Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Doc. PhDr. Vítězslav Vaculík (* 1930)

• narozen 7. května 1930 v Novém Jičíně

• rodina vlastnila v Novém Jičíně velkosklad s ovocem a zeleninou a tři obchody

• jeho sestra Vilma měla vztah s Janem Kubišem (atentát na Heydricha)

• v říjnu 1938 se rodina musela z obsazeného Nového Jičína vystěhovat

• válku prožili v Újezdci v okrese Uherské Hradiště

• vystudoval Vysokou školu politických a hospodářských věd v Praze

• pracoval na ČVUT, ve Výzkumném ústavu telekomunikací, na Vysoké škole chemicko-technologické, Karlově univerzitě

• publikoval bezmála tři sta prací a studentům přednášel například dějiny Všesvazové komunistické strany a marxismu-leninismu

• v roce 2016 žil v obci Malá Morávka

Při opravě rodného domu Jana Kubiše v Dolních Vilémovicích se pod schodem náhodou našla jeho milostná korespondence. Skrývá se za ní láska dvou mladých lidí, Jana Kubiše a Vilmy Vaculíkové, jejichž životy ale nakonec navždy rozdělila druhá světová válka. Jan Kubiš totiž již v červnu 1939 tajně přešel hranice a připojil se k československým zahraničním jednotkám bojujícím proti nacistickému Německu. V boji položil život a jeho statečnost se zapsala do historie naší země. Granát hozený jeho rukou ukončil život nenáviděného zastupujícího protektora Reinharda Heydricha. Vítězslav Vaculík si Jana Kubiše dodnes dobře pamatuje, protože jeho a svou sestru Vilmu často doprovázel při procházkách. Více než sedmdesát let o tom ale raději nemluvil. Za války to mohlo stát život členy rodiny a v komunistickém režimu to mohlo způsobit nemalé potíže, protože Jana Kubiše do protektorátu vyslali z Velké Británie, země, která později stála na opačné straně železné opony.

Jana Kubiše znal jako muže sršícího humorem

Vítězslav Vaculík se narodil 7. května 1930 v Novém Jičíně jako nemanželské dítě. Otcova první manželka rakouského šlechtického původu se tehdy již několikátým rokem léčila v psychiatrické léčebně. Otec sám vychovával tři děti, Vilmu, Aurélii a Valtra. Seznámil se s matkou pamětníka Marií Horáčkovou, kterou si ale vzal až v roce 1936, po smrti své první manželky. „Matka v nás nedělala žádné rozdíly, jako bychom byli všichni její vlastní,“ dodává Vítězslav Vaculík.

V převážně Němci obývaném Novém Jičíně rodina vlastnila velkosklad s ovocem a zeleninou a tři obchody. Vaculíkovi tak patřili mezi místní zámožné rodiny. Vítězslav Vaculík chodil do české školy a jeho o více než patnáct let starší sestry pracovaly v jednom z rodinných obchodů. A právě tam se ke konci roku 1937 jednoho dne objevil Jan Kubiš, který tehdy sloužil na Opavsku u XIII. strážního praporu. „Kubiš přišel do obchodu, kde pracovala sestra Aurélie. Zrovna stála na žebříku, někde se tam zadrhla a on jí šel pomoct. Byl to velice slušný člověk. Sundal ji, pak si povídali a domluvili se, že se sejdou příští neděli. A ona vzala s sebou Vilmu. Přeskočila jiskra a od té doby to spolu táhli,“ vypráví Vítězslav Vaculík.

Několik dalších měsíců se Vilma a Jan scházeli. Nejprve tajně a s sebou tehdy brávali také sedmiletého Vítězslava. „Proto mě brali s sebou na procházky. Hodili mě do cukrárny k panu Kulhánkovi. Pan Jan to vždycky zaplatil. Byl podsaditý, neustále rozesmátý, humorista. Když jsme šli, tak vykládal jeden frk za druhým. Myslel jsem, že puknu. Vtipů znal hodně. Ke mně měl velice dobrý vztah. Vodil mě i za ruku. Kluci mně ho záviděli. Viděli hlavně ty frčky,“ vzpomíná na Jana Kubiše.

Později schůzky probíhaly se svolením rodičů, a Vilma a Jan se prý dokonce zasnoubili. Jan Kubiš jí tehdy věnoval medailonek s jeho fotografií a nápisem „Mije Jan“. „Vilma to po atentátu zakopala někde pod stromem. Po válce to šla vykopat. Obkopala všechno kolem, ale už ho nenašla.“

Doba tehdy jejich lásce nepřála. Jan Kubiš strážil pohraniční opevnění budované na obranu státu proti stále agresivnějšímu nacistickému Německu v čele s Adolfem Hitlerem. Milostný příběh skončil, když Němci obsadili pohraniční oblasti Čech a Moravy a Jan Kubiš musel pohraničí opustit. Nikdo z rodiny pak o něm až do atentátu na Heydricha nic nevěděl. Vilmě zůstaly jen vzpomínky a jeho hraničářský odznak. „Uchovávala ho po celou dobu,“ dodává pamětník a v ruce drží tento odznak.

Museli utéct

Asi dva týdny po odchodu Jana Kubiše museli Nový Jičín opustit i Vaculíkovi. Spadal totiž do Němci zabraného pohraničního území a místní český četník přišel jednou večer upozornit otce, že je v seznamu lidí, kteří mají být zatčeni. „Začali jsme všechno balit a otcův přítel to všechno odvážel do Lipníka. I dvakrát třikrát za den,“ vzpomíná Vítězslav Vaculík a dodává, že tehdy přišli o většinu majetku.

V Novém Jičíně zůstaly obě sestry, které se tam později provdaly. Pamětník s rodiči a bratrem Valtrem se přestěhovali za otcovým bratrem do Újezdce v okrese Uherské Hradiště. Asi po měsíci dostali k užívání obecní byt a otec si v obci otevřel obchod se smíšeným zbožím.

Válečná léta zasáhla do životů členů rodiny. Aurélie se provdala za Františka Vystrka z Hlučínska. Patřil k národnostní skupině Moravců, kteří mluvili charakteristickou řečí, ovlivněnou skoro dvěma sty lety života v Prusku. Po mnichovské dohodě Hlučínsko na rozdíl od ostatních pohraničních oblastí připadlo přímo k Třetí říši a místní muži podléhali německé branné povinnosti. František Vystrk proto musel narukovat do wehrmachtu. Na ruské frontě přišel kvůli omrzlinám o několik prstů a poslali ho na doléčení na ostrov Elba, který v červnu 1944 osvobodily marocké pluky. Němečtí vojáci se vzdali. „Aurélii tehdy povolali na gestapo. Vyslýchali ji a znásilnili. Probrala se až na psychiatrii v Opavě a od té doby už nebyla zcela v pořádku.“

Valter zase musel na nucené nasazení do Německa. Jeho matka měla rakouský původ, a protože se odmítl přihlásit k Němcům, zařadili ho do Todtovy organizace a poslali na práce na ostrov do Lamanšského průlivu. Několikrát zažil bombardování, které ho málem stálo život. Měl ale pracovní úraz a přišel o oko, a tak ho poslali zpět domů. „Místo aby byl nešťastný, tak jásal,“ dodává pamětník.

Obavy po atentátu na Heydricha

Dne 27. května 1942 dvojice československých výsadkářů Jozef Gabčík a Jan Kubiš úspěšně provedla atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Společně s dalšími výsadkáři následně Jan Kubiš a Jozef Gabčík přišli o život 18. června 1942 během bojů s Němci v kryptě kostela sv. Cyrila a Metoděje v Praze. Tehdy poprvé rodina Vaculíkových opět po třech a půl letech uslyšela něco o Janu Kubišovi. „Otec koupil noviny. Přinesl je, zavolal mě, položil je na stůl, ukázal doprostřed a řekl: ,Nikdy jsi ho neviděl.‘ Mě to hned napadlo. Měl jsem dvanáct roků. Věděl jsem, že se už o něm nesmím nikdy zmínit. Dokonce jsem se o něm nikdy nezmínil ani za komunismu a poprvé až někdy před dvěma lety.“

A otec se měl čeho bát, protože po atentátu nacisté rozpoutali teror, při němž vypálili obce Lidice a Ležáky a jejich obyvatele povraždili nebo poslali do koncentračních táborů. Popravili další stovky lidí a do koncentračních táborů poslali všechny příbuzné atentátníků. Vaculíkovým proto hrozilo reálné nebezpečí smrti. „Otec měl strach. Měl jsem novou vzduchovku. Rozsekal a spálil pažbu a kovové části zakopal pod třešní. Zakopal i psací stroj, protože za války se i takové věci řešily.“ I Vilma měla obavy o svou rodinu. „Bez ohlášení se objevil její manžel. Nechal nám tam dceru Jindřišku a pak odjel. Zřejmě z bezpečnostních důvodů, protože kdyby to prasklo, tak jsme dnes už spolu nemluvili,“ dodává pamětník.

Újezdec v dubnu 1945 osvobodila rumunská vojska. Návrat do Nového Jičína se ale zpozdil, protože otce někdo obvinil z kolaborace. „Uměl jako jediný člověk perfektně německy. Do ničeho se nemíchal, zvláště po atentátu, protože všude bylo plno udavačů,“ vysvětluje důvody udání jeho otce Vítězslav Vaculík. Lidový soud obvinění zamítl jako neopodstatněné, a tak se rodina na konci roku 1946 vrátila do Nového Jičína. Otec si tam opět otevřel obchod, ale nedařilo se mu, a tak nastoupil jako dělník do n. p. Tonak.

Přednášel marxismus-leninismus

Vítězslav Vaculík v Novém Jičíně vystudoval obchodní školu. Velmi dobře se učil, a tak si podal přihlášku na vysokou školu obchodní. V té době ji ale sloučili s dalšími dvěma vysokými školami a v rámci reorganizace školského vzdělávacího systému vznikla v roce 1949 Vysoká škola politických a hospodářských věd. Na její fakultě společenských věd, jejímž úkolem bylo vychovávat novináře a učitele marxismu-leninismu, studoval obor filozofie Vítězslav Vaculík. Ten se již v osmnácti letech stal členem komunistické strany. Následoval tak svého otce, jednoho z prvních členů komunistické strany v Československu.

Po úspěšném ukončení studia nastoupil Vítězslav Vaculík na ČVUT, kde se již po třech letech stal odborným asistentem. Studentům přednášel dějiny Všesvazové komunistické strany. „Ještě že to trvalo jen asi tři roky, jinak bych odešel. I tak se mi podařilo studenty získat. Nevykládal jsem jim o těch úchylkách, ale jak by to mělo vypadat. Dokonce jsem semináře dělal tak, že jsme půl hodiny po skončení povinné látky diskutovali zcela otevřeně,“ vypráví pamětník, který měl později čtyři kvalifikace – logiku, programování a programovací metajazyky vyšších úrovní, technologickou kybernetiku a filozofii, jejíž hlavní součástí se stal marxismus-leninismus.

V roce 1953 se Vítězslav Vaculík oženil s Boženou Zemkovou, s níž měl dceru Helenu a syna Martina. V roce 1969 z ČVUT odešel a tři roky pracoval ve Výzkumném ústavu telekomunikací a následně na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze, kde zůstal až do konce roku 1990. Publikoval bezmála tři stovky prací a studentům přednášel marxismus-leninismus. Vypráví, že měl vlastní, neortodoxní přístup k výuce. „Když si filozof vytváří vlastní koncepci, tak je schopen analyzovat všechny situace, nepodléhat jinému názoru a jít svou vlastní cestou.“ Věřil vždy v komunistickou ideologii, ale zároveň dodává, že ji ke svým cílům zkřivili politici. „Byla zdeformována a zneužita koncepce třídního boje, který nevyvolal nikdo jiný než existující systém,“ dodává. Vnitřně tak nesouhlasil ani s politickými procesy, ani s vpádem vojsk Varšavské smlouvy a při stáži v Leningradu prý poznal, že ani sovětský komunismus nefunguje, jak by měl. „Říkal jsem si, tomuhle říkají přechod ke komunismu. Když jsem se vrátil, tak jsem studentům říkal, že se nechci dožít takového komunismu.“

Za neortodoxní přednášky a publikované práce ho prý několikrát předvolali před ÚV KSČ. „Podiskutovali jsme a já jim vysvětlil, o co jde. Věděli, že o tom vím víc než kdokoli jiný,“ vypráví pamětník a dodává, že jakožto nad odborníkem nad ním drželo ochrannou ruku několik vysoce postavených politiků. Pravidelně se také scházel s několika bývalými významnými osobnostmi perzekvovanými normalizačním režimem, jako Ladislavem Tondlem, Karlem Kosíkem nebo bývalým vysoce postaveným politikem a signatářem Charty 77 Jiřím Hájkem. Vítězslav Vaculík má podezření, že kvůli tomu jeho byt několikrát navštívila StB. Všiml si totiž, že mu ze stolu zmizely články připravené k tisku a za dva měsíce se tam znovu objevily. Nastražil proto malou past. „V bytě jsem natáhl tenkou nit a byla přetrhaná. Kočky ani myši jsem tam neměl.“ Krátce poté ale dostal od své nadřízené k dispozici pracovnu a věci se mu přestaly ztrácet.

Událostí kolem sametové revoluce se aktivně neúčastnil. V lednu 1990 nastoupil na Karlovu univerzitu, ale v říjnu téhož roku odešel do ústraní. S manželkou se přestěhovali do obce Malá Morávka na Bruntálsku. Dodnes je členem komunistické strany. „Nešel jsem tam kvůli kariéře,“ dodává Doc. PhDr. Vítězslav Vaculík, CSc., který v roce 2016 žil se svou dcerou Helenou stále v obci Malá Morávka.