Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Vágenknecht (* 1932)

• narozen v roce 1932 v Nové Pace

• prostředí první republiky a protektorátu

• konec války, povstání v Nové Pace

• situace po komunistickém převratu v roce 1948

Jaroslav Vágenknecht zažil v Nové Pace tři pomníky prezidentovi republiky Tomáši Garrigue Masarykovi. První zmizel po zřízení Protektorátu Čechy a Morava. Druhý byl instalován v poválečném období. Jeho demontáž proběhla nedlouho poté, co na jeho podstavec někdo napsal: „KSČ, vrazi, zabili ti syna Jana.“ Soudruzi marně drhli, barva se vpila do pískovcového soklu. Vynalézavě zaimprovizovali a u sochy se objevily věnce ukrývající pobuřující nápis. Rozjelo se, naštěstí pro odvážného pachatele, neúspěšné vyšetřování. Na třetí pomník si museli ve městě počkat až do roku 1992.

Školní léta za protektorátu

Jaroslav Vágenknecht se narodil v roce 1932 v Nové Pace. Jeho otec provozoval od roku 1930 řeznictví pod náměstím. Zabírání československého území v roce 1938 probíhalo v okolí Nové Paky dramaticky. Hranice probíhala hned před nedalekým Vidochovem a německá armáda obsadila ze strategických důvodů i nádraží v Horce u Staré Paky. Okupace republiky a zřízení Protektorátu Čechy a Morava znamenaly využití všech zdrojů pro nacistické válečné úsilí, nové totalitní pořádky se dotkly všech, školními dětmi počínaje. Těsně před německým útokem na Polsko se stal pamětník náhodným svědkem zatýkání předních občanů města. Gestapo si přijelo pro starostu Fischera, vedoucího okresního úřadu doktora Sedláčka a několik dalších, z koncentračních táborů se vrátili až na konci války. Oproti předválečnému období, kdy byla obvyklou praxí „studijní“ výměna dětí mezi česky a německy hovořícími rodinami a v českých školách měla němčina normální zastoupení vyučovacích hodin v poměru k ostatním předmětům, měl Jaroslav Vágenknecht najednou sedm vyučovacích hodin německého jazyka týdně. O své vyučovací hodiny přišel dějepis, český jazyk a zeměpis, který se zaměřil především na Velkoněmeckou říši a území protektorátu. Školu často navštěvovali němečtí inspektoři a obvyklé byly i několikatýdenní uhelné prázdniny. V obdobích nuceného volna si děti chodily jednou týdně pro úkoly. V zimě na přelomu let 1944 a 1945 úřady zabraly budovu školy a wehrmacht zde zřídil lazaret. Pro děti se našly náhradní prostory a třídy se střídaly na dopoledním a odpoledním vyučování. Za nějaký čas si chodil Jaroslav Vágenknecht se spolužáky jen pro úkoly a záhy dostali prázdniny na dobu neurčitou.

Transporty zajatců

Fronta se přibližovala a Novou Pakou táhli takzvaní národní hosté – utečenci, ženy, děti a staří lidé, před postupující Rudou armádou. Procházely transporty zajatců. Zajatí vojáci Rudé armády v bědném stavu a oblečení jen do hadrů, někteří bosí. Angličtí vojáci oproti tomu dobře ustrojení měli i výhodu lepšího zacházení ze strany svých německých strážců. Jaroslav Vágenknecht vzpomíná na průchod transportu ruských válečných zajatců Novou Pakou: „Oni procházeli německým územím, Vidochov byla německá vesnice a předtím několik dalších, i když tam byla česká mezera. Najednou zjistili, že jsou jinde, že nejsou v Německu. Ve Vrchovinské ulici byl pekař Šimek a oni šli hladoví kolem jeho krámu a jeden skočil z řady do toho krámu, tam ukradl asi deset housek, a když s tím vyběhl ven, tak ti jeho kolegové se po něm vrhli, poněvadž hlad je strašná věc, a začali se tam o to prát. Na tom místě hned dva zastřelili… Těm prvním se vůbec nepomohlo, ale pak nastala veliká akce. Najednou se objevily koše chleba. Německé hlídky hlásily, že budou střílet, ale lidi na to nedali a alespoň se těm chudákům z dalších transportů jídlo házelo.“

Jaroslav Vágenknecht s kamarády pomáhali zajatcům sbírkou šatstva a jídla. Nakládali vše na sáňky a rozváželi zajatcům po stodolách v okolních vsích. „U dědy ve Studénce byli ubytovaní Angličané a Francouzi, dole u sousedů ve velké stodole Rusové. Šli jsme tam s mojí matkou, nesli proviant, chleba a rohlíky. Šla s námi i její kamarádka a ta nepředloženě vytáhla rohlík a jednomu tomu Rusákovi ho darovala. To byl tanec, to jste neviděli, vyrazili jako včely a začali se o to prát. Německý hlídač začal střílet do vzduchu a zahnal je do té stodoly… Pokud ten statek, kde byli zajatci ubytovaní, měl brambory, tak to bylo výtečné, doprostřed dvora se postavil pařák a vařily se tam brambory. Posty – němečtí hlídači spali v chalupě na peci a zajatci ve stodolách.“

Nejdramatičtější květnový týden

3. května 1945 začalo povstání v Nové Pace. Když pamětník zahlédl vylétnout obraz Adolfa Hitlera z okna ve druhém patře školy na náměstí u kostela, probíhalo již odzbrojování vojáků a jejich soustřeďování v budově gymnázia. Ve městě mizely německé nápisy a zavlály československé vlajky. Druhý den v devět hodin dopoledne začala houkat siréna. Jaroslav Vágenknecht utíkal na náměstí, kde se roznesla nepravdivá informace o kapitulaci Německa a zavládlo nadšení. Pod vedením národního revolučního výboru se shromáždili muži branného věku. Záhy se rozšířila zpráva o přijíždějící jednotce německých vojáků. Nad městem zakroužilo průzkumné letadlo. Když vojáci procházeli městem, stříleli do vzduchu, zablokovali ulice ústící do náměstí a rozestavěli děla. Vyjednávání vedl za Novopacké poručík četnictva Matěj Kmoch. 10. května přijeli do již Němci vyklizeného města vojáci Rudé armády. Dostalo se jim nadšeného uvítání.

Likvidace nepřítele

Jaroslav Vágenknecht se vyučil řezníkem, ale živnost po otci nepřevzal a svému řemeslu se nikdy nevěnoval. Po komunistickém převratu v roce 1948 se jeho otec odmítl vzdát nezávislé živnosti. Pamětník vysvětluje, proč jeho otec nakonec vstoupil do Ústředního konzumu: „Kdo tenkrát řekl: ‚V žádném případě‘, tak jednoduše nedostal zboží a neměl co prodávat.“ Když v roce 1961 uzavíral své řeznictví a prodával jeho vybavení, byl nařčen z rozprodávání státního socialistického majetku. Jaroslav Vágenknecht má v živé paměti postup komunistů proti podnikatelům, živnostníkům a zemědělcům, podle ideologické rétoriky – „lumpům, zlodějům a kapitalistickým vykořisťovatelům“. „Vzpomínám si na vykonstruovaný proces s Cermanem tady v hotelu Central. Nasadili na něho agenta a ten ho vyprovokoval. Při schůzi národního výboru střelil puškou do žárovky. To ho pak stálo život. Bylo mu šestadvacet roků, když ho pověsili. Prostředí a to všechno kolem nebylo dobré, všecko bylo ohromně hlídané StB. Byl to špiclung celého národa.“¹

Přestože měl pamětník zdravotní problémy s cévami, musel, zřejmě z důvodu obecně snížených nároků odvodních komisí na zdraví branců, v roce 1951 nastoupit základní vojenskou službu v Pomocných technických praporech, kde odsloužil tři roky.

Po roce 1989 dostal Jaroslav Vágenknecht na starost vedení městské kroniky a psal ji celých třináct let.

Poznámky:

1) 16. června 1952 proces se skupinou Vladimír Cerman a spol., vykonstruovaný politický proces spojený s postupem režimu proti sedlákům odmítajícím kolektivizaci zemědělství. Více informací například:

http://www.ustrcr.cz/data/pdf/citanka-kolektivizace/procesy-cerman.pdf

http://www.pametnimista.usd.cas.cz/nova-paka-pametni-deska-vladimiru-cermanovi/