Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ludvík Vala (* 1935)

• narozen 20. prosince 1935 v Břeclavi

• vzpomíná na mobilizaci v roce 1938

• ke konci války zažil bombardování Břeclavi

• svědkem osvobozování Břeclavi a Lanžhota Rudou armádou

• po válce chodil do skautského oddílu

• vystudoval obchodní akademii

• vzpomíná na srpnovou okupaci roku 1968 v Břeclavi

Ludvík Vala se narodil 20. prosince 1935 v Břeclavi – Poštorné jako nejmladší ze tří dětí. Sestra Marie byla starší o třináct let, bratr Ladislav o deset. Maminka Františka se starala o domácnost, otec Vladislav pracoval jako dělník. Za první světové války sloužil v Rusku a Itálii a v chudých poválečných letech převáděl lidi přes hranice do Rakouska. Jednou mu převáděný nechtěl zaplatit, vytáhl na něj místo toho pistoli a myslel si, že uteče. Ale Vladislav, který prošel válkou, k němu přistoupil, donutil ho zbraň schovat a zaplatit.

Dodnes zůstaly po bombardování proluky

Na září 1938 si Ludvík dobře pamatuje, je to jeho nejranější zásadní vzpomínka. Nedaleko jejich domu stále stojí malý pevnostní objekt – řopík, který během zářijové mobilizace obsadili českoslovenští vojáci. Ludvík za nimi chodil, byl z vojáků nadšený. „Byli rádi, že jsem je trochu rozptyloval, dokonce jsem s nimi chodil do trafiky pro cigarety. Když byla na konci září podepsaná mnichovská dohoda a vojáci bunkr opouštěli, viděl jsem prvně v životě dospělé muže plakat.“

Když prvního září roku 1939 vypukla válka, Ludvík začal chodit do školky. Břeclav už od mnichovského diktátu patřila k Říši a ve školce měla děti na starost postarší Němka, říkali jí Tante Heli. Kdo německy neuměl, měl smůlu, Tante Heli se s nikým nepárala. Když děti už hodně zlobily, strašila je krampusem, pořádek tím ale dlouho neudržela.

S nástupem do školy se toho pro Ludvíka mnoho nezměnilo. Učitelky mluvily pouze německy a jediným mužem v celém pedagogickém sboru, kterého neodveleli na frontu, byl starý pan ředitel. Nedostatek pedagogů měl za následek spojování tříd, žáci z druhé a třetí třídy se učili společně. Ke konci války už měli jen dvě vyučovací hodiny a ty ještě často ani nestihly skončit a už děti kvůli bombardování běžely domů.

20. listopadu 1944 byl pošmourný, zamračený den s nízkou oblačností. „Přiletěl spojenecký bombardovací svaz a kvůli tomu počasí se několikrát kolem Břeclavi otočil. Zvuk motorů byl chvíli blíž, chvíli dál. Břeclav byla strategickým železničním uzlem, takže spojenci chtěli asi bombardovat nádraží, ale netrefili se. Rozbili celou čtvrť, které se říkalo Dubič, zásah dostal i místní kostel. Pozitivní bylo jen to, že zničili i úřadovnu SS. Dodnes je vidět, kam bomby padaly, protože jsou v zástavbě stále proluky. My se schovávali u tetičky ve sklepě, měla takový veliký – a byla tam ještě spousta dalších lidí.“

Ludvík s kamarády bral válku dlouho jako dobrodružnou hru, jako většinu chlapců ho fascinovali vojáci, technika, letadla. Běhali se dívat na následky bombardování, sledovali, jak spojenecké stíhačky vedou vzdušné souboje se stíhačkami německými. „Dvě německé stíhačky byly sestřeleny nad Břeclaví a spadly do nedalekého lesíka. Oba piloty pochovali na poštorenském hřbitově a až několik let po válce byly jejich ostatky vyzvednuty a převezeny do Německa. Jednou jsme si zase s kluky hráli na ulici, když přelétaly bombardéry. Palubní střelec asi neměl co dělat, tak začal střílet po nás. Rychle jsme se běželi schovat, nikoho naštěstí netrefil, ale to jsem měl opravdu strach.“

I přes válečné útrapy lidé dodržovali zvyky, na Velikonoce chodili chlapci s pomlázkou, koledovalo se i na svatého Štěpána. Hody se slavily jako dnes, jen byly třídenní. „Na Vánoce jsme měli místo dárků jen nějaké to cukroví, nic se nedalo sehnat, na všechno byl lístkový systém. Pamatuji se, že na Štědrý večer, když vyšla první hvězda, tak tady od nás vycházel průvod muzikantů, děvčata zpívala a za nimi šel obecní pastýř s bičem, tím práskal. Na konci průvodu šla pastýřova žena s nůší na zádech a každý jim tam dal, co mohl, jablka, chléb. Obecní pastýř byl totiž jeden z nejchudších lidí v dědině.“

Germánci nět?

Na jaře roku 1945 už přestala být válka vzdálenou hrou, od Slovenska nepřetržitě duněla dělostřelecká palba a fronta se kvapem blížila. Ludvík Vala dostal v té době zánět do kyčle, měl nohu v sádře a téměř tři roky nechodil do školy. Rodiče s ním jeli k lékaři do Vídně, v té době už často bombardované. Vzpomíná na poničené ulice a na strach, zda nebude bombardování zrovna v době, kdy jsou u lékaře. Břeclav jako důležitý železniční uzel byla častým terčem náletů hloubkařů a postihlo ji i další bombardování.

V dubnu 1945 začaly tvrdé boje o nedaleký Lanžhot, na kostele v Poštorné měli Němci zřízenou pozorovatelnu a v Břeclavi byla také německá kasárna. Dalo se předpokládat, že se bude bojovat i v Břeclavi. Jednoho dne k nim domů přišel Němec, který chodil po městě a vyháněl lidi z domovů před blížící se frontou. Valovi pobrali na malý vozík to nejnutnější a vyrazili směrem na Valtice. „Jak jsme šli, všiml si nás pan Jurkovič, který bydlel nedaleko v domě, kde je dneska zahradnictví. Kam bychom prý chodili, ať zůstaneme u něj, že má velký sklep, kam se všichni schováme. Tak jsme zůstali, asi jen dva dny. Pak se najednou dveře do sklepa otevřely a stál v nich ruský voják. Jen se zeptal, zda jsou tam nějací Němci. Když jsme řekli, že ne, zase odešel. Břeclav byla osvobozená.“

Nemístná vděčnost

Když se Ludvík Vala trochu zotavil ze zánětu kyčle, nastoupil v Břeclavi do šesté třídy a také začal chodit do Junáka. Sledoval, jak sílí vliv komunistů, které lidi volili i z vděčnosti vůči osvoboditelům ze Sovětského svazu. Když pak komunisté Junáka zrušili a udělali z něj Pionýra, Ludvík tam chodit přestal. Vzpomíná také na doktora Marka, který měl v Břeclavi mezi lidmi veliký respekt a protikomunistickými názory se netajil. Ti ho donutili odejít do Moravské Třebové, zřejmě aby proti nim nepopouzel místní obyvatele. Ludvík Vala vystudoval obchodní akademii a pracoval celý život jako úředník. V roce 1959 se oženil a narodily se jim tři děti.

V srpnu 1968 projížděla Břeclaví opět tanková kolona směrem na Valtice, tentokrát už ale sovětské vojáky nikdo nevítal. Když se pamětník potřeboval dostat se synem k doktorovi do Břeclavi, nezbylo mu nic jiného, než ho vzít do náručí a odnést ho tam. Nejezdila totiž ani veřejná doprava, ani taxíky. Tanky navíc úplně zničily silnice, po kterých jezdily – Ludvík tehdy připojil svůj podpis pod petici, která žádala, aby škody uhradili soudruzi ze Sovětského svazu. Petice pochopitelně vyšuměla do ztracena.

Dnes už je pro Ludvíka Valu jeho život sbírkou více či méně veselých historek, o které se rád dělí. Dodnes žije v Břeclavi – Poštorné v domě, do kterého se před téměř čtyřiaosmdesáti lety narodil.