Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Vajrauch (* 1945)

• narodil se 18. prosince 1945 v Litomyšli

• rodina provozovala truhlářskou dílnu

• truhlárna byla v roce 1950 znárodněna

• otec František Vajrauch byl zatčen a strávil několik měsíců ve vazbě

• vyučil se nástrojařem

• rodina musela opustit dům kvůli stavbě obchvatu města

• v roce 1989 mohl legálně obnovit truhlářskou živnost

• v roce 1990 obnovil rodinnou firmu Vajrauch a syn

František Vajrauch se narodil 18. prosince 1945 do rodiny Františka Vajraucha staršího v Litomyšli. Dětství prožíval v domě rodičů, který stál na malém náměstíčku Bělidla. Tam také rodina provozovala truhlárnu Vajrauch a syn. Firmu založil pamětníkův pradědeček v roce 1892 a od roku 1929 je jejím spolumajitelem i František Vajrauch starší. Už jako malý kluk se pamětník zajímal o dění v truhlářské dílně, kde s otcem trávil i spoustu času a již odmalička si budoval velmi silný vztah k práci se dřevem.

Esenbáci našli mour na komíně

V roce 1950 komunistické úřady firmu znárodnily. Otec pamětníka mohl v dílně i nadále pracovat, avšak pouze jako zaměstnanec, a veškeré skladové zásoby řeziva byly zabaveny. Stroje a další vybavení ale stále zůstávaly majetkem rodiny. V roce 1953 pak převzal truhlárnu Okresní komunální podnik v Litomyšli (OKP).

Ačkoliv rodina přišla o živnost a většinu majetku, stále se našli v jejich okolí závistiví lidé. V roce 1954 vtrhli do domku Vajrauchových na Bělidlech příslušníci Sboru národní bezpečnosti (SNB) na domovní prohlídku. Někdo z jejich sousedů totiž rodinu udal, že má doma tajný sklad řeziva, kování a dýhy, ze kterého na černo vyrábí nábytek a prodává jej. „Vůbec jsem z toho byl celej takovej divnej, že jsem to v životě nezažil, protože to když k vám přijdou tři policajti a přehrabou vám celej barák, peřiny přeházej a vyházej knížky… Vlezou až na půdu, kde hledali nějaký dráty a rádiový spojení s cizinou. Pak se nakonec ukázalo, že to byl mour na komíně,“ vzpomíná František Vajrauch na průběh domovní prohlídky, po které zatkli jeho otce, ačkoliv v domě žádný avizovaný sklad nenašli.

František Vajrauch starší strávil ve vazbě tři čtvrtě roku a pamětníkovy starší sestry, Stanislava a Marie, přišly o práci. Matka byla nemocná, měla chromé nohy a nemohla chodit do práce a rodina po uvěznění svého živitele živořila. Otec se dostal po dlouhých měsících ve vazbě k soudu, kde byl zproštěn obžaloby, protože na něj SNB nic nenašla, a obě sestry byly přijaty zpět do svých zaměstnání.

Zdánlivě se všechno vrátilo do starých kolejí, ale v pamětníkovi i v jeho otci zanechala tato událost velmi hluboké trauma. „Když otec zemřel, bylo mu pětasedmdesát let a dělali pitevní zprávu. Tak se mě primář Bílý ptal, proč měl otec sraženiny krve na mozku? Tak jsem si uvědomil, že to zřejmě bylo z těch výslechů, co prováděli,“ doplňuje František Vajrauch smutný příběh svého otce, který zemřel v roce 1975.

Buď doly, nebo černé řemeslo

V roce 1952 nastoupil pamětník na základní školu. Už jako dítě tíhl k rodinnému řemeslu. Tatínek jeho náklonost ke dřevu nemohl přehlédnout a měl velkou radost, že po dvou dcerách měl konečně syna, který by jejich dílnu mohl převzít. Než by však dal Františka Vajraucha do učení, chtěl si jeho talent prověřit.

Dal mu za úkol vytvořit stoličku, což byla věc poměrně jednoduchá, ale pro malého hocha skýtala spoustu záludností. Pamětník si sice připravil materiál, ale nepoužil úhelnici, která pomáhá vytvořit rovné a přesné úhly na výrobku, a stolička měla po sklížení křivé nohy. „Táta se na to podíval a říkal, že takhle to nejde, prostě vzal stoličku, zlámal jí nohy, hodil ji ke kotli a řekl mi, že musím znova. Tak jsem ji dělal znova, tu úhlenici jsem si vzal, aby to bylo rovně. Ta stolička je dodneška tady u nás,“ vzpomíná František Vajrauch na svůj první povedený truhlářský kousek, který vyrobil v deseti letech.

Když pamětník končil v roce 1960 v osmé třídě povinnou školní docházku, chtěl pochopitelně nastoupit do učení na truhláře. To však nepřicházelo v úvahu, v té době totiž nebylo možné, aby se syn živnostníka vyučil řemeslu svého otce. František Vajrauch nemohl nastoupit ani na restaurátorskou školu. „Oni mně nabídli buď doly, nebo černý řemeslo.“  Nastoupil do učení do Továrny obráběcích strojů (TOS) ve Svitavách, kde se vyučil nástrojařem.

Ačkoliv Svitavy leží jen dvacet kilometrů od Litomyšle, musel František strávit první rok studií na internátu. Tehdejší vedení státu se totiž snažilo odtrhnout mladé lidi, zejména z rodin sedláků a živnostníků, od jejich rodičů a převychovat je „k obrazu svému“. Další dva roky studia však už mohl do školy dojíždět. Po vyučení se chtěl pamětník přihlásit na gymnázium ve Svitavách. Z kádrových důvodů to ale nepřipadalo v úvahu, a tak nastoupil přímo v TOSu, kde získal místo v rýsovně litinových odlitků dřevoobráběcích strojů. Naučil se, jak tyto stroje fungují, a to mu pomohlo v budoucí praxi. Po dvou letech požádal o přeložení do Litomyšle, do Juranových závodů, kde opět dělal nástrojaře.

Na základní vojenskou službu nastoupil s ročním odkladem v roce 1966 do nedalekého Vysokého Mýta, kde se od pozice řidiče vypracoval až k vedoucímu celé posádkové autočety. Při vycházkách vždy jezdil domů, kde si potajmu vyráběl nábytek do svojí výbavy. „Na tý vojně, co čert nechtěl, přijela taková slečna se svojí sestrou na čaj do Tejnoru a já jsem se tam seznámil s nynější manželkou, se kterou jsme teď slavili padesátý výročí svatby.“

Po vojně se opět vrátil do Juranových závodů, kde se postupem času naučil pracovat na všech strojích a udělal si svářečské oprávnění. Jedno však pamětníkovi a jeho otci stále chybělo. Obě sestry měly maturitu a tatínka velmi trápilo, že svému synovi nemohl zajistit pořádné vzdělání a že má pouze výuční list. Díky podnikovému předsedovi ROH Miroslavu Novákovi dostal František Vajrauch doporučení a konečně mohl nastoupit na strojní průmyslovku do České Třebové a vysněnou maturitu si během následujících pěti let dodělal.

Byla to zlodějna

V domě na Bělidlech žily společně obě generace Vajrauchových, jak rodiče pamětníka, tak i pamětník se svojí rodinou, která se postupně rozrostla o dceru Lenku a syna Lukáše. František Vajrauch s chotí zrenovovali velkou část stavení, vyměnili střechu a celkově si bydlení za poměrně velkých nákladů velmi dobře upravili. V roce 1974 však přišla nečekaná zpráva. Na severozápadním okraji Litomyšle se začal budovat průtah městem a dům Vajrauchových mu stál v cestě. „Stálo nás to asi 24 tisíc, všechny úspory, co jsme měli tenkrát, a ještě rodiče nám na to přidali. Státní podnik silnice, který vykupoval baráky, nám dal 102 tisíc, takže to byla zlodějna. Soudruzi v tom zase měli prsty, kdo jinej...“ vzpomíná rozhořčeně pamětník.

Pro rodiny, které byly vystěhované z domů určených k demolici, postavili panelové sídliště na Smetanově nábřeží v Litomyšli. Vajrauchovi však měli ve svém domě vybavenou truhlářskou dílnu a tu by do panelového domu přestěhovat nemohli a vzdát se jí pochopitelně odmítli. Rozhodli se tedy pro stavbu rodinného domu. Získali pozemek v Benátské ulici. Ve spolupráci se švagrem, stavitelem Miroslavem Vachem, vytvořil pamětník projekt pro skupinu šesti řadových domů a ještě v roce 1974 započala rodina Vajrauchových stavbu toho svého. Jelikož stavěli svépomocí, protáhly se stavební práce na dva roky a v roce 1976 se celá rodina i s maminkou a truhlářskou dílnou stěhovala do nového domova. Tatínek zemřel v roce 1975 a neviděl už, jak bagry srovnávají se zemí jeho dům, kde prožil celý svůj život.

Přece nebudu ležet na gauči

V roce 1974 opustil František Vajrauch Juránkovy závody v Litomyšli, protože ho po maturitě odmítli povýšit, a nastoupil do Melioračního družstva, kde se okamžitě stal vedoucím dílen. V roce 1979 pak ještě jednou změnil zaměstnání a přešel na pozici vedoucího mechanizace a dopravy u okresní správy silnic. S uvolněnější atmosférou osmdesátých let v roce 1989 požádal městský úřad o povolení, aby si mohl přivydělávat drobnými truhlářskými pracemi. To získal a poprvé ve svém životě se mohl alespoň částečně živit řemeslem, které bylo spjaté s jejich rodinou po generace.

Po dlouhých letech otevřel dílnu, kterou měli ve sklepě jejich domu, a po své práci u správy silnic zde prováděl drobné opravy zejména pro město. Těsně po sametové revoluci, v roce 1990, odešel ze zaměstnání, zažádal si o živnostenský list v oboru truhlářské práce a začal podnikat. Bylo mu pětačtyřicet let,  neměl žádné zkušenosti a bohužel ani otce, který by mu poradil. „Začal jsem dělat dřevěný hračky,  naivně  jsem si myslel, že se s tím uvedu, jenže bohužel, bylo to krušný. Až nakonec přišel jeden pán, že by chtěl pro syna udělat kuchyň,“ vzpomíná František Vajrauch na svou první velkou zakázku.

V roce 1991 nechal pamětník zaregistrovat ochrannou známku „Vajrauch a syn – truhlářství“ a jeho prvním zaměstnancem se stal jeho vlastní syn Lukáš, který se vyučil truhlářem. V roce 1994 se stal spolumajitelem truhlárny. Zakázky přibývaly, prostory sklepa už nestačily, a tak vedle domku vyrostla nová dílna. Postupem času podepsali smlouvu se dvěma architekty a do firmy museli v roce 1993 přijmout další zaměstnance.

Firma prosperovala a Vajrauchovi si otevřeli kamenný obchod, který funguje dodnes. O chod truhlárny se nyní stará především syn pamětníka Lukáš, který kromě standardní truhlářské práce dělá i návrhy realizací a cenové nabídky. František Vajrauch ve svých pětasedmdesáti letech stále do dílny dochází a pomáhá. Těžké práce sice nechává na mladších, ale stará se o stroje, brousí nářadí a vypomáhá v obchodě. „Přece nebudu ležet na gauči,“ odhání pamětník myšlenky na odchod do důchodu.