„Tam chlapi zešedivěli za mlada. Si to představte, když do nás začali bít. Oni byli zastřílení a tam byla na Dukle taková úzká silnička a my jsme tama museli jít, jinak bysme se tam nedostali. A oni byli na tu silničku zastřílení.“
„No tak banderovci, to bylo v každý dědině. Přišli a pojedli a vypili. Jednou k nám přišli před posvícením akorát. To bylo v neděli po Václavu. Maminka měla napečený koláče, tak pojedli všechno, co bylo, a šli.“
„No tak strach byl. Co se dalo dělat. Za náma byli polní četníci a museli jsme dopředu, protože jak bysme zůstali, tak by bylo zle. Aji Svoboda, nahan v ruce, a jdem.“
„Hned jak jsme přišli první den do toho Rumunska, jak jsme přijeli, naložili nás na vagony a vezli nás tam a hned první den jsme dělali zemljanky a tam jsme spali. Víte, jak vypadá zemljanka? Chvojí, začalo pršet, protékalo to s blátem na nás.“
„Šok. Šok bylo všechno. My jsme jeli jako průzkumníci první a tam ležel ruskej voják a já jsem se ho ptal, jak je to daleko na frontu. A bylo to před samým Krosnem. A on povídá: ,Kilometrou dvacať,‘ dvacet kilometrů. A oni nás už brali po takové louce. Chtěli nás do zajetí Němci. Hned první den jsme se mohli trefit do zajetí.“
Josef Valenta se narodil 23. října 1921 v Hlinsku na Volyni. Školu absolvoval v Hlinsku, vyučování probíhalo v polském jazyce. Na Volyni se oženil s Olgou Charvátovou a narodil se jim syn Jaromír. V březnu 1944 dobrovolně vstoupil do 1. československého samostatného sboru. V Rovně byl přidělen ke smíšenému průzkumnému oddílu. Výcvikem prošel v Bukovině v Rumunsku. V září 1944 byl povolán na frontu v blízkosti Krosna. Jeho úkolem bylo předávat zprávy mezi hlavním štábem a vojskem. Zúčastnil se přechodu Dukelského průsmyku. Konec války zažil v Přílepech u Holešova. Po válce byl povolán k vojenské skupině Žatec. Dne 26. října byl demobilizován v hodnosti svobodníka. Byl mu přidělen statek v Německé Libině (dnes Libina), kde až do své smrti v březnu 2011 žil.
