Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Armando Valladares (* 1937)

• narozen 30. května 1937

• v roce 1959 zaměstnán v kubánské státní správě

• v roce 1960 zadržen kubánským režimem

• v prosinci 1960 odsouzen ke 30 letům vězení za teroristickou činnost

• říjen 1961 – neúspěšný pokus o útěk z vězení La Cabaña

• během 22 let ve vězení držel několik protestních hladovek, odmítal se podřídit kubánskému režimu

• po nejdelší hladovce byl 5 let na vozíku a napsal básnickou sbírku

• v roce 1982 byl propuštěn z vězení a odletěl do Paříže

• v roce 1985 se stal americkým zmocněncem OSN pro lidská práva

• v roce 2009 ukončil politickou kariéru

Armando Valladares se narodil 30. května 1937 v kubánské provincii Pinar del Río. I když zpočátku věřil v kubánskou revoluci, velice brzy zjistil, že Fidel Castro dobré úmysly nemá. Od roku 1959 byl zaměstnancem ministerstva komunikace. Protože se ale neostýchal vyjadřovat se proti komunismu a kubánskému režimu, stal se potenciálním nepřítelem, který musel být potrestán. V prosinci 1960 byl odsouzen ke třiceti letům vězení za bombové teroristické činy během kubánské revoluce. Pamětník strávil ve vězení dvaadvacet let. Stal se kubánským spisovatelem, oponentem kubánské revoluce, bojovníkem za lidská práva a také americkým velvyslancem při OSN. Kubánský režim Armanda nikdy nezlomil, a to díky jeho pevné vůli a víře v to, že jeho pobyt ve vězení, ze kterého má mnoho hrůzných vzpomínek, jednou skončí. Ve vězení napsal sbírku básní, seznámil se se svou budoucí manželkou a nikdy se nevzdal. Nevzdává se ani myšlenky, že Kuba bude jednoho dne svobodnou zemí.

Označili mě za teroristu

Armando se narodil do rodiny obchodníka, která svými poměry spadala do střední třídy. Většina Kubánců, stejně jako on, věřila v Castrovy dobré úmysly a společenské změny, které sliboval. Brzy ovšem došlo k vystřízlivění, protože se ukázalo, že Castrova nařízení mají ke svobodnému režimu velmi daleko. Pamětník se často vyjadřoval proti režimu, i když pracoval na ministerstvu komunikace jaké státní úředník. Velice brzy byl označen za spiklence a v prosinci 1960 byl odsouzen ke třiceti letům vězení. Ačkoli mu při výslechu prozradili, že proti němu žádné důkazy nemají, nezapomněli zmínit, že jsou přesvědčeni, že je nebezpečným nepřítelem režimu, který studoval na katolické škole, a proto ho zavřou.

Soudní proces probíhal velmi netradičně. Nejen že se tam soudce rozvaloval jako doma a četl si během soudního líčení komiks. Pokud ho něco pobavilo, neváhal to sdílet s porotou a soudní řízení tím narušil. Armando měl ale podle svých slov štěstí, protože soud probíhal v době, kdy měl obžalovaný pouze dvě možnosti – odsouzení ke třiceti letům vězení, nebo trest smrti. Jeho první zkušenost s vězením byla krutou srážkou s realitou, kterou si lze jen těžko představit. Když ho nad ránem vzbudily výkřiky vězňů, které dozorci mlátili, výstřely z pistolí, které znamenaly smrt některého z vězňů, nebo viděl zbité vězně, jimž z tržných ran tekla krev, podlamovala se mu kolena a nemohl dýchat. To ale ještě netušil, jak silný dokáže být. Komunistický režim ho nikdy nezlomil, přestože na to měl dvaadvacet let.

Útěk z vězení a protestní hladovky

Armando a několik spoluvězňů se pokusili v říjnu 1961 z vězení uprchnout. Napomáhal jim v tom jeden z dozorců, a ačkoli se zdálo, že je všechno skvěle naplánované, útěk se nezdařil. Uprchlé vězně hledalo 20 000 vojáků v okolí věznice, kteří je po třech dnech našli. Pamětník si během útěku zlomil nohu, na kterou mu po zadržení jeden z dozorců neváhal skočit a způsobit mu ještě větší bolest. Nejen že jim soud za pokus o útěk připočítal dalších deset let vězení, rok strávili trestanci v celách zabezpečených elektrickými dveřmi v nelidských podmínkách – na celách nebylo nic než podlaha a místo pro konání potřeby. V celách se neuklízelo, byla tam plíseň, zápach z exkrementů, které na ně ještě vylévali, nebyl tam přístup k vodě a strava se skládala pouze z těstovin, chleba a mouky. Tyto příšerné podmínky způsobily, že někteří z vězňů dostali žloutenku, jiní měli zanícenou kůži. Proto se rozhodli vyhlásit hladovku. Pamětník měl při první hladovce již druhý den pocit, že zemře. Neměl s ní dosud žádné zkušenosti. Během hladovky totiž člověku ubývaly síly, mohl pouze ležet na posteli, konat potřebu, pít vodu a meditovat. Někteří během hladovky trpěli silnými bolestmi. Třetí hladovku už drželi téměř 20 dní, další 43 dní a nejdelší hladovka trvala 46 dní. Po této hladovce skončil Armando na pět let na vozíku. Hladovka byla protestem proti jedné z vládních snah zbavit se vězňů, tedy donutit je, aby podepsali tzv. rehabilitaci. Jejím podpisem vězni přiznávali, že se v minulosti mýlili, litují svých činů a že režim měl ve všem pravdu. Byli propuštěni na svobodu a začleněni zpět do společnosti. Režim se ale zpravidla postaral o to, aby u takových jedincům zpřetrhal rodinné vazby a překazil přátelské a dřívější pracovní vztahy. Po ukončení hladovky bylo mnoho vězňů převezeno do nemocnice, kde prošli léčbou a terapií, ovšem někteří z nich si nesou následky dodnes.

Také Armandovi byla nabídnuta možnost politické rehabilitace s propuštěním na svobodu do 48 hodin. Odmítl. „Kdybych takový dokument podepsal, už bych se na sebe nikdy nemohl podívat do zrcadla. Nemohl bych se podívat do očí ani svým dětem, protože kdo se mýlí, jste vy, ne já,“ odvětil ministerskému úředníkovi ve vězení. Byl označen za šílence.

Nucené práce

Dalším z „projektů“ kubánské vlády byly nucené vězeňské práce. Byla to většinou těžká dřina na poli a vězni si nikdy nemohli být jistí, jestli se z ní v pořádku vrátí do cely. Kolikrát bylo z úst dozorců slyšet, kolik v daný den přišlo o život vězňů nebo kolik se jich zranilo. Ale ani zranění nebyla ve většině případů překážkou v práci. Bylo jedno, jestli si někdo zlomil ruku nebo měl horečku. Vězeňský lékař posuzoval, zda je vězeň schopný práce, nebo ne, a pod určitým tlakem vždy docílil toho, aby vězeň s prací souhlasil.

Pamětníka potkaly nucené práce ve věznici na ostrově Los Pinos. Spolu s dalšími 4000 vězni po dobu jednoho roku a čtyř měsíců každý den tvrdě pracoval. Vzpomíná mimo jiné na jednoho mladého vězně, který se jeden den probudil s vysokou horečkou. Lékař mu dal dvě možnosti, buď půjde pracovat, nebo si na místě uřízne jeden z prstů. Zoufalý mladík zvolil druhou variantu a lékař ho poté označil na blázna. Armanda ale nezlomily ani nucené práce a dál byl rebelem, který odmítal vše, co bylo jakkoli spojeno s komunismem.

Když kubánský režim zjistil, že nabízené politické rehabilitace ani nucené práce nepřinášejí očekávané výsledky, přikročil k další možnosti – ke změně vězeňských uniforem. Armando odmítal novou modrou uniformu, která odlišovala kriminálníky od ostatních vězňů, a raději preferoval nahotu. Dozorci se snažili všemi možnými způsoby na vězně vyvíjet fyzický i psychický tlak, aby je donutili nové úbory nosit. Neštítili se ani zesměšňovat vězně před vlastní rodinou.

Věznice Boniatico

Věznice Boniatico byla pro Armanda další náročnou kapitolou jeho trestu, která začala v roce 1969. Pamětník byl zavřený v cele, do níž nemělo přístup světlo. Ředitel věznice se všem takovým vězňům vysmíval, že budou po třech měsících prosit o politickou rehabilitaci. To ale neznal Armanda, který v takové cele vydržel dva roky. Do cel chodili každý den lékaři (čeští, bulharští a kubánští) a vyptávali se vězňů, jak se jim daří a jak se cítí. K jídlu dostávali jen suché těstoviny, chleba a mouku. Po určité době byli všichni podvyživení a nemocní. Otoky nohou, rukou, prstů, a dokonce i přirození nebyly výjimkou. Až poté, co se někteří z vězňů dostávali v zuboženém stavu do nemocnic, vyšlo najevo, že se jednalo o experiment. V nemocnici totiž lékaři měřili, kolik moči a stolice během léčby vězni vyprodukovali. Ze čtyřiceti vězňů, kteří byli tomuto experimentu podrobeni, dva nepřežili, což komunisty vyděsilo, a tak experiment ukončili a dbali na lepší stravu vězňů, kteří začali dostávat i ovoce a vitaminy.  

I ve vězení se můžete cítit svobodně

Armanda ani přes veškeré hrůzy, kterými si ve věznicích prošel, režim nezlomil. Nikdy nepodepsal politickou rehabilitaci a také nikdy nepřestal věřit, že to jednou skončí. Věřil, že se jednou dostane na svobodu jako velký vítěz. Když mu bylo ve vězení nejhůř, zavřel oči a představoval si věci, které mu chyběly – světlo, nebe, slunce a vzduch. Snažil se cvičit mysl, aby se nezbláznil. V tom mu pomohlo i náboženské vzdělání, kterého se mu dostalo. Věděl, že přežije pouze v případě, že nebude cítit nenávist. Snažil se zabavit svou mysl, smysluplně trávit čas, a tak se dostal i k psaní básní. Ve vězení napsal sbírku Z kolečkového křesla, která byla publikována v roce 2011. Po propuštění začal sepisovat vzpomínky. Kniha měla velký úspěch. Armando vzpomíná mimo jiné na to, že i když byl ve vězení, žil svobodně a nikdy se necítil být otrokem. Vždy se snažil říkat, co chtěl, i když to bylo v cele, kde byl sám. Snažil se vzdorovat zlovůli dozorců a bránit svá lidská práva.

První chvíle na svobodě

Francouzská vláda se poté, co pamětník skončil kvůli držení hladovky na invalidním vozíku, začala zasazovat o to, aby byl propuštěn na svobodu. Když ho do vězení přišel několikrát po sobě navštívit francouzský velvyslanec na Kubě, který mu ukázal deník Le Monde, v němž se psalo o tom, že Armando Valladares bude propuštěn, uvěřil, že vyjednávání francouzské vlády bylo úspěšné a bude po dvaadvaceti letech propuštěn na svobodu. Podmínkou ovšem bylo, že poletí rovnou do Paříže. Pamětník souhlasil, ale pouze v případě, že jeho rodina poletí s ním.

Po příletu do Paříže byl pozván na několik tiskových konferencí, během kterých vylíčil všechny hrůzné praktiky kubánského režimu a porušování lidských práv vězňů na Kubě. Setkal se také se zástupci OSN a dostal se i do Washingtonu, kde otevřeně mluvil o castrovském režimu. V roce 1985 se stal americkým zmocněncem OSN pro lidská práva a dosáhl toho, aby byla Kuba zařazena na seznam států, kde se nejvíce porušují lidská práva.

Pokud se Armanda zeptáte, jaký byl jeho nejhorší moment v životě, odpoví vám, že smrt kamarádů ve vězení. Víra mu vždy pomáhala tato nejtěžší období překonat. Nikdy nepřestal věřit, že bojuje na správné straně a že obhajuje správné hodnoty. Velkou oporou mu byla také Marta, žena, se kterou se seznámil během návštěv jejího otce ve vězení a s níž se po propuštění v Paříži oženil. Armando věřil, že je dost silný na to, aby všechny hrůzy castrovského režimu překonal. Je si jistý, že Kuba bude jednou svobodnou zemí.