Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Karel Válka (* 1959)

• narozen 20. června 1959 v Hustopečích do česko-německé rodiny

• vystudoval Vysokou školu zemědělskou v Brně

• za socialismu pracoval jako technik a agrochemik v JZD

• po roce 1989 byl sedm let zaměstnán na Střední škole zahradnické v Rajhradu jako mistr

• v roce 1991 založil vinařství, které dnes vede s manželkou a nejstarším synem

• v roce 2023 žil v Nosislavi

Karel Válka je hrdý Moravák a místní patriot, který se aktivně zapojuje do veřejného života v židlochovickém regionu kousek pod Brnem. Jako vinař si zakládá na šetrném přístupu k přírodě a hrdě se hlásí k odkazu svých předků, kteří po staletí zvelebovali tento kout naší země. V jeho žilách koluje půl na půl krev česká i německá, jak to odpovídalo národnostnímu složení jižní Moravy do roku 1945. Rodina jeho německé maminky nebyla po válce odsunuta, protože bylo prokázáno, že zastávala protinacistický postoj. Ze svého domu byli přesto nuceně vystěhováni. Česká rodina tatínka stála v té době na opačné straně barikády. Dědeček byl přesvědčený komunista, který po válce jako národní správce získal poměrně velký statek po odsunutých Němcích. Vzpomínky na odsun německého obyvatelstva, zabavování jejich majetku a později nucené zakládání družstev jsou na jižní Moravě stále živé. Pamětníci i jejich děti o těchto událostech neradi mluví, protože jitří rány obětem a vzbuzují stud u těch, kteří ze situace profitovali. Karel Válka, který je rozkročen mezi oběma stranami tehdejšího sváru a sdílí historickou zkušenost obou etnik, se snaží tyto mravně sporné momenty naší historie reflektovat s nadhledem. 

Rodiče pocházeli z názorově velmi odlišných rodin

Karel Válka se narodil 20. června 1959 v Hustopečích. Jeho matka Anděla, rozená Fialová, byla brněnská Němka, jejíž rodina se na konci války přestěhovala k prarodičům do jihomoravských Popic. Tam chtěli v bezpečí přečkat, než se přes ně převalí blížící se fronta. „Příbuzní jim říkali: ‚Když přijde Rus, to bude strašné.‘ Co šlo uvézt na voze, uvezli do Popic a tam přežili tu nejdivočejší dobu,“ vypravuje Karel Válka. Osvobození jejich vesnice Rudou armádou přestáli bez větší újmy. Následoval boj za možnost vyhnout se odsunu a zůstat ve svém domově. Několik let neúnavně žádali, prosili a dokazovali, že nejenže nesympatizovali s nacismem, ale aktivně pomáhali pronásledovanému českému faráři. Nakonec je úřady vyslyšely a rodina směla v Československu zůstat. Mezitím byli ale nuceně vystěhováni ze svého domu do jiného, pochopitelně menšího stavení, které dostali jen do nájmu a nakonec o něj přišli. Téměř všichni sousedé a známí byli odsunuti, svou mateřštinou veřejně mluvit nemohli. Po roce 1948 jim byla vyvlastněna také pole a dobytek.

Když válka skončila, bylo mamince deset let. Rychle se naučila česky, a ačkoliv se dodnes považuje za Němku, do české společnosti po čase zcela zapadla. Ve svých 20 letech se seznámila s Františkem Válkou ze sousední vesnice. Jejich sociální zázemí bylo velmi odlišné. Zatímco ona se po válce nacházela jako Němka na nejnižší příčce společenského žebříčku, on byl synem komunisty a národního správce Františka Války, který získal v roce 1945 poměrně velký statek po německé majitelce. Za první republiky pracoval tento dědeček u baronky Margarety von Kitzler, která vlastnila ve Velkých Němčicích mlýn a podle vzpomínek pamětníků se k místním lidem chovala velmi vstřícně. Dědeček Válka jí vděčil za to, že nebyl odsunut na nucené práce do Německa, ale pouze na statek do sousedních Starovic, které byly už jako německo-moravská vesnice od roku 1938 součástí Říše. A právě tento statek s dobytkem a polnostmi o rozloze osmi hektarů pak po válce získal. S tím, že mu ho stát v roce 1950 vyvlastní, děda nepočítal.

Pochopil, že ne každý komunista to myslí upřímně

Podle vyprávění Karla Války byl jeho dědeček onen typ přesvědčeného komunisty, který vystřízlivěl, jakmile se střetl s oportunisty, kteří využívali členství ve straně ve svůj prospěch. „On naivně věřil tomu, že si vybudují novou společnost, když ti Němci jsou pryč,“ vzpomíná Karel Válka. Dědeček, který byl pracant a měl prudkou povahu, se brzy dostal s ostatními členy družstva do sporů a z jednotného zemědělského družstva (JZD) i z komunistické strany vystoupil. „Tu stranu si spousta lidí vzala jenom jako výtah k lepším podmínkám,“ říká Karel Válka a dodává: „Když zjistil, jaká je to banda, ze strany vystoupil.“

Po odchodu z JZD to děda nějakou dobu zkoušel jako soukromý zemědělec. Stát mu to rozhodně neulehčoval. Pole mu sice vrátili, ale jiná a horší. Dodávky mu nechali v plné výši a děda měl problémy je plnit. Nakonec soukromé hospodaření vzdal a do JZD znovu vstoupil. Už zde ale neměl žádnou řídící funkci. Nakonec práci v zemědělství opustil úplně, šel pracovat do Tatry Kopřivnice a domů jezdil jen na víkendy. Zanevřel na socialismus a vlastně i na celou vesnici.

Když to nepůjde po dobrém, tak si to vezmeme silou

Po odsunu Němců se do prázdných domů nastěhovali noví majitelé. Než si stačili vytvořit k nabytým pozemkům citový vztah, byly jim komunisty znárodněny. Většina lidí ale nezískala žádné velké statky, kterých by mohli po roce 1948 litovat. „To byli lidé, kteří byli rádi, že mají vůbec nějaký domeček,“ líčí Karel Válka. A byli přesvědčeni, že mají nezadatelné právo si jako pracující přisvojovat nadhodnotu své práce, kterou si normálně nechává kapitalista, případně majetek Němců zabavený na základě kolektivní viny. „Když to nepůjde po dobrém, tak si to vezmeme silou,“ přibližuje Karel Válka způsob jejich uvažování. „Oni dodnes říkají, že na to měli právo, protože 300 let trpěli pod knutou germánského člověka.“ Karel Válka se domnívá, že tento světonázor lidí, kteří osídlovali německé vesnice, se ještě dnes promítá do volebních, převážně levicových preferencí ve zdejším kraji.

Většina jihomoravských Němců byla odsunuta, ale někteří byli „jen“ vystěhováni ze svých domovů a v Československu mohli zůstat – jako rodina maminky Karla Války. Mnozí z nich denně jezdí kolem domů, které postavili jejich pradědové a dnes v nich žijí lidé, jejichž otcům spadl tento majetek bez práce do klína. Jak se žije dnes lidem v domech, ze kterých byli jejich majitelé násilně vyhnáni? Uvědomují si na druhou stranu původní majitelé, že jejich osudy byly ještě velmi milosrdné ve srovnání s těmi, které Němci během nacismu uchystali pro miliony lidí? Na rozdíl od bývalých Sudet, kde se s německou minulostí smířlivě vyrovnávají, obnovují staré německé hřbitovy a křížky, na jižní Moravě tak daleko ještě nejsou. „Tady na jižní Moravě je to pořád ještě tabu nebo živé. Vůbec se o tom nechce mluvit,“ říká Karel Válka. Na otázku, jak si to vysvětluje, odpovídá: „Nevím. Ptal jsem se maminky a ona mi řekla: ‚Víš, Kájo, oni mají černé svědomí.‘ A ti staří mlčí. Ti neřeknou nic. Vůbec nic,“ říká Karel Válka a dodává: „To byla špinavá, nepříjemná doba. Nikdo se v tom nechce nimrat.“

Když se doma Karel Válka nad těmito souvislostmi nahlas zamýšlí, říkají mu jeho děti: „Taťko, už to nevytahuj.“ Mladší generace už tyhle věci neřeší: „Ti mladší o tom nechtějí moc mluvit, pro ně je to vzdálená minulost,“ říká Karel Válka, který se podle svých slov snaží nedopadnout jako jeho dědeček, který byl na stará kolena zatrpklý, nepříjemný muž. Naopak si bere příklad z lidí, kteří dokázali ustát historické bezpráví s glancem a křivdu nepřenášeli na další generace.

V JZD se rodiče nadřeli

První roky manželství strávili tatínek s maminkou ve Starovicích. Zde prožil svoje rané dětství i Karel Válka. Přestože zde byli spokojeni, rozhodli se jednoho dne odstěhovat. Tatínkovi totiž hrozilo, že bude muset nastoupit do práce v místním zemědělském družstvu, protože byl jediný syn sedláka. „Kdo dával majetek do JZD a pocházel na dědině ze sedlácké rodiny, byl předurčen, aby pracoval v zemědělství,“ vysvětluje tehdejší poměry Karel Válka. Změna bydliště stačila na to, aby se dostal z hledáčku místního JZD. Usadili se v sousedních Velkých Němčicích, odkud rodina Válkova pocházela, a zde si časem postavili vlastní dům.

Otec za svůj život vystřídal několik profesí. Dělal na poště, řidiče autobusu, kotelníka a nevyhnul se nakonec ani tomu JZD, kde dělal několik let traktoristu. Když stavěli dům, potřebovali peníze, a tak bral otec náročnou, ale dobře placenou práci krmiče krav. Z fůry traktoru vždy brzy ráno a pozdě večer házel vidlemi siláž do žlabu kravám. „To byla dřina neskutečná,“ vzpomíná Karel Válka, který otci občas při krmení pomáhal. Také maminka, která měla celý život zdravotní problémy, byla pořád v jednom kole. Nejdřív pracovala jako dělnice, potom byla doma se třemi dětmi, a když odrostly, byla zaměstnaná až do penze v JZD. „Dodneška obdivuju, jak to všechno vydržela, s jakou vůlí a sebezapřením držela tu domácnost pohromadě,“ říká její syn.

Po roce 1968 rodina zvažovala emigraci

V roce 1968 bylo Karlu Válkovi devět let a na příchod „spřátelených armád“ má živé vzpomínky. Tu první noc ho probudil hukot letadel směřujících na brněnské letiště. Kolony tanků, které projížděly Němčicemi, zde úplně poničily silnici. Předseda národního výboru vyzýval rozhlasem lidi, aby se nebáli, že válka nebude. „Viděl jsem, jak lidi na kolech odvážejí pytle mouky, v obchodě vůbec nic nezbylo. Otec byl přilepený u rádia a poslouchal,“ vzpomíná Karel Válka.

Tatínek byl straník, ale po roce 1968 neprošel prověrkami, protože se vstupem vojsk Varšavské smlouvy nesouhlasil. Bratr maminky po srpnových událostech emigroval. Také rodina Válků o odchodu do západního Německa, kde žilo hodně jejich odsunutých příbuzných, uvažovala. V sedmdesátých letech za nimi byli rodiče pamětníka několikrát na návštěvě, ale nikdy nemohli vycestovat s dětmi, které musely zůstat doma jako pojistka. Uvažovali, že by k sobě děti později dostali přes Červený kříž, ale odradilo je pomyšlení na to, že by děti mezitím musely strávit poměrně dlouhou dobu v dětském domově. Otce navíc odrazovala neznalost jazyka. Zatímco maminka, která německy uměla, by tam společensky a lidsky vyrostla, on by byl v manželství odsunutý na druhou kolej. 

Bez známých bylo obtížné dostat se na vysokou školu

Po ukončení Střední zahradnické školy se Karel Válka v roce 1979 dostal do Brna na Vysokou školu zemědělskou, dnešní Mendelovu univerzitu. Při studiu se specializoval na zahradnictví a vinařství. Přiznává, že bez určitých kontaktů na vlivné osoby by se na školu nejspíš nedostal: „Tam už to bez známých nešlo.“ Protekce hrála za socialismu při přijímání na vysoké školy velkou roli. Karel Válka je přesvědčen, že podobně se na školu dostala naprostá většina jeho vysokoškolských spolužáků. V jeho případě se takto podařilo překonat hendikep, který představoval jeho posudek. K tíži mu zde bylo přičteno, že má příbuzné v západním Německu, děda i otec byli straničtí odpadlíci a celá rodina byla aktivně věřící.

Během studia se oženil a školu úspěšně dokončil v roce 1983. Po roční vojně nastoupil v JZD Boleradice v rostlinné výrobě na úseku sadů a vinic jako technik a později agrochemik. Ve stejném družstvu pracovala na kádrovém oddělení i jeho žena Milada. Po šesti letech se přestěhovali do nedaleké Nosislavi, kde dostali možnost postavit si na pozemku tchána vlastní dům. Přestože Karel Válka se socialistickým režimem nesouhlasil, i on si občas, jak se říká, trochu zadal: „Každý, kdo chtěl mít alespoň nějakou malou výhodu, musel nějak spolupracovat. Každý jsme se umazali, víc nebo míň. Když někdo teď dělá hrdinu – kdo tu dobu nezažil, nemůže vědět, o čem to je.“ Kompromisy dělali podle Karla Války všichni, včetně něj: „Byl jsem v Pionýru, v SSM, na střední škole jsem vedl pionýry.“

Víra uměla překlenout rozdíly mezi lidmi

Aspekt, bez kterého není možné jižní Moravu zcela pochopit, je silně zakořeněná víra v Boha, která zde vždy lidi spojovala bez ohledu na jejich národnost. Německé mamince Karla Války se podařilo poměrně hladce integrovat mezi Čechy hlavně díky tomu, že byla silně věřící. V Němčicích dobře zapadla do katolické komunity, která zde byla velmi semknutá a maminka se do ní aktivně zapojila – starala se o faru, o květiny, po sametové revoluci organizovala zájezdy do Lurd.

Za socialismu byla snaha zdejší náboženský život udusit. Na potlačování víry reagovali lidé tiše a s pokorou. „Zatli zuby, sklopili hlavu a šli,“ říká Karel Válka. Ti, kteří nechtěli, aby se o nich vykládalo, že jsou „zažraní katolíci“, jezdili na mše do jiných vesnic. Výjimkou byla šedesátá léta, kdy došlo k dočasnému uvolnění. Karel Válka rád vzpomíná na slavné, krojované poutě do Žarošic a veliká procesí při slavnosti Božího těla. Po roce 1968 poutě degradovaly na levnou zábavu s kolotoči. V posledních letech se tradice částečně obnovily, ale podle Karla Války je to už jen odlesk toho, co zažil.

Češi přiměli rakouské sedláky zavírat vrata

Události listopadu 1989 přijímali lidé na jižní Moravě zpočátku s nedůvěrou. „Byli opatrní, věděli, že se něco mydlí a nikdo nevěděl, co bude. Říkali si: ‚No jo, Praha, kdoví jak to dopadne.‘ Nikdo nevěřil, že se to zbortí,“ vypravuje Karel Válka. Většina zdejších lidí si změny přála, ale protože měli v paměti rok 1968, raději vyčkávali. Obávali se, že zase přijede nějaká armáda a „bude je stavět do latě,“ jak říká Karel Válka.

Jako mnozí jiní, i on využil otevřených hranic a vyšších platů a nějakou dobu brigádničil v Rakousku. Pracoval manuálně ve vinohradech a mnohému se zde přiučil. Našinci byli tehdy v Rakousku ohromeni pořádkem a čistotou, která vynikala zvlášť ve srovnání se stavem našich veřejných prostor. „Kopřivy byly do Mikulova a od Mikulova posečené,“ vzpomíná Karel Válka. Zahraniční zkušenost ho naučila mimo jiné i toleranci. Zažil předsudky Rakušanů vůči Čechům a uvědomil si, jak zrádné je odsuzovat druhého jen na základě národnosti. „Generalizovat a zjednodušovat jen podle toho, jak kdo mluví, to je velice ošidné,“ shrnuje Karel Válka. Zároveň ale říká, že Rakušané měli s Čechy v devadesátých letech skutečně negativní zkušenosti. Sedláci, kteří byli zvyklí si nehlídat majetek a nechávat vrata svých upravených dvorů celý den otevřená, museli po otevření hranic s Českem změnit své návyky. „Když tam Češi začali jezdit, tak začali zavírat,“ říká Karel Válka.

Vinohrady na jižní Moravě měly po válce namále

V padesátých letech se znárodněné vinohrady a sady ničily a scelovaly do velkých lánů orné půdy. Zdaleka ne všichni nově příchozí obyvatelé pěstování vinné révy ovládali. Část vinohradů proto po válce zanikla také kvůli zanedbané péči. Teprve v šedesátých letech si začal stát uvědomovat, o jaké bohatství zde přichází a vinařství se začalo opět systematicky podporovat. Starousedlíci s vinařstvím naštěstí nepřestali nikdy, a tak bylo na co navazovat. Při zakládání družstev se zabavovala pole, dobytek a zemědělská technika, ale sklepy zůstávaly v soukromém vlastnictví. Každá rodina navíc mohla získat od družstva do užívání takzvaný záhumenek o výměře 10 nebo 20 arů, se kterým mohla nakládat podle libosti. Zde, na jižní Moravě, si na těchto pozemcích lidé velmi často pěstovali právě víno.

Také v rodině Válků měli všichni prarodiče svůj vinohrad a jejich děti a vnuci se na něm od dětství učili hospodařit. Hned po sametové revoluci, v roce 1991, založili Válkovi vinařství a postupně začali skupovat kousky půdy kolem jejich vesnice. Podnikání se rozjíždělo velmi pomalu a v prvních letech to byl spíš koníček a skromný přivýdělek do rodinného rozpočtu. Paní Válková v té době pracovala v bance a Karel Válka byl od roku 1996 do roku 2003 zaměstnán v Rajhradu na Střední škole zahradnické jako mistr a potom zástupce ředitele pro odborný výcvik. Intriky, šikana, slučování škol, málo žáků – to vše přispělo k tomu, že ze školství odešel a začal se v roce 2003 věnovat svému vinařství naplno. Řekl si tehdy: „Radši budu člověkem, než se tam pinožit a ohýbat a hrbit záda a dělat ze sebe něco, co nejsem.“ A stal se tím, čím byl v jádru vždy – vinařem.

Teprve dnes – v roce 2023, po 20 letech, se úsilí rodiny začíná úročit. Na deseti hektarech sadů a vinic kolem Nosislavi a Židlochovic dnes Karel Válka pěstuje biovíno a ovoce. Rovnocenným partnerem v podnikání je mu jeho manželka, která zastává v podniku funkci ekonoma. „Vinařství by bez ní nebylo. To zcela určitě,“ je přesvědčen Karel Válka. Manželé hospodaří extenzivně, udržitelně a zisk není jejich hlavní motivací. Vydělané peníze se snaží vracet do krajiny tak, jak to dělali jejich předkové: „Oni věděli, že když tam budou dobře hospodařit, tak jejich děcka taky a děcka jejich dětí taky.“ Podle Karla Války tkví hlavní příčina neutěšeného stavu našeho zemědělství v tom, že jsou v něm stále činní potomci těch, kteří se v padesátých letech nahrnuli na venkově k moci kvůli penězům a odpovědnost vůči dalším generacím necítí.

Modli se a pracuj

Karel Válka má tři syny. Nejstarší je výtvarník, prostřední zvukař a nejmladší má vystudovaný marketing a jak se zdá, půjde v otcových šlépějích. Mladým lidem Karel Válka vzkazuje: „Jestli má někdo cíl, ať je houževnatý a nevzdává to. Musí věřit své jasné hvězdě.“ Jeho přístup k životu shrnuje starobylé heslo benediktýnských mnichů „ora et labora“, tedy „modli se a pracuj“. Ono „ora“ nemusí být podle Karla Války nutně modlení, ale prostě čas věnovaný vnitřnímu usebrání. On sám nalézá duševní rovnováhu mimo jiné při malování, které je jeho velkým koníčkem již od mládí. Etikety jeho vín zdobí akvarely, které maluje často přímo na svých vinohradech. Soustředit se jen na „labora“, tedy práci a peníze, se dlouhodobě nevyplácí. A navíc – když člověk dělá svou práci dobře, peníze přijdou samy.