Jaroslav Vaculín

„Z tábora vedl na šachtu 750 metrů dlouhý koridor, z obou stran ostnaté dráty, někde pod proudem. Tzv. husím pochodem jsme chodili zavěšení v počtu 10 x 10, krajní museli nést silný provaz, zepředu byly dvě oka, ta se dala do sebe, visací zámek, a bachaři to zamkli. Oni šli zvenku, jeden vzadu, uprostřed a vepředu, a psi. Na této šachtě patnáctce byl takový dost silný pramínek nad naším lágrem. Aby ten pramínek netekl na lágr, udělali rýhu a zavedli pramínek do koridoru. Tak my jsme v bahně rozšlapali trávník, voda tekla koridorem a šla až k tomu lágru. V lágru byli různí kněží, vysokoškolští profesoři, elita, vybraní lidé, nebylo jich moc, ale dost. Já jsem byl z domu zvyklý na tvrdší robotu, však jsme měli 12 hektarů a ve 14 letech jsem už sekl obilí. Ale tito lidé, kteří měli kolem 50 roků, měli jemné ruce a museli fárat dolů, to byla hrůza! Kteří byli fyzicky méně fundovaní, gumák se jim třeba po šlápnutí do bahna zul, ale nemohli si ho vzít a navléct, protože by zbrzdili celý pochod. Když se chtěl někdo zohnout, řvali na něj a mířili na něj samopalem. Tak bez gumáku, jeden měl a druhý neměl. Dokud nepršelo a bylo jakž takž teplo, tak to bylo fajn. Ale potom, i když byl mráz, nemohlo to bahno dobře zamrznout, protože byly tři směny, které to pořád šlapaly. Na těch šachtách dost pršelo. Fárací gumované obleky jsme měli promoklé, muklovský oděv jsme měli vlhký. Tak jsme vylezli z šachty ven, kde bylo i minus 25 stupňů. Když jsme přišli na tábor, oni ubožáci nebyli schopní spočítat 200 chlapů, pořád někdo chyběl. Nemohli si to dát dohromady. Než nás spočítali, oděv na nás zmrzl, že jsme nemohli udělat krok.“

„My jsme chodili na dvě šachty. Na té šachtě, na kterou já jsem nechodil, utekli tři kluci. Jeden vylezl v lese na smrk a nechtěl jít dolů, tak ho zastřelili. Pak ho dovezli na tábor v přepadové škodě. My jsme akorát přišli z noční směny. Noční směna a odpolední směna, štrúdl z každé strany, bachaři ho hodili na zem, a museli jsme kolem něho jít. Byl mrtvý, oni ho úplně rozsekali. Hrozný zážitek, osm chlapů při tom pohledu omdlelo a nesli je potom na ošetřovnu. Někteří se nechtěli dívat, ale museli jsme. To auto jelo, zastavilo a všeci jsme museli hledět na něho zastřeleného. To bylo příšerné.“

„Měl jsem jít na záložní důstojnickou školu. Do výběrového řízení jsem se dostal, ale už tenkrát si kádrováci na vojně posílali papíry na partaj do Šumic, kde jsem dostal špatný posudek. Potom si mě ve škole zavolali, co to má znamenat. Tak jsem to vysvětlil. Oni se obrátili zpět na komunistickou partaj do Šumic a po dlouhé domluvě s mým otcem mi potvrdili přihlášku na záložní důstojnickou školu. Tak jsem se tam dostal, ze 700 nás bylo asi jen 150. Škola trvala 11 měsíců a byla v Uherském Hradišti. Po 11 měsících jsem se dostal ke 43. bachmačskému útvaru do Hodonína.“

„My jsme měli jako mukli strach, že nás budou zase šikanovat a vyhazovat a to taky bylo. Mě chvála Bohu nevyhodili. Prověřovaní jsme byli. Když přišla prověrková komise, tehdy sem akorát vletěli Rusáci s vojskem. Ptali se mě: ,Jaký máš názor na obsazení Československa zahraničníma armádama?‘ Dlouho jsem se nerozpakoval a povídám: ,Vy víte, v jaké situaci jsem byl. Já nebudu nijak vystupovat. Já vám řeknu otevřeně, já jsem svoje už zkusil, mám bohaté zkušenosti a na základě těchto zkušeností se vám k tomu nevyjádřím.‘ Oni povídali: ,To ale nesouhlasíš s tím vstupem.‘ Tak nevím, co tam napsali, mně to bylo jedno. Jestli tam napsali, že nemám nic proti tomu, nevím, ale nevyhodili mě. Některé ale vyhodili. Bylo to zase na cestě k lopatě. Od ní bych se do sametové revoluce nedostal a zůstal bych u ní až do důchodu.“