„On se nechtěl s Chartou moc spojovat. Ale stalo se to, že k redakci – protože on byl vynikající redaktor a stylista – ho Havel přinutil. Takže u Havlů sedí Havel, Kohout a Vaculík škrtá. Ale text nevymýšlel. A jak ho později chytili s Chartou, to byla až komická náhoda. On šel něco vyřizovat se Zdeňkem Urbánkem. Původní cesta byla vyměnit si boty. Za Urbánkem přijel Landovský a byl tam Havel. Tak si vzali Ludvíka s sebou. Jeli s Chartou, a tak je zadrželi. Pak byla záminka pro estébáky jasná. Z Vaculíka udělali hlavního chartistu.“
„A teď přijdete po přijímacích zkouškách do továrny. Vytvářel se dojem, že jdeme do školy, a my jsme šli do hukotu a smradu a křiku. Mistři strašně křičeli, nadávali dělníkům, když někdo zastavil pás. Já jsem to velice těžce nesla. Byla jsem taková křehká, i psychicky, nervově…“
„Vůbec o tom neřekl ani Ivanu Klímovi, žádným nejbližším kamarádům. Jenom se dohodli, kdo co bude kritizovat. Vaculík jim to neřekl. Věděl, že by mu to nedovolili. Překročil všechny meze. Když prohlášení psal, tak ho psal bez jejich vědomí. Už běžel sjezd, a on pořád psal. Už poslali taxíka, že je na řadě. Já jsem mu říkala: ‚Prosím tě, a co to píšeš?‘ Věděla jsem, že je celý vzrušený. A on mi řekl: ‚Co do mě dvacet let hučíš.‘ Jé, to jsem věděla, co do něho hučím, že to bude nebezpečné. Potom ho taxík odvezl a byl velký průšvih.“
„Kriegel se obrátil na Wichterleho s tím, co ti vědci. Všichni už povstali a všichni už se nějak k poměrům vyjádřili, a vědci ticho po pěšině. Tak vědci začali přemýšlet. Já jen vím o jménu profesor Poupě a paní profesorka Kadlecová. To byli lékaři. Ještě tam někoho měli… Sešli se a zjistili, že tak pádně, jak to umí Vaculík, to nesesmolí. Že nejsou zvyklí přemýšlet tímto směrem. A psát už vůbec ne. Tak si pozvali do Parkhotelu Vaculíka. A teď ho požádali, jestli by to napsal. On se jich zeptal, co tam chtějí mít. Oni mu to řekli, ale řekli, že ví líp než oni, co. Nechali mu volnou ruku. On by si stejně nenechal říct. Kdyby mu něco nadiktovali, on by to napsal po svém.“
Marie Vaculíková, za svobodna Komárková, se narodila 25. listopadu 1925 ve Spešově u Blanska. Matka byla poslankyně, otec pracoval v brněnské Zbrojovce, angažoval se v Sokole a jako jednatel národních socialistů. Měla o čtyři roky starší sestru Miroslavu. Obecnou školu vychodila ve Spešově a poté absolvovala měšťanku v Blansku. Maminka zemřela, když bylo pamětnici sedm let, otec se znovu oženil. Během války byla v učení v těžkých podmínkách Baťových zlínských závodů, kde roku 1944 zažila americký nálet. Odtud byla přesunuta do závodu ve Zruči nad Sázavou, kde působila nejprve jako korespondentka a poté jako vychovatelka. V roce 1948 se přesunula do pohraničního Františkova u Benešova nad Ploučnicí. Tady navázala partnerský vztah s Ludvíkem Vaculíkem, s nímž se znala ze Zlína. V roce 1949 se za něj provdala a postupně se jim narodili synové Martin, Ondřej a Jan. Začali pracovat v Praze jako vychovatelé, pak nastala Vaculíkova novinářsko-redaktorsko-spisovatelská dráha. Díky muži začala pamětnice pracovat pro Československý rozhlas, v 70. letech se však musela přesunout do manželské poradny. Kvůli manželovým aktivitám se na ně zhruba od roku 1967 začala soustředit pozornost StB, vyostřená po Chartě 77. Jejich byt byl trvale odposloucháván. V 90. letech vyšly dvě knihy dopisů, jež pamětnice napsala Jiřímu Kolářovi, následoval knižní rozhovor vedený Pavlem Kosatíkem Já jsem oves (2002). Marie Vaculíková zemřela 16. ledna 2020.
