Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Pavel Vais (* 1921  †︎ 2014)

• narodil se 20. července 1921 v Praze v židovské rodině

• v septimě gymnázia odešel do Anglie

• vyučil se krejčím, poté nástup do čs. vojska

• výcvik u ženistů

• nasazen u Dunkerque jako řidič

• po válce demobilizoval

• rodina povražděna v koncentračních táborech

• získal v Praze zpět otcův obchod

• po únoru 1948 odešel se ženou, synem a tchyní do Argentiny

• zemřel 17. října 2014

Pavel Vais se narodil 20. července 1921 v Praze, měl ještě o rok starší sestru Hanu. Ta později i s rodiči zemřela v koncetračním táboře. „Můj otec měl důležitý obchod na rohu Jungmannovy a Palackého. V tom domě jsme bydleli ve čtvrtém poschodí nahoře.“ Po pěti letech obecné školy nastoupil na Jiráskovo gymnázium v Praze, kde studoval až do března 1939. Po příchodu Němců, když byl v septimě, odjel do Anglie. „Protože jako Žid jsem věděl, že Hitler nás bude pronásledovat, a nechtěl jsem to zažít, nechtěl jsem, věděl jsem, že to bude mnohem horší, než mysleli moji rodiče. Přesto mě rodiče nechali jet, a jsem jediný z rodiny, který se zachránil.“ Rodiče podle pamětníka lpěli na obchodě a „netroufali si čelit potížím emigrace.“

Začátky v Anglii a nástup do čs. vojska

Do ciziny neodcházel jazykově nevybaven. „Jako student na střední škole jsem bral hodiny němčiny, francouzštiny a angličtiny, takže jsem dosti dobře ovládal ty tři řeči.“ Dobře situovaná rodina mu navíc zajišťovala prázdninové pobyty v cizině pro zdokonalení jazykových znalostí. „Po určitých potížích na německých hranicích jsem se (vlakem přes Holandsko a pak lodí do přístavu Harwich) dostal do Anglie a žil jsem s třemi dalšími Čechy dohromady ve velmi skromném bytě v Londýně.“ Zprvu přežívali z podpory pro uprchlíky a práce načerno (emigranti zpočátku nesměli v Anglii pracovat), „začátkem roku 1940 jsem dostal místo jako učedník v konfekční továrně (vyučil se krejčím) a v roce 1943, když už se začalo mluvit o invazi a o tom, že česká armáda by se mohla toho zúčastnit, tak jsem se přihlásil dobrovolně do české brigády. Nastoupil jsem v srpnu 1943 v Peterborough.“

Dunkerque

Po ukončení základního výcviku byl přidělen k ženijní rotě, kde setrval do konce své služby. Výcvik pokračoval ve Skotsku a ve Scarborough, odkud v červenci zamířili do Normandie. Vylodili se v přístavu Arromanches nedaleko Caen, po několika dnech pak odjeli k Dunkerque, kde se pan Vais účastnil obléhání Němců v krajině zatopené vodou poté, co němečtí obránci záměrně zničili hráze zadržující moře. „Mezi nima a námi bylo několik kilometrů vody a byly pouze dvě silnice, který byly na náspu, po kterých se mohlo jet. Tam ovšem Němci měli zastřílené svoje dělostřelectvo, takže dva nebo tři pokusy Čechů dostat do Dunkerque Němci odrazili a my jsme měli značné ztráty. Němci tam samozřejmě měli velmi těžkej život, protože jediný zásoby, co mohli dostávat, bylo, co jim shazovali s padákama.“

Atmosféra a poměry v jednotce

Již v Anglii panovala v jednotce velmi přátelská atmosféra, v jiných armádách obvyklá šikana např. od poddůstojníků k vojínům v českých oddílech neexistovala – pan Vais to vysvětluje neobvyklým složením vojska, jehož všichni členové jednak sdíleli stejný emigrantský osud, a jednak se i mezi obyčejnými vojáky vyskytovala řada vážených a vzdělaných osob, „ba i mnoho inženýrů i profesorů“. To se nezměnilo ani po příjezdu na francouzské bojiště. Pan Vais nezaznamenal ani problémy s rasovým či antisemitským pozadím: „Velká část, velký, vysoký procento z naší jednotky byli Židi, samozřejmě, protože velká část emigrace byli Židi, dokonce důstojníci, rezervní důstojníci byli také Židi, takže žádný antisemitismus v žádným momentě se neprojevil. Taky jsme měli několik vojáků, kteří byli původem sudetský Němci, a proti nim také se nic nedělalo, i když často nemluvili příliš dobře česky, ale to byli z velký části bývalí komunisti, kteří šli jako dobrovolníci do Španělska za občanské války, aby bojovali proti Francovi. Když pak skončila válka, tak utekli do Francie, kde byli taky v koncentračních táborech, ale po začátku, po září 1939, byli včleněni do české armády ve Francii a pak přijeli do Anglie. Bylo samozřejmě taky hodně Slováků u naší roty. Bylo také hodně Slováků, který žili ve Franci před válkou a po začátku války museli se včlenit do české armády v Agde, ale žádné rasistické nebo náboženské nebo národnostní potíže nikdy nebyly, aspoň já si nic takového nepamatuju.“

Jednotku dále tvořili vojáci, kteří odešli z protektorátu přes Polsko nebo Jugoslávii, část z nich pak putovala přes Střední východ. Jinou skupinou zas byli obyvatelé Slezska, kteří po zařazení mezi Volksdeutsche museli narukovat do německé armády a po dezercích se dostali ke Spojencům. V jednotce se objevili i zajatí či přeběhnuvší členové vládního vojska nasazeného k pomocným pracem v Itálii.

Třenice mezi Spojenci

Určité třenice naopak vznikaly ještě na ostrovech mezi Angličany na jedné straně a Američany a Australany na druhé. Byly motivovány ekonomicky – Američané a Australané totiž dostávali zhruba sedmkrát větší plat a měli i více uniforem, takže ve volném čase mohli utrácet a ohromovat anglická děvčata, která jim pak dávala přednost před domácími vojáky. Ti si připadali nezaslouženě méněcenní. „Z toho samozřejmě vznikly velký nešvary, ba dokonce velký pranice, který musela pak přijet policie, aby to dávala do pořádku. Ale to byly jenom takový epizody vedlejší, nebylo to nic zásadního. To jedno, co bylo všeobecně pro všechny, bylo prostě, že proti nacistům a proti Hitlerovi musíme jít všichni dohromady, a to taky se udělalo.“ Ve Francii tyto problémy odpadly, poněvadž různé spojenecké jednotky byly odděleny.

Čeští vojáci na tom byli finančně stejně jako angličtí.

Bojová zkušenost a zážitky z boje

Pavel Vais byl „obyčejný vojín, přestože jsem měl maturitu a jako takový v normálních dobách bych byl musel dělat důstojnickou školu, ale jelikož v naší armádě byl značnej přebytek důstojníků, jelikož velká část emigrantů byli lidi z určitých společenských vrstev, který měly maturitu, byli z velké části rezervníma důstojníkama, tak nebyla žádná nutnost dělat nové důstojníky.“

Svou zkušenost v bojovém nasazení popisuje jako velmi malou: „Já jsem byl jako šofér u velitelské čety, takže jsem se dostal k bojovým četám jenom zřídka.“ Ženijní rota měla největší ztráty při zneškodňování min. Stávalo se kupříkladu, že Němci položili v noci miny blízko českých tanků nebo přímo pod ně. Po jejich objevení byli ženisté povoláni miny zneškodnit. „Na to byl určitej postup stanovenej podle zkušenosti, jenomže Němci často změnili ten systém exploze těch min, takže se stalo několikrát, že když moji kamarádi odstranili miny a snažili se je zneškodnit, tak teprve vybouchly, a tím jsme ztratili hodně přátel.“

Stravu si vojáci v okolí Dunkerque vylepšovali na opuštěných usedlostech: „Tam byly překrásný statky, které lidi opustili velmi narychlo, takže tam zůstalo dokonce i jídlo na stole, tak jsme tam často nalezli kupříkladu prase nebo slepice, mouku, pytel mouky, tak s tím se naše strava značně zlepšila. Jelikož jsme měli velmi dobrý kuchaře, tak si nemůžu stěžovat, jedli jsme vždycky velmi dobře, taky proto, že důstojníci jedli stejný jídlo, jako jsme jedli my, byla pouze jedna kuchyň.“

Na dotaz, zda si vzpomíná na nějakou veselou historku, vypráví: „Jednu takovou anekdotu jsem měl s tím vozem druhu pick-up, který měl omezení rychlosti. Měl na karburátoru takový šroub, kterej byl zapečetěnej, a ten vůz nemohl jet víc jak 50 mil, to znamená asi 80 kilometrů, pak se uzavřel přívod benzinu a nemohl jet víc. To se mně ovšem a ostatním nelíbilo, a tak když jsme byli ve Francii, kde už nebyla tak přísná kontrola věcí, se prostě jednou to zapečetění rozbilo a já jsem to posunul, a vůz najednou místo 80 jezdil 120. Načež jednou přišel jeden můj nadřízenej, rotmistr, a vzal si můj vůz a jel s ním na nějakou cestu a taky se mu moc líbilo, že jel moc rychle, ale výsledek byl, že se zadřel motor, a byla velká potíž dát to do pořádku.“

Volný čas

V Peterborough se pro vojáky organizovala řada akcí: taneční zábavy, koncerty, divadlo, kam se mohlo chodit – „prostě večer, když jsme skončili naši práci, tak jsme mohli se úplně volně věnovat společenskýmu životu“. Ve Skotsku, kde bydleli v malinké vesničce, to bylo samozřejmě slabší: „Jediný, co tam bylo, byly nějaký pubs, hospody, a v neděli dokonce i ty byly zavřený, takže jediný rozptýlení bylo, když jsme mohli jet do blízkýho Edinburghu. To je velmi hezký město, zajímavý, velmi dobře jsme se bavili.“

Vztahy s Angličany považuje za dobré, řada jeho přátel se dokonce oženila s Angličankami, které tam v té době poznali.

Volný čas měli vojáci i u Dunkerque. Jako řidič se Pavel Vais dostal do širokého okolí tohoto francouzského bojiště: „Byli jsme blízko belgickejch hranic, takže jsem často odjížděl až do Belgie, do Ostende, do Bruselu anebo na druhou stranu do Francie, do Lille, prostě tím, že jsem byl u velitelské čety, tak jsem musel dělat všechno, co potřebovali vyřizovat na různých místech.“

Po celou válku se mu pochopitelně stýskalo po domově. Do začátku války vedl s rodinou čilou korespondenci, psal každý druhý třetí den, poté přestala fungovat pošta. O osudu svých rodičů se dozvěděl teprve po válce.

Konec války

„V květnu roku pětačtyřicet jsem náhodou odvezl svýho velitele na vedení brigády a tam přijel německý generál kapitulovat před českým generálem Liškou. Za několik dní po tom se naše brigáda mobilizovala a jeli jsme s veškerýma tankama, kamionama atd. do Čech. Naše cesta trvala, myslím, šest, sedm nebo osm dní, a když jsme přijeli na české hranice, tak samozřejmě naše pocity byly velmi…Velkou radost jsme měli, protože koneckonců po šesti letech jsme byli zase v Čechách. A tak jsme přijeli do jižních Čech, které byly tehdy obsazeny americkou armádou, kde jsme zůstali dva nebo tři měsíce, a jedině jsme tam dělali některý průzkumy, abychom našli Němce, který ještě byli schovaní v lesích a snažili se dostat do Západního Německa, do zóny, kde byli Američani, aby nepadli do rukou Rusům. Přibližně v září, v říjnu 1945 jsme byli přemístěni do Pardubic, kde jsme byli umístěni v kasárnách železničního pluku, a tam byla otázka jenom vydržet do tý doby, než nás demobilizujou, což se stalo v prosinci 1945, a tehdá jsem se vrátil do Prahy.“

Po příjezdu do Prahy měl Vais první kontakt také s Rudou armádou. Lidé vojákům ze Západu hned vyprávěli o chování Sovětů, o jejich vášni pro hodinky: „Byli Rusové, který měli pět šest hodinek na ruce, prostě oni nebyli na to zvyklý a prostě je fascinovaly hodinky. Měli úplnou obsesi hodinkama, Rusové.“ Doslechli se také první zvěsti o „špatným chování Rusů: Tam samozřejmě začal ten odpor proti komunistům a proti Rusům, protože do té doby hodně z nás, resp. hodně vojáků z mý jednotky byli komunisti.“ Vždyť řada z nich prošla španělskou válkou, Sověti měli aureolu vítězů nad nacisty a koneckonců – jednalo se o spojence: „Všechno se centrovalo na to, aby byl boj proti Hitlerovi a proti nacistům a fašismu všeobecně a tam komunisti byli v první řadě, který bojovali proti. Náš nepřítel byl Hitler a jeho nacismus a Mussolini a jeho fašismus.“

Život po válce a další emigrace po únoru 1948

V armádě pan Vais zůstat nechtěl: „Nejsem militaristickej člověk, neumím křičet.“ Bydlel u přítele, kterému vrátili byt, a dozvěděl o strašném osudu rodiny, z níž přežila jen jedna sestřenice, která se před válkou vdala za Čechoameričana do USA. Pavlu Vaisovi se asi po šesti měsících podařilo získat zpět otcův obchod, jejž pak do roku 1948 provozoval. Tehdy se také oženil.

V Praze v letech 1945 až 1947 cítil „určitý optimismus, že přece nás Rusové nechají žít“. V roce 1946 se v obchodě objevovalo čím dál více zboží, „mohlo se myslet na to, že by se pracovalo lepší, ale Rusové nás hodně omezovali, veškerý hotový zboží šlo prakticky do Ruska, a celá ekonomika tím vázla.“ Dva tři roky po válce nicméně vnímá jako „docela příjemné“, avšak hned na začátku roku 1948 se začaly šrouby utahovat: „Já jsem měl obchod v malém a obchod ve velkém, obchod ve velkém jsem musel přestat, takže mi zůstal jenom obchod v malém, a měli jsme velmi malej příděl zboží, takže jsme už nemohli vydělávat.“ Předepsané ceny nestačily pokrývat nutné výdaje. „Nakonec v srpnu, v září 1948, mně nabídli od Bratrství, což byla kooperativa, největší komunistická kooperativa v Čechách, že chtějí převzít můj obchod. Jelikož byla jenom ta možnost, anebo přímé znárodnění, tak jsem to přijal a Bratrství převzalo můj obchod, ba dokonce mi slíbili, že by mi dali práci, ale já jsem už byl rozhodnut, že odjedu pryč do další emigrace. Tak jsme prostřednictvím známých dostali s mojí ženou, synem a s mojí tchyní vízum do Argentiny a v únoru 1949 jsme dojeli do Argentiny a tam žijeme dodnes.“

Poselství a skepse na závěr

Dle Pavla Vaise je nutno dělat „cokoliv, aby se něco tak hrozného neopakovalo, ovšem jestli se to neopakuje někdy, o tom nejsem vůbec přesvědčen, protože lidi mají jednu vlastnost, že dělají stejný hlouposti znova a znova.“