Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Libuše Válková (* 1933)

• narozena 19. února 1933 v Leštině

• válečná léta prožila u tety a strýce Minářových v Horních Studénkách

• rodina za války na půdě ukrývala uprchnuvší sovětské zajatce

• pamětnice válečného dění a osvobození Horních Studének

• prakticky celý svůj profesní život pracovala na poště

• v roce 2024 žila v Blansku

„Když šel taťka v poledne s kastrolkama s jídlem na půdu,“ vybavuje si dětskou vzpomínku z válečných let, „tak jsem šla za ním.“ Na půdě se uskladňovalo seno, sláma, obilí. „Nahoře se vylezlo nad tu půdu a tam byla taková mimo-půda. Když naši zabíjeli, tak tam věšeli uzené a taky tam bylo zrní pro koně.“ Tím však půdní labyrint nekončil, prostory poskytovaly ještě mnohem utajenější zákoutí: „Byl tam dekl, velký! A ten když se zvedl, tak bylo vidět na střechu. A mezi střechou a senem měli partyzáni [úkryt]. Bylo jich tam šest, ruských!“ vypráví Libuše Válková.

První byl Saša. Pak jsme měli Ivana Blonďáka

Narodila se 19. února 1933 v Leštině na Šumpersku Františce, rozené Krobotové, a Josefu Dvořákovým. Matka pracovala jako kuchařka v nemocnici, otec byl řezníkem. K tomu oba manželé společně provozovali v Leštině hospodu. Matka Františka nežila ve šťastném manželství a nedlouho po narození Libuše se od Josefa odloučila. Pocházela z 11 dětí, a když byly Libuši tři roky, dala ji do péče ke své sestře, aby mohla vydělávat peníze. 

Libuše Válková tak strávila válečná léta v Horních Studénkách na Šumpersku u tety a strýce Marie a Josefa Minářových, zatímco matka Františka žila a pracovala v Otrokovicích. Opětovně se dcera s matkou shledala až krátce před koncem války, když matka sehnala práci v mlékárně v nedalekých Štítech.

Teta a strýc Minářovi měli vlastní hospodářství a mimoto provozovali trafiku. Svému strýci říkala Libuše ,taťko‘, měli spolu blízký vztah a Libuše mu často chodívala pomáhat na pole. Při jedné z těchto výpomocí se odkudsi vynořil neznámý muž a začal na desetiletou Libuši mluvit rusky. Ta jej poslala za strýcem. „Jdeme domů!“ řekl strýc po rozhovoru s neznámým. Až později se Libuše dozvěděla, že se se strýcem mají večer znovu setkat. 

Ukázalo se, že neznámým mužem je sovětský válečný zajatec, kterému se společně s jeho pěti dalšími kolegy podařilo z německého zajetí utéct. Nyní všech šest mužů hledalo úkryt. „První byl Saša, ten byl z Podkarpatské Rusi,“ vzpomíná Libuše Válková. „Pak jsme měli Ivana ze Sibiře – Ivana Blonďáka. Pak jsme měli Borise, tomu bylo 18 let. A pak Doktor. Jméno nevím, ale my jsme mu říkali Doktore,“ vypráví. Mělo jít o gruzínského nedostudovaného medika. Minářovi ukrývali sovětské zajatce pravděpodobně od roku 1942, rok si už Libuše Válková nepamatuje. 

Ona mohla ležet, já musela stát. Měla jsem hrůzu

Zajatci našli útočiště na půdě, kam jim Minářovi nosili jídlo. Skrýš jim po nějakou dobu poskytovala relativní bezpečí, pak se ale situace zkomplikovala. Totiž, strýc Alois Krobot byl totálně nasazen v německém Kasselu. Během bombardování se mu podařilo utéct, vrátil se na území protektorátu a chtěl se ukrýt u Minářů. Tam už ale bylo plno. 

Minářovi zajistili Aloisi Krobotovi jiný úkryt, avšak Hitlerovi muži se krátce poté vydali k Minářům na neohlášenou návštěvu Krobota hledat. V tu chvíli byla doma jen Libuše a dcera Minářových Růžena – strýc s tetou právě pracovali na poli. „Přišli dva esesáci. Postavili mě k půdě, musela jsem dát ruce nahoru a křičeli,“ vypráví. Růženka, v té době nemocná, ležela v posteli. „Ona mohla ležet, ale já jsem musela stát. Měla jsem hrůzu! Protože jsem byla blízko těm dveřím [na půdu].“

Vzpomínky na vypjaté chvíle pokračují: „A tak jsem křičela: ,Růženko, jak je ti? Tady jsou páni!‘ aby mě ti [zajatci] nahoře slyšeli.“ Ačkoli dle vyprávění během prohlídky uniformovaní obrátili dům vzhůru nohama, půdní skrýš se jim jako zázrakem odhalit nepodařilo. Z obav o bezpečí své rodiny po tomto incidentu strýc na čas zajatce ubytoval v lese, mimo své vlastní obydlí. 

Dle vyprávění o nějakou dobu později následovala ještě jedna šťára. Ta ale proběhla o poznání poklidněji: „To byli všichni doma. Kmotra [teta Marie Minářová] jim nachystala guláš, protože měla furt navařeno. A hostila je. Oni potom šli do pokoje, do konírny, a v té konírně měli naši pod žlabem prase, že budou [načerno] zabíjet. Tak říkal taťka, že kope – ten kůň, aby tam nechodil. On pootevřel a ten kůň opravdu kopl, tak tam nešli. Jinak by bývali přišli na to, že se tam načerno krmí prasata.“

Přišel, sedl a hned střílel

Ještě před koncem války se domů vrátila matka Františka. Práci našla v sousedních Štítech, kde prodávala mléko a mléčné výrobky. Matka s dcerou tak společně prožily poslední momenty války: „S maminkou jsme se šly podívat, odkud se střílí. Kdyby mě máma nestrhla, tak už tady nejsem. Němci stříleli, jak kdo chtěl, protože to už bylo v agónii, to už byl opravdu konec,“ vzpomíná Libuše. 

Před příjezdem osvoboditelů přes obec proudili prchající němečtí vojáci. Jeden z nich se zastavil u Minářů doma a prosil o jídlo. Teta Marie mu uvařila vajíčka. „A on jí dal krásné bílé mýdlo. Krásně vonělo!“ vybavuje si Libuše Válková. Mělo jít o důstojníka wehrmachtu. Když se pak s rodinou loučil, říkal: „Netěšte se na Rusy, uvidíte, že to špatně dopadne.“

Nepletl se. První rudoarmějci, kteří se v obci ukázali, se chovali slušně. „Ale ta druhá parta [osvoboditelů], která šla za nimi, tak to byl póvl, musím říct. Přišel, sedl a hned střílel – střílel do skříně, u nás v obýváku.“ Vypjatou situaci nakonec uklidnil jeden ze zajatců, kteří se stále ukrývali u Minářů na půdě: „Vtom vylítl Saša a ten ho postavil do latě. To byl nějaký Mongolec, který se dožadoval jídla. […] A Saša ho teda srovnal,“ vzpomíná Libuše Válková a dodává, že asi dvě nebo tři ženy se během příjezdu Sovětů staly oběťmi sexuálního násilí. 

Upálilo mi to cop. Neměla jsem řasy, obočí, nic

„Vzala jsem hrst střelného prachu,“ vzpomíná Libuše Válková na stopy, které po sobě válka zanechala, což děti fascinovalo: „Šli jsme za dědinu a tam jsem to položila na velikánský krč. Bratránek škrtl – jemu to vlítlo do pusy a mně to upálilo cop. Neměla jsem obočí, řasy, nic,“ vypráví – dnes už pobaveně – s tím, že se incident naštěstí obešel bez vážnějšího zranění.

Ukrývaná skupina kolem zajatce Saši se dočkala konce války a vazba s Minářovými se tím do značné míry zpřetrhala. Se Sašou si pak rodina ještě vyměnila jeden dopis. „A pak už jsme o něm nikdy neslyšeli,“ shrnuje Libuše Válková. Až po čase se k rodině donesla zpráva, že někteří z nich skončili v pracovních táborech na Sibiři. 

Po válce studovala školu pro ženská povolání v Přerově, v 50. letech pak krátce pracovala jako učitelka náboženství na obecné škole v Postřelmově. Okolo roku 1952 získala zaměstnání na poště v Adamově, později přesídlila do Blanska. Na blanenské poště pracovala až do svého odchodu do důchodu a v Blansku žila i v době natáčení pro Paměť národa v roce 2024.