Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Robert Valík (* 1957)

• narodil se 17. října 1957 v Gottwaldově

• jeho dědečkem byl odbojář Ferdinand Valík

• signatář Charty 77

• člen gottwaldovské samizdatové dílny

• člen gottwaldovské SPUSA

• v době natáčení v roce 2024 bydlel ve Zlíně

Do zvonění na přestávku zbývalo sotva pět minut, když se otevřely dveře. Do třídy vešel ředitel a jeho zástupce: „Všichni hoši vztyk a čelem vzad! Ty, ty a ty – máte příliš dlouhé vlasy. Dnes půjdete k holiči a zítra budete nakrátko. Dlouhé vlasy jsou nehygienické, není to moderní a nevyjadřuje to vaše správné politické stanovisko.“  Psala se sedmdesátá léta, v Československu naplno propukla normalizace.

Kořeny

Nejen kvůli šikaně mladých lidí, kteří si chtěli svůj život žít svobodně a po svém, podepsal Robert Valík (*1957) v 80. letech prohlášení Charty 77. „Jednou jsem přišel ze školy totálně zdrcený. Učitelka, vyloženě komunistická bestie, nám líčila, jak zlí Američani nepřišli na pomoc Praze, když v květnu 1945 bojovala o svobodu. Já jsem ale od mojí babičky věděl, jak to bylo doopravdy a že mezi Sověty a Američany byla smlouva, že západní vojsko do Prahy nepřijede. Tak jsem byl naštvaný, že nám ve škole lžou,“ vzpomíná Robert Valík na prostředí, ve kterém vyrůstal.

Rodina žila v tehdejším Gottwaldově. Robertova maminka Božena měla ke komunistickému režimu lehce záporný vztah, otec Rudolf – vášnivý anglista – jej z hloubi duše nenáviděl. Zajímavé na tom je, že jeho otec a Robertův dědeček, farář Československé církve husitské, Ferdinand Valík, byl během druhé světové války vězněn nacisty za komunistický odboj. Brzy po Vítězném únoru v roce 1948 vstoupil do komunistické strany, kde potom, vedle svého povolání faráře, vykonával řadu společensko – politických funkcí. Ale Ferdinand byl hrdina. V lednu 1942 se napojil na březnického (vesnice kousek od Zlína, která je unikátní právě tím, že zde fungoval ryze komunistický protinacistický odboj) řídícího učitele a odbojáře Vladimíra Bartoše. Ferdinand začal podporovat rodiny uvězněných partyzánů a šířit ilegální komunistické tiskoviny. Po zatčení měl velké štěstí – místo popraviště jej čekal jen necelý rok kriminálu. Když v únoru 1944 vyšel na svobodu, znovu se zapojil do odboje. Jako člen 1. československé partyzánské brigády Jana Žižky organizoval jednu z odbojových skupin – v 7. rotě.

Další významnou postavou v Robertově životě je pak jeho babička z maminčiny strany: „Ona mě vychovávala. Vždy, než jsem šel ráno do školy, mi dělala přednášku o tom, jak komunisté řádili v padesátých letech, kolik bylo vystěhovaných sedláků v rámci kolektivizace, zničených živnostníků a kolik taky bylo kvůli tomu sebevražd a životů zmařených v kriminálech.“

Beatles a bouchačky

Robertovo dětství se odehrávalo v kulisách první poloviny 60. let, kdy nejen Československem, ale snad celým světem otřásl filmový Vinnetou a vznik legendární kapely Beatles. „To byly naše dva kulty – nejdřív kovbojky a potom Beatles. Jako kluci jsme si pořád někde hráli na indiány, a kdo měl pistoli na kapsle, kterou mu rodiče sehnali od příbuzných na západě, to byl král. Ostatní měli dřevo ve tvaru bouchačky. Taky jsme namáčeli klobouky, aby vypadaly jako pravý stetsony. A potom od osmé třídy jsme se přechýlili k Beatles,“ vypravuje Robert Valík.

Režim nebyl nijak nadšený ani z jednoho. Vinnetoumánie dosáhla v zemi takové síly, že se jí zabýval i Ústřední výbor Komunistické strany Československa, který v roce 1966 vydal směrnici pro komerční využití díla Karla Maye: „Novinové stánky, papírnictví, prodejny upomínkových předmětů jsou zaplaveny černobílými i barevnými fotografiemi a diapozitivy s vinnetouovskými motivy. Tato mánie poznamenala i výrobu hraček, kožené galanterie, keramiky, textilu, skla atd. Vinnetoua a další hrdiny mayovek najdeme na drobných figurkách z kůže i molitanu, na řemíncích k hodinkám, přívěscích ke klíčům, opascích a peněženkách, kravatách, ubrouscích, dečkách, vázách, potištěných tričkách atd. Také cizincům se jako suvenýry z Československa nabízejí předměty, které mají jen málo společného s naší zemí, její přírodou a kulturními tradicemi, se životem a prací našeho lidu, ale naopak svým kýčovitým a nevkusným provedením dávají zkreslené představy o naší zemi a estetické úrovni našich výrobků.“

Spolu s Beatlemánií přišla i snaha o ztotožnění se. Mladí muži začali, po vzoru Johna Lennona a jeho party, pěstovat dlouhé vlasy. V témže roce, kdy vyšla směrnice o Mayových hrdinech, rozpoutala Státní bezpečnost válečné tažení proti dlouhým mužským vlasům. V dokumentu pro členy ÚV KSČ se můžeme dočíst: „V září 1966 byla na celém území ČSSR provedena opatření proti některým negativním projevům určité části mládeže, reprezentovaného především ‚vlasatci‘. Z rozboru vyplývá, že problém ‚vlasatci‘ neexistuje izolovaně.“ 

Opatření, jak se o nich v dokumentu píše, probíhala často na ulicích, kde příslušníci SNB ,vlasatce´ bili a kopali anebo je rovnou stříhali. Vznikly také různé lokální městské vyhlášky, kam máničky smí či nesmí vstoupit – zákaz se týkal často ubytoven, hotelů, knihoven, lázeňských objektů, parků, či divadel. Režim ale tuto válku nikdy nevyhrál.

Normalizace

Volání divočiny zaslechl Robert Valík někdy ve svých třinácti letech, kdy si uvědomil, že už mu relativně měkcí Beatles nestačí: „Začal jsem se zajímat o pořádný bigbít a k tomu patřily vlasy, džíny a svoboda.“ Mladík poprvé navštívil gottwaldovskou restauraci Družba, kde se v uvolněných šedesátých létech pořádaly koncerty, na nichž vystoupily třeba pozdější legendy jako Blue Effect či Flamengo. V Družbě bylo i kino, kde během roku 1969 viděl Robert s rodiči pozdější trezorový film Všichni dobří rodáci.

Několik let po obrodném procesu Pražského jara a následném vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa nastala normalizace – režim znovu utáhl šrouby. Knihy, které směly během 60. let vycházet, se najednou ocitaly na indexu závadné literatury. Ve městě došlo ke zrušení hudebních klubů, kam se dosud dalo zajít na slušnou muziku. Bigbít se z města přestěhoval do vesnic, kde se ještě dala legálně uspořádat rocková zábava. Brzy nato si oficiálně zahráli už jen režimem schválené kapely, jako byl třeba Olympic nebo Katapult. To ale máničkám nestačilo.

Robert tehdy studoval gottwaldovskou střední průmyslovou školu – obor stavební. „Byla to nejhorší střední škola ve městě, doslova tam vládl stalinský duch padesátých let. Bylo tam pravidlo, že kdo nepřijde v tom příšerném tesilu, který kousal a svrběl, ale v džínech, musí se jít domů převléct a dostane neomluvenou hodinu. Také nám pořád dohlíželi na vlasy a stříhali je,“ popisuje Robert Valík atmosféru střední školy, kterou po dvou letech dobrovolně opustil a vrhl se po hlavě do života, který jej vábil. Začal si sám vydělávat, nechal si narůst dlouhé vlasy a spolu s kamarády se učili hrát na elektrické kytary: „Někteří z nás, kdo se vyhráli a začali být lepší než třeba já, pak hrávali ve skutečných kapelách.“ A čím víc ten život chutnal, tím blíž byl přízrak povinné vojny.

Sbohem, armádo

„V době, kdy jsem měl nastoupit na vojnu [1976], platilo, že kdo měl dlouhé vlasy, musel je mít i na fotce v občanském průkazu. Kdo neměl a třeba ho na ulici legitimovali, dostal pokutu. Já jsem svou občanku schválně ztratil a šel jsem si před odvodem zařídit novou, abych v ní ty dlouhé měl a aby mě u odvodu rovnou neostříhali dohola, jak tomu bylo u mnoha mých kamarádů. Když jsem přišel na úřad pro nové doklady, měl jsem na sobě rozpadající se džíny: ,Jak si to představuješ, přijít sem takhle?!´Byli ze mě v šoku, ale občanku jsem dostal i s vlasatou fotografií,“ usmívá se Robert Valík.

Nástup do kasáren už taková legrace nebyla. Robert z neustálého stresu, šikany a ponižování začal mít zdravotní komplikace, především vysoký krevní tlak. „Bylo to tvrdé, ale díky tomu se mi nakonec podařilo z vojny odejít asi po půl roce. Dostal jsem odklad a za několik let mě i oficiálně vyřadili z armády,“ upřesňuje pamětník.

Disident

V následujících letech dělal Robert Valík přesně to, co měl rád. Spolu se stejně založenými přáteli obráželi vesnické zábavy, učili se hrát na kytary, a když měl zrovna někdo volný byt, pořádaly se v něm večírky, jež končily brzy nad ránem. Pořád to ale ještě nemělo rámec aktivnějšího odporu vůči režimu – ten přišel až s nástupem osmdesátých let, tedy již nějakou dobu po exemplárním „procesu s undergroundem“ z roku 1976, kdy režim uvěznil několik ikonických představitelů Druhé kultury, jako byli například Svatopluk Karásek, Vratislav Brabenec či Pavel Zajíček. Kvůli tomu vzniklo o rok později prohlášení Charty 77.

„Už to bylo neúnosné. Měli jsme potřebu se také nějak zapojit. Začali jsme vyrábět a distribuovat samizdaty,“ říká Robert Valík, který se během 80. let napojil na disidentskou skupinu kolem Gottwaldovských dělníků samizdatu, jako byli například Jaroslav Němec, Stanislav Devátý či Bedřich Koutný. Robert se zapojil tak, že doma na cyklostylu tiskl texty, jež na stroji do speciálních blan vepisovala jeho kamarádka: „Když bylo hotovo, vozil jsem to do Brna třeba k Petru Cibulkovi anebo máničkám do Prahy.“

Robert Valík pak také během roku 1986 podepsal Chartu 77. Policie o něj projevila zájem až dva roky nato – a nebylo to v souvislosti s tím, že byl signatářem tak významného dokumentu. „Bydlel jsem tehdy na bytě se Standou Devátým, a když si mě zavolali na služebnu, bylo to kvůli němu. Standa měl větší byt a oni mu ho chtěli vzít. Takže u něj musel být ještě někdo napsaný a to jsem byl já. Chtěli po mně, ať jim o něm řeknu nějaké informace, ale já jsem tvrdil, že jde o osobu blízkou a že nic takového neudělám. Prošlo to v klidu,“ dodává pamětník, který se na tvorbě a distribuci samizdatu podílel až do samotného pádu komunismu a zároveň také patřil k členům Společenství přátel USA (SPUSA), jež vzniklo jako alternativa ke Svazu československo–sovětského přátelství právě v Gottwaldově a jež také samizdatem vydávalo informace o americké kultuře či otiskovalo například texty Jacka Kerouaca a dalších angloamerických autorů. Nejen díky tomu získal Robert Valík později v 90. letech uznání o třetím odboji.

V říjnu 1988 se Robert Valík zúčastnil pražské demonstrace, kde došlo i k zásahům ozbrojenců a vodních děl: „Skandovali jsme: ,My chceme svobodu, my chceme svobodu!´ A pak se naráz objevily bílé přilby s obušky. Snažili se nás vytlačit. Ocitl jsem se někde u Staromáku, kde už byly vodní děla. Ale bylo to celé takové operetní, děla nebyla puštěná naplno. Bylo to až komické dívat se kolem sebe na ty mokré holky se zplihlými trvalými na hlavách.“

Písně svobody

Ale underground či disent nebyl jen o samizdatu. Šlo také o svobodnou hudbu, kterou režim již v 70. letech zapověděl a stíhal. Kulturní akce pořádané disentem byly tedy většinou ilegální. V létě 1987 chtěly gottwaldovské máničky domluvit koncert v hospodě v nedalekých Pohořelicích: „S Béďou Koutným jsme věděli, že tam je takový benevolentní hospodský, a tak jsme vzali auto a jeli to domluvit. Hostinský neměl problém, zvlášť když jsme mu slíbili, že mu uděláme parádní tržbu na pivech a guláši,“ říká Robert Valík. Aby se akce vůbec mohla uskutečnit, domluvilo se vše jako soukromá, nikoli oficiální oslava. Z Prahy přijeli Psí Vojáci, Soubor tradičního popu (STP) a několik dalších kapel. Zahajovalo místní undergroundové seskupení, po němž měli na scénu nastoupit Psí Vojáci: „Ti si zahráli už jenom chvilku. Potom přijely uniformy, a že se akce musí ukončit. Marně jsme argumentovali tím, že to je soukromý koncert. Ale řekli jen, že pokud do čtvrt hodiny nebude scéna vyklizená, vyklidí ji sami a zároveň, že nemohou ručit, že se při tom nějaká ta aparatura nerozbije.“

Za dobrou hudbou se dalo jezdit do Maďarska. Nejen, že tam v osmdesátých letech zahrály ikony těžkého kovu Iron Maiden nebo folkrockoví Jethro Tull, ale Maďarsko je, coby bývalá země Východního bloku známá tím, že sem směli přijet odehrát koncerty českoslovenští písničkáři, jež režim v rámci akce Asanace vyhnal z vlasti. „Takhle jsme byli v Budapešti třeba na Třešňákovi a Hutkovi,“ říká Robert Valík. Koncerty československých emigrantů pořádal v Maďarsku překladatel a pozdější diplomat György Varga.

Psal se listopad 1989. V Praze na Národní třídě najednou stáli studenti proti těžkooděncům. Robert Valík tehdy pracoval u Vodních staveb – na místě, kde se potkávalo či bylo uklizeno mnoho lidí z disentu. A protože v době sametové revoluce zrovna pracovně pobýval kdesi v maringotce, dozvěděl se o tom, co se v Praze děje někdy den či dva na to, co pád komunismu propukl. Robert se vrátil do Gottwaldova, měla tu zahrát Garáž Tonyho Ducháčka. „To bylo ještě fakt ve chvílích, kdy jsme netušili, že by to mohlo skončit. Nějak kolem osmnáctého, devatenáctého listopadu. Hodně se o tom diskutovalo, informace k nám chodily pomalu, ale brzy se už i ve Zlíně cinkalo klíčema na náměstích,“ usmívá se Robert Valík, jemuž tehdy Garáž přivezla obrovskou porci svobody a úlevy.