Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Leoš Válka (* 1953)

• narozen 30. října 1953 v Praze

• po dokončení podnikového učiliště ČSAO pracoval jako topič v muzeu či jako noční hlídač

• od poloviny 70. let se živil jako horolezec

• později založil provoz výškových prací u Okresního stavebního podniku Praha

• v srpnu 1981 se mu s partou horolezeckých kolegů podařilo ze zájezdu do Itálie emigrovat

• v následujícím roce prošli utečeneckým táborem v Traiskirchenu a začali se živit ve své profesi

• v létě roku 1982 se jim podařilo získat povolení k pobytu v Austrálii, kam také ihned odletěli

• skupina českých horolezců založila v Melbourne firmu a certifikovala vlastní lezecký postup

• díky tomu mohli její členové začít postupně opravovat státní budovy a mrakodrapy po celé zemi

• v roce 1996 se Leoš vrátil do Česka a začal zde podnikat ve stavebnictví

• po povodních v roce 2002 koupil v Holešovicích továrnu, kterou transformoval do galerie DOX

• ta byla otevřena v roce 2008 a Leoš je dodnes jejím ředitelem

Leoš Válka je samorost. Je to na první pohled patrné z jeho autonomního a pragmatického vystupování, ale také z toho, jakým způsobem vede galerii DOX, sídlící v pražských Holešovicích. Události, které tohoto zvláštního romantika zformovaly, je možné nalézt hned v počátcích jeho životního příběhu, který začíná v jedné z prvních pražských panelových bytovek ve Vršovicích. Zde prožil dětství se staršími sestrami, maminkou a otcem, který se pro první Leošovy roky života stal jakousi fatální figurou. Leopold Válka, bývalý ředitel zahraniční redakce Československého rozhlasu, který o místo přišel v rámci vyšetřování procesu Rudolfa Slánského, trpěl chronickým astmatem a ve druhé polovině padesátých let již téměř nevycházel z bytu. Otcův kašel se prolínal dětstvím malého Leoše, a v jeho vyprávění je tak jakýmsi signifikantním znakem této životní epochy.

Stejně jako symptomy dýchacího onemocnění hlavy rodiny, byl doma permanentně přítomný také neustálý strach. Každý pohyb na chodbě domu byl považován za podezřelý. Rodinní příslušníci přicházející do bytu podle smluveného pravidla nezvonili, nýbrž klepali na dveře. Leoš si za celých dvanáct let svého soužití s otcem vybavuje celkem čtyři příležitosti, kdy spolu vyšli ven. Dvakrát z toho to bylo na hřbitov za zemřelými blízkými. Není proto divu, že se nejmladší potomek vydal na svou autonomní cestu životem velice brzy. Depresivní prostředí naplněné zvukem kašle cíleně opouštěl a dětství trávil ve vršovických ulicích, kde bylo možné volně dýchat.

Zde si také podle soudobých klukovských trendů vyráběl malá vozítka, takzvané ložisáky, na kterých sjížděl ulice. Leoš se i po letech pyšní svými produkty, které prý v okolí neměly konkurenci. Bez ohledu na jejich kvalitu však tyto vynálezy nepoužíval k tomu, aby proniknul do přízně ostatních souputníků. Šlo mu zkrátka a dobře pouze o to, vytvořit perfektní výsledek v pouličním světě, který se výrazně lišil od toho, co zažíval za dveřmi domova. Odchod spojený s tendencí budovat nové a velké dílo se v životním příběhu emigranta, horolezce, podnikatele a galeristy objeví ještě několikrát. Leoš jej vypráví v krátkých, úsečných a přesvědčivých větách, jako by měl všechno přesně rozmyšleno a nechtěl tím ztratit ani vteřinu navíc.

Smrt a drzost

Když se pamětník 30. října 1953 narodil, bylo jeho otci padesát let. To, jak se na jeho osudu totalitní režim podepsal, chápal v dětství jen málo a podle vlastních slov mu to začalo docházet až po sebevraždě, kterou Leopold Válka spáchal o dvanáct roků později. Mezitím plynula léta, kdy otec kašlal a nechodil ven. Jeho syn, u kterého byla v důsledku specifické domácí atmosféry diagnostikována tuberkulóza, vůbec netušil, proč se jeho otec tolik separuje od zbytku společnosti. „V šedesáti letech dostal Řád za zásluhy o výstavbu. Asi ho tenkrát nějak vylosovali. Přijeli si pro něj v šest set trojkách, odvezli jej, dali mu řád a pak jej zase přivezli domů. Vím, že jsem byl tenkrát dost pyšný,“ uzavírá Leoš kapitolu svého dětství příhodou, která nemá daleko k Orwellovu románu.

Otcovu smrt však také popisuje jako vysvobození ze zdrcující rodinné reality i odrazový můstek k vlastní svébytnosti. Ta se projevila v rámci podnikového učiliště ČSAD, kde v podmínkách postavených na využívání levné pracovní síly učňů postupně dospěl k názoru, že bude nejlepší své pedagogy zcela ignorovat. Radikální rozhodnutí mu však procházelo až do chvíle, kdy stanul před závěrečnými zkouškami, od kterých jej pomstychtiví mistři vyhodili. Leoš učiliště v návaznosti na to zažaloval, prokázal neoprávněnost tohoto kroku a soud vyhrál. Ti, kteří jej perzekvovali, se mu díky tomu museli omluvit v továrním rozhlase. Výuční list pak po dohodnutém přestupu získal v učilišti ČSAO, které v pražských Vysočanech sídlilo hned za plotem. „Tehdy mi to přišlo úplně normální. Nechápu, kde se ve mně vzala ta drzost,“ konstatuje suše Leoš.

Firma venku

Následující roky pracoval jako topič a uklízeč v Náprstkově muzeu, později pak jako noční hlídač v národním podniku Ostraha, kam přivedl také lingvistu Milana Jankoviče, s nímž se seznámil při jiné práci na vykládkové rampě nákladového nádraží Žižkov. Starší intelektuál se pro něj v následujících letech stal jakýmsi průvodcem fenomenologickou filozofií. Na jeho popud tak na počátku sedmdesátých let přečetl třeba příznačně existenciální Bytí a nicotu od Jeana-Paula Sartra. Leošovým vyprávěním dodnes jasně rezonuje pocit zadostiučinění plynoucí ze situací, v nichž mohl s jazykovým strukturalistou o složitém textu rozprávět kdesi mezi hlídačskými boudami.

V polovině sedmdesátých let se však náruživý čtenář francouzské filozofie rozhodl ke změně povolání. Od útlého dětství toužil být horolezcem, a to si také v danou chvíli splnil. Pro okresní stavební podnik začal s partou dalších nadšenců pracovat ve výškách. Postupem času se mu dokonce podařilo zřídit vlastní provoz, specializovaný na horolezeckou činnost. Čištění okapů, opravy věžních hodin, ale také drobné restaurátorské práce na památkách. To všechno Leoš pod záštitou národního podniku řídil sám, a získával tak první podnikatelské zkušenosti. „Za měsíc nám stačilo dohromady odpracovat pět dní. Zbytek jsme dělali jako melouchy,“ říká pamětník a poukazuje na to, že si v bídě centralizovaného hospodářství mohli vybírat zakázky třeba podle toho, kam se jim zrovna chtělo jet. Druhým dechem však dodává: „Nakonec jsem dospěl k názoru, že bude jednodušší založit vlastní firmu venku.“

Díra v oponě

„Prostě jsme jim ty pasy nedali, vzali jsme si svá zavazadla a okamžitě odkráčeli. Ani jednu noc jsme nestrávili se zájezdem,“ vzpomíná dnes ve studiu Paměti národa ten, který celou skupinu svých horolezeckých kolegů přemluvil k tomu, aby s ním v srpnu 1981 opustili Československo. Stalo se tak díky plánovanému útěku ze zájezdu do Itálie, který si jako výškoví pracovníci zakoupili pod záminkou lezení v Dolomitech. Jak už naznačuje úvodní citovaná pasáž, do samotného horského pásma se však ani nepodívali, protože se od skupiny Čechoslováků odpojili hned v rakouské metropoli. Jejich další kroky pak logicky směřovaly rovnou do utečeneckého tábora v Traiskirchenu.

„Za celých jedenáct měsíců v Rakousku jsme tam strávili jenom několik nocí,“ říká Leoš a pokračuje tím, jak se jim během absolvování úvodního kolečka emigračních rozhovorů dařilo z tábora utíkat díky šplhání po okapové rouře. O několik dní později se už mohli volně pohybovat po hostitelské zemi a občasně se v utečeneckém táboře hlásit. Parta mladých horolezců tak chytila první pracovní příležitost za pačesy, vybalila z pytlů, které jim za hranice vyvezli jejich známí z brazilské ambasády, vybavení a oslovila traiskirchenského faráře s tím, že mu natřou střechu kostela. Mezitím se Leošovi podařilo do Rakouska dostat zbytek svých kolegů, kterým režim neumožnil vycestovat v rámci společně zakoupeného zájezdu.

„Prý tam byl pohraničník, který pouštěl lidi v určité dny na nepatrném přechodu jenom tak, z lásky k nim. Zavolal jsem jim a měl jsem přesný popis vesnice, cesty, hodin a všeho dalšího. Nadiktoval jsem jim to a oni mi tak věřili, že naskákali do žigulíku,“ vzpomíná Leoš, jemuž se tip na díru v železné oponě podařilo získat od jiných československých emigrantů, kteří se díky ní do Traiskirchenu dostali. Uprostřed natírání střechy místního svatostánku tak do městečka ležícího asi dvacet kilometrů za Vídní dorazilo auto s povědomou poznávací značkou a v něm seděl zbytek zaměstnanců pražského provozu výškových prací.

Kontakt na ambasádě

Nově scelená horolezecká parta se od provozu tábora velmi rychle emancipovala, pronajala si byt ve Vídni, začala brát načerno další výškové zakázky a čekala na to, až jim rakouská legislativa přiřkne povolení k pobytu, a oni tak budou moci vycestovat do Austrálie. Právě tak si to společně naplánovali v Praze a následně se toho drželi. Co si však naplánovat nemohli, bylo získání přímého kontaktu na vídeňského zástupce australského ambasadora, který se Leošovi a jednomu dalšímu členovi skupiny podařilo získat při prvním útěku z tábora. Náhodou si k němu přisedli v přeplněné kavárně na Kärntner Strasse a představili se jako českoslovenští emigranti, kteří chtějí odjet do jeho země a založit tam stavební firmu.

„Kdybych byl dnes v jeho kůži, tak bych na to vůbec nereagoval. Vídeň byla tehdy plná špionů a provokatérů. Dal mi kus papíru, napsal na něj telefonní číslo a řekl, že až vylezeme, tak mu máme zavolat,“ říká s lehkým údivem o čtyřicet let později ten, který celý plán útěku zosnoval. Náhodná známost ze srpnové Vídně jim o rok později skutečně pomohla při úspěšném absolvování rozhovorů na zastupitelském úřadě i při získávání dokumentů nutných k odletu do Austrálie. Na základě toho se v létě roku 1982 Leošovi a jeho přátelům podařilo usednout na palubě letadla s cílem v Melbourne. Nějakou dobu pak pobývali v malém uprchlickém táboře několik desítek kilometrů od jihovýchodní metropole a nakonec přesídlili do města Ballarat, kde poprvé na novém kontinentě začali s výškovými pracemi.

Rakovina betonu

„Opravili jsme tam všechny čtyři kostely a nějaké tovární komíny. Pracovali jsme na všem, co bylo vyšší než patnáct metrů. Později jsme zjistili, že pokud to myslíme vážně, musíme se přesunout zpět do Melbourne,“ vzpomíná Leoš a v jeho slovech je mimo jiné možné nalézt zápal, s nímž se do plnění svého podnikatelsko-emigrantského snu vhrnul. O dva roky později už nově založená firma Vertitech získávala zakázky na opravy státních úřadů v Canbeře či rozsáhlých univerzitních kampusů. Za jejich úspěchem stála nejen unikátní a romantismem zavánějící metoda lezení po mrakodrapech, ale také takzvaná rakovina betonu. Tímto pojmem Australané v osmdesátých letech označovali erozi železobetonového povrchu, která na výškových budovách vznikala působením vlhkosti odpařené z oceánu a ostrého slunečního svitu.

Pamětník si ještě v Československu vytvořil fotoalbum v několika jazycích a do něj umístil snímky horolezců visících na hradech a zámcích či prostě jen na komínech se středoevropskou krajinou v pozadí. S ním pak obcházel nejen úřady, u kterých sháněl potřebnou certifikaci, ale i zadavatele velkých zakázek. Firma se za několik sezon rozrostla do nečekaných rozměrů a založila své pobočky v Malajsii či v Singapuru. V samotné Austrálii pak zaměstnávala desítky přistěhovalců. „Byla období, kdy jsme měli ve firmě asi dvanáct národností. Nakonec utvořili skvělou partu podivínů z celého světa. V pátek jsme chodili pařit do vyhlášeného podniku. Bylo tam spolu asi dvacet kluků, kteří se měli rádi a uměli se společně zbořit,“ popisuje kulturu své firmy její bývalý šéf.

Jasnovidec

„Celých deset let jsem si nevšimnul, že se byznys dělá pro peníze. Byl jsem prostě nadšený z našeho fungování, a tak jsem dělal řadu věcí, které by se nedaly zdůvodnit a byly z ekonomického hlediska nesmysl, ale mně se to tak prostě líbilo,“ pokračuje dál Leoš, který se do Československa zajel podívat hned během sametové revoluce, aby v následujících letech zjistil, že jej to zpět domů táhne čím dál tím víc. Ve finálním rozhodnutí mu však v roce 1996 pomohl až jistý australský jasnovidec, k němuž jednoho dne zašel a který mu poradil, aby se do střední Evropy vrátil. Leoš tehdy uposlechl, vybudovanou firmu předal svému společníkovi a začal zařizovat fungování pobočky v Praze, která však neměla dlouhého trvání.

Kdybychom měli zůstat věrní metafoře z úvodu tohoto textu, která v životě Leoše Války opisuje několik odjezdů následovaných tvorbou čehosi velkého a nového, chyběla by nám v rámci jeho poslední změny právě ona budovatelská část. Ta se v jeho osudu objevila až po povodních v roce 2002, kdy v pražských Holešovicích objevil prostor zničené továrny, ze kterého chtěl původně vytvořit byty k prodeji. Dispozice dávného industriálního provozu jej však oslovila natolik, že se spontánně rozhodl udělat z něj galerii. Centrum současného umění DOX, které bylo díky nezměrnému úsilí jeho ředitele i dalších spolupracovníků otevřeno o šest let později, působí v rámci tuzemské scény jako samorost. „Ten DOX, to jsem já. Našel jsem se v tom,“ uzavírá zatím poslední kapitolu svého života Leoš Válka a zdůrazňuje tím onu romantickou schopnost, kladoucí kus specifičnosti do všeho, co dělá.