Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Milan Valiska (* 1952)

• narozen 28. července 1952 v Chrudimi

• vyznáním patřila rodina ke svědkům Jehovovým

• po odmítnutí vojenské služby v roce 1971 pracoval pět let na šachtě v Radvanicích

• poté odešel za lepšími podmínkami do pražského Metrostavu

• kvůli aktivitám ve společenství svědků byl i s manželkou několik měsíců sledován StB

• vyslýchán na policejní úřadovně v Bartolomějské ulici v Praze

Milan Valiska se narodil 28. července 1952 v Chrudimi, ale posléze celé dětství prožil společně se svými dvěma mladšími sestrami v Pardubicích. Rodiče, patřící ke svědkům Jehovovým, pocházeli „z lidu“, maminka byla tehdy ženou v domácnosti a otec řidičem v Dopravním podniku v Pardubicích.

Prvotní vzpomínky na dětství vracejí pamětníka k návštěvám babičky na východním Slovensku poblíž města Michalovce. Vzpomíná na asociace, které se často vracejí: „na jízdu na voze plném sena, vůni koní, vůni krav, vůni sena a pokosené trávy.“ Jako dítě se toužil stát kominíkem a havířem v dole, kde také nakonec strávil později, již jako dospělý, několik let, avšak ne zcela dobrovolně.

Náboženská historie rodiny sahá až do 15. století, kdy se nyní již slovenská větev rodiny vzdala svého domova v Polsku a utekla na Slovensko před represí katolické církve. Tady rodina pokračovala ve svém protestantském učení až do 30. let 20. století, kdy dědeček odešel během krize do Ameriky, kde se seznámil s učením svědků Jehovových. To po návratu „přinesl“ také na Slovensko a nebyl prý jediný. „Takových rodin bylo víc,“ dodává pamětník.

Na základní školu vzpomíná pamětník rád, bavila ho, ovšem střední škola byla horší. Především během sovětské okupace v roce 1968: „Problémy nastaly po roce 1968, protože paní profesora ruštiny nám dala pocítit to, že jsme se vzbouřili proti ní, proti ruštině tím, že jsme vůbec neodpovídali.“ Ona studentská vzpoura prý způsobila také následný reparát z ruštiny.

Sám pamětník si rok 1968 už tehdy spojoval především s předpovědí v Bibli a historickým kontextem, kdy se mu potvrdilo, že „ty předpovědi z Bible se celkem splňují.“ Během studií na střední škole poprvé pocítil ne zcela pozitivní vnímání a názory učitelů i spolužáků na učení svědků: „Už na střední škole mi profesoři dávali najevo, že nepatřím do socialistické společnosti a že nebudu moct jít ani na vysokou školu. Když jsem šel na odvod, měl jsem červeně zvýrazněné to, že jsem dítě svědků Jehovových. I spolužáci mi dávali najevo, že mezi ně nepatřím.“ K fyzickému násilí však nikdy nedošlo a profesoři svůj odmítavý názor demonstrovali horším známkováním.   

 

Místo modré knížky práce v dolech

Po střední škole, v roce 1971, odmítl - tak jako mnoho svědků Jehovových - vojenský výcvik a nezažádal ani o modrou knížku, při které by musel spolupracovat s lékařem a podvádět, což podle jeho přesvědčení nebylo správné.

Namísto toho „si vybral“ desetiletou službu na šachtě, na dolech, kde ale opět zakusil pocit výlučnosti skrze své přesvědčení: „Vedení dolů bylo tvrdě komunistické, takže mi to dali pocítit. I když to zase nebylo, že bych musel stát v noci v mraze v trenýrkách někde na place, to ne, ale dostával jsem ty nejhorší práce. Třeba lezení se dřevem, v otvoru, který se stále zmenšoval, který byl čtyřicet centimetrů vysoký, práci v oblastech, kde byly závaly, těžké práce, práci v noci, práci, kde jsme byli sami. Ale to byla součást práce těch havířů.“

Pamětníkovi psychicky pomáhalo především to, že „věděl, proč tam je“ a oporu měl také u přátel se stejným vyznáním, se kterými se mohl scházet ve volném čase, protože nebyl ve vězení. Zpočátku bydlel na ubytovně a postupem času ve státním bytě. Prvních pět let fáral v Trutnově a druhých pět let strávil při výstavbě metra v Praze, k čemuž přispělo hlavně chování vedení v Trutnově v Radvanicích, které už nechtěl snášet. Zacházení bylo posléze v Praze o poznání lepší a bez šikany. Kromě práce u zámečníků, řidičů, montážníků a strojníků na metru vzpomíná na krásné výlety po Praze, zvlášť na bývalé židovské město. 

 

Sledování tajných, kteří nebyli tajní

Na sklonku 70. a 80. let se na několik měsíců stal, již s manželkou, terčem sledování tajné policie, podle slov pamětníka „tajných, kteří nebyli tajní“. Dvojice parkovala nebo postávala před bytem a dívala se do oken, „jako kdyby chtěli, abych si jich všimnul.“ Vše vyvrcholilo odjezdem manželů na dovolenou na Slovensko, protože během té doby u nich doma proběhla tajná domovní prohlídka. Když se vrátili po čtrnácti dnech domů, viděli na chodbě dva špačky od cigaret, ale zprvu tomu nepřikládali takovou váhu, protože ty se občas donesou domů třeba na botách.

Na vše přišli až druhý den při příchodu z práce – dvojice opět postávala na chodníku před domem, a když pamětník zaklapl domovní dveře, uslyšel hluk a  další příslušníci Státní bezpečnosti se dostali dovnitř, jak vzpomíná. Posléze přijela Avia a Státní bezpečnost začala v bytě zabavovat knihy, lis na papír, nože, nářadí. Šlo především o knihy svědků Jehovových, brožurky, časopisy, magnetofon, kotouče s hudbou, všechno, co nějak souviselo se svědky. I přes veškerou snahu manželů se jim nikdy zabavené věci nevrátily – říkali o tom, že „to jde do stoupy, takže to všechno spálili, zničili.“ Poté je oba auto odvezlo na výslech do Bartolomějské věznice.

 

S kamarádem u výslechu

Během výslechu pamětník také s údivem zjistil, že jeden jeho kamarád z Metrostavu na něj byl vlastně celou dobu nasazen. Ani to však nenarušilo jeho výpověď, které nakonec ve věznici uvěřili: „Hrál jsem to na to, že literatura, kterou já mám doma pro svoje účely, není zakázaná, že ji klidně můžu mít a to byl nejsilnější argument, že mě pak pustili, ale literaturu nevrátili.“ Výslech naštěstí proběhl bez fyzického napadání a pamětník se opíral také o to, že literaturu dostal od babičky, která již nežije: „Já jsem se usmíval, tak proto si možná nedovolili víc.“

Během výslechu se u něj vystřídali celkem tři policejní vyšetřovatelé – „jeden dobrý policajt, jeden zlý a jeden, který mi to vysvětloval, proč tak jednají.“ I přesto, že se podílel na výrobě literatury svědků Jehovových, strávil tak ve vězení pouze jednu noc, na kterou vzpomíná s poučením. Na pokoji s ním byli totiž i kasaři [vykradači], takže se přiučil, jak co nejrychleji otevřít dveře a z celého pobytu si odnesl „vědomí, že když má člověk odvahu, tak dokáže vydržet i horší věci.“ Krátký pobyt tak vnímá jako součást života a opírá se o příklady z historie náboženství a pronásledování těch, kteří šli za svou vírou. Onoho „kamaráda“ vypustil: „Je to uzavřená kapitola, zas takovou škodu mi neudělal.“

 

Na nás se stále dívají lidé s despektem, skrz prsty

Po desetileté práci v metru se pamětník zapojil do „normálního života“ a zaměření strojaře začal používat v jiných zaměstnáních. Pracoval v přidružené výrobě či jako sádrokartonista, v roce 2009 získal výuční list a pracoval až do důchodu jako kamnář.

Rok 1989 mu evokuje především pocit uvolnění, zejména oné protináboženské nálady ve prospěch svědků Jehovových. Především se zlepšila dostupnost a kvalita literatury, mohly vzniknout i internetové stránky a obecně mohou členové náboženské společnosti „volněji dýchat.“

I přes celospolečenské uvolnění a demokracii se však nezměnilo vnímání svědků ve většinové společnosti: „Ta šikana může být každodenní. Je to třeba tak, že některé věci neděláte jako ostatní kolegové v zaměstnání, tím pádem jste vyčleněný z té společnosti a nemůžete očekávat, že by třeba váš kariérní postup pokračoval strmě nahoru. Prostě stále je na nás vidět, že se snažíme Bibli aplikovat v běžném životě a tím se odlišujeme od těch lidí, a to může být někdy důvod k tomu, že je tu někdy určitá nevole těch lidí. Jakmile neděláte něco jako oni, jakmile se neopíjíte, nepomlouváte nikoho nebo nepodvádíte, tak je zle.“

Učení svědků Jehovových a víra znamenají pro pamětníka doslova „smysl života“ a „dobrou informovanost“, oproti ostatním lidem například „nemá pocit zoufalosti“. Seznamy spolupracovníků StB z řad svědků odmítá, ale nepřekvapuje ho to – u svědků Jehovových totiž neexistuje žádná komise, která by kontrolovala své členy. Je to zcela dobrovolné a může se stát, že se svědkem stane i někdo, kdo pouze předstírá. S touto myšlenkou si vzpomíná na 50. a 60. léta v Rumunsku, kde tajná policie díky „podstrčeným“ svědkům Jehovovým dokonce rozbila celou organizaci.

Za jakési motto považuje asi „hledání smyslu života“: „...stát se božím přítelem, a abych se stal božím přítelem, tak bych to měl dělat správným způsobem. A abych to mohl dělat správným způsobem, tak bych měl poznat pravdu. Pravda je jedině v Bibli.“