Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jana Valášková (* 1933)

• narozena 14. srpna 1933 v Praze na Žižkově

• z roku 1937 má vzpomínky na pohřeb Tomáše Garrigua Masaryka

• roku 1938 cvičila jako dítě na X. Všesokolského sletu

• v únoru 1945 zažila bombardování Prahy

• závěrečné měsíce války strávila u prarodičů v Lahovicích, kde zažila poslední válečné boje

• v roce 1969 se zúčastnila pohřbu Jana Palacha

• sametovou revoluci prožila v Praze, účastnila se demonstrací

Jana Valášková se narodila 14. srpna 1933 v Praze na Žižkově. Otec Jany pracoval jako elektromechanik – celá rodina bydlela ve služebním bytě přímo v meziměstské telefonní ústředně. Své dětství, a potažmo i většinu války, prožila Jana právě tam.

Z Nuselských schodů jsme koukali na vlak s rakví Masaryka

Předválečné období má Jana spojené se vzpomínkou na pohřeb Tomáše Garrigua Masaryka v roce 1937. „S maminkou a ješte se sousedy jsme se šli rozloučit tím způsobem, že jsme šli do Nuslí a tam jsou schody dolů. ... Byli jsme na schodech a viděli jsme vlak, jak vyjížděl z tunelu. V otevřeném vagónu jsme viděli rakev. Byla zakrytá vlajkami a stály tam vojenské stráže.“ V té době již ve společnosti panovala, jak Jana říká, ponurá atmosféra a hrozba blížící se války.

V dětství byla Jana oddanou členkou Sokola, dokonce se zúčastnila X. všesokolského sletu v roce 1938. „Jako děti jsme měly to cvičení na hřišti v Riegrových sadech a pamatuju si, že jsem, poté co nás rozpustili z cvičiště, hledala rodiče. ... A když jsem je našla, tak jsem byla taková spokojená, že jsem se mohla taky zúčastnit.“

Nedlouho po červnovém sokolském sletu proběhla v září 1938 všeobecná mobilizace, čímž Čechoslováci ukázali odhodlání bránit svou vlast. „Vím, že co jsem měla příbuzné okolo, tak všichni okamžitě nastupovali na výzvu a odcházeli do kasáren. Všude bylo takové nadšení a rozhodnutí, že se musíme bránit.“ Události roku 1938 zasáhly celou společnost. Po podepsání Mnichovské dohody, kdy se zpečetil osud naší země, propadl národ zoufalství. Zdálo se, že je válka nevyhnutelná. „Všichni počítali s tím, že se něco bude dít. Pamatuju si, že jsme chodili dokonce na cvičení navlékat si plynové masky.“

Židovské spolužačky se ztratily

Na podzim roku 1939, kdy situace vygradovala v celosvětový vojenský konflikt, navštěvovala Jana první třídu základní školy. „Měli jsme slabikář Poupata od Marie Fischerové-Kvěchové a pamatuji si, že jsme museli zaškrtávat nápisy, kde byla Československá republika. Ve škole nám to paní učitelka označila a my jsme to doma s rodiči zaškrtali.“  Na konci třicátých let, kdy byl v celé Evropě patrný antisemitismus, už nejen v Německu, ale i u nás, byli židovští obyvatelé diskriminováni nesmyslnými předpisy. „V první třídě jsme měli spolužačky holčičky Židovky. ... Druhý rok s námi už ale chodit nesměly. ... Domů jsem ze školy chodila přes Riegrovy sady, a když přišel zákaz, že ty holčičky nesmějí do školy, tak jsem je tam hodně potkávala. Pak se ale ztratily a celé židovské rodiny na Vinohradech se postupně ztrácely.“

Po roce docházky zabral Wehrmacht budovu školy a zřídil v ní lazaret pro příslušníky Schutzstaffel (SS). Pro Janu a její spolužáky to znamenalo stěhování. „Museli jsme odejít do jiné školy, tak jsem chodila do Slezské pod náměstím Jiřího z Poděbrad.“

Během války byl kvůli přídělovému systému nedostatek nejen potravin, ale i oblečení. „Měla jsem třeba asi jako sedmiletá sametové šatičky. Pak mi je teta přešívala, takže jsem je měla i jako dvanáctiletá a snad ještě i jako patnáctiletá.“

Lidé prchali z rozbombardovaných ulic

14. února 1945 zažila Jana nálet bombardovacích letounů na Prahu. „Už tehdy bylo těch náletů hodně. Byla jsem v pokoji a koukala na ulici, tam si hráli kluci. ... Najednou zazněly sirény. Kluci se rozprchli a než jsem došla do předsíně, tak se už ozvala rána.“ Bombardéry mířící na Vinohrady zasáhly i pražský Žižkov, kde Valáškovi bydleli. Neprodleně po dopadu první bomby se celá rodina spěšně přesunula do sklepa. „Potom nálet přestal a viděli jsme, jak prchají lidé zrozbombardovaných ulic. Lidé běželi, viděla jsem někoho i jak jedou s kočárkem. ... Šli jsme na Jiřího náměstí a viděli jsme ten kouř a prach všude.“

Rodiče poslali Janu z obavy o ni a kvůli případným náletům k prarodičům na okraj Prahy do Lahovic. „Ten březen, duben a květen, co jsem tam prožila, to bylo hodně rušné. ... Byl tam neustále nějaký pohyb. “ Na jaře roku 1945  probíhal jeden z dalších náletů na železnici. Jana viděla na vlastní oči, jak bombardéry zasáhly a usmrtily prchající národní hosty, tedy německé obyvatele ustupující před sovětskou armádou.

Před koncem války bydlel nuceně s rodinou v domě příslušník Wehrmachtu. „Dostali jsme jednoho německého vojáka. ... Pamatuju si, že jsem se dozvěděla, že je někde z podhůří, a že je z hornické rodiny. Byl u nás ale jen krátce.“

Květen 1945 v Lahovičkách

4. května 1945 začala Jana se svými kamarády po vzoru ostatních strhávat německé nápisy v Praze – to již bylo jasné, že každou chvíli skončí nadvláda Německé říše. „Pak vyzvali ke stavění barikád, takže se u nás u chalupy před topolovou alejí na silnici stavěla barikáda. ...Všichni chlapi, co tam bydleli, přišli k barikádě a stavěli ji. My jsme jim pomáhali. ... Pak získali zbraně a byl tam první raněný – pan Zavadil, který byl raněný do břicha.“
Do Prahy přicházela německá vojska a snažila se překročit barikády. „Strejda šel nabarikádu, byl voják, tak měl i pušku. ... My jsme byli ve sklepě a vykukovali jsme. ... Slyšeli jsme, jak ti SS jedou a rachotí. ... Po dědovi, který se procházel po světnici, protože chtěl vidět, vystřelili. ... Pak postoupili k mostu a co se dělo dál, jsem se dozvěděla až potom.“ Vojáci po čase prorazili barikádu a postupovali dál. Ještě před tím ale pozabíjeli mnoho civilistů. „Začali se mstít. ... Zastřelili skoro celou jednu rodinu Červenků – naživu zůstala jen jedna dcera... Pak dobyli barikádu a veškeré povstalce, kteří nepadli a nestačili se schovat, postříleli.“
Strýc během dobývání přišel o život. Když se němečtí vojáci vzdálili, Jany babička našla svého syna ležet mrtvého mezi ostatními padlými.

Během války byl Janin otec veden jako člen odbojové organizace Obrana národa, ačkoliv se nikdy přímo do žádné aktivity nezapojoval. „Když byla heydrichiáda, a pak byly ty strašné masakry, tak se nám pak otec svěřil, že měl veliký strach, aby na něj taky nedošlo.“

Tábořili jsme na Vltavě a po pravém břehu jely tanky

Rok 1948 Janu a její rodinu příliš nepoznamenal. „Byli jsme vlastně taková dělnická rodina, takže otce nechali pracovat na meziměstské ústředně. Dokonce vstoupil do strany, to přiznám, protože ho přemluvili...V osmašedesátém ale legitimaci vyhodil.“

V roce 1951 po dokončení studia na pedagogické střední škole začala Jana pracovat v mateřské škole v Chomutově. „Chtěla jsem nastoupit na Benešovsku, ale přišli a řekli mi: ‚Nic takového, vy musíte do pohraničí – budovat pohraničí.’ Takže nám dali Ústecký kraj.“ V roce 1958 se Jana vrátila za svou matkou do Prahy, kde znovu po kratší odmlce začala učit ve školce.

21. srpen 1968 zastihl Janu s manželem na dovolené na Vltavě. „Tábořili jsme u přehrady. Spali jsme tam ve stanu a ráno nás přišel vzbudit rybář. Neměli jsme tehdy s sebou tranzistor  a on ho měl, tak nám přišel říct, že jsme zabraný Rusama.“ Jana s manželem se vydali zpátky domů do Prahy. „Sedli jsme na kánoi a jeli jsme dál a pak jsme tábořili na pravém břehu. A v noci si pamatuju, že jsem slyšela, jak po pravém břehu jedou tanky – to jsem se hrozně bála. ... Dopluli jsme do Vyššího Brodu a tam na náměstí  byly podpisové archy proti okupaci, takže jsem se tam podepsala. Nicméně jsme pokračovali dál a v Krumlově jsme zažili generální stávku.“ Nakonec se bezpečně vrátili domů.

Jana Valášková vzpomíná i na sametovou revoluci. „17. listopadu jsme byli s manželem na chalupě, takže jsme se to dozvěděli až druhý den z rozhlasu.“ Na dalších demonstracích už pamětnice nechyběla. Ve školce, kde pracovala, jedna kolegyně nechtěla dát na nástěnku text podporující generální stávku, ale Jana si trvala na svém.

V roce 1993 Jana ani její manžel nepodporovali rozdělení Československa. Jana věří, že jsme statečný národ, který má mnoho vynikajících osobností, a měli bychom být nadále součástí Evropy.