s láskou, i když vztahy v otcově rodině byly mnohdy složité. Nejvíc je to naznačené v románu pamětníkova otce Sekyra. “Tatův tata byl komunista, stal se i předsedou Národního výboru. Sedláky v Brumově donutil zapálit stodoly a vstoupit do JZD,” sdílí pamětník jednu ze vzpomínek, kterou zná z vyprávění své rodiny. Svého dědečka z otcovy strany totiž vůbec nezažil, zemřel v roce 1952.

V Brumově zažil i okupaci vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Samotný vpád ale desetiletý chlapec neprožíval příliš intenzivně. “V Brumově nebylo nic viditelné. Vzpomínám si hlavně na ty hovory, co se vedly. A že jsme my kluci začali najednou vést dlouhé debaty o politice. Probíralo se, jestli nás Američané přijedou osvobodit nebo ne,” vzpomíná na první dny po okupaci. Tíhu tehdejší situace si uvědomil až po návratu do Prahy, kdy školákům začal nový školní rok. “Nejsilnější dojem byl smrad dezinfekce. Oni měli stany na Letné a dost daleko kolem toho se linul smrad,” vysvětluje stručně. Krátce po okupaci také emigroval nejstarší bratr, Martin Vaculík. V srpnu 1968 mu bylo osmnáct let. “Byl tehdy na brigádě v Izraeli, a když se vraceli, začala okupace. Pro jistotu zůstali ve Vídni a zjišťovali, nakolik je bezpečné přijet. Naši ho varovali, aby radši nejezdil,” vypráví pamětník o svém nejstarším bratrovi. Rodiče mu zařídili studijní stipendium ve Francii. Tam ale mohl být jen půl roku, dokud mu neskončí povolení žít v cizině. “Musel se buď vrátit, nebo tam být nelegálně. Vybral si to druhé a tím si vybral, že se s rodiči dvacet let neuvidí. Nebylo to přímo pod tíhou srpna. Pod tíhou srpna bylo, že se nevrátí momentálně,” vysvětluje složité rozhodování, kterým si Martin Vaculík musel v osmnácti letech projít. Matka jeho rozhodnutí podle pamětníka nesla těžce, nicméně si oba rodiče uvědomovali, že by jejich syn v Československu nemohl studovat vysněný obor, ani pracovat na kariéře. “Naši v něj vkládali velké naděje a možná to je vedlo k tomu, že si spíš přáli, aby zůstal venku, než aby se vracel,” myslí si po letech pamětník. Svého bratra viděl až po dvaceti letech, v roce 1988 dostal povolení ho navštívit. Mama se za Martinem Vaculíkem podívala o něco dřív. “Pustili ji tam, když šla do důchodu, okolo roku 1982,” vysvětluje Jan Vaculík. 

Na střední školu mě nepřijali třikrát

Nejstarší syn Vaculíkových svým odchodem sice získal jistotu dobrého vzdělání, jeho mladší bratři dospívající v Československu na tom ale byli mnohem hůř. O kvalitní střední škole si mohli nechat jenom zdát. “Byli jsme prostě kádrově nepřijatelní,” krčí rameny pamětník. Jeho samotného na střední školu nepřijali třikrát. “Když mě nepřijali poprvé, šel jsem dělat figuranta k zeměměřičům. Bylo to dohodnuté přes známé, šlo o Stavební geologii Praha, v resortu hornictví,” vzpomíná. Za rok zkusil střední školu znovu, přihlásil se na zeměměřičskou průmyslovou školu. “Udělali jsme zkoušky a měly být vyvěšené seznamy přijatých a nepřijatých. Ale já jsem nebyl ani na jednom seznamu. Šel jsem za ředitelem, ten byl ze mě úplně zelený. Třásl se jak osika a říkal, že je příliš malý pán, že se necítí kompetentní ten můj případ rozhodnout,” vybavuje si pamětník nepříjemnou zkušenost ze sedmdesátých let. Přitom měl nejlepší výsledek ze všech přihlášených. “Dodnes na to vzpomínám jako na největší hanbu, že jsem mu neřekl pár peprných slov, ale byl jsem zvyklý dospělým neodporovat,” vysvětluje. Nakonec se vyučil automechanikem. Jeho starší bratr Ondřej musel také na učiliště, skončil na zedničině. “Bylo to špatné rozhodnutí. Bylo to velmi pokleslé a fakt je, že se kdokoliv bál o Ondráše zasadit. Ta úroveň byla úplně jiná,” dodává s tím, že bratr Ondřej měl často neshody se svými spolužáky, ale i mistrem. 

I když obor automechanik nebyla pamětníkova první volba, ve škole prospíval s velmi dobrými výsledky. Do jeho učňovských let ale zasáhlo sepsání Charty 77. “Vedoucí učiliště mi přišel říct, že tam přišli StBáci a že se na mě ptali. Řekl jim, že mám vyznamenání, jsem vzorný učeň a nejlepší v ročníku,” vybavuje si, jak se ho vedoucí učiliště zastal. StB se ale o Jana Vaculíka zajímala mnohem dřív. Díky dochovaným archiváliím víme, že ho sledovali už v roce 1974.*

Vstřícnost vedoucího nebyla jediná pomoc, která se mu během normalizačních let dostala. “Člověk přece jen zakoušel určité, byť opatrné, sympatie. Když se člověk dostal do nějakého průšvihu vlivem nástrah a perzekuce, řada lidí mi přeci jen pomohla,” vzpomíná. Díky podobným lidem absolvoval odborné učiliště v klidu a posléze se dostal i na střední školu pro pracující. Díky výborným studijním výsledkům ho kantoři upozornili na to, že by se mohl zkusit přihlásit na vysokou školu. “Vedoucí učiliště mi říkal, ať si vyberu vysokou školu, jakou chci, a že mě doporučí. Já jsem chtěl medicínu. On se rozesmál a řekl, že je to příliš troufalé. Doporučil mi techniku. Tak jsem se přihlásil na strojní fakultu,” vypráví. I tady ale, jako mnohdy předtím, zaúřadovala Státní bezpečnost. “Když jsem byl u zkoušek na vysokou školu, tak byl tata u výslechu a říkali mu, že můj osud je v jeho rukou. Když něco podepíše, tak mě vezmou. Tata nic nepodepsal a já jsem se o tom dozvěděl až za dlouhou dobu, když jsem četl Český snář,” popisuje mimoděk to, jak pečlivě jeho rodiče dbali na to, aby na své děti nepřenášeli své starosti. Otcův výslech ale nebyla jediná překážka, která do přijímacího řízení na vysoké škole zasáhla. „Ztratila se přihláška. Řekli mi, ať si ji vypíši znovu, takže ten papír, který jsem předtím vyřizoval tři měsíce, jsem měl před sebou úplně čistý,” vysvětluje s tím, že zatímco řešil problém s prázdnou přihláškou, ve vedlejší místnosti už dávno probíhal přijímací test. “Měl jsem o třetinu kratší čas než ostatní. Byl jsem z toho značně rozechvěn,” vzpomíná. Hned po napsání testu šel špatné zprávy zavolat vedoucímu učiliště. I tentokrát se na pamětníka usmálo štěstí, kdy mu vedoucí pomohl v rekordním čase získat na novou přihlášku razítka od všech příslušných institucí. “Ještě mi nabídl, že mi půjčí firemní auto, abych to všechno objel. Za tři hodiny jsem přijel na studijní oddělení s kompletní přihláškou a šel jsem k ústnímu pohovoru. To bylo zvláštní. Starší pán se mě ptal, jestli můj otec ještě pořád věří na socialismus s lidskou tváří,” vrtí hlavou, že druhé kolo shánění všech příslušných razítek tak stejně nebylo nic platné. “Po letech jsem zjistil, že moje přijímací řízení na vysokou školu dopadlo tak, že matematiku jsem měl za jedna a ústní pohovor za 5,” dodává. Na vysokou školu ho nevzali ani na odvolání. V tu chvíli ale opět zaúřadovalo štěstí a do přijímacího řízení se vložil vedoucí provozovny, ve které Jan Vaculík pracoval. Jeho zapojení vedlo k tomu, že na rektorát školy, na kterou se hlásil, údajně zavolal tehdejší funkcionář KSČ Antonín Kapek. “Toho Vaculíka vemte,” řekl podle pamětníkových informací. Ironií je, že se za syna Ludvíka Vaculíka přimluvil právě on, přestože v roce 1968 patřil mezi iniciátory zvacího dopisu.

Pro divadlo jsme s bratrem byli ohrožení

Jan Vaculík tak konečně začal studovat vysokou školu. Protože nepotřeboval pracovat, přihlásil se na klasické denní studium. “Čekal jsem, že s tím budu mít práci, strojní fakulta se považovala za těžkou školu, nakonec ani tak ne. Když se ukázalo, že škola není tak těžká, měl jsem spoustu času, mohl jsem dělat amatérské divadlo,” vzpomíná. 

K divadlu se ale dostal ještě mnohem dřív. Už v roce 1975 dostal příležitost působit v divadle Orfeus u Radima Vašinky. “Ondráš šel na vojnu, on tam taky působil. Tak mě pozvali, když šel brácha pryč,” vysvětluje, jak se do divadla původně dostal. Oba bratři Vaculíkovi tam působili pod pseudonymem. Ondřej Vaculík se nechal psát jako Ondřej Děd a Jan Vaculík hrál pod jménem Ing. Jan Singer. Pseudonym staršího bratra vznikl podle skautské přezdívky dědýs, pamětník se ve své herecké dráze nechal inspirovat jménem svého nadřízeného v době, kdy pracoval u zeměměřičů. “Ondráš vždy říkal, že bych měl studovat a měl být inženýr a brát si příklad z inženýra Singera. Zároveň jsme to jméno přijímali jako esenci sucharství,” směje se pamětník. Změnou jmen se bratři snažili o to, aby divadlo nebylo zbytečně vystaveno perzekuci. “Bylo ale vystavené stejně. Radim Vašinka byl pro režim persona non grata,” vysvětluje. K Radimovi Vašinkovi se oba bratři dostali přes svého otce, se kterým se Radim Vašinka znal z dob jeho práce v Českém rozhlasu. Ondřej Vaculík začal do divadla docházet v době, kdy studoval odborné učiliště. Do Orfea donesl svou autorskou hru Ovčín. Tu s bratrem hráli ještě v roce 2010. Úplně první role Jana Vaculíka byla ale četník ve hře Piráti z Penzance. V divadle se velmi rychle uchytil a vydržel i častá stěhování na různé pražské lokace. “Vystřídali jsme stejné štace jako Svěrák se Smoljakem ve filmu Nejistá sezóna. Nakonec jsme zakotvili na Dobešce,” vzpomíná na své nejaktivnější divadelní roky. S láskou mluví i o principálovi divadla Radimu Vašinkovi. “Naučil spoustu věcí. Říkal: Nehraj žádný divadlo, přednes ten text. Všechno, co máš sdělit, je v textu, ty ho jen srozumitelně podej,” vzpomíná. Radim Vašinka se za oba bratry také postavil před StB, i když pro jeho divadlo znamenali ohrožení. Poslední věc, kterou Jan Vaculík s Radimem Vašinkou zinscenoval, byly Nepaměti. Šlo o deníky Ludvíka Vaculíka ze sedmdesátých let. Jan Vaculík ale v divadle hraje dosud. “Po jeho smrti se tam našli lidé, kteří měli vůli s tím nějak pokračovat. Neangažuji se ale kreativně. Dramaturgie je úplně jiná,” vysvětluje. Teď se v Orfeu hrají hry od zahraničních autorů.

Během Palachova týdne jsem měl nahnáno

Osmdesátá léta představovala pro řadu lidí dobou uvolnění. Jan Vaculík v té době pracoval v Českých loděnicích a díky své práci jezdil i na pracovní cesty. Často ale do Sovětského svazu. “Bylo to velké nepohodlí. Jezdili jsme za kapesné v rublech, člověk to tam musel utratit a nebylo za co. Finančně to nebyl absolutně žádný přínos, ale mě a mého společníka Petra Hejla to zajímalo. Jezdili jsme tam i dobrovolně, když si vyžádali naši pomoc,” vysvětluje. S komunistickým režimem ale dál nesouhlasil, proto se účastnil demonstrací, kterých bylo na sklonku osmdesátých let čím dál víc. Jedna taková, rok před sametovou revolucí, mu značně zkomplikovala život. “28. října 1988 jsem byl na demonstraci na Václaváku. Hlasitě jsem křičel: Svobodu, svobodu, takže si mě všiml agent Zivčák a ten mě zadržel. Hned mě strčil nějakým policajtům. Byl jsem obviněný a bylo vedeno trestní stíhání,” vzpomíná na období krátce před tím, než se režim zhroutil nadobro. Jan Vaculík na náměstí sice křičel jen hesla týkající se svobody, soudy ho ale nařkly z toho, že křičel i slova jako „svině“ a „gestapo“. “To ale nikdo nekřičel,” brání se i po letech pamětník. Soud se táhl dlouho. ”Dostal jsem podmínku, proti které jsem se odvolal, pak to bylo přehodnoceno na přečin,” vykládá. Kvůli tahanicím u soudu se ale nezúčastnil Palachova týdne v lednu 1989. “Měl jsem hodně nahnáno. Dával jsem si pozor, aby mě ještě jednou nesebrali a nepřišili mi další trestný čin. Tehdy jsem se ani v divadle neangažoval, abych je neohrozil,” vysvětluje.

Listopad 1989 pro něj stejně jako pro většinu lidí znamenal velkou radost a vysvobození. “Zjistil jsem, že umím normálně napsat, co si myslím. Cítil jsem velký potenciál, měl jsem chuť dělat novinařinu i politiku. Už jsem si myslel, že něco vím. Považoval jsem za důležité budovat kapitalismus, abychom ho tady co nejdřív měli,” vypráví, s jakým nadšením pád režimu vítal. Zároveň už mu ale nebylo dvacet, měl zodpovědnost za svou rodinu a s ženou vychovával dvě malé děti. “Kdybych si vzal stipendium a šel studovat novinařinu nebo historii, tak se můj život odvíjel úplně jinak. Jenže jsem nedovedl vykročit z toho, co jsem měl rozjeté,” vysvětluje stručně. Zůstal proto dál v Českých loděnicích. Dnes (2024) má  úspěšnou firmu o deseti zaměstnancích.

 

 

 

* Zdroj: Archiv bezpečnostních složek. Dokument dostupný v dodatečných materiálech.